ECLI:CZ:NS:2004:28.CDO.1438.2003.1
sp. zn. 28 Cdo 1438/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Ludvíka Davida, CSc. v právní věci žalobců A) E. S. a B) M. S., obou zastoupených advokátem, proti žalovaným 1) J. L. a 2) K. L., o vyklizení nemovitostí, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 11 C 26/2000, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2.10.2002, č.j. 19 Co 200/2002-59, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobou podanou dne 18.5.2000, změněnou podáním ze dne 2.5.2001 u Obvodního soudu pro Prahu 6 domáhali se žalobci vyklizení nemovitostí blíže popsaných v petitu.
Obvodní soud pro Prahu 6 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 9.1.2002, č.j. 11 C 26/2000-40, žalobu zamítl. Dovodil, že vlastnické právo žalobcům jakožto původním vlastníkům předmětných nemovitostí se nemohlo bez dalšího obnovit jen na základě samotného rehabilitačního rozhodnutí vydaného podle §2 odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb. o soudních rehabilitacích. Vyslovil, že žalobci pouze získali jako osoby rehabilitované, jímž byl zrušen trest propadnutí majetku, ve smyslu §23 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb. o soudních rehabilitacích nárok na vydání věcí, respektive uzavření dohody o vydání věcí, avšak jen při naplnění předpokladů stanovených zvláštním zákonem, tj. zákonem č. 87/1991 Sb. o mimosoudních rehabilitacích. V této souvislosti odkazovali na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 30.5.2000, sp.zn. 22 Cdo 72/99. Uzavřel, že jelikož k obnovení vlastnického práva žalobců nedošlo, nesvědčí jim v současné době vlastnické právo k nemovitostem, a proto se nemohou domáhat na žalovaných reivindikační žalobou vyklizení těchto nemovitostí. Pro úplnost konstatoval, že nález Ústavního soudu ČR ze dne 6.10.1999, sp. zn. Pl. ÚS 6/97, nelze aplikovat na projednávanou věc, neboť se týká soudně rehabilitovaných osob, jež nesplňují podmínky státního občanství a nemohou uplatnit nárok na vydání věci podle zákona č. 87/1991 Sb., přičemž žalobci takovými osobami nejsou.
K odvolání žalobců Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 2.10.2002, č.j. 19 Co 200/2002-59, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se rovněž s jeho právním posouzením s tím, že žalobci jako osoby rehabilitované podle zákona č. 119/1990 Sb. o soudních rehabilitacích dostali možnost uplatnit své nároky vyplývající ze zrušených výroků o trestu propadnutí majetku ( §23 odst. 2 citovaného zákona ) za podmínek zvláštního zákona, kterým je zákon č. 87/1991 Sb. o mimosoudních rehabilitacích. Dále vyslovil závěr, že ustanovení §19 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. uvádí jako oprávněné též osoby rehabilitované podle zákona č. 119/1990 Sb., splňují-li podmínky uvedené v §3 odst. 1 nebo 2 zákona č. 87/1991 Sb. Podle odvolacího soudu restituční nárok žalobců v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 13 C 125/1995 nebyl shledán důvodným a to vzhledem k tomu, že žalovaní nebyli osobami povinnými podle §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. Shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že k obnovení jejich vlastnického práva nedošlo, nemůže být úspěšná proto ani reivindikační žaloba podle §126 odst. 1 o.z.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dne 24.2.2003 dovolání, jehož přípustnost dovozovali z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Tvrdili, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. V dovolání poukazovali na rozhodnutí Ústavního soudu Pl. ÚS 9/99 ze dne 6.10.1999 s tím, že toto rozhodnutí je možné extenzívně a to na základě analogia legis vztáhnout i na osoby, které neuspěly při uplatnění svého nároku na vydání věci podle zákona č. 87/1991 Sb. Namítali, že na základě ustanovení §1 odstavce 2 zákona č. 119/90 Sb. došlo k obnově původního právního stavu před vynesením rozsudku; to znamená, že došlo i k obnovení právního stavu ve věci konfiskovaného majetku a tuto obnovu nelze vyložit jinak, než že se původní vlastník stal znovu vlastníkem uvedených nemovitostí. Podle dovolatelů je tedy nerozhodné, zdali se v daném případě jedná o osobu, která nesplňuje podmínku státního občanství či o osobu se státním občanstvím, neboť za podstatnou považoval skutečnost, že došlo k ,,obnově původního právního stavu .“ Navrhli proto zrušení rozhodnutí odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Dovolání není přípustné.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání vycházel v souladu s body 1., 15.,17.,hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, z občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2001. Proto v tomto usnesení jsou uváděna ustanovení občanského soudního řádu ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen ,,o.s.ř.).
Podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jimž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
O takový případ v posuzované věci nejde.
S povahou přípustnosti dovolání podle citovaného ustanovení souvisí předpoklady uvedené v §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Předmětem dovolacího přezkumu takto nemohou být otázky skutkového zjištění, nýbrž pouze otázky právního posouzení.
V otázce navrácení majetku, který v dobách komunistického režimu propadl ve prospěch státu pravomocným odsuzujícím rozsudkem trestního soudu v tento rozsudek byl po podané stížnosti pro porušení zákona nebo po rehabilitačním řízení zrušen, zastává soudní praxe názor, že tento majetek může být vlastníkovi nebo jeho právním nástupcům vydán za podmínek a způsobem, který určuje zvláštní právní předpis. Tímto právním předpisem je v souzené věci zákon č. 87/1991 Sb., který stanoví jak to, kdo je oprávněnou a kdo je povinnou osobou, ale stanoví i další podmínky a způsob vedoucí k vydání. To ostatně plyne i přímo z toho zákona, který v ustanovení §1 odst. 2 upravuje podmínky pro uplatnění nároků vyplývajících ze zrušených výroků o trestu propadnutí majetku, propadnutí věci nebo zabrání věci, jakož i způsob náhrady a rozsah těchto nároků. Pokud majetek od státu nabