ECLI:CZ:NS:2004:26.CDO.2626.2003.1
sp. zn. 26 Cdo 2626/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Miroslava Feráka ve věci žalobců a) F. K., b) F. K., c/ M. K., zastoupených advokátkou, proti žalovaným 1/ D. N., 2/ K. A. H., zastoupeným advokátkou, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp.zn. 12 C 132/2000, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. června 2003, č.j. 36 Co 50/2003-109, ve znění opravného usnesení ze dne 3. září 2003, č.j. 36 Co 50/2003-109 (správně 36 Co 50/2003-114), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalované jsou povinny společně a nerozdílně zaplatit žalobcům oprávněným společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.365,- Kč, k rukám advokátky, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 3 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 25. 7. 2002, č.j. 12 C 132/2000-90, ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 2. 4. 2003, č.j. 12 C 132/2000-102, přivolil k výpovědi z nájmu „bytu o velikosti 1+1, IV. kategorie, sestávajícího se z pokoje, kuchyně, obou s výhledem do ulice a společného WC, který je přístupný vchodem na konci domovní chodby a nachází se v přízemí, napravo při pohledu ze schodiště domu čp. 868, P. (dále „předmětný byt“ nebo „byt“ a „předmětný dům“ nebo „dům“), kterou dali žalobci žalovaným, určil, že výpovědní lhůta je tříměsíční a počne běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku a uložil žalovaným byt vyklidit a vyklizený odevzdat žalobcům do patnácti dnů ode dne zajištění přiměřeného náhradního bytu; dále rozhodl o nákladech řízení mezi účastníky a ve vztahu ke státu.
K odvolání žalovaných Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 19. 6. 2003, č.j. 36 Co 50/2003-109, ve znění opravného usnesení ze dne 3. 9. 2003, č.j. 36 Co 50/2003-109 (správně 36 Co 50/2003-114), rozsudek soudu prvního stupně ve znění doplňujícího usnesení potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud, vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, po doplnění dokazování dovodil, že žalobci jsou vlastníky předmětného domu, že žalované obývají kolaudovaný byt 1+1, fakticky (bez stavebního povolení) rozšířený na byt větší (2+1), že na první žalovanou přešlo právo užívání po rodičích, resp. matce, která opustila v r. 1980 společnou domácnost, že žalobci potřebují byt pro dceru žalobce a/, tj. vnučku žalobců b/ a c/, která je studentkou vysoké školy, nemá vlastní byt a žije s rodiči a se sestrou v bytě 2+1, a že tudíž žalobci dali žalovaným oprávněně výpověď z nájmu bytu dle §711 odst. a písm. a/ (správně §711 odst. 1 písm. a/) občanského zákoníku (dále „obč. zák.“). Bytová náhrada byla přiznána žalovaným v souladu s §712 odst. 2 obč. zák. Poukaz žalovaných na §3 obč. zák. neshledal odvolací soud případným, neboť s odkazem na toto ustanovení nemůže soud svým rozhodnutím konstituovat neexistující právo či povinnost, ale lze je použít pouze na výkon již existujících práv a povinností.
Proti rozsudku odvolacího soudu podaly žalované dovolání, jehož přípustnost opřely o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a v něm uplatněné dovolací důvody podřadily ustanovení §241a odst.2 písm. b/ o.s.ř. Vyjádřily nesouhlas s tím, že soud přivolil k výpovědi z nájmu bytu o velikosti 1+1 IV. kategorie a s tím, že mají byt vyklidit po zajištění přiměřeného náhradního bytu. Dle jejich názoru napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a má po právní stránce zásadní význam, pokud jde o aplikaci §3 obč. zák. při rozhodování o přiměřenosti náhradního bytu. Nesouhlasí s tím, že by aplikací tohoto ustanovení došlo ke konstituování neexistujícího práva a zdůrazňují, že při rozhodování o bytové náhradě není soud vázán návrhem. Mají za doložené a nesporné, že jim, resp. jejich právním předchůdcům, nebyl přidělen jako náhradní byt kolaudovaný, ale byt skutečný, sestávající ze tří pokojů a kuchyně, II. kategorie, byl právními předchůdci žalovaných převzat a od jeho přidělení v r. 1968 dodnes je užíván. Jednalo se o byt reálný a nikoli fiktivní. Jestliže právní předchůdci žalovaných a poté žalované dlouhá léta předmětný byt užívaly jako byt 3+1 II. kategorie a po celou dobu za takový byt platily nájemné, jsou přesvědčeny, že byly podmínky pro to, aby jim byl žalobci zajištěn byt přiměřený tomu, který užívají. Naopak byt 1+1 žalované nikdy neužívaly a takový byt ani neexistuje. Žalované se domnívají, že by bylo vůči nim nepřiměřenou tvrdostí, kdyby soud neaplikoval §3 obč. zák. a že si stěží lze představit, v jakých jiných případech by bylo možné toto ustanovení použít. Poukazují i na to, že v souvislosti s restitucí zmizely listiny dokládající rekolaudaci, čímž se žalované dostaly do tíživé důkazní situace. Navrhly, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil, věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení a ještě předtím odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí.
