ECLI:CZ:NS:2004:26.CDO.2098.2003.1
sp. zn. 26 Cdo 2098/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobkyně městské části P., zastoupené advokátkou, proti žalované Mgr. J. K., zastoupené advokátkou, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp.zn. 10 C 8/2000, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. června 2003, č.j. 22 Co 225/2003-171, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. června 2003, č.j. 22 Co 225/2003-171, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 25. března 2003, č.j. 10 C 8/2000-145, se zrušují a věc se vrací obvodnímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 5. 4. 2001, č.j. 10 C 8/2000-51, přivolil k výpovědi z nájmu žalovaných Mgr. J. K. a J. F. k „bytu č. 10 o velikosti 3 pokoje, kuchyň s příslušenstvím, WC, koupelna, II. kategorie ve 4. podlaží domu č.p. 338 v P., N., D. 11“ (dále „předmětný byt“ nebo „byt“), určil, že nájemní vztah žalovaných skončí uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty, uložil žalovaným byt vyklidit do patnácti dnů po uplynutí výpovědní lhůty a rozhodl o nákladech řízení. Vzal za prokázáno, že žalovaní jsou manželé, že jsou nájemci předmětného bytu, v němž společně bydlí, a že vedle toho užívají dům č.p. 35 v P. – L. (dále „dům v P.“), jehož jsou spoluvlastníky. Dospěl k závěru, že uplatněný výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. g) obč.zák. je dán, neboť žalovaní mají dva byty a lze na nich spravedlivě požadovat, aby užívali jen jeden z nich. Podle názoru soudu není stav manželství žalovaných takový, aby vyžadoval jejich oddělené bydlení a byl důvodem užívání dvou bytů; poukázal přitom na to, že společně užívají předmětný byt, nejsou rozvedeni (ani nepodali návrh na rozvod manželství), společně se starají o svého nezletilého syna, který dochází do školy v P. a byt v domě v P. (o třech pokojích s příslušenstvím, situovaný v přízemí a v podkroví domu) je plně způsobilý uspokojit jejich bytovou potřebu. Naproti tomu soud prvního stupně neshledal naplnění dalšího uplatněného výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. h) obč.zák., když v řízení nebylo prokázáno, že by žalovaní předmětný byt neužívali nebo ho užívali jen občas.
K odvolání žalovaných Městský soud v Praze (soud odvolací) usnesením ze dne 9. 7. 2001, č.j. 22 Co 261/2001-82, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud se plně ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o tom, že ke dni dání výpovědi byl naplněn výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. g) obč.zák., tedy že žalovaní měli dva byty a že nešlo o případ, že by po nich nebylo možno spravedlivě požadovat, aby užívali pouze jeden byt, avšak dospěl k závěru, že nové skutečnosti tvrzené žalovanými v odvolacím řízení (trvalé opuštění společné domácnosti žalovaným, podání návrhu na rozvod manželství spolu s uzavřením dohody o vypořádání jejich společného jmění a společného bydlení) by – za předpokladu, že budou prokázány a nebudou shledány účelovými – mohly být významné pro posouzení důvodnosti žaloby z hlediska ustanovení §3 odst. 1 obč.zák. Protože soud prvního stupně se z tohoto hlediska věcí nezabýval, odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil a uložil mu, aby provedl potřebné dokazování a poté důvodnost žaloby posoudil i z pohledu uvedeného ustanovení.
