ECLI:CZ:NS:2004:26.CDO.2516.2003.1
sp. zn. 26 Cdo 2516/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Miroslava Feráka ve věci žalobkyně S., a.s., zastoupené advokátem, proti žalované M. S., zastoupené JUDr. K. D., o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 14 C 295/2000, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. dubna 2003, č.j. 25 Co 26/2003-33, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 3. dubna 2003, č.j. 25 Co 26/2003-33, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne ze dne 15. listopadu 2002, č.j. 14 C 295/2000-19, se zrušují a věc se vrací obvodnímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 10 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 15. 11. 2002, č.j. 14 C 295/2000-19, zamítl žalobu s návrhem, aby žalované bylo uloženo do 15 dnů od právní moci rozsudku vyklidit a vyklizený odevzdat žalobkyni byt č. 9, 2+1 s příslušenstvím, I. kategorie, situovaný ve 4. podlaží obytného domu č.p. 175 v P., ulice P. 56 (dále „předmětný byt“ nebo „byt“) a rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 3. 4. 2003, č.j. 25 Co 26/2003-33, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ve věci samé potvrdil, změnil jej ve výroku o nákladech řízení a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Soudy obou stupňů vycházely ze zjištění, že žalobkyně je v současné době vlastnicí předmětného domu, že žalovaná uzavřela dne 25. 9. 1995 s tehdejším vlastníkem domu S., g. z., a.s., u něhož byla zaměstnána v pracovním poměru, smlouvu o nájmu předmětného bytu (dále „předmětná smlouva“ nebo „smlouva“), v níž bylo sjednáno, že pronajímatel přenechává nájemci byt na dobu určitou jednoho roku od 1. 10. 1995 do 30. 9. 1996 (článek I), že bude-li ke dni ukončení nájemní smlouvy nájemce v pracovním poměru u pronajímatele, prodlužuje se tato smlouva o nájmu vždy o jeden rok a že nájem se neprodlužuje v případě, že nájemce ke dni ukončení nájemní smlouvy vypověděl pracovní poměr (čl. III) a že vznikne-li zaměstnanci za trvání pracovního poměru u pronajímatele nárok na starobní důchod, tato smlouva se mění z doby určité na dobu neurčitou (čl. IV).
Na základě uvedených zjištění soud prvního stupně dovodil, že vymezení doby trvání nájmu k události, o níž není jisto, zda resp. kdy nastane, nelze považovat za určité a nezakládá nájem bytu na dobu určitou a že zákon neumožňuje způsobem uvedeným v odstavci IV změnit trvání smlouvy z doby určité na neurčitou. Jelikož podle §686 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb. (občanského zákoníku – dále „obč. zák.“) není-li doba nájmu dohodnuta, má se za to, že smlouva o nájmu byla uzavřena na dobu neurčitou, považoval soud prvního stupně předmětnou smlouvu za smlouvu o nájmu na dobu neurčitou, na jejímž základě užívá žalovaná předmětný byt po právu.
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. Dodal, že žalovaná byla zaměstnána v n.p. S. od 1.2.1982, později v a.s. S., g. z., a zde pracovala i ke dni uzavření nájemní smlouvy, že nájemní poměr byl sice sjednán na dobu určitou, avšak tato doba se prodlužovala vždy o jeden rok, pokud byla žalovaná u pronajímatele zaměstnána a že k tomu by docházelo do té doby, pokud by žalovaná nedala výpověď z pracovního poměru či jej neukončila dohodou. Vzhledem k tomu, že zaměstnavatel dal žalované výpověď z pracovního poměru pro nadbytečnost, neporušila žalovaná podmínky nájemní smlouvy pro její prodlužování. Skutečnost, že žalovaná byla v rámci organizačních změn u zaměstnavatele převáděna do dceřinných společností původního zaměstnavatele (ač vykonávala tutéž práci na tomtéž pracovišti) nemůže jít dle názoru odvolacího soudu k její tíži, neboť jiný výklad by byl v rozporu s principy §3 odst. 1 obč. zák., a výkon vlastnického práva žalobkyně by tak byl v rozporu s dobrými mravy.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) a uplatněný dovolací důvod podřadila ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Dovolatelka má za to, že odvolací soud i soud prvního stupně pochybily při právním posuzování předmětu řízení zejména v tom, že znění článku III. a IV. (smlouvy) nelze považovat za určité a tím nezakládá nájem bytu na dobu určitou. Dovolatelka vytkla soudům obou stupňů, že se nezabývaly otázkou, proč žalovaná uzavřela 25. 9. 1995 nájemní smlouvu na dobu určitou s předchůdcem žalobkyně, když u této společnosti nepracovala. Podle názoru dovolatelky je z článku 1. nájemní smlouvy jednoznačně patrno, že se uzavírá smlouva na dobu určitou jednoho roku. Jestliže žalovaná podepisovala smlouvu ve znění článku III. a IV., musela si být vědoma toho, že v akciové společnosti S., g. z., již nepracuje, a tyto články smlouvy z její strany nemohou být naplněny. Z tohoto důvodu je žalobkyně přesvědčena, že žalovaná za uvedený omyl má spoluodpovědnost, a toto pochybení, jehož si žalovaná musela být vědoma, by nemělo jít k tíži pouze žalobkyni. Dovolatelka navrhla, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 o.s.ř.), se nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř.
Vzhledem k tomu, že v projednávané věci nepřichází v úvahu přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., neboť rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený dovoláním napadeným rozsudkem odvolacího soudu byl jeho prvním rozhodnutím ve věci, zbývá posoudit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., z něhož ji dovozuje dovolatelka.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl.
Z uvedeného vyplývá prvý dílčí závěr, že dovolací soud nemůže přihlížet k námitkám založeným na tvrzení, že žalovaná uzavřela předmětnou nájemní smlouvu s předchůdcem žalobkyně, když u něj již nepracovala, a musela si být této skutečnosti vědoma, neboť tyto námitky směřují proti skutkovým zjištěním (z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu vyplývá, že vycházel z jiného skutkového závěru).
Dovolací soud však shledává dovolání v dané věci podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustným pro posouzení právní otázky, zda ujednání obsažené ve smlouvě o nájmu předmětného bytu zakládá nájem na dobu určitou anebo neurčitou.
Podle §686 odst. 2 obč. zák. není-li doba nájmu dohodnuta, má se za to, že smlouva o nájmu byla uzavřena na dobu neurčitou.
Podle §37 odst. 1 obč. zák. právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný.
Podle §41 obč. zák. vztahuje-li se důvod neplatnosti jen na část právního úkonu, je neplatnou jen tato část, pokud z povahy právního úkonu nebo z jeho obsahu anebo z okolností za nichž k němu došlo, nevyplývá, že tuto část nelze oddělit od ostatního obsahu.
Nejvyšší soud již ve svém rozsudku ze dne 9. 4. 2002, sp.zn. 26 Cdo 379/2001, uveřejněném v publikaci Přehled judikatury ve věcech nájmu bytu, ASPI Publishing s.r.o, Praha 2003, str. 20, zaujal právní názor, který sdílí i v projednávané věci, že vztahuje-li se důvod neplatnosti smlouvy o nájmu bytu uzavřené na dobu určitou pouze na tu část, která obsahuje ujednání o eventuální změně nájemního vztahu na dobu neurčitou, je neplatná pouze tato část, nikoli nájemní smlouva jako celek.
Ze skutkového stavu, z něhož odvolací soud vycházel a jímž je – jak vyplývá z výše uvedeného – dovolací soud v dané věci vázán a jehož správnost nemůže přezkoumávat, vyplývá, že v předmětné smlouvě bylo v článku I nepochybným způsobem (určitě a srozumitelně) sjednáno, že pronajímatel přenechává nájemci byt na dobu určitou (jednoho roku) od 1. 10. 1995 do 30. 9. 1996, teprve následující ujednání o případném prodlužování takto sjednaného nájmu, eventuálně jeho změně na dobu neurčitou, bylo shledáno neurčitým a zákonu odporujícím, a tudíž neplatným dle §37 odst. 1 a §39 obč. zák. Je-li tedy ujednání o době určité z hlediska zákonných náležitostí bezvadné a zároveň oddělitelné od následných ujednání, jež byla shledána vadnými, pak je platné ujednání o nájmu na dobu určitou, a naopak neplatná jsou ujednání o prodloužení či změně nájmu na dobu neurčitou. Z pohledu výše citovaných ustanovení, na jejichž základě byl formulován i právní názor vyjádřený ve zmíněném judikátu, tedy nelze souhlasit se závěrem soudů obou stupňů, že předmětná smlouva založila mezi stranami právo nájmu bytu na dobu neurčitou.
Právní posouzení otázky, na jejímž řešení je rozhodnutí odvolacího soudu založeno, není tedy správné. Nejvyšší soud proto podle §243b odst. 2 věty druhé za středníkem o.s.ř. napadené rozhodnutí zrušil. Vzhledem k tomu, že důvod, pro který bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 4 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§243d odst. 1 věta první, §226 o.s.ř.).
V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení (§243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. října 2004
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu