ECLI:CZ:NS:2004:26.CDO.719.2003.1
sp. zn. 26 Cdo 719/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně M. Č., zast. advokátem, proti žalovanému R. Č., o zrušení práva společného nájmu družstevního bytu, vedené u Okresního soudu v Domažlicích pod sp. zn. 5 C 27/2002, k dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 16.10.2002, č.j. 14 Co 698/2002-42, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 16.10.2002, č. j. 14 Co 698/2002-42 se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Plzni jako soud odvolací rozsudkem ze dne 16.10.2002, č. j. 14 Co 698/2002-42 změnil rozsudek Okresního soudu v Domažlicích ze dne 3.7.2002, č. j. 5 C 27/2002-31, tak, že zrušil právo společného nájmu družstevního bytu o velikosti 3+1 s přísl. v I. patře domu čp. 21 v Ch. L. a určil, že výlučnou nájemkyní bytu a členkou SBD v D. se stává žalobkyně, dále žalovanému uložil povinnost předmětný byt vyklidit do 15 dnů po zajištění náhradního bytu. Odvolací soud dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že se neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že po zrušení práva společného nájmu družstevního bytu jsou dány důvody zvláštního zřetele hodné, umožňující rozhodnout, že rozvedený manžel má právo jen na náhradní ubytování. Důvody zvláštního zřetele hodné shledal soud prvního stupně v příčinách vedoucích k rozvratu manželství, tj. v hrubém chování žalovaného vůči žalobkyni, což však nebyla jediná příčina rozvratu, další spočívala ve finančních problémech. Zejména hrubé chování žalovaného vzal soud prvního stupně v úvahu při rozhodování o zrušení práva společného nájmu a na jejich základě rozhodl ve prospěch žalobkyně.
Odvolací soud je toho názoru, že je nesprávné, aby hrubé chování žalovaného vůči žalobkyni bylo zohledňováno znovu i při rozhodování o formě bytové náhrady, jestliže po rozvodu manželství k němu již nedochází. Ostatně i soud prvního stupně konstatoval, že veškeré problémy mezi manžely bylo nutné přisoudit existenci manželství. Žalovaný po rozvodu manželství v bytě bydlí, plní povinnosti nájemce a nemá jinou možnost bydlení. Důvodem pro odepření zákonné bytové náhrady nemůže být důvod uváděný žalobkyní, a to že v obci Ch. L. je prakticky vyloučeno zajistit žalovanému náhradní byt.
S ohledem na to, že výrok o zrušení práva společného nájmu bytu, určení budoucího nájemce a povinnosti byt vyklidit v závislosti na bytové náhradě je nedělitelný, odvolací soud rozhodl, ačkoliv přezkoumával jen výrok o vyklizení bytu žalovaným, tak, že celý rozsudek soudu prvního stupně změnil.
Dovoláním ze dne 2.1.2003 (nesprávně uvedeno 2.1.2002) napadla žalobkyně výše uvedený rozsudek odvolacího soudu s tím, že přípustnost dovolání dovozuje z ust. §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a domnívá se, že odvolací soud věc nesprávně právně posoudil /§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř./.
V dovolání dovolatelka rekapitulovala dosavadní průběh řízení a poté zejména uvedla, že rozhodnutí odvolacího soudu pokládá za nesprávné. Ztotožňuje se se závěry soudu prvního stupně, který po rozsáhlém dokazování věc správně posoudil a uznal, že jsou dány důvody zvláštního zřetele hodné a žalovanému přiznal pouze právo na zajištění náhradního ubytování.
Podle názoru dovolatelky bylo v řízení prokázáno, že se ona a její rodina největší mírou zasloužila o získání předmětného bytu; dále je nepochybné, že největší podíl na rozvratu manželství bylo agresivní chování žalovaného vůči žalobkyni a po rozvodu byly nezletilé děti svěřeny do výchovy žalobkyni.
Dovolatelka se proto domnívá, že soud prvního stupně správně rozhodl, že zrušil právo společného nájmu předmětného bytu, určil ji výlučnou nájemkyní a členkou SBD D. Taktéž se domnívá, že tento soud správně rozhodl, že žalovanému náleží pouze právo na zajištění náhradního ubytování. Za důvod zvláštního zřetele hodný, na jehož základě nebyl žalovanému přiznán náhradní byt, pokládal soud prvního stupně hrubé chování žalovaného vůči dovolatelce, a proto nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že neexistují žádné okolnosti, dle kterých by žalovanému nemělo být přiznáno právo na náhradní byt. Tímto hrubým chováním trpí i nezletilé děti.
Dovolatelka se dále neztotožňuje s názorem odvolacího soudu, že není správné, aby skutečnost hrubého chování žalovaného byla zohledňována při určování kvality bytové náhrady, když tato skutečnost byla vzata v úvahu při rozhodování o zrušení společného nájmu bytu. Domnívá se, že je naprosto logické, aby soud při rozhodování o bytové náhradě vycházel i ze skutečností, které měly vliv na rozhodnutí o zrušení práva společného nájmu družstevního bytu. Dále nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že jednání žalovaného pominulo po rozvodu manželství. Žalovaný se chová k dovolatelce stejným způsobem, je hrubý a agresivní při vzájemném kontaktu. Těchto kontaktů je méně, neboť chování žalovaného ji spolu s dětmi donutilo ještě před rozvodem opustit předmětný byt a nastěhovat se k rodičům do Ch. Pokusy dovolatelky nastěhovat se s dětmi zpět do bytu ztroskotaly, neboť žalovaný svým chováním vždy dovolatelku donutil vrátit se k rodičům. Dovolatelka je tak nucena dojíždět do Ch. L., což představuje 20 km denně.
