ECLI:CZ:NS:2004:28.CDO.1262.2004.1
sp. zn. 28 Cdo 1262/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání 1/ M. B., a 2/ J. B., oba zast. advokátkou, které bylo podáno proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. prosince 2003, sp. zn. 19 Co 495, 496/2003 (v právní věci žalobce J. S., zast. advokátkou, proti žalovaným 1/ M. B., a 2/ J. B., oba zast. advokátkou, o nahrazení projevu vůle žalovaných k uzavření dohody o vydání nemovitosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 25 C 132/97) takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobci, k rukám jeho právní zástupkyně, na nákladech řízení o dovolání částku 3.175,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze jako soud odvolací svým rozsudkem ze dne 3.12. 2003, č.j. 19 Co 495, 496/2003–219 potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 22.5. 2003, č.j. 25 C 132/97-172, spolu s usnesením téhož soudu ze dne 9.6. 2003, č.j. 25 C 132/97-181, kterým byl nahrazen projev vůle obou žalovaných s dohodou o vydání věci ve znění obsaženém v enunciátu tohoto rozhodnutí.
Původní žalobce J. S. se domáhal, aby soud rozhodl o nahrazení projevu vůle žalovaných k uzavření dohody, dle které by žalovaní, z nichž každý je vlastníkem ideální jedné poloviny sporných nemovitostí, vydali žalobci každý ideální jednu osminu těchto nemovitostí. Tvrdil, že je synovcem původního vlastníka jedné ideální poloviny předmětných nemovitostí R. S., zemřelého dne 6.8. 1961, jehož spoluvlastnický podíl přešel na československý stát podle výměru Finančního odboru ONV v P. ze dne 16.3. 1961 a renunciačního prohlášení původního vlastníka ze dne 8.11. 1948. Svůj nárok opíral o zákon č. 87/1991 Sb. o mimosoudních rehabilitacích, ve znění nálezů Ústavního soudu č. 164/1994 Sb. a 2/1997 Sb. Pasivní legitimaci žalovaných dovozoval ze skutečnosti, že každý z nich nabyl jednu ideální čtvrtinu předmětných nemovitostí na základě dohody o vydání věci uzavřené dle zákona č. 87/1991 Sb. s Bytovým podnikem P. dne 26.3. 1992, a že právní předchůdce žalovaných JUDr. R. B. byl rovněž synovcem původního vlastníka ideální jedné poloviny předmětu sporu R. S. V průběhu řízení původní žalobce dne 22.9. 1998 zemřel a na jeho místo do řízení vstoupil jeho syn J. S.
Žalovaní uváděli, že spor vedený mezi totožnými účastníky o totožném předmětu řízení byl v minulosti pravomocně rozhodnut rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 25 C 186/95, což podle nich založilo překážku věci pravomocně rozsouzené. Dále tvrdili, že nejsou osobami povinnými podle zákona č. 87/1991 Sb., a že žalobce nevyzval povinnou osobu k vydání nemovitostí postupem podle ustanovení §5 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.
Odvolací soud se ztotožnil se zjištěným skutkovým stavem i právním hodnocením provedeným soudem I. stupně. Městský soud v reakci na námitku žalovaných týkající se věci pravomocně rozsouzené odkázal na své usnesení v této věci ze dne 5.9. 2001, č.j. 18 Co 371/2001-75, podle kterého pravomocný rozsudek nalézacího soudu ze dne 29.5. 1996, sp. zn. 25 C 186/95 překážku res iudicata netvoří.
Soudy obou stupňů nepřitakaly ani argumentaci žalovaných stran údajného nenaplnění podmínky řádné a včasné výzvy povinné osoby dle ustanovení §5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb. Žalobce dopisem ze dne 26.4. 1995 vyzval k vydání svého podílu (1/4) na nemovitostech Bytový podnik P., s.p. Tuto výzvu učinil, ač mu tehdy platné znění zákona č. 87/1991 Sb. neposkytovalo lhůtu pro uplatnění jeho restitučního nároku založeného na základě nálezu Ústavního soudu č. 164/94 Sb. Teprve nálezem Ústavního soudu č. 2/1997 Sb. byla otevřena příslušná lhůta (od 15.1. 1997), kterou žalobce využil – uplatněním svého nároku u soudu. Na základě toho odvolací soud uzavřel, že žalobce dostál své povinnosti uložené mu ustanovením §5 odst. 2 zák. č. 87/1991 Sb., když vyzval k vydání věci osobu povinnou.
Jako správný neobstál ani závěr žalovaných, pokud tito dovozovali nedostatek své pasivní legitimace dle ustanovení §5 odst. 5 zák. č. 87/1991 Sb. Nárok na vydání části nemovitosti uplatnil otec žalovaných, kterým byla po jeho smrti část nemovitostí také vydána. Jedná se o závazkový vztah vzniklý ze zákona, který jako majetkový nárok po smrti osoby, která jej uplatnila, přešel – včetně všech povinností – na dědice. Žalovaní jsou tudíž osobami, kterým byla věc vydána a musí se podrobit režimu ustanovení §5 odst. 5 citovaného zákona.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání. Dovolatelé nabyli vlastnické právo k předmětu sporu v dobré víře, když postupovali ve shodě s platnými restitučními předpisy. Jednou nabyté vlastnictví nemůže být odňato. Jak jednoznačně vyplývá z ustanovení §71 odst. 4 zákona č. 182/93 Sb. o Ústavním soudu, rozhodnutí Ústavního soudu, kterým byl zrušen právní předpis, nemohou mít retroaktivní platnost. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 29.5. 1996, sp. zn. 25 C 186/95 byla daná věc pravomocně rozsouzena, a pokud tedy nález Ústavního soudu č. 2/1997 Sb. nemá retroaktivní povahu, brání projednání totožného sporu překážka res iudicata.
K dovolání žalovaných podal žalobce vyjádření, ve kterém se ztotožňuje s právními závěry odvolacího soudu a navrhuje odmítnutí dovolání. V daném případě není předchozí pravomocné rozhodnutí překážkou věci pravomocně rozhodnuté, neboť nově uplatněný nárok se opírá o skutečnosti, které v době původního řízení nebyly dány. První rozhodnutí vycházelo ze stavu zákonodárství ke dni rozhodnutí, tj. 29.5. 1996, zatímco nové rozhodnutí ve věci vycházelo z nové právní úpravy, ke které došlo po účinnosti nálezu č. 2/1997 Sb. V této souvislosti žalobce poukazuje na závěry přijaté v rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 29.5. 2003 pod sp. zn. IV. ÚS 285/02.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání vycházel v souladu s body 1., 15., 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, z občanského soudní řádu ve znění účinném od 1. ledna 2001. Proto v tomto usnesení jsou uváděna ustanovení občanského soudního řádu ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „o.s.ř.“).
Dovolací soud se nejprve musel zabývat přípustností (§236 odst. 1 o.s.ř.) uplatněného mimořádného opravného prostředku. Dovolatelé v této souvislosti upozorňují na vhodnost aplikace §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., ale Nejvyššímu soudu nemohlo uniknout, že v projednávané věci je dána přípustnost dovolání na základě ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. V souzené věci totiž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu nalézacího, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozhodnutí, protože byl vázán právním názorem odvolacího soudu obsaženým ve zrušujícím usnesení městského soudu ze dne 5.9. 2001, č.j. 18 Co 371/01-75. Tímto rozhodnutím přitom odvolací soud zavázal obvodní soud svým právním názorem, podle kterého v dané věci pravomocný rozsudek ve věci 25 C 186/95 netvoří pro projednávaný spor překážku věci rozsouzené.
Dovolání bylo podáno včas, osobami oprávněnými (účastníky řízení), řádně zastoupenými advokátem (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o.s.ř. ), a splňuje formální i obsahové znaky předepsané ustanovením §241a odst. 1 o.s.ř.; vychází z dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.
Nesprávným právním posouzením věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být správně použit, nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně interpretoval (vyložil nesprávně podmínky obecně vyjádřené v hypotéze právní normy a v důsledku toho nesprávně aplikoval vlastní pravidlo, stanovené dispozicí právní normy).
Podle §242 odst. 3 o.s.ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Všechny dovolateli vznesené námitky směřují v podstatě proti právnímu závěru obsaženému ve zrušujícím usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5.9. 2001, č.j. 18 Co 371/01-75, podle kterého dalšímu projednání předmětné věci nebrání překážka věci rozsouzené.
V souzené věci uplatnil svůj restituční nárok ke sporné nemovitosti původně pouze otec žalovaných, neboť otec žalobce nesplňoval podmínky oprávněné osoby, konkrétně podmínku trvalého pobytu na území republiky. Na základě dědického řízení získali restituční nárok žalovaní, kteří z tohoto titulu nabyli do podílového spoluvlastnictví ideální jednu polovinu předmětných nemovitostí.
Po skončení tohoto restitučního řízení Ústavní soud nálezem č. 164/94 Sb. soud zrušil podmínku trvalého pobytu a otevřel novou lhůtu pro uplatnění výzvy k vydání věci vůči povinné osobě (§5 odst. 2, 4 zák. č. 87/1991 Sb.). V návaznosti na to otec žalobce uplatnil svůj restitučním nárok vůči žalovaným, který však byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 29.5. 1996, sp. zn. 25 C 186/95 zamítnut, mj. proto, že „nálezem Ústavního soudu (č. 164/94 Sb.) nebyla prodloužena lhůta 1 roku (od 1.4. 1991) k podání žaloby podle ustanovení §5 odst. 5 a tato skutečnost byla žalovanými namítnuta“.
V době citovaného rozhodnutí prvoinstančního soudu zakotvovalo ustanovení §5 odst. 5 zák. č. 87/1991 Sb. opravňující „opominuté“ oprávněné osoby k uplatnění nároku vůči restitučně úspěšným oprávněným osobám ještě původně stanovenou lhůtu odvíjející svůj běh od účinnosti zákona: „Byla-li věc vydána, mohou osoby, jejichž nároky uplatněné ve lhůtě uvedené v odstavci 2 nebyly uspokojeny, tyto nároky uplatnit u soudu vůči osobám, kterým byla věc vydána, do jednoho roku ode dne účinnosti tohoto zákona.“
Na situaci osob, kterým byl nálezem Ústavního soudu, publikovaným pod č. 164/1994 Sb. sice nově založen statut oprávněných osob podle zákona č. 87/1991 Sb., které ale zároveň nemohly uspět se svým nárokem, směřujícím proti uspokojené oprávněné osobě, z důvodu již prekludované zákonné lhůty k výzvě, reagoval Ústavní soud nálezem ze dne 4.12. 1996, sp. zn. Pl. ÚS 24/1996, který byl ve Sbírce zákonů vyhlášen dne 15.1. 1997 pod č. 2/1997 Sb. Tímto nálezem bylo ustanovení §5 odst. 5 v části znějící \"do jednoho roku ode dne účinnosti tohoto zákona\" zrušeno.
Otec žalobce následně vyzval žalované dopisem, aby mu každý vydal ideální jednu osminu předmětných nemovitostí. Když žalovaní jeho požadavek odmítli, podal otec žalobce projednávanou žalobu. V průběhu řízení otec žalobce zemřel, a žalobce jako jeho procesní nástupce dosáhl napadeného rozsudku odvolacího soudu, který uplatněný nárok uznal jako oprávněný.
Ústavní soud si již při svém rozhodování o zrušení výše uvedené časové lhůty byl dobře vědom případné výtky retroaktivní působnosti jeho rozhodnutí, která úzce souvisí s argumentací dovolatelů. V odůvodnění nálezu č. 2/1997 Sb. konstatuje, že úspěšní restituenti musí – s ohledem na znění §5 odst. 5. zák. č. 87/1991 Sb. – počítat s rizikem redukce rozsahu jejich uspokojeného nároku a dospívá k názoru, že „účel a tendence zákona č. 87/1991 Sb. představují natolik významné dominanty, že v jejich světle dovolávání se nabytých práv či principů retroaktivity, a to také vzhledem k již uvedeným pozicím očekávání uspokojených oprávněných osob, vystavených zákonem, pro ně nepříznivému, riziku kolize se zájmy neuspokojených oprávněných osob, se jeví jako nepřípadné.“ Ústavní dále vycházel z argumentace obsažené v nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 13.12. 1995, sp. zn. Pl. ÚS 8/95, ve kterém bylo konstatováno: \"pokud je existence práva spojena se lhůtou, tak v případě zjištění, že právo bylo omezeno neústavním způsobem, je nutno odstranit i překážku, která by bránila v jeho ústavnímu uplatnění\".
