ECLI:CZ:NS:2004:26.CDO.1915.2003.1
sp. zn. 26 Cdo 1915/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobkyně městské části P., zastoupené advokátem, proti žalované E. P., zastoupené advokátem, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 19 C 34/2002, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. února 2003, č. j. 19 Co 4/2003-36, takto:
I. Řízení o dovolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 16. května 2002, č. j. 19 C 34/2002-15, se zastavuje.
II. Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. února 2003, č. j. 19 Co 4/2003-36, se odmítá.
III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.025,- Kč k rukám advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 6 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 16. května 2002, č. j. 19 C 34/2002-15, vyhověl žalobě a přivolil k výpovědi z nájmu „bytu č. 3 o velikosti 3+1 s příslušenstvím, I kategorie, v 1. poschodí domu č. p. 1242 v G. ulici 21 v P.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“), určil, že nájemní poměr skončí posledním dnem měsíce, v němž uplyne tříměsíční výpovědní lhůta počítaná od prvního dne měsíce následujícího po právní moci rozsudku, žalované uložil povinnost po skončení nájemního poměru byt vyklidit a vyklizený žalobkyni odevzdat do patnácti dnů od poskytnutí přístřeší a rozhodl o nákladech řízení účastníků.
Po provedeném dokazování vzal soud prvního stupně mimo jiné za zjištěno, že žalovaná (výlučná nájemkyně předmětného bytu) dlužila ke dni doručení výpovědi z nájmu bytu žalobkyni (pronajímatelce bytu) nájemné za měsíce duben, červen, červenec, srpen a říjen 2001 včetně, že nezaplatila nedoplatek z vyúčtování služeb za rok 1999, tepla a vody za měsíce červenec 1999 až červen 2000, a že celkem šlo o částku 30.367,- Kč s příslušenstvím. Dále také zjistil, že v průběhu řízení žalovaná dlužnou částku uhradila, že od roku 1995 se žalobkyně po žalované opakovaně soudní cestou domáhala zaplacení dlužného nájemného, že v těchto případech žalovaná dlužné částky zaplatila až po nařízení výkonu rozhodnutí prodejem movitých věcí, že již v roce 2000 byla proti žalované podána žaloba na přivolení k výpovědi z nájmu bytu pro neplacení nájemného, že tehdy bylo dlužné nájemné zaplaceno také v průběhu řízení, a že v důsledku zaplacení dlužného nájemného vzala žalobkyně žalobu na přivolení k výpovědi z nájmu bytu zpět a řízení bylo zastaveno. Nakonec také zjistil, že po události, při které byl syn žalované zraněn, musela se žalovaná i se synem v důsledku vyhrožování schovávat, že však i tehdy disponovala minimálně částkou 300.000,- Kč za prodej herny v P., a že proto bylo v jejích finančních možnostech stanovené nájemné (ve výši asi 4.500,- Kč měsíčně) řádně platit. Na základě uvedených skutkových zjištění usoudil soud prvního stupně především na naplněnost uplatněného výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. (v podobě nezaplacení nájemného a úhrady za plnění poskytovaná s užíváním bytu za dobu delší než tři měsíce). Současně rovněž dovodil, že uplatněná výpověď z nájmu bytu není přes vyrovnání dlužného nájemného v rozporu s dobrými mravy (ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák.) a v této souvislosti poukázal zejména na špatnou platební morálku žalované od roku 1995. K námitkám, že žalované nebyl poskytnut na dlužné nájemné splátkový kalendář, a že zaměstnankyně správcovské firmy jí přislíbila zpětvzetí žaloby na přivolení k výpovědi z nájmu bytu v případě vyrovnání dlužných částek, soud prvního stupně uvedl, že na splátkový kalendář nemá nájemce bytu právo, a že dispozice s žalobou je v pravomoci žalobce a nikoli správce nemovitosti.
K odvolání žalované odvolací soud rozsudkem ze dne 5. února 2003, č. j. 19 Co 4/2003-36, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků. Odvolací soud se ztotožnil se zjištěným skutkovým stavem věci a také s jejím právním posouzením věci soudem prvního stupně a tudíž – shodně se soudem prvního stupně – dovodil, že uplatněný výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. je naplněn, a že výpověď z nájmu bytu není v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.).
Proti rozsudkům soudů obou stupňů, tedy výslovně i proti rozsudku soudu prvního stupně, podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené s účinností od 1. ledna 2001 zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „o.s.ř.“). V dovolání namítla, že soudy „nevzaly v úvahu její námitky proti žalobě“, a že se jimi zabývaly „jen povrchně a vzaly za prokázané tvrzení žalující strany, že tvrzení žalované o policejním šetření události ze dne 13.1.2002 je účelové a pro rozhodování ve věci samé irelevantní“. Uvedla rovněž, že oba soudy se soustředily především „na minulost nájemního vztahu mezi stranami sporu … nepřiměřeně zohlednily předchozí řízení ve sporech“ a nezohlednily její snahu vždy v co možná nejkratší době dostát povinnostem ve vztahu k předmětnému bytu. Dále namítla, že – z důvodů v dovolání vylíčených – měl odvolací soud více zohlednit okolnost, že příčinou vzniku dluhu byla také nutnost intenzivní ochrany životů po incidentu v lednu 2001. Současně měl podle jejího názoru přiznat větší význam skutkovému zjištění, týkajícímu se ujištění ze strany zaměstnankyně správcovské firmy „o malé závažnosti jejího dluhu“ a neměl přehlédnout ani to, že žaloba byla podána bez předchozího upozornění žalované. Podle mínění žalované se odvolací soud nezabýval ani tím, zda soud prvního stupně ověřil pravdivost tvrzení žalované, a vzal bez dalšího za prokázáno „pouze vyjádření žalující strany“, což pokládá žalovaná za „neobjektivní a zavádějící“. Navrhla, aby dovolací soud zrušil nejen napadený rozsudek odvolacího soudu, nýbrž i rozhodnutí soudu prvního stupně, a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání namítla, že napadený rozsudek odvolacího soudu nelze pokládat za rozhodnutí zásadně právně významné, a navrhla, aby za této situace dovolací soud dovolání odmítl (pro nepřípustnost). Pro případ, že by dovolání bylo shledáno přípustným, se obsáhle vyjádřila k hodnocení důkazů oběma soudy, poukázala na judikaturu a navrhla, aby dovolání, nebude-li odmítnuto, bylo zamítnuto.
Dovolání je mimořádným opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu (§236 odst. 1 o.s.ř.). Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 16. května 2002, č. j. 19 C 34/2002-15, který byl rovněž dovoláním napaden, však za rozhodnutí odvolacího soudu pokládat nelze. Jde o rozhodnutí soudu prvního stupně; ostatně dovolatelka to v dovolání ani nezpochybnila. Opravným prostředkem proti rozhodnutí soudu prvního stupně je odvolání. Za této situace občanský soudní řád ani neupravil funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Nedostatek funkční příslušnosti je přitom neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. července 1997, sp. zn. 2 Cdon 30/97, uveřejněné pod č. 112 v sešitě č. 14 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura, a dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 1999, sp. zn. 2 Cdon 1647/97). Nejvyšší soud České republiky proto řízení o dovolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 16. května 2002, č. j. 19 C 34/2002-15, zastavil (§104 odst. 1 ve spojení s ustanovením §243c odst. 1 o.s.ř.).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolání (proti rozsudku odvolacího soudu) bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a odst. 2 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání alespoň zpochybnil.
V projednávané věci – jak je patrno z obsahu dovolání – je výtka nesprávného právního posouzení věci (podle §3 odst. 1 obč. zák.) založena na kritice správnosti (úplnosti) skutkových zjištění. Ve skutečnosti tedy dovolatelka brojí proti skutkovým zjištěním učiněným oběma soudy, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž soudy obou stupňů svá skutková zjištění čerpaly, a pro posouzení, zda uplatněná výpověď z nájmu bytu je či není v rozporu s dobrými mravy (ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák.), nabízí „svůj vlastní“ (jiný) skutkový stav věci, vycházející z jiného hodnocení provedených důkazů. Dovolatelka však přehlíží, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle §237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř. (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu §238 odst. 2 a §238a odst. 2 o.s.ř.) – přípustné (§241a odst. 3 o.s.ř.). Je-li přípustnost dovolání teprve zvažována (podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.
Jestliže tedy dovolatelka ve skutečnosti zpochybňuje správnost (úplnost) skutkových zjištění soudu prvního stupně, z nichž vycházel i soud odvolací, na základě jiného hodnocení provedených důkazů nabízí „vlastní“ (jiný) skutkový stav věci a z něj dovozuje nesprávnost závěru, že uplatněná výpověď z nájmu bytu není v rozporu s dobrými mravy (ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák.), nemohou tyto námitky založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., a proto je podle §243b odst. 5 a §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl (pro nepřípustnost).
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a 146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal žalovanou, která zavinila, že její dovolání muselo být odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalobkyni vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 950,- Kč (§2 odst. 1, §7 písm. d/ ve spojení s §10 odst. 3, §15 ve spojení s §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb.) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 75,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 8. března 2004
JUDr. Miroslav Ferák, v.r.
předseda senátu