ECLI:CZ:NS:2004:26.CDO.627.2003.1
sp. zn. 26 Cdo 627/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobců A) D. Z., B) Lidového bytového družstva v K. - družstva, a C) Ing. J. Z., všech zastoupených advokátkou, proti žalované J. Z., zastoupené advokátem, o vyklizení bytu a vydání klíčů, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp.zn. 19 C 53/2001, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. května 2002, č.j. 24 Co 136/2002-116, ve spojení s usnesením ze dne 28. listopadu 2002, č.j. 24 Co 457/2002-137, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 14. května 2002, č.j. 24 Co 136/2002-116, a rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 12. prosince 2001, č.j. 19 C 53/2001-67, pokud jimi bylo rozhodnuto o povinnosti žalované vyklidit byt č. 9, II. kategorie, o velikosti 2+1 s příslušenstvím, nacházející se v 1. podlaží domu č.p. 767 ve V. ulici v K. do patnácti dnů po zajištění náhradního bytu, jakož i usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 28. 11. 2002, č.j. 24 Co 457/2002-137, a usnesení Okresního soudu v Kladně ze dne 5. 8. 2002, č.j. 19 C 53/2001-127, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací okresnímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Kladně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 12. 12. 2001, č.j. 19 C 53/2001-67, výrokem I. uložil žalované povinnost vyklidit byt č. 9, II. kategorie, o velikosti 2+1, o výměře 60 m2, v 1. podlaží domu č.p. 767, ulice V. v K. (dále „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“) do patnácti dnů po zajištění náhradního bytu, výrokem II. zamítl žalobu na vydání klíčů žalobci B), výrokem III. zamítl žalobu žalobce C) na uložení povinnosti žalované vyklidit předmětný byt, a výrokem IV. rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalované Krajský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 14. 5. 2002, č.j. 24 Co 136/2002-116, potvrdil rozsudek soudu ve výroku I., tj. ve výroku o povinnosti žalované vyklidit předmětný byt do patnácti dnů po zajištění náhradního bytu, zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku IV. o nákladech řízení a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Usnesením ze dne 5. 8. 2002, č.j. 19 C 53/2001-127, Okresní soud v Kladně rozhodl o nákladech řízení před soudem prvního stupně. K odvolání žalované Krajský soud v Praze usnesením ze dne 28. 11. 2002, č.j. 24 Co 457/2002-137, usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Soudy obou stupňů vycházely ze zjištění, že předmětný dům je ve vlastnictví žalujícího družstva (žalobce B/), že M. B. (matka žalobkyně A/ a babička žalobce C/), která zemřela dne 22. 9. 1991, byla ke dni své smrti členkou právního předchůdce žalujícího družstva a osobní uživatelkou předmětného bytu, že k uvedenému datu s ní žili v předmětném bytě žalobce C) a žalovaná, a to od 23. 9. 1989, kdy uzavřeli manželství, že v říjnu roku 1989 byl žalobce C) přijat za člena právního předchůdce žalujícího družstva, na jehož žádost byl rozhodnutím městského úřadu v K. ze dne 24. 10. 1991 přidělen předmětný byt žalobci C) jako byt podnikový, že dědické řízení po M. B. bylo rozhodnutím Státního notářství v Kladně ze dne 10. 12. 1991 zastaveno podle §32 odst. 2 tehdy platného notářského řádu a nepatrný majetek jmenované (včetně členského podílu jmenované v družstvu ve výši 100,-Kčs) byl vydán vypraviteli pohřbu F. B., že na základě usnesení Okresního soudu v Kladně ze dne 23. 6. 2000, č.j. D 592/2000-17, ve věci dodatečného projednání dědictví po M. B., nabyla veškerý majetek jmenované (mimo jiné i členský podíl v družstvu) žalobkyně A), jakož i ze zjištění, že představenstvo žalujícího družstva rozhodlo dne 12. 