ECLI:CZ:NS:2004:26.CDO.1903.2003.1
sp. zn. 26 Cdo 1903/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobkyně I. P. proti žalovanému J. P., zastoupenému advokátem, o zrušení práva společného nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp.zn. 18 C 44/2001, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. listopadu 2002, č.j. 42 Co 638/2002-55, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Ostravě (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 29. 5. 2002, č.j. 18 C 44/2001-41, výrokem I. zrušil právo společného nájmu účastníků k družstevnímu bytu č. 46, sestávajícímu ze 3 pokojů, kuchyně a příslušenství, v přízemí domu F. č.p. 6018, v O. (dále „předmětný byt“, resp. „byt“), výlučnou nájemkyní a členkou družstva určil žalobkyni (výrok II.), žalovanému uložil byt vyklidit do patnácti dnů od zajištění náhradního bytu (výrok III.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV.).
Krajský soud v Ostravě (soud odvolací) rozsudkem ze dne 13. 11. 2002, č.j. 42 Co 638/2002-55, rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku III. tak, že žalovanému uložil předmětný byt vyklidit do patnácti dnů od zajištění náhradního ubytování, a ve výroku I. a II. rozsudek soudu prvního stupně potvrdil; dále uložil žalovanému zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 5.100,- Kč, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud shledal správnými výroky rozsudku soudu prvního stupně o zrušení práva společného nájmu účastníků k předmětnému bytu, jakož i o tom, že byt bude - s ohledem na shodné procesní stanoviska účastníků - jako nájemkyně a členka družstva užívat žalobkyně. Na základě skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně dospěl však k jinému právnímu závěru ve vztahu k bytové náhradě pro žalovaného, neboť dovodil, že v dané věci jsou dány důvody zvláštního zřetele hodné pro to, aby povinnost žalovaného k vyklizení bytu byla dle ustanovení §712 odst. 5 věty druhé za středníkem obč.zák. vázána na zajištění náhradního ubytování. Za rozhodující přitom považoval okolnost, že žalovaný se dlouhodobě nepodílel na placení nájemného a úhrady za plnění spojená s užíváním bytu, a to od června 2000, kdy se žalobkyně po rozvodu manželství z bytu odstěhovala a žalovaný v něm zůstal bydlet spolu se zletilým synem účastníků. Žalobkyně i po svém odstěhování platila družstvu (pronajímateli) polovinu nájmu, žalovaný však druhou polovinu neplatil, v důsledku čehož vznikl na nájemném dluh ve výši 84.500,- Kč, který žalobkyně dne 13.5.2002 uhradila, aby předešla případné výpovědi z nájmu bytu ze strany pronajímatele. Podle názoru odvolacího soudu představuje-li neplacení nájemného či úhrady za plnění spojená s užíváním bytu za dobu delší než tři měsíce samostatný důvod výpovědi z nájmu bytu, přičemž jako bytovou náhradu postačí poskytnout toliko přístřeší, je na místě k uvedené okolnosti přihlédnout v řízení o zrušení práva společného nájmu bytu alespoň při rozhodování o formě bytové náhrady ve smyslu ust. §712 odst. 3 věty druhé obč.zák. Opačný výklad (uvedl dále odvolací soud) by vedl k tomu, že nájemce, jemuž by mohlo být za této situace vypovězeno právo nájmu bytu, by měl, a to i ve vztahu k přisuzované bytové náhradě, méně práv než společný nájemce bytu při rozhodování ve smyslu ust. §705 odst. 1 a 3 obč. zák. ve spojení s ust. §712 odst. 3 věty druhé obč. zák.; taková osoba by totiž pro nepřispívání na nájemné či úhradu za plnění spojená s užíváním bytu nebyla na rozdíl od nájemce nijak postižitelná.
Proti rozsudku odvolacího soudu (měnícímu výroku o bytové náhradě a výroku o povinnosti k náhradě nákladů řízení) podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., a v dovolání uplatnil dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Odvolacímu soudu vytýká nesprávnost jeho závěru o existenci důvodů zvláštního zřetele hodných ve smyslu ustanovení §712 odst. 3 věty druhé obč.zák., které byly shledány toliko v neplacení nájemného žalovaným, a namítá, že při rozhodování o bytové náhradě ve smyslu uvedeného ustanovení mělo být přihlédnuto k tomu, že spolu se žalovaným bydlí v předmětném bytě zletilý syn a nyní i zletilá dcera účastníků, kteří na nájemné ani na úhradu za služby nepřispívají, k tomu, že žalobkyně má kde bydlet, zatímco žalovaný nikoliv, k zásluhám žalovaného na získání bytu, a k tomu, že sociální poměry žalobkyně jsou na vyšší úrovni než u žalovaného. Uvádí rovněž, že „žalobkyně nezaplatila dlužné nájemné jen za dovolatele“, neboť oba účastníci jsou dosud společnými nájemci bytu, v němž bydlí i jejich děti. Dovolatel má za to, že odvolací soud postupoval nesprávně, když k uvedeným skutečnostem nepřihlédl, ačkoliv byly pro rozhodnutí ve smyslu §712 odst. 3 věty druhé obč. zák. podstatné a vyšly v řízení najevo; vyjadřuje též nesouhlas s argumentací odvolacího soudu, jíž odůvodnil svoje rozhodnutí o bytové náhradě, a namítá, že v dané věci soud nerozhodoval podle §705 odst. 1 a 3 obč.zák., neboť dovolatel sám souhlasil s tím, aby se členem družstva a nájemcem stala „žalovaná“ (míněno zřejmě „žalobkyně“). Navrhl, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně (nezastoupena advokátem) se ve svém dovolacím vyjádření ztotožnila s právním posouzením věci odvolacím soudem, a mimo jiné poukázala na skutková zjištění odvolacího soudu o příčinách rozvratu manželství účastníků, a o tom, že sama uhradila dlužné nájemné; navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto.
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 o.s.ř.), a je podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. přípustné, neboť směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé. Přípustnost dovolání podle uvedeného ustanovení se však omezuje pouze na ten výrok napadeného rozsudku, kterým byla žalovanému stanovena povinnost předmětný byt vyklidit do patnácti dnů po zajištění náhradního ubytování; ostatně dovolatel proti ostatním výrokům ve věci samé (výroku o zrušení práva společného nájmu bytu a určení žalobkyně nájemkyní bytu) nebrojí.
Dovoláním je uplatněn dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (okolností rozhodných pro formu bytové náhrady).
Z ustanovení §712 odst. 3 věty druhé obč.zák. vyplývá, že ve zde uvedených případech zákon pro rozvedeného manžela stanovil jako primární formu bytové náhrady náhradní byt. Jsou-li pro to důvody zvláštního zřetele hodné, může soud rozhodnout, že rozvedený manžel má právo na kvalitativně i kvantitativně nižší formu bytové náhrady – náhradní ubytování. Ustanovení §712 odst. 3 věty druhé za středníkem obč.zák. patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, to jest k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. 6. 1997, sp.zn. 2 Cdon 1493/96, uveřejněný pod č. 87 v sešitě č. 11 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura). Jestliže soud neprovede toto vymezení správně a nepřihlédne ke všem rozhodným okolnostem, je odůvodněn závěr, že rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Za okolnosti zvláštního zřetele hodné, významné pro rozhodování o nižší kvalitě bytové náhrady pro rozvedeného manžela, který má po zrušení práva společného nájmu byt vyklidit, lze (podle okolností konkrétního případu) považovat např. zájem nezletilých dětí na zajištění klidného výchovného prostředí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 1998 sp.zn. 2 Cdon 1260/97) a chování vyklizovaného manžela, které je v rozporu s dobrými mravy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 1999, sp.zn. 26 Cdo 1185/99). Nejvyšší soud rovněž dovodil (srov. např. jeho rozsudek ze dne 9. 4. 2002, sp.zn. 26 Cdo 324/2002, uveřejněný v Přehledu judikatury ve věcech nájmu bytu, ASPI Publishing, s.r.o., Praha 2003, pod pořadovým číslem 222), že okolnost, že rozvedený manžel, jemuž je v řízení o zrušení práva společného nájmu bytu manžely ukládána povinnost byt vyklidit, nepřispíval na nájemné a na úhradu za plnění spojená s užíváním bytu, může být právně relevantní pro posouzení, zda tomuto manželovi přísluší bytová náhrada toliko ve formě náhradního ubytování.
