ECLI:CZ:NS:2004:26.CDO.62.2004.1
sp. zn. 26 Cdo 62/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců JUDr. Roberta Waltra a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., v právní věci žalobců A) Mgr. M. V. a B) V. P., zastoupených advokátem, proti žalovaným 1) Ing. I. P. a 2) J. H., zastoupeným advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 10 C 4/2002, o dovolání žalovaných proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. června 2003, č.j. 19 Co 260/2003-57, takto:
Dovolání se zamítá.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze shora označeným usnesením potvrdil usnesení ze dne 19. února 2003 (v záhlaví usnesení odvolacího soudu nesprávně uvedeno 19.12.2003), č.j. 10 C 4/2002-43, kterým Obvodní soud pro Prahu 6 připustil, aby z řízení vystoupila M. K., nar. 11.6.1912, (dále jen „původní žalobkyně“) a na její místo jako žalobci vstoupili Mgr. M. V., nar. 11.10.1966, a V. P., nar. 11.3.1976, (dále jen „žalobci“).
Soud prvního stupně citovaným usnesením vyhověl návrhu původní žalobkyně, aby na její místo vstoupili žalobci, s poukazem na ustanovení §107a občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), neboť vycházel z toho, že původní žalobkyně v průběhu řízení zahájeného dne 8.1.2002 převedla (darovací smlouvou ze dne 7.3.2002 vloženou do katastru nemovitostí 29.4.2002 s účinky vkladu ke dni 13.3.2002) na žalobce vlastnictví domu, v němž se nalézá byt, jehož vyklizení se žalobou domáhá, a žalobci se vstupem do řízení na místo žalobkyně souhlasili.
Odvolací soud vycházel z toho, že původní žalobkyně nejprve převedla na žalobce darovacími smlouvami ze dne 20.9.2001 „na každého 14/15 předmětné nemovitosti“ (správně na každého 7/15 předmětné nemovitosti, tj. celkem 14/15), jejich vlastnické právo k tomuto podílu bylo vloženo do katastru nemovitostí dnem 11.3.2002 s účinky od „290.10.2001“ (správně 29.10.2001). Další darovací smlouvou ze dne 7.3.2002 převedla žalobkyně na žalobce zbylou 1/15 domu (na každého 1/30) a vklad vlastnického práva byl zapsán 29.4.2002 s právními účinky od 13.3.2002. Žaloba byla podána 8.1.2002. Odvolací soud přes poněkud odlišná skutková východiska dovodil, že rozhodnutí soudu I. stupně je správné, neboť po podání žaloby nastala právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva na jiného. Touto právní skutečností je zde zápis vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí, na jehož základě měli žalobci nabýt své vlastnické právo dle ust. §133 odst. 2 občanského zákoníku. Navíc druhá darovací smlouva, kterou žalobkyně uzavřela ohledně 1/15 nemovitostí, byla uzavřena až po podání žaloby, a teprve na základě této druhé darovací smlouvy se žalobkyně vlastnictví k nemovitosti zbavila zcela, když do té doby byla její ideální spoluvlastnicí. V uvedených skutečnostech, s přihlédnutím k tomu, že žalobci se vstupem do řízení na místo žalobkyně souhlasili, spatřoval odvolací soud naplnění podmínek uvedených v ustanovení §107a odst. 2 o.s.ř.
Proti usnesení odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost dovozovali z ustanovení §239 odst. 2 písm. b) o.s.ř., a to z důvodu nesprávného právního posouzení věci ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Namítali, že právní skutečností, s níž právní předpisy spojují přechod nebo převod práva ve smyslu §107a o.s.ř., je v daném případě změna vlastnictví – převod vlastnického práva k domu, v němž se nachází jejich byt, na žalobce. Dle názoru dovolatelů postup podle §107a o.s.ř. by byl možný jen tehdy, pokud by tato skutečnost nastala po zahájení řízení, tj. po 8. lednu 2002. Vlastnické právo však vzniká nabyvateli dnem vkladu do katastru nemovitostí a dle §2 odst. 2 zákona č. 265/1992 Sb. dnem vkladu je den, kdy byl návrh na vklad doručen katastrálnímu úřadu. Samotný zápis do souboru popisných informací katastru je svou povahou pouze evidenční správní úkon. Úkony tohoto typu neobsahují institut právní moci, neskýtají tak potřebné záruky právní jistoty. Je proto zřejmé, že okamžik, kdy byl zápis vkladu technicky uskutečněn, není pro určení okamžiku převodu vlastnického práva k nemovitosti významný. I když zápis je proveden v době pozdější, vlastnické právo se zpětně převádí ke dni podání návrhu na vklad a od tohoto dne je nabyvatel vlastníkem převáděné nemovitosti. Z uvedeného dovolatelé vyvozují, že žalobci nabyli vlastnické právo v rozsahu 14/15 domu, v němž se nachází byt žalovaných, dnem 29.10.2001, tedy před zahájením řízení. Po jeho zahájení získali pouze další spoluvlastnické podíly, tj. každý z nich ideální 1/30. Předpoklady pro aplikaci §107a o.s.ř. tak dle názoru dovolatelů nebyly naplněny. Dovolatelé proto navrhli, aby dovolací soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil.
Žalobci ve vyjádření k dovolání odkázali na své podání ze dne 19.2.2003, vyjádřili názor, že pokud nejsou podmínky vkladu splněny, katastrální úřad návrh na vklad zamítne, a proto se pouhým podáním návrhu na vklad nikdo nemůže oprávněně považovat za vlastníka předmětu vkladu. Dále uvedli, že pokud by původní žalobkyně darovací smlouvou ze dne 7.3.2002, tedy nesporně uzavřenou po podání žaloby, na ně nepřevedla svůj zbývající podíl na nemovitosti, nebyl by ani právní důvod pro postup dle §107a o.s.ř. Právě proto, že se žalobci stali jedinými spoluvlastníky předmětné nemovitosti, čímž původní žalobkyně ztratila aktivní legitimaci k dalšímu řízení, byl zvolen postup dle §107a o.s.ř. Z uvedených důvodů žalobci navrhli, aby dovolací soud dovolání odmítl, popřípadě zamítl.
Dovolání je v dané věci přípustné podle §239 odst. 2 písm. b) o. s. ř., neboť směřuje proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o vstupu do řízení na místo dosavadního účastníka (§107a o. s. ř.), není však důvodné.
Dovolací soud nejprve zkoumal, zda řízení netrpí vadami uvedenými v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnostmi), jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Tyto vady, k nimž dovolací soud přihlíží v případě přípustného dovolání z úřední povinnosti (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), však dovoláním namítány nejsou a dovolací soud je z obsahu spisu nezjistil.
Nejvyšší soud proto rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumal v napadeném rozsahu (srov. §242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatelé obsahově vymezili (srov. §242 odst. 3 věta první o. s. ř.). Dovolací soud se proto zabýval správností právního posouzení věci zpochybňovaného dovolateli.
Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jež vede k závěru, zda a komu svědčí určitá práva a povinnosti stanovená právní normou.
Nesprávným právním posouzením věci je obecně omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutková zjištění), tj. jestliže věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §107a odst. 1 o.s.ř. má-li žalobce za to, že po zahájení řízení nastala právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva nebo povinnosti účastníka řízení, o něž v řízení jde, může dříve, než soud o věci rozhodne, navrhnout, aby nabyvatel práva nebo povinnosti vstoupil do řízení na místo dosavadního účastníka; to neplatí v případech uvedených v §107.
Podle odstavce 2 téhož ustanovení soud návrhu účastníka vyhoví, jestliže se prokáže, že po zahájení řízení nastala právní skutečnost uvedená v odstavci 1, a jestliže s tím souhlasí ten, kdo má vstoupit na místo žalobce; souhlas žalovaného nebo toho, kdo má vstoupit na jeho místo, se nevyžaduje. Právní účinky spojené s podáním žaloby zůstávají zachovány.
V ustanovení §107a o.s.ř. je upraveno procesní nástupnictví, k němuž dochází v důsledku hmotněprávní singulární sukcese práva nebo povinnosti, která nastává po zahájení řízení (za řízení), aniž by jeho účastník ztratil způsobilost být účastníkem řízení. Jak vyplývá z dikce citovaného ustanovení, k procesnímu nástupnictví nedochází – na rozdíl od §107 o. s. ř. – ze zákona, a soud se jím bez návrhu (z úřední povinnosti) nezabývá. Nastane-li po zahájení řízení právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva nebo povinnosti účastníka řízení, o něž v řízení jde, nemá to samo o sobě vliv na okruh účastníků řízení. K procesnímu nástupnictví tak může dojít jen tehdy, jestliže žalobce s poukazem na konkrétní právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva nebo povinnosti, o něž v řízení jde, navrhne, aby nabyvatel práva nebo povinnosti vstoupil do řízení na místo dosavadního účastníka, a jestliže soud tomuto návrhu vyhoví.
V návrhu na vstup účastníka na straně žalobce podle §107a odst. 1 o.s.ř. musí žalobce zejména označit právní skutečnost, která měla za následek převod nebo přechod práva, uvést, kdy k ní došlo, a označit toho, kdo má vstoupit na jeho místo.
Jak vyplývá z výše uvedeného, aby soud podle §107a odst. 2 o.s.ř. vyhověl návrhu žalobce, musí být prokázány formální podmínky, že nastala právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva na jiného, že se tato právní skutečnost týká práva nebo povinnosti dosavadního účastníka řízení a že nastala (došlo k ní) po zahájení řízení. Přitom návrh na vstup účastníka musí byl podán za řízení, tedy dříve, než soud o věci samé rozhodl, a musí být doložen souhlas nabyvatele práva se vstupem do řízení, má-li nabyvatel práva nastoupit na místo dosavadního žalobce.
Ohledně právní skutečnosti uvedené žalobcem tak soud zkoumá, zda vůbec jde o právní skutečnost, zda jde o takovou skutečnost, s níž právní předpisy obecně spojují převod nebo přechod práva nebo povinnosti, zda opravdu nastala a zda je v konkrétním případě způsobilá mít za následek přechod nebo převod práva nebo povinnosti, o něž v řízení jde. Otázkou, zda tvrzené právo (povinnost), které mělo být převedeno nebo které mělo přejít na jiného, tu vskutku je nebo zda podle právní skutečnosti uvedené žalobcem platně na jiného přešlo nebo bylo převedeno, se nezabývá, neboť ta se týká již posouzení věci samé, které nelze vyjádřit při zkoumání procesního nástupnictví, ale jen v rozhodnutí o věci samé.
Jak vyplývá z obsahu spisu, byly v dané věci všechny předpoklady vyžadované ustanovením §107a o.s.ř. pro postup soudu podle jeho odstavce 2 splněny. Po zahájení řízení, před vydáním rozhodnutí o věci samé, navrhla dosavadní žalobkyně soudu prvního stupně vstup žalobců do řízení jako nabyvatelů vlastnického práva na základě uzavřené darovací smlouvy, a rovněž prokázala souhlas žalobců se vstupem do řízení. Bez právního významu je rozdíl mezi skutkovými východisky soudu prvního stupně (který v rozporu se skutečností vycházel z toho, že původní žalobkyně převedla na žalované po zahájení řízení celou nemovitost) a soudu odvolacího (který v souladu s předloženými listinami vycházel z toho, že původní žalobkyně převedla nejprve smlouvami ze dne 20.9.2001 na každého žalobce 7/15 nemovitosti a poté smlouvou ze 7.3.2002 na každého žalobce zbývající 1/30 nemovitosti). Žalobci totiž přiléhavě argumentují tím, že teprve převodem zbývající 1/15 nemovitostí přestala být původní žalobkyně spoluvlastnicí nemovitosti, ztratila tak aktivní legitimaci k tomu, aby se z titulu spoluvlastnictví domáhala ochrany vlastnického práva žalobou na vyklizení bytu v předmětné nemovitosti, a tedy teprve převod tohoto ideálního spoluvlastnického podílu (k němuž nepochybně došlo až po zahájení řízení) představoval přechod práv a povinností, které jsou předmětem tohoto řízení, na žalobce a vyvolal potřebu a zároveň možnost postupu dle §107a o.s.ř. Polemika žalovaných vztahující se k otázce, ke kterému okamžiku došlo ke změně vlastnictví ideálních 14/15 předmětné nemovitosti na základě darovacích smluv ze dne 20.9.2001, je tudíž pro rozhodnutí bez významu.
Soudu prvního stupně, který vyhověl návrhu na vstup žalobců do řízení na místo původní žalobkyně ve smyslu §107a o.s.ř. v důsledku hmotněprávní singulární sukcese práva, které je předmětem řízení, jakož i odvolacímu soudu, který rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil, žádné právní pochybení podle názoru dovolacího soudu tedy vytknout nelze.
Na základě výše uvedeného dospěl Nejvyšší soud k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné, a proto, aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první o. s. ř.), dovolání podle §243b odst. 2 věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud nerozhodoval, neboť tyto náklady tvoří součást celkových nákladů řízení, o nichž bude rozhodnuto v rozhodnutí, jímž se řízení končí (§151 odst. 1, §224 odst. 1 a §243b odst. 5 o.s.ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 3. února 2004
JUDr. Miroslav Ferák, v.r.
předseda senátu