ECLI:CZ:NS:2004:26.CDO.2130.2004.1
sp. zn. 26 Cdo 2130/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Miroslava Feráka ve věci žalobkyně S. ž. d. c., státní organizace, proti žalované D. Š., o zaplacení 1.007,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 14 C 227/99, o dovolání žalované proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. března 2003, č.j. 18 Co 42/2003-64, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 6 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 29. 8. 2002, č.j. 14 C 227/99-54, ve znění usnesení ze dne 14. 5. 2003, č.j. 14 C 227/99-70, uložil žalované zaplatit právnímu předchůdci žalobce (Č. d., státní organizaci) 879,25 Kč s příslušenstvím, co do částky 127,75 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Usnesením ze dne 6. 3. 2003, č.j. 18 Co 42/2003-64, ve znění usnesení ze dne 30. 6. 2003, č.j. 18 Co 42/2003-78, Městský soud v Praze jako soud odvolací odvolání žalované proti citovanému rozsudku soudu prvního stupně (pro nepřípustnost) odmítl a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Usnesením ze dne 30. 6. 2003, č.j. 18 Co 42/2003-76, Městský soud v Praze rozhodl, že v řízení bude nadále pokračováno s žalobcem S. ž. d. c., státní organizace, namísto zaniklé státní organizace Č. d.
V podání ze dne 9. 6. 2003 označeném jako „dovolání“ vznášela žalovaná námitky proti rozhodnutí ve věci samé vydanému soudem prvního stupně a popírala existenci dluhu, k jehož zaplacení byla odsouzena. K výzvě soudu prvního stupně žalovaná výslovně potvrdila, že její podání ze dne 9. 6. 2003 je dovoláním a požádala o „přidělení advokáta ex offo“ vzhledem k tomu, že je starobní důchodkyně.
Usnesením ze dne 5. 5. 2004, č.j. 14 C 227/99-91, soud prvního stupně žádost žalované „na ustanovení zástupce z řad advokátů pro dovolací řízení“ zamítl. Toto usnesení nabylo právní moci.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě, osobou k tomu oprávněnou (§240 odst. 1 o.s.ř.), že však není přípustné.
Podle §237 odst. 1 o.s.ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
a/ jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b/ jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení), proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
c/ jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 1 písm. a/, b/ a c/ o.s.ř. nemůže být dovolání přípustné už proto, že usnesení odvolacího soudu, jímž bylo odmítnuto odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně pro nepřípustnost, není rozhodnutím ve věci samé (nebylo jím rozhodováno o nároku, který je předmětem tohoto řízení, tj. o opodstatněnosti nároku na zaplacení peněžité částky, jehož se žalobce na žalované domáhá, nýbrž pouze o odmítnutí odvolání pro nepřípustnost).
Přípustnost dovolání nelze opřít ani o ustanovení §238 odst. 1, §238a odst. 1, §239 odst. 1 a 2 o.s.ř., upravující přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu, neboť žádné z citovaných ustanovení nepřipouští dovolání proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo odmítnuto odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně pro nepřípustnost.
Přípustnost dovolání však nelze dovodit ani z ustanovení §239 odst. 3 o.s.ř. Podle tohoto ustanovení je totiž dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, jímž byla postupem podle §43 o.s.ř. odmítnuta žaloba, popřípadě, jímž byl podle tohoto ustanovení odmítnut jiný návrh na zahájení řízení, a nikoli odmítl-li odvolací soud podle §218 o.s.ř. odvolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17. října 2001, sp. zn. 25 Cdo 1609/2001, uveřejněné pod č. 790 sv. 11 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu).
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání proti napadenému usnesení ze žádného v úvahu přicházejícího ustanovení občanského soudního řádu. Lze proto uzavřít, že proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo odmítnuto odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně, není dovolání přípustné. Za tohoto stavu dovolací soud bez jednání (§243a odst. 1 věta prvá o.s.ř.) dovolání podle §243b odst. 5 a §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl, aniž se jím mohl zabývat z pohledu v něm uplatněných námitek.
Pro úplnost zbývá dodat, že soud prvého stupně nadbytečně poučoval žalovanou, že pokud nemá sama právnické vzdělání, musí být v dovolacím řízení zastoupena advokátem, a to vzhledem k tomu, že z ustanovení §241b odst. 2 o.s.ř. vyplývá, že dovolatele není třeba k odstranění uvedeného nedostatku podmínky dovolacího řízení vyzývat tehdy, není-li dovolání přípustné, protože v takovém případě dovolací soud dovolání odmítne.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. a o skutečnost, že žalobkyni nevznikly v dovolacím řízení žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla proti dovolatelce právo.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. listopadu2004
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v.r.
předsedkyně senátu