10. 2000 kladně o přihlášce žalobkyně A) do tohoto družstva a dne 20. 11. 2000 s ní uzavřelo smlouvu o nájmu předmětného bytu. Soudy obou stupňů dospěly k závěru, že předmětný byt byl (a je) bytem družstevním, a že je proto třeba v dané věci použít ustanovení občanského zákoníku o družstevních bytech. Zatímco soud prvního stupně aplikoval ustanovení §706 odst. 2 občanského zákoníku ve znění účinném od 1. 1. 1992, odvolací soud posoudil právní následky spojené se smrtí M. B. podle ustanovení §179 odst. 2 občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 1991 (tj. ve znění účinném ke dni smrti jmenované) a dospěl ve shodě se soudem prvního stupně k závěru, že žalobkyně A) je nájemkyní předmětného bytu, neboť nabyla děděním členský podíl jmenované v družstvu právního předchůdce žalujícího družstva a přešlo tak na ni (dnem smrti jmenované) právo osobního užívání bytu, které se ke dni 1. 1. 1992 transformovalo na právo nájmu bytu. Na základě toho soudy obou stupňů dovodily, že žaloba žalobkyně A) jako nájemkyně předmětného bytu, a žalobce B) jako vlastníka předmětného bytu je důvodná, neboť žalovaná užívá byt bez právního důvodu. Odvolací soud neshledal opodstatněnou odvolací námitku žalované, že přidělování bytů se v roce 1991 řídilo režimem tehdy platného zákona č. 41/1964 Sb., o hospodaření s byty (z čehož žalovaná dovozovala, že rozhodnutím o přidělení bytu, vydaným v roce 1991, vzniklo jí a žalobci C/ právo společného užívání, které se následně změnilo na právo společného nájmu bytu), když konstatoval, že citovaný zákon se vztahoval toliko na přidělení „volného bytu“, nikoliv na byt, k němuž přešlo právo osobního užívání podle §179 odst. 2 občanského zákoníku v tehdy platném znění, který bylo nutno v dané věci aplikovat; v této souvislosti odvolací soud odkázal na ustanovení §868 občanského zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 1992, s tím, že pokud jde o právní vztahy, vzniklé před uvedeným datem, řídí se jejich vznik podle dosavadních právních předpisů. Povinnost žalované k vyklizení předmětného bytu podmínil odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně zajištěním náhradního bytu, přičemž poukázal na to, že žalovaná dlouhodobě užívá byt v dobré víře, že jí k němu svědčí právo nájmu, že nedostatky právního titulu bydlení nezpůsobila, a nemá jinou možnost bydlení, takže její vyklizení bez bytové náhrady by bylo v rozporu s dobrými mravy.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., a v němž uplatnila dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci. Dovolatelka nesouhlasí s právním názorem odvolacího soudu o aplikaci ustanovení §179 odst. 2 občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 1991 a namítá, že danou věc bylo nutno posoudit podle §179 odst. 1 občanského zákoníku v uvedeném znění a podle zákona č. 41/1964 Sb. Dovolatelka má zato, že „právo nájmu po zemřelém členovi lidového bytového družstva nepřecházelo na dědice základního členského vkladu“ (v rámci dědického řízení byl projednán pouze nárok na jeho výplatu), a že jí a jejímu manželovi (žalobci C/) vzniklo užívací právo k předmětnému bytu smrtí jeho uživatelky M. B., případně podle §24 odst. 1 zákona č. 41/1964 Sb. rozhodnutím o přidělení bytu a následně uzavřenou dohodou, které se později změnilo na právo nájmu bytu. I když manželství žalované a žalobce C) bylo pravomocně rozvedeno, nebylo jejich právo společného nájmu družstevního bytu dosud zrušeno, a proto má žalovaná stále právní důvod užívání předmětného bytu. Dále dovolatelka namítá, že v řízení nebyl proveden důkaz stanovami žalujícího družstva, z nichž vyplývá, že členství v družstvu zaniká smrtí člena. Za otázky zásadního významu po právní stránce označuje dovolatelka otázky:
„1)) zda je možno na situaci, kdy došlo k úmrtí člena lidového bytového družstva v roce 1991 aplikovat ustanovení §179 odst. 2 občanského zákoníku ve znění platném do 31. 12. 1991, když v rámci dědictví byl přikázán základní členský vklad (členský podíl) jiné osobě, než která v bytě bydlela se zemřelým členem ve společné domácnosti,
2) zda se ustanovení §179 odst. 2 občanského zákoníku ve znění platném do 31. 12. 1991 vztahuje na všechna bytová družstva bez závislosti na tom, jak mají ve stanovách upraven zánik členství v případě úmrtí člena družstva,
3) zda se výraz „uživatel družstevního bytu“ a „družstvo“ uvedený v §179 odst. 2 občanského zákoníku ve znění platném do 31. 12. 1991 vztahuje k jakémukoliv družstvu nebo pouze ke stavebnímu bytovému družstvu,
4) zda je soud povinen podle §120 o.s.ř. provádět i jiné důkazy potřebné ke zjištění skutkového stavu, něž byly účastníky navrhovány, když se jedná o řízení o vyklizení bytu, v němž si soud jako předběžnou otázku musí vyřešit příslušnost k projednání věci mezi okresním soudem a krajským soudem ve věcech obchodních, protože jeden z žalobců je družstvo a žalovaný je členem tohoto družstva a žalovaný tuto skutečnost tvrdí.“
Ke třetí z označených otázek dovolatelka dále uvádí, že do „31. 12. 1991 byly v občanském zákoníku upraveny vztahy týkající se stavebních bytových družstev“ a dovozuje, že na lidová bytová družstva se vztahoval zákon č. 41/1964 Sb. Ke čtvrté otázce pak uvádí, že soud neprovedl důkaz stanovami žalujícího družstva, a že v dané věci jde o případ upravený v §9 odst. 3 písm. g) o.s.ř. , neboť „užívání bytu družstva členem družstva je obsahem práv a povinností z členství v družstvu“. Navrhla, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 o.s.ř.), se nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř.
Vzhledem k tomu, že v projednávané věci nepřichází v úvahu ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., neboť rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený dovoláním napadeným rozsudkem odvolacího soudu byl jeho prvním rozhodnutím ve věci, zbývá posoudit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., z něhož ji dovozuje dovolatelka.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil.
Se zřetelem k uvedenému dovolací soud shledává dovolání v dané věci podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustným pro posouzení otázky, zda se ustanovení §179 odst. 2 občanského zákoníku ve znění účinném před novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb., s účinností k 1. 1. 1992 (dále jen „obč.zák. před novelou“) vztahovalo i na byt v domě lidového bytového družstva; tato otázka, na jejímž řešení spočívalo právní posouzení věci odvolacím soudem, v podstatě obsahově odpovídá těm, jež dovolatelka označuje za otázky zásadního právního významu ad 1) až 3).
Podle §868 občanského zákoníku ve znění účinném od 1. 1. 1992 (dále též jen „obč.zák.“) se ustanoveními tohoto zákona řídí i právní vztahy vzniklé před 1. lednem 1992; vznik těchto právních vztahů, jakož i nároky z nich vzniklé před 1. lednem 1992 se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.
Vzhledem k tomu, že skutečnost rozhodná pro právní posouzení věci (smrt M. B., uživatelky předmětného bytu a členky právního předchůdce žalující družstva) nastala dne 22. 9. 1991, je nutno v dané věci aplikovat ustanovení občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 1991.
Podle §179 odst. 2 obč.zák. před novelou, jestliže zemře uživatel družstevního bytu a nejde-li o byt ve společném užívání manželů, přechází smrtí uživatele jeho členství v družstvu a právo užívat byt na toho dědice, jemuž připadl členský podíl.
Citované ustanovení upravovalo právní následky smrti uživatele družstevního bytu, k němuž se nevázalo právo společného užívání bytu manžely. V právní teorii i v právní praxi (srov. např. Občanský zákoník, Komentář, díl I., Praha, Panorama, 1987, str. 547, Sborník stanovisek, zpráv o rozhodování soudů a soudních rozhodnutí Nejvyšších soudů ČSFR, ČSR a SSR, vydaný Nejvyšším soudem ČSSR, SEVT, Praha 1986, str. 480, rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 8. 1995, sp.zn. 2 Cdo 162/94, uveřejněný v časopise Právní rozhledy č.1, ročník 1996, str. 25, 26) byl vyjádřen názor, od něhož nemá dovolací soud důvodu odchýlit se ani v souzené věci, podle kterého se na byty v domech lidových bytových družstev nevztahovala ustanovení občanského zákoníku, ve znění účinném před 1. 1. 1992, o družstevních bytech, ale platila pro ně (s menšími odchylkami) obecná právní úprava vztahující se na byty z tzv. státní (komunální) výstavby, obsažená zejména v občanském zákoníku ve znění platném před uvedeným datem, a v zákoně č. 41/1964 Sb., o hospodaření s byty. Pojem byt „družstevní“, používaný občanským zákoníkem ve znění účinném před 1. 1. 1992 (srov. §154 a násl. obč.zák. před novelou) byl vykládán tak, že šlo toliko o byt v domě stavebního bytového družstva, nikoliv též i o byt v domě jednotného zemědělského družstva, příp. v domě lidového bytového družstva.
Z toho, co bylo řečeno, vyplývá, že aplikace ustanovení §179 odst. 2 obč.zák. před novelou, upravující právní následky smrti uživatele „družstevního“ bytu, nepřicházela u bytů lidových bytových družstev v úvahu, a právní následky smrti uživatele takovéhoto bytu (nešlo-li o byt ve společném užívání manželů) bylo nutno posoudit podle obecné právní úpravy obsažené v ustanovení §179 odst. 1 obč.zák. před novelou.
Dospěl-li tedy odvolací soud v projednávané věci k závěru, že smrtí M. B., jíž svědčilo (individuální) právo osobního užívání předmětného bytu, a která byla členkou lidového bytového družstva (právního předchůdce žalujícího družstva), přešlo podle §179 odst. 2 obč.zák. před novelou právo osobního užívání bytu na žalobkyni A) v důsledku toho, že se stala dědičkou členského podílu jmenované v tomto družstvu, nelze jeho právní posouzení otázky, otevřené dovolacímu přezkumu, pokládat za správné. Již sama tato skutečnost musela vést ke zrušení rozsudku odvolacího soudu podle §243b odst. 2 věty druhé za středníkem o.s.ř.
K poslední z otázek, označených za otázky zásadního právního významu, z jejíhož řešení dovozuje dovolatelka nedostatek věcné příslušnosti okresního soudu, je třeba především uvést, že právní posouzení věci odvolacím soudem se týkalo otázky (ne)existence nájemního vztahu žalované k předmětnému bytu, nikoliv otázky, zda je žalovaná členkou žalujícího družstva. Případný nájemní vztah člena družstva k družstevnímu bytu nelze podle názoru dovolacího soudu považovat za právní vztah mezi družstvem a jeho členem, týkající se členského vztahu v družstvu, jak to má na mysli ustanovení §9 odst. 3 písm. g) o.s.ř., neboť i když souvisí s členským vztahem člena v bytovém družstvu, jde o vztah samostatný, spravující se režimem občanského zákoníku (§685 a násl. obč.zák.), nikoli zákoníku obchodního (§221 a násl. obch.zák.). Ostatně není vyloučeno, aby členem (bytového) družstva byla osoba, která není nájemcem bytu v domě ve vlastnictví tohoto družstva, rovněž tak jako není vyloučeno, aby nájemcem takovéhoto bytu byla osoba, která není členem družstva.
Vzhledem k tomu, že důvod, pro který bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně (který taktéž, byť neaplikoval odpovídající zákonné ustanovení, nesprávně posoudil právní následky spojené se smrtí M. B.), zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 4 věta druhá o.s.ř.).
Současně byla zrušena i usnesení soudů obou stupňů o nákladech řízení (o nichž bylo rozhodováno samostatně); o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení, rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§243d odst. 1 věta první, §226 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. března 2004
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v.r.
předsedkyně senátu