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 25. 3. 2003, č.j. 10 C 8/2000-145 (poté, co usnesením ze dne 11. 7. 2002, č.j. 10 C 8/2000-119, zastavil řízení proti druhému žalovanému J. F., vůči němuž byla žaloba vzata zpět), zamítl žalobu na přivolení k výpovědi a rozhodl o nákladech řízení. Po doplnění dokazování vzal za prokázáno, že manželství Mgr. J. K. a J. F. bylo pravomocně rozvedeno ke dni 23. 2. 2002, že jejich nezletilý syn byl pro dobu po rozvodu svěřen do výchovy matky (žalované), že podle dohody o vypořádání společného jmění se stal výlučným vlastníkem domu v P. J. F. a žalovaná získala 450.000,-Kč s tím, že dalších 540.000,-Kč jí bude jmenovaný splácet v ročních splátkách po 90.000,-Kč, že dne 29. 4. 2002 podal jmenovaný návrh na vklad této dohody do katastru nemovitostí, že nezletilý A. F. je opakovaně léčen na alergii a že v průběhu roku 2001 se podrobil psychologickému vyšetření, při němž bylo zjištěno, že u něj jde o neurotický vývoj v důsledku dlouhodobých rodinných konfliktů a že rozchod rodičů přispěl k jeho uklidnění, jakož i ze zjištění, že po prvním rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci se J. F. z předmětného bytu odstěhoval a zůstala v něm bydlet žalovaná s nezletilým synem. Na základě toho soud prvního stupně dospěl k závěru, že nové skutečnosti odůvodňují posouzení důvodnosti žaloby z hlediska ustanovení §3 odst. 1 obč.zák., a že i když ke dni dání výpovědi byl výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. g) obč.zák. dán, „poměry k dnešnímu dni se změnily natolik, že na žalované nelze spravedlivě požadovat i s ohledem na zájem nezletilého dítěte, by nadále jako rozvedená sdílela společnou domácnost s bývalým manželem na P.“,… a že „takový výkon práva by byl v rozporu s dobrými mravy“.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 6. 2003, č.j. 22 Co 225/2003-171, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud shledal dostačujícími skutková zjištění soudu prvního stupně a přisvědčil i jeho právnímu posouzení věci. Neshledal opodstatněnou námitku žalobkyně o účelovosti jednání žalované a jejího bývalého manžela, přičemž poukázal na to, že žalovaná již před vynesením v pořadí prvního rozsudku soudu prvního stupně uváděla problémy ve svém manželství a že pozdější zprávy o zdravotním stavu jejího nezletilého syna o těchto problémech vypovídají; poukázal též na to, že dohodu o vypořádání společného jmění nelze pokládat za jednostranně nevýhodnou pro žalovanou, a to s přihlédnutím k okolnostem, které její účastníci v rámci ní zohlednili (výše pořizovací ceny domu, osobní práce bývalého manžela a jeho bratra při rekonstrukci domu, výdělkové možnosti bývalého manžela). Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že v dané věci jsou splněny podmínky pro aplikaci ustanovení §3 odst. 1 obč.zák., neboť oproti okamžiku doručení výpovědi z nájmu bytu, k němuž je třeba zkoumat naplnění výpovědního důvodu se situace natolik změnila, že nelze spravedlivě požadovat, aby žalovaná bydlela se svým synem po rozvodu manželství v domě svého rozvedeného manžela, který užívá spolu s ním i jeho synovec. Odvolací soud dále uvedl, že „ani skutečnost, že společné bydlení bylo po rozvodu možno vyřešit více způsoby a že žalobce podanou výpovědí nenutil žalovanou sdílet společnou domácnost s manželem i po rozvodu manželství, na věci nic nemění“.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním. Dovolatelka má zato, že dovolání je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. (nikoli podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., jak uvedl odvolací soud v poučení obsaženém ve svém rozsudku), neboť soud prvního stupně ve svém druhém rozsudku žalobu zamítl s ohledem na závazný právní názor odvolacího soudu na použití §3 odst. 1 obč.zák. Dovolací důvody spatřuje v nesprávném právním posouzení věci odvolacím soudem a v tom, že jeho rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Uvádí, že žaloba byla podána důvodně a že v řízení bylo prokázáno naplnění výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. g) obč.zák., a dovozuje, že jednání žalovaných bylo účelové; poukazuje na to, že v době podání žaloby spolu v předmětném bytě bydleli a že teprve poté, kdy bylo soudem prvního stupně žalobě vyhověno, začali činit kroky vedoucí k rozvodu jejich manželství a k vypořádání společného jmění a bydlení. Dovolatelka má zato, že jimi zvolené řešení jejich bytových poměrů nemůže jít na úkor žalobkyně, neboť žalovaná a její manžel nebyli v té době v žádné složité sociální situaci a měli dostatek časového prostoru k tomu, aby je vyřešili sami. Vyjadřuje nesouhlas se zamítnutím žaloby odůvodněným tím, že na žalované nelze spravedlivě požadovat, aby po rozvodu manželství žila se svým rozvedeným manželem v domě v P., a namítá, že nic takového nepožaduje, toliko má zato, že bylo na žalované, jak uspořádá svoje bytové poměry a že tak mohla učinit i jinak než na úkor žalobkyně. Poukazuje na to, že z provedeného dokazování vyplývá, že ke dni podání žaloby žalovaná a její bývalý manžel společně užívali předmětný byt s regulovaným nájemným, který neodevzdali pronajímateli, ačkoliv současně byli od roku 1989 spoluvlastníky domu v P., který byl pro jejich potřebu volný od roku 1993, a že odvolací soud uvedenou okolnost při posouzení věci z hlediska ustanovení §3 odst. 1 obč.zák. nezohlednil. Dovolatelka vyjadřuje názor, že v dané věci „naplněny podmínky pro postup podle §3 odst. 1 O.z. rozhodně nejsou“, že „žaloba byla podána po právu a za situace, kterou svým chováním žalovaná a její manžel vyvolali“, že „na straně žalobce nešlo o šikanování žalovaných, zneužití jejich tíživé sociální, zdravotní či jiné tíživé sociální situace, případně podobné jednání v rozporu s dobrými mravy, jak má citované ustanovení na mysli“. Dovolatelka má zato, že §3 odst. 1 obč.zák. je v soudní praxi aplikován, aniž by byl brán zřetel na toho z účastníků, v jehož neprospěch je uvedené ustanovení použito, a namítá, že by mělo být používáno výjimečně, v odůvodněných případech a vyváženě s ohledem na všechny účastníky sporu. Navrhla, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná ve svém dovolacím vyjádření namítla, že dovolání není v dané věci přípustné podle §237 odst. 1 písm. b), neboť soud prvního stupně „nerozhodoval vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil“, a že odvolací soud nevyslovil žádný právní názor zavazující soud prvního stupně k tomu, jak má nově provedené důkazy zhodnotit a právně posoudit. Žalovaná dále namítá, že dovolání není přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť odvolací soud správně aplikoval ustanovení §3 odst. 1 obč.zák. v souladu s ustálenou judikaturou; současně vyvrací námitky dovolatelky o účelovosti svého jednání. Navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto, případně zamítnuto.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a odst. 4 o.s.ř.), se nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil.
V projednávané věci se z obsahu spisu podává, že žalovaná (spolu s původně též žalovaným J. F.) uvedla v odvolání proti vyhovujícímu (v pořadí prvnímu) rozsudku soudu prvního stupně skutečnosti, které nebyly uplatněny u soudu prvního stupně, že odvolací soud k nim (tak, jak mu to dovolovalo ustanovení §205a odst. 2 o.s.ř.) přihlédl, a ve svém zrušujícím usnesení uložil soudu prvního stupně nejen provést ohledně nich dokazování, ale současně zaujal stanovisko k právnímu posouzení věci, když vyjádřil názor, že uváděné skutečnosti mohou být významné pro posouzení věci z hlediska ustanovení §3 odst. 1 obč.zák., a uložil soudu prvního stupně, aby se věcí z pohledu tohoto ustanovení zabýval. Z odůvodnění v pořadí druhého rozsudku soudu prvního stupně, potvrzeného dovoláním napadeným rozsudkem, pak vyplývá, že žaloba byla zamítnuta jako nedůvodná na základě aplikace §3 odst. 1 obč.zák. Dovolání v dané věci je tudíž podle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. přípustné.