Žalobci ve svém dovolacím vyjádření souhlasili se závěry soudů obou stupňů, vyvraceli opodstatněnost dovolacích námitek, a navrhli, aby dovolací soud dovolání v případě, že dospěje k závěru, že je přípustné, zamítl.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastnicemi řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelek (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.
Ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládá, jelikož rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem odvolacího soudu, je jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., o něž ji opírají dovolatelky.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil.
V projednávané věci dovolatelky brojí především proti skutkovým zjištěním učiněným soudy obou stupňů ve vztahu k otázce, jaký byt je předmětem jejich nájmu, resp. proti hodnocení důkazů, z nichž tato zjištění soudy čerpaly. Dovolatelky tu však přehlížejí, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže změnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. - přípustné (§241a odst. 3 o.s.ř.). V případě, že je přípustnost dovolání teprve zvažována (podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.
Proti právnímu posouzení směřují dovolací námitky jen potud, pokud je dovoláním napadán závěr, že na základě aplikace ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. nelze přivolit k výpovědi jiného (většího) bytu než toho, jehož jsou žalované v souladu se zjištěným kolaudovaným stavem nájemkyně, ani vázat vyklizení tohoto bytu na zajištění bytu, jehož přiměřenost bude posuzována ve vztahu k bytu fakticky užívanému a nikoli k bytu tak, jak byl kolaudován a jak tvoří předmět nájmu, protože tímto způsobem nelze žalovaným konstituovat právo, které dosud neměly.
Dle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se bytem rozumí soubor místností (popřípadě jednotlivá obytná místnost), které jsou rozhodnutím stavebního úřadu určeny k trvalému bydlení. Rozhodující pro vymezení souboru místností (jednotlivé obytné místnosti) jako bytu, je právní stav, založený pravomocným rozhodnutím o povolení užívání stavby (případně o změně účelu jejího užívání). Bylo-li takto o posouzení otázky, co je bytem, stavebním úřadem rozhodnuto, soud z tohoto rozhodnutí ve smyslu §135 odst. 2 věty druhé o.s.ř. vychází (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2002, sp. zn. 26 Cdo 400/2000, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 90/2003).
Judikatura Nejvyššího soudu je rovněž ustálena v názoru, že ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. lze aplikovat na výkon existujícího práva (povinnosti); názor, že aktem aplikace ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. nelze konstituovat dosud neexistující povinnosti vlastníka (a ani dosud neexistující práva vyklizovaného), ale lze jím výkon práva pouze odepřít, byl obsažen již v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 1998, sp. zn. 3 Cdon 131/96, uveřejněném v časopisu Soudní judikatura, ročník 1998, pod poř. č. 170, stejně jako v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 1998, sp. zn. 2 Cdon 1839/96, a vyslovil jej i Ústavní soud České republiky v nálezu ze dne 4. 8. 1999, sp. zn. IV. ÚS 114/99, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení, svazek 15, ročník 1999, pod poř. č. 110. K uvedenému názoru se přihlásilo i rozhodnutí velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2002, sp. zn. 31 Cdo 1096/2000 (uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 59/2003). Se zřetelem k uvedenému nelze tedy – na základě aplikace ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. – založit nájemci, jemuž je v řízení o přivolení k výpovědi ukládána povinnost k vyklizení, (dosud neexistující) právo na bytovou náhradu, a tedy ani právo na vyšší formu bytové náhrady, než tu, která vyplývá ze zákona; ostatně speciální úprava tohoto práva obsažená v ustanovení §712 odst. 5 obč. zák. je úpravou kogentní (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2003, sp. zn. 26 Cdo 545/2003, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, sv. 25, pod č. C 1875, nebo rozsudek ze dne 12. 3. 2004, sp. zn. 26 Cdo 255/2003). Okolnost, že soud při rozhodování o bytové náhradě není vázán žalobním návrhem, je v těchto souvislostech bezvýznamná.
Se zřetelem k uvedenému je třeba konstatovat, že dovoláním napadené právní závěry odvolacího soudu jsou v souladu s hmotným právem a odpovídají judikatuře dovolacího soudu; napadené rozhodnutí tak nelze shledat ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. zásadně právně významným a dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustným.
Za tohoto stavu dovolací soud dovolání žalovaných podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Dovolací soud neshledal předpoklady pro odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí dle §243 o.s.ř. (tj. mimořádné důvody pro zásah do účinků pravomocného a vykonatelného rozhodnutí odvolacího soudu), a proto o takovém návrhu dovolatelek – v souladu se svou ustálenou praxí – nevydával zvláštní (zamítavé) rozhodnutí.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1, §146 odst. 3 a §140 odst. 1 per analogiam o.s.ř. a zavázal žalované, jejichž dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalobcům vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokátky. Tyto náklady sestávají z odměny v částce 1.140,- Kč (§2 odst. 1, §7 písm. d/ ve spojení s §10 odst. 3, §15 ve spojení s §14 odst. 1, §17 odst. 2 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 3x75,-Kč (§2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, mohou oprávnění podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 22. října 2004
Doc. JUDr. Věra K o r e c k á , CSc., v.r.
předsedkyně senátu