ECLI:CZ:NS:2004:26.CDO.381.2003.1
sp. zn. 26 Cdo 381/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobce M. B., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému A. S., spol. s r. o., zastoupené advokátem, o vydání klíčů a umožnění užívat byt, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 22 C 270/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. června 2002, č. j. 53 Co 116/2002-89, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému k rukám jeho zástupce na náhradě nákladů dovolacího řízení 1.025,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 10. června 2002, č.j. 53 Co 116/2002-89, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 (soudu prvního stupně) ze dne 9. listopadu 2001, č. j. 22 C 270/2000-78, ve výroku, jímž byla zamítnuta žaloba o vydání klíčů a umožnění užívání bytu velikosti 2 + 1 s přísl. v přízemí domu č.p. 116 v P. (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“), změnil uvedený rozsudek ve výroku vyhovujícím vzájemné žalobě tak, že zamítl žalobu se žádostí, aby bylo určeno, že žalobci nenáleží bytová náhrada, na kterou je vázána povinnost žalobce vyklidit byt, která byla žalobci uložena rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 18.8.1989, č.j. (správně sp. zn.) 5 C 231/89. Současně odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že žalobce nikdy nebyl vlastníkem domu, ve kterém se nachází předmětný byt, že tento dům byl ve vlastnictví rodičů žalobce, kteří jej prodali v r. 1988 K., n. p. h. m. P., že žalovaná jej posléze nabyla od právního nástupce K., že otec žalobce byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 18.8.1989, sp. zn. 5 C 231/89, uznán povinným byt vyklidit po přidělení náhradního bytu nebo poskytnutí náhradního ubytování a že ve výroku rozsudku byl uveden i žalobce, který však nebyl účastníkem řízení. Žalobce rovněž nebyl smluvní stranou žádné smlouvy, která by mu zakládala možnost užívat předmětný byt. Na tomto skutkovém základě dovodily, že právo žalobce byt užívat bylo vždy odvozeno od práva jeho rodičů a zaniklo nejpozději smrtí otce žalobce A. B. (31.5.2000). Zatímco soud I. stupně dále dovodil, že takto modifikované právo otce žalobce v bytě bydlet zaniklo též jeho úmrtím a žalobci z tohoto titulu nesvědčí právo na zajištění bytové náhrady, odvolací soud s ohledem na zjištění, že citovaný rozsudek nebyl doručen zástupci otce žalobce, nýbrž přímo otci žalobce, uzavřel, že tento rozsudek nenabyl právní moci, a nemohl tedy založit žalobci žádné oprávnění. Uvedený rozdíl v právním posouzení věci nicméně neměl žádný vliv na shodný závěr soudů obou stupňů, že žalobci nesvědčí ve vztahu k předmětnému bytu žádné právo, které by zakládalo opodstatněnost žaloby. Odvolací soud neshledal důvodnou ani námitku rozporu s dobrými mravy, a to jednak proto, že aplikací ustanovení o dobrých mravech nelze konstituovat právo, jednak proto, že žalobcova bytová potřeba je saturována, neboť je nájemcem družstevního bytu.
Proti rozsudku odvolacího soudu, a to pouze proti potvrzujícímu výroku ve věci samé, podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“), a uplatněné dovolací námitky podřadil dovolacím důvodům podle §241a odst. 2 písm. a/ a b/ o.s.ř. Dovolatel vyslovil přesvědčení, že nebylo respektováno jeho právo na náhradní byt, které vzniklo tím, že jeho rodiče prodali dům, v němž se byt nachází. Dovolatel nesouhlasí se závěrem, že toto právo na bytovou náhradu mu nevzniklo už proto, že rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ve věci sp. zn. 5 C 231/89 byl doručen přímo jeho otci a nikoliv jemu jako jeho zmocněnci; má za to, že toto pochybení soudu nelze přičítat k jeho tíži. Dovolatel poukazuje na to, že žalovaný mu znemožnil užívat byt a stav bytu i podmínky nájemní smlouvy byly takové, že vylučovaly uzavření nájemní smlouvy. U bytu byly vyraženy vstupní dveře, byla stržena střecha a do bytu zatékalo. Dovolatel též namítl, že soud nevyslechl jím navržené svědky. Pokud je tvrzeno, že má družstevní byt, poukázal na to, že nikdy neuzavřel nájemní smlouvu a byt na něj jeho otec převedl v době své vážné nemoci za situace, kdy mu žalovaný znemožnil bydlení v předmětném bytě, ač na něj měl nárok. V uvedených okolnostech dovolatel spatřuje nesprávné právní posouzení věci a vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření vyvrací opodstatněnost dovolacích námitek a navrhuje, aby dovolání žalobce bylo zamítnuto a aby mu byla přiznána náhrada nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) především shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a odst. 2 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil.
Podle tohoto ustanovení není dovolání přípustné již proto, že napadeným rozsudkem odvolací soud potvrdil v pořadí prvý rozsudek soudu prvního stupně.
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. (tedy ustanovení, o něž přípustnost svého dovolání opřel dovolatel) je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl.
Dovolatel napadl právní závěr odvolacího soudu o tom, že mu nevzniklo právo na bytovou náhradu, neboť rozsudek, jenž ukládal jemu a jeho otci vyklizení bytu po zajištění náhrady, nenabyl právní moci.
Uvedenou námitku však nelze považovat za uplatnění způsobilého dovolacího důvodu dle §241a odst. 2 písm b/ o.s.ř., neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu na právním závěru, proti němuž námitka směřuje, nespočívá. Jinými slovy pro závěr odvolacího soudu o správnosti rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku, jímž byla zamítnuta žaloba o vydání klíčů a umožnění užívání předmětného bytu, je bez právního významu řešení právní otázky, zda rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ve věci sp. zn. 5 C 231/89 založil či nezaložil žalobci právo na bytovou náhradu.
V projednávané věci použil dovolatel vedle dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. rovněž dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř. (jímž brojí proti skutkovým zjištěním učiněným oběma soudy, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž soudy obou stupňů svá skutková zjištění čerpaly), resp. také dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. (jímž namítá, že řízení je postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci). Dovolatel však přehlíží, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle §237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř. (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu §238 odst. 2 a §238a odst. 2 o.s.ř.) – přípustné (§241a odst. 3 o.s.ř.). Je-li přípustnost dovolání teprve zvažována (podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.
Jestliže tedy dovolatel zpochybňuje rovněž správnost (úplnost) skutkových zjištění soudu prvního stupně, z nichž vycházel i soud odvolací, nemohou tyto námitky založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
K vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), jakož i k vadám podle §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř., dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti), jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. nezakládají.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud neshledal přípustnost dovolání ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., a proto je podle §243b odst. 5 a §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.
Dovolatel z procesního hlediska zavinil, že jeho dovolání bylo odmítnuto, proto je povinen nahradit žalovanému náklady dovolacího řízení (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř.). Náhrada sestává z paušální odměny advokáta ve výši 950,-Kč (§2 odst. 1, §7 písm. d/, §10 odst. 3, §15 ve spojení s §14 odst. 1, a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a z paušální náhrady hotových výdajů ve výši 75,- Kč (§2 odst. 1 a §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 25. března 2004
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu