ECLI:CZ:NS:2004:28.CDO.1253.2004.1
sp. zn. 28 Cdo 1253/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobců A) J. B., B) A. B. a C) Z. B., všech zastoupených advokátem, proti žalovanému A. R., o přechod vlastnického práva k nemovitosti podle zákona o půdě, vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 6 C 830/99, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9.12.2003, č.j. 6 Co 2585/2003-142, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobou, podanou u Okresního soudu v Písku dne 11.10.1999, domáhali se žalobci vydání rozsudku, že vlastnické právo k pozemku, blíže popsanému v petitu žaloby přechází na žalobce, a to na J. B. ideální polovinou, na A. a Z. B. každého jednou ideální čtvrtinou. Tvrdili, že jsou splněny podmínky pro postup podle §8 odst. 1 zákona č. 195/1993 Sb., neboť právní předchůdce žalovaného nabyl nemovitost se všemi jejími součástmi a příslušenstvím do svého výlučného vlastnictví za cenu nižší než cenu odpovídající tehdy platným cenovým předpisům.
Okresní soud v Písku jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 20.8.2003, č.j. 6 C 830/99-120, žalobu zamítl. Po skutkové stránce vyšel ze zjištění, že na základě kupní smlouvy uzavřené dne 22.11.1968 prodal Státní statek v P. J. R. dům č.p. 30 s příslušenstvím uvedeným v odhadu OSP v P., avšak bez stavební plochy č. parcely 31 a zahrady č. parcely 96/2 za kupní cenu 5.420,- Kč, přičemž tato smlouva byla registrována Státním notářstvím v P. dne 9.1.1969. Z rozhodnutí Okresního pozemkového úřadu v P. ze dne 24.2.1999, č.j. PÚ 240/92 – S vzal za prokázané, že návrh žalobců na vydání m.j. domu č.p. 30 na parcele st.č. 31 se zamítá, neboť předmětné nemovitosti byly prodány na základě výše uvedené kupní smlouvy fyzické osobě. Rovněž zjistil, že žalobci jsou dědici po zemřelých rodičích A. B. a Z. B., což vyplývá z osvědčení Státního notářství v P. ze dne 11.3.1992, sp. zn. Nsn f 428/91, přičemž A. B. pozbyl předmětné nemovitosti na základě rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6.4.1954, sp.zn. T 16/54 ve spojení s rozsudkem Nejvyššího soudu v Praze ze dne 10.6.1954, sp.zn. 83/54. Rovněž vzal za prokázané, že tyto rozsudky byly usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27.9.1990, sp.zn. Rt 60/90 zrušeny a matka žalobců nemovitosti pozbyla na základě smlouvy o darování majetku státu, která byla uzavřena v tísni. Též zjistil, že vlastníkem předmětných nemovitostí je A. R., který nemovitosti zdědil po svém otci J. R. Dovodil, že nárok žalobců byl uplatněn u soudu včas. Dále zaujal názor, že podle znaleckého posudku znalce M. B. předmětná nemovitost byla prodána za cenu, která odpovídala tehdy platným cenovým předpisům a důkaz dalším znaleckým posudkem považoval za nadbytečný. Vyslovil závěr, že žalobci jsou oprávněnými osobami podle §4 odst. 2 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“).
K odvolání žalobců Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací rozsudkem ze 9.12.2003, č.j. 6 Co 2585/2003-142, formálně změnil rozsudek soudu prvního stupně. Ve skutečnosti šlo o rozsudek potvrzující, protože návrh žalobců odvolací soud rovněž zamítl. Shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že v daném případě nebyly splněny podmínky ustanovení §8 odst. 1 zákona o půdě. Podle odvolacího soudu každý cenový rozdíl mezi cenou podle kupní smlouvy a cenou podle cenového předpisu platného v době převodu nemovitosti nelze podřadit pod pojem nižší ceny ve smyslu §8 odst. 1 zákona o půdě a na základě rozdílu 33,- Kč mezi oběma znaleckými posudky nelze učinit závěr, že se jedná o cenu nižší, než odpovídající platnému cenovému předpisu. Ztotožnil se rovněž se závěrem soudu prvního stupně, že znalecký posudek znalce B. je nutno považovat za přesvědčivý. Dále poukazoval na pochybení soudu prvního stupně, neboť ten nerozhodl o podílech, které měly přejít na žalobce na základě změny žaloby ze dne 6.4.2001.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost dovozovali z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Namítali, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Tvrdili, že rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní právní význam. Vytýkali odvolacímu soudu, že na základě nesprávného právního výkladu §8 odst. 1 zákona o půdě nesprávně dovodil v dané věci nesplnění předpokladu přechodu vlastnického práva k nemovitostem, spočívajícího v nabytí nemovitostí za cenu nižší, než je cena odpovídající tehdy platným cenovým předpisům. Nesouhlasili se závěrem odvolacího soudu, že není třeba se zabývat tím, v čem spočívá rozdíl mezi cenou předmětné nemovitosti určenou odhadem J. K. ze dne 22.11.1967 ( na jehož základě byla stanovena cena nemovitosti v kupní smlouvě ze dne 22.11.1968 ) a cenou zjištěnou v předmětném řízení jako ceny domu č.p. 30 ve Z. odpovídající tehdy platným cenovým předpisům z revizního posudku M. B. ze dne 5.8.2003, č. 6488-178/03. V této souvislosti poukazovali na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 27.11.1996, sp.zn. 2 Cdon 854/96 s tím, že určitou toleranci k rozdílným závěrům posudků různých znalců nelze připustit v případě, že cenový rozdíl vyplynul z porušení cenových předpisů. Podle dovolatelů je vždy třeba se zabývat důvody, pro které je nabývací kupní cena zaplacená povinnou fyzickou nižší než je cena zjištěná jako cena předmětných nemovitostí odpovídající tehdy platným cenovým předpisům. Konstatovali, že odvolací soud též nesprávně posoudil otázku neocenění ostatních plotů příslušejících k předmětnému domu. Rovněž odkazovali na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 27.10.1998, sp.zn. 2 Cdon 401/97 s odůvodněním, že k naplnění skutkové podstaty §8 odst. 1 zákona o půdě postačí srovnání maximální ceny podle platných předpisů. Tvrdili též podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, spočívající v nesprávném hodnocení provedeného důkazu znaleckým posudkem M. B. ze dne 5.8.2003, a to s poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 26.11.1998, sp.zn. 3 Cdon 385/96 s tím, že znalecký nález musí být v souladu s ostatními provedenými důkazy. Též poukazovali na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 16.7.2003, sp. zn. 21Cdo 818/2003 s tím, že věrohodnost předmětného důkazu musí být v odvolacím řízení přezkoumána. Navrhli proto zrušení rozhodnutí odvolacího soudu a vrácení tomuto soudu k dalšímu řízení.
Rozsudek soudu prvního stupně byl vydán dne 20.8.2003, tedy za účinnosti o.s.ř. ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. Odvolací soud proto důsledně postupoval rovněž podle ustanovení tohoto předpisu. Tomu odpovídá, že i Nejvyšší soud jako soud dovolací posuzoval přípustnost dovolání podle těchto předpisů.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jimž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
O takový případ v posuzované věci nejde.
S povahou přípustnosti dovolání podle citovaného ustanovení souvisí předpoklady uvedené v §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Předmětem dovolacího přezkumu takto nemohou být otázky skutkového zjištění, nýbrž pouze otázky právního posouzení.
Jak je patrno z obsahu odůvodnění odvolacího soudu, posouzení důvodnosti žaloby bylo závislé na zjištění, zda v projednávané věci byly splněny předpoklady ustanovení §8 odst. 1 zákona o půdě.
Nejvyšší soud se výkladem pojmu „ získání nemovitosti za cenu nižší “ ve smyslu §8 odst. 1 zákona o půdě se zabýval již mnohokrát, přičemž zastává stále konzistentní stanovisko. Např. v rozsudku ze dne 21.5.1996 sp. zn. 3 Cdon 1035/96 vyslovil tento právní názor: “Podmínka nabytí nemovitosti za nižší cenu ve smyslu §8 odst. 1 zák. č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, není splněna zpravidla tehdy, když nižší cena podle znaleckého odhadu je výrazem přípustné odchylky vyjadřující meze volné (odborné) úvahy a individuálního, odborně podloženého znaleckého přístupu nebo odchylky sice vyjadřující odborný resp. technický nedostatek ocenění, jestliže se do určení nižší ceny promítá kvantitativně nepatrně resp. nepodstatně.“ Tento právní názor zastává Nejvyšší soud i ve svých dalších rozhodnutích, mimo jiné např. v rozsudku ze dne 26.11.1997 sp. zn. 2 Cdon 51/97, z něhož vycházel Nejvyšší soud i v odůvodnění rozsudku ze dne 25.7.2000 sp.zn. 24 Cdo 87/2000, v němž též vyložil, že v §8 odst. 1 zák. o půdě „..má zákon na mysli objektivní rozdíl mezi kupní cenou a cenou zjištěnou podle cenových předpisů. Tento rozdíl však nelze vyjádřit prostou početní úvahou, na jejímž základě by byl důvodem pro aplikaci ustanovení §8 odst. 1 zákona o půdě jakýkoli rozdíl v ceně. Z rozhodovací činnosti soudů je známo, že v praxi soudních znalců, kteří stanovovali ceny nemovitosti, se vyskytovaly rozdíly, dané subjektivním hodnocením znalce, a že důležitým prvkem pro stanovení ceny je posouzení stavebního stavu nemovitostí podle odborných znalostí a zkušeností znalce. Judikatura proto připustila určitou toleranci u takto rozdílných posudků různých znalců, pokud zjištěný nepodstatný rozdíl nevyplynul z porušení předpisů, z úmyslu cenu snížit či zvýšit, ze svévole a jiného zavinění v rozporu s povinnostmi znalce apod., ale je dán odlišným odborným posouzením znalce. Je nezastupitelnou úlohou soudu, aby v konkrétním případu přihlédl ke všem podstatným okolnostem, které v řízení vyšly najevo, a posoudil důvodnost rozdílu ve zjištěných cenách z tohoto hlediska, zda jej lze podřadit pod ust. §8 odst. 1 zák. o půdě.“ Takový výklad ustanovení §8 odst. 1 zák. o půdě podal Nejvyšší soud i v rozsudku ze dne 18.7.2000 sp. zn. 28 Cdo 2956/99 a ze dne 14.10.2003, sp.zn. 28 Cdo 1941/2003.
V projednávané věci - jak vyplývá z výše uvedeného - odvolací soud z této ustálené judikatury vycházel. Posouzení věci odvolacím soudem tedy odpovídá závěrům dnes již konstantní soudní judikatury. Nelze proto přisvědčit žalobcům, že by přípustnost dovolání byla založena v této věci posouzením otázky zásadního právního významu.
Pro úplnost je nutné dodat, že odkaz dovolatelů na jimi uváděná rozhodnutí Nejvyššího soudu, je nepřípadný.
Z uvedeného vyplývá závěr, že přípustnost dovolání v této věci nelze dovodit z žádného ustanovení o.s.ř. ve znění účinném od 1. 1. 2001. Dovolací soud proto podle §243b odst. 5 o.s.ř. za použití ustanovení §218 písm. c) o.s.ř. dovolání odmítl, aniž mohl přikročit k meritornímu hodnocení dovolacích námitek v něm uplatněných.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 1 o.s.ř. za použití §224 odst. 1 o.s.ř., §151 ost. 1 o.s.ř. a §142 odst. 1 o.s.ř. Žalobci neměli v dovolacím řízení úspěch a žalovanému v souvislosti s podaným dovoláním žádné náklady zřejmě nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. září 2004
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v.r.
předseda senátu