V dané věci nebylo dovoláním zpochybněno skutkové zjištění, že žalovaný se od června roku 2000 nepodílel na placení nájemného a úhrady za služby spojené s užíváním bytu, ačkoliv byt užíval, ani zjištění, že takto vzniklý dluh na nájemném ve výši 84.500.-Kč uhradila (dne 13.5.2002) žalobkyně, aniž by žalovaný na jeho úhradu přispěl. Za tohoto stavu lze přisvědčit odvolacímu soudu, pokud uvedené chování žalovaného považoval za důvod zvláštního zřetele hodný, pro který lze ve smyslu ustanovení §712 odst. 3 věty druhé za středníkem obč.zák. vázat jeho povinnost k vyklizení jen na zajištění náhradního ubytování. Nelze totiž přehlédnout, že placení nájemného a úhrady za plnění spojená s užíváním bytu je jednou ze základních povinností nájemce bytu, s jejímž porušením spojuje zákon naplnění výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. d) obč.zák., a vyklizovací povinnost nájemce v případě přivolení k výpovědi dané z uvedeného důvodu váže toliko na zajištění přístřeší. V podrobnostech odkazuje dovolací soud v této souvislosti na odůvodnění rozsudku odvolacího soudu a poznamenává, že je ve shodě s odůvodněním již citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 26 Cdo 324/2002.
Námitku dovolatele, že soud v dané věci nerozhodoval podle §705 odst. 1 a 3 obč.zák., nelze shledat opodstatněnou. Je sice pravdou, že v odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu (i v odůvodnění zmíněného rozsudku Nejvyššího soudu) je citováno ustanovení „§705 odst. 1 obč.zák.“, tedy ustanovení, vztahující se na případ společného nájmu manželů k nedružstevnímu bytu, nicméně závěr v těchto rozhodnutích vyslovený lze vztáhnout i na případ společného nájmu manželů (společných členů družstva) k družstevnímu bytu, o jaký šlo v dané věci, tedy na situaci upravenou v ustanovení §705 odst. 2 větě druhé obč.zák., z něhož také soudy při rozhodování vycházely. Pokud jde o námitku, že „soud nerozhodoval“, neboť žalovaný souhlasil s tím, aby žalobkyně byla určena nájemkyní předmětného bytu (členkou družstva), je třeba poukázat na to, že v dané věci soudy obou stupňů shledaly podmínky pro rozhodnutí podle §705 odst. 2 věty druhé obč.zák. Nelze přitom pominout, že výrok rozsudku o zrušení práva společného nájmu bytu, určení budoucího nájemce bytu a povinnosti byt vyklidit, je nedělitelný (srov. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1993, pod pořadovým číslem 29); případné souhlasné stanovisko jednoho z rozvedených manželů k některé z částí uvedeného rozsudečného výroku, nemůže být důvodem k tomu, aby soud o něm nerozhodoval.
Opodstatněnou nelze shledat ani námitku dovolatele, že při rozhodování o bytové náhradě mělo být přihlédnuto k tomu, že spolu se žalovaným bydlí v předmětném bytě zletilý syn a nyní i zletilá dcera účastníků, kteří na nájemné ani na úhradu za služby nepřispívají. Obecně lze říci, že rodiče jsou povinni v rámci své vyživovací povinnosti zajistit svým (i zletilým) dětem bydlení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 1999, sp.zn. 26 Cdo 1909/98). Nepřispíval-li však v dané věci žalovaný vůbec na nájemné a na úhradu za služby spojené s užíváním bytu, nemůže se ve svůj prospěch (z hlediska vyšší formy bytového náhrady) dovolávat okolnosti, že s ním v bytě bydlí děti účastníků. Z hlediska ustanovení §712 odst. 3 věty druhé za středníkem obč.zák. nelze ve prospěch žalovaného zohlednit ani okolnost, že účastníkům dosud svědčí právo společného nájmu předmětného bytu, neplní-li sám jednu ze základních povinností z tohoto právního vztahu vyplývající, ani okolnost, jaké jsou majetkové poměry žalobkyně. Zohlednění případných zásluh jednoho z rozvedených manželů na získání bytu je dle ustálené soudní praxe jednou z okolností rozhodných pro úvahu, který z nich bude určen nájemcem bytu.
Se zřetelem k uvedenému nelze odvolacímu soudu vytýkat pochybení při vymezení okolností, jež jsou v dané věci z hlediska ustanovení §712 odst. 3 věty druhé za středníkem obč.zák. podstatné.
Protože rozsudek odvolacího soudu je – v mezích otevřených dovolacímu přezkumu – správný, a protože vady řízení uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., ani tzv. jiné vady řízení (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), k nimž dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.), nebyly dovoláním tvrzeny a z obsahu spisu se nepodávají, dovolací soud dovolání žalovaného podle §243b odst. 1 věta před středníkem o.s.ř. zamítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 4 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. , když žalovaný s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení a žalobkyni v dovolacím řízení prokazatelné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. března 2004
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v.r.
předsedkyně senátu