Ústavní soud doplnil svůj plenární nález též dalším nálezem ze dne 27. 2. 1997, sp. zn. IV. ÚS 204/96, publikovaným ve Sbírce nálezů a usnesení pod č. 22 ve svazku 7. Dovodil, v něm, že po zrušení lhůty obsažené v §5 odst. 5 zákona o mimosoudních rehabilitacích nemohou nadále obstát závěry obecných soudů, vycházející ze znění citovaného ustanovení v původním textu. Derogace části tohoto ustanovení Ústavním soudem totiž odstranila podmínku lhůty k uplatnění nároku, která mohla být jediným důvodem zamítnutí žaloby. V současnosti se neuspokojené nároky oprávněných osob posunuly do roviny, v níž je třeba respektovat ústavně zaručené právo žalobců na soudní ochranu podle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
V naznačeném duchu - vycházejícím ze zásad restituční legislativy - se vydala i další judikatura vyšších soudních instancí. Jak bylo např. vysloveno v žalobcem oprávněně připomenutém nálezu Ústavního soudu ze dne 29.5. 2003, sp. zn. IV. ÚS 285/02: „Otevřela-li se novým oprávněným osobám lhůta k uplatnění jejich restitučních nároků, na základě nálezu Ústavního soudu publikovaného pod č. 2/1997 Sb., v době, kdy povinná osoba ve smyslu §4 zákona č. 87/1991 Sb. již neexistovala (neboť požadovaný majetek již vydala jinému oprávněnému) a nemá-li zákon pro takový případ výslovné řešení, jeví se být slušným a spravedlivým považovat za subjekt povinný k vydání toho, kdo v té době věc drží; jinak by situace neměla řešení“. To je ostatně plně v souladu se zaměřením restitučních předpisů, které dávají prioritu – když už nelze odstranit křivdy – tedy alespoň zmírnit křivdy, které po majetkoprávní stránce utrpěli poškození.
Z citovaných rozhodnutí vysvítají výkladová východiska zákona č. 87/1991 Sb. Tento předpis – stejně jako další restituční normy – byl vydán za účelem zmírnění následků některých majetkových křivd způsobených totalitním státem v rozhodném období. Toto ratio legis restitučních zákonů proto musí být rozhodné i při volbě mezi dvěma jinak rovnocennými výklady, z nichž jeden je extenzivní a druhý restriktivní. Pokud odvolací soud dospěl k závěru, že v dané věci není dána překážka věci rozsouzené, neboť žalobce svůj nárok oproti řízení předešlému (25 C 186/95) opírá ještě o další skutkové tvrzení (podání nové výzvy k vydání věci na základě nálezu ÚS č. 2/97 Sb.), odpovídá tato interpretace teleologickému výkladu dotčeného zákona. Rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 29.5. 1996, sp. zn. 25 C 186/95, bylo přijato na základě jiného znění zákona č. 87/1991 Sb., než jaký je podkladem pro nynější řízení, a neuspokojené oprávněné osoby přitom nelze diskriminovat za důsledky pouze postupného odstraňování zákonných podmínek (trvalý pobyt, lhůta), ke kterému docházelo jednoznačně v jejich prospěch. Opačný výklad by šel proti smyslu šetření práv a zájmů nově nastoupivší oprávněné osoby, jak byla zamýšlena přijetím nálezu č. 2/1997 Sb.
Dovolací soud proto ve světle těchto vývodů dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné (§243b odst. 2 o.s.ř.); nezbylo proto, než dovolání žalovaných podle citovaného ustanovení zamítnout.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 2 o.s.ř. Žalovaní neměli v dovolacím řízení úspěch a žalobci v souvislosti s dovolacím řízením náklady vznikly následkem podaného vyjádření k dovolání; sazba za tento úkon právní služby se stanoví podle §7 písm. e/ vyhlášky č. 484/2000 Sb. (v základní výši 6.200,- Kč) s tím, že po krácení za jediný úkon v řízení (§18 odst. 1 téže vyhlášky) představuje odměna za úkon částku 3.100,- Kč. Spolu s přičtením režijního paušálu ve výši 75,- Kč (§13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.) činí náklady řízení žalobci přiznaných 3.175,- Kč.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 25. listopadu 2004
JUDr. Oldřich J e h l i č k a , CSc., v.r.
předseda senátu