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Je-li dovolání přípustné, je dovolací soud povinen přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.); vady tohoto druhu nebyly v dovolání namítány a z obsahu spisu se nepodávají.
Podle ustanovení §711 odst. 1 písm. g) obč.zák. pronajímatel může vypovědět nájem bytu s přivolením soudu, má-li nájemce dva nebo více bytů, vyjma případů, že na něm nelze spravedlivě požadovat, aby užíval pouze jeden byt.
Existenci výpovědního důvodu je nutno posuzovat k okamžiku doručení výpovědi nájemci bytu. I když je uvedený výpovědní důvod dán, nemusí soud návrhu na přivolení k výpovědi z nájmu bytu vyhovět, a to s ohledem na ustanovení §3 odst. 1 obč.zák. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 1999, sp.zn. 2 Cdon 1081/97, uveřejněný pod č. 68 v časopise Soudní judikatura č.7/1997, ze dne 9. 8. 1999, sp.zn. 26 Cdo 1979/98, ze dne 27. 10. 1999, sp.zn. 26 Cdo 457/98, a ze dne 17. 4. 2001, sp.zn. 26 Cdo 2135/2000).
Ustanovení §3 odst. 1 obč.zák., podle kterého výkon práva povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy, patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, které přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2002, sp.zn. 21 Cdo 486/2002, uveřejněné pod č. 53 v časopise Soudní judikatura 4/2003). Pro použití korektivu „dobré mravy“ zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet; vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu.
Soudní praxe je ustálena v názoru, že rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití ustanovení §3 odst. 1 obč.zák. je nutno – vzhledem k uvedenému charakteru tohoto ustanovení jako právní normy s relativně neurčitou hypotézou – učinit vždy po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy všechny rozhodné okolnosti případu, tj. jak okolnosti, pro něž se použití citovaného ustanovení dožaduje nájemce, tak všechny okolnosti na straně toho, kdo se přivolení k výpovědi z nájmu domáhá, tedy pronajímatele. Odpovídající úsudek soudu tu musí být podložen konkrétními skutkovými zjištěními, jež dovolují závěr, že výkon práva dát výpověď z nájmu bytu konkrétnímu nájemci je s dobrými mravy skutečně v rozporu, a to i s přihlédnutím k okolnostem na straně pronajímatele bytu (srov. rozsudek uveřejněný pod č. 36 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1996). Není-li právní posouzení důvodnosti aplikace ustanovení §3 odst. 1 obč.zák. podloženo úvahou zabývající se všemi výše uvedenými okolnostmi, jde o posouzení neúplné a tedy nesprávné.
V projednávané věci však odvolací soud z uvedených závěrů odpovídajících konstantní judikatuře důsledně nevycházel (což by ostatně zakládalo i přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.). Při úvaze o použití ustanovení §3 odst. 1 obč.zák. zohlednil toliko okolnosti na straně nájemkyně (žalované), nezabýval se však již otázkou, zda lze – s přihlédnutím ke všem rozhodným okolnostem konkrétního případu – na žalobkyni jako subjektu vykonávajícímu svoje vlastnické právo (pronajímateli) spravedlivě požadovat, aby jí byla ochrana jejího práva domáhat se přivolení k výpovědi z nájmu bytu odepřena.
Protože rozsudek odvolacího soudu není správný, Nejvyšší soud jej podle ustanovení §243b odst. 2 věty druhé za středníkem o.s.ř. zrušil. Vzhledem k tomu, že důvod, pro který bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 4 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§243d odst. 1 věta první, §226 o.s.ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení (§243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. listopadu 2004
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v.r.
předsedkyně senátu