Dovolatelka proto navrhuje, s ohledem na to, že vyřešení kvality bytové náhrady je pro ni důležité, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací posoudil dovolání podle ust. §240 odst. 1, §241 odst. 1 a 2 a §241a odst. 1 o. s. ř. a konstatoval, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, včas, obsahuje požadované náležitosti, dovolatelka je zastoupena advokátem a jím bylo dovolání též sepsáno.
Dovolání je přípustné podle ust. §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť rozsudkem odvolacího soudu byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
V dovolání uplatněným dovolacím důvodem je nesprávné právní posouzení věci /§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř./, a to jak vyplývá z dovolání, posouzení toho, zda zjištěné skutečnosti odůvodňují či nikoliv závěr o tom, že jsou dány důvody zvláštního zřetele hodné pro přiznání pouze náhradního ubytování.
Pro úplnost je vhodné uvést, že proti ostatním výrokům odvolacího soudu (zrušení práva společného nájmu a určení žalobkyně výlučnou nájemkyní a členkou družstva, proti nimž by nebylo dovolání přípustné), jak vyplývá z dovolání, ani dovolatelka nebrojí, neboť jsou ve vztahu k výrokům soudu prvního stupně svým obsahem výroky potvrzujícími (viz též např. rozsudek Nejvyššího soudu z 26.6.1997, sp. zn. 2 Cdon 1493/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 11/1997). S ohledem na ust. §242 odst. 2 písm. d) o. s. ř., protože jde o spor, v němž určitý způsob vypořádání nájemního vztahu účastníků vyplývá z právního předpisu, budou-li shledány důvody pro zrušení dovoláním napadeného výroku, budou zrušeny i výroky, které jsou s tímto výrokem spjaty.
Podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. lze dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu podat z důvodu, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné mj. tehdy, jestliže odvolací soud na zjištěný skutkový stav aplikoval správnou právní normu, ale nesprávně ji vyložil, popř. ji nesprávně aplikoval.
V projednávané věci odvolací soud postavil své rozhodnutí na závěru, že neexistují žádné důvody pro to, aby bylo žalovanému přiznáno právo jen na náhradní ubytování a není správné, aby skutečnost hrubého chování žalovaného vůči žalobkyni, které bylo vzato v úvahu při rozhodování o zrušení práva společného nájmu, bylo znovu zohledněno i při rozhodování o formě bytové náhrady.
Podle §712 odst. 3, obč. zákoníku má rozvedený manžel, jde-li o zánik společného nájmu družstevního bytu získaného za trvání manželství, právo na náhradní byt; jsou-li pro to důvody zvláštního zřetele hodné, může soud rozhodnout, že rozvedený manžel má právo jen na náhradní ubytování.
Z uvedeného ustanovení vyplývá, že zákonem stanovenou formou bytové náhrady pro rozvedeného manžela, který má byt vyklidit, je náhradní byt. Jsou-li však shledány důvody zvláštního zřetele hodné, je soud oprávněn rozhodnout, že rozvedený manžel má právo pouze na náhradní ubytování.
Soudu tedy přísluší, aby z okolností každého jednotlivého případu určil, které okolnosti jsou významné pro to, aby mohl učinit závěr o tom, zda či nikoliv jsou dány důvody zvláštního zřetele hodné, vedoucí poté k rozhodnutí o odpovídající formě bytové náhrady.
Okolnostmi významnými pro rozhodování o formě bytové náhrady mohou být zejména příčiny, pro které bylo zrušeno právo společného nájmu družstevního bytu manžely, zásluhy vyklizovaného na získání bytu, jeho zdravotní, sociální a jiné poměry, chování vyklizovaného apod.
Z uvedeného je zřejmé, že odvolací soud nesprávně nepřihlédl při rozhodování o formě bytové náhrady (tj. posuzování důvodů zvláštního zřetele hodných) k příčinám rozvratu manželství účastníků a k chování žalovaného vůči žalobkyni, popř. k dalším okolnostem zmiňovaným v odůvodnění rozsudku (finančním problémům).
Pokud odvolací soud nepřihlédl k uvedeným skutečnostem, které jsou pro rozhodnutí podstatné, nezbývá dovolacímu soudu než konstatovat, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení a je dán dovolací důvod dle ust. §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolací soud vzhledem k tomu, jak uvedl již výše, že určitý způsob vypořádání nájemního vztahu vyplývá z právního předpisu, zrušil rozsudek odvolacího soudu nejen ve výroku napadeném dovoláním, ale i výroky s tímto výrokem spjaté, včetně souvisejících výroků o náhradě nákladů řízení, a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 3, 1. věta o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný.
V novém rozhodnutí o věci rozhodne odvolací soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1, 2. a 3. věta o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. března 2004
JUDr. Ing. Jan Hušek, v.r.
předseda senátu