ECLI:CZ:NS:2004:26.CDO.2223.2004.1
sp. zn. 26 Cdo 2223/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobce statutárního města O. – městského obvodu M. O. a P., proti žalovanému M. F., zastoupenému advokátem, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 39 C 279/95, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. února 2004, č. j. 42 Co 659/2003-53, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Ostravě (dále též jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 1. dubna 2003, č. j. 39 C 279/95-28, vyhověl žalobě a výrokem I. přivolil k výpovědi z nájmu „bytu č. 30 sestávajícího se ze 3 pokojů, kuchyně a příslušenství, v O.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“), výrokem II. určil, že nájemní poměr skončí uplynutím posledního dne třetího měsíce následujícího po měsíci, v němž toto rozhodnutí nabylo právní moci, výrokem III. uložil žalovanému povinnost byt vyklidit po skončení nájemního poměru do patnácti dnů po zajištění přístřeší a výrokem IV. rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudkem ze dne 3. února 2004, č. j. 42 Co 659/2003-53, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Po provedeném dokazování vzal odvolací soud shodně se soudem prvního stupně mimo jiné za zjištěno, že žalovaný (nájemce předmětného bytu) porušoval povinnosti nájemce bytu tím, že nezaplatil žalobci (pronajímateli – vlastníku domu, v němž se předmětný byt nachází) nájemné a úhrady za plnění poskytovaná s užíváním bytu za dobu podstatně překračující tři měsíce (za dobu od února 1993 do ledna 1995 mu z tohoto titulu dlužil částku 19.282,- Kč), že již ve věcech sp. zn. 58 C 206/98 a 29 C 176/2001 Okresního soudu v Ostravě bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobci z titulu dluhu na nájemném a úhradách za služby spojené s užíváním bytu tam uvedené částky s příslušenstvím, že po podání žaloby žalovaný dluh uhradil a že dosud žalobci nezaplatil příslušné poplatky z prodlení. Odvolací soud vzal rovněž za zjištěno, že oznámení o zvýšení nájemného bylo nájemcům doručováno do jejich poštovních schránek a že v té době měl žalovaný poštovní schránku opakovaně zdemolovanou; na základě těchto skutkových zjištění učinil skutkový závěr, že existuje reálný předpoklad, že rovněž žalovanému bylo oznámení o zvýšení nájemného doručováno (zdemolování jeho poštovní schránky nelze klást k tíži žalobce), že žalovaný nevyvinul žádnou aktivitu za účelem vyjasnění si vyšších plateb nájemného a že s ohledem na všeobecné vědomí o zvyšování nájemného však bylo v jeho reálných možnostech dovodit, že důvodem vyšších plateb nájemného je jeho zvýšení. Na tomto skutkovém základě odvolací soud shodně se soudem prvního stupně především dovodil, že je naplněn výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. d/ zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění platném v době dání výpovědi z nájmu bytu (dále jen „obč. zák.“). Dále – opět ve shodě se soudem prvního stupně – také dovodil, že uplatněnou výpověď z nájmu bytu nelze pokládat za výkon práva v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák. Stejně jako soud prvního stupně pak dovodil, že bylo-li přivoleno k výpovědi z nájmu bytu podle §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák., lze vyklizovací povinnost žalovaného z bytu, nejde-li v tomto případě o rodinu s nezletilými dětmi, vázat pouze na poskytnutí přístřeší (§712 odst. 5 věta první obč. zák.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“). Uplatněné dovolací námitky podřadil dovolacímu důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. Ve vztahu k oznámení o zvyšování nájemného namítl, že již v dohodě o užívání bytu ze dne 4. listopadu 1976 bylo výslovně uvedeno, že změnu úhrady oznámí správa uživateli písemně, že žádná změna mu doručena nebyla, že za takovou změnu nelze pokládat vyšší srážky z účtu z titulu plateb nájemného, že za této situace hradil nájemné poštovními složenkami v původní výši, že od roku 1976 nemá na nájemném žádný dluh a že také v době doručení výpovědi z nájmu bytu nájemné platil. Dále uvedl, že – z důvodů v dovolání zmíněných – nesouhlasí s „právním závěrem soudu, že existuje reálný předpoklad, že oznámení o zvýšení nájemného mu bylo řádně doručeno a mohl tedy důvodně předpokládat, že k zvýšení nájemného došlo“. Současně namítl, že dluh na nájemném zaplatil v roce 2001, že dosud nezaplatil sporné poplatky z prodlení a že z důvodů nezaplacených poplatků z prodlení nelze přivolit k výpovědi z nájmu bytu. Nakonec také uvedl, že jím navržené důkazy (např. důkazy poštovními složenkami o placení nájemného od roku 2000) soud zamítl a jeho námitky posoudil jako účelové. Navrhl, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) především shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř. Vady uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, přípustnost dovolání nezakládají a lze k nim přihlédnout pouze v případě přípustného dovolání (§242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. (tj. ustanovení, o něž přípustnost svého dovolání opřel dovolatel) je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.).
V projednávané věci zastává dovolací soud názor, že dovoláním formálně uplatněný dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci není nijak obsahově konkretizován. Žalovaný netvrdí, že odvolací soud posoudil věc podle ustanovení, které na ni nedopadá, že použité ustanovení nesprávně vyložil, popřípadě je na daný případ nesprávně aplikoval. Ve skutečnosti odvolacímu soudu vytýká, že dospěl k nesprávným právním závěrům jen proto, že vyšel z nesprávných (neúplných) skutkových zjištění. Touto námitkou však fakticky neuplatnil dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. (nesprávné právní posouzení věci), nýbrž dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř. (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování). Výtka nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.) je tak založena na kritice správnosti (úplnosti) skutkových zjištění, neboť ve skutečnosti dovolatel brojí proti skutkovým zjištěním učiněným oběma soudy, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž soudy obou stupňů svá skutková zjištění čerpaly. Dovolatel však přehlíží, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle §237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř. (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu §238 odst. 2 a §238a odst. 2 o.s.ř.) – přípustné (§241a odst. 3 o.s.ř.). Je-li přípustnost dovolání teprve zvažována (podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.
Jestliže tedy dovolatel zpochybňuje správnost (úplnost) skutkových zjištění soudu prvního stupně, z nichž vycházel i soud odvolací, a to tím, že ve skutečnosti „přehodnocuje“ odvolacím soudem provedené hodnocení důkazů významných pro posouzení věci, pro účely posouzení věci nabízí svůj „vlastní“ skutkový stav věci a z něj dovozuje nesprávnost právních závěrů odvolacího soudu, nemohou tyto námitky založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., a proto je podle §243b odst. 5 a §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl (pro nepřípustnost).
Žalovaný z procesního hlediska zavinil, že jeho dovolání bylo odmítnuto, avšak žalobci nevznikly v dovolacím řízení žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti žalovanému právo. Této procesní situaci odpovídá výrok, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. prosince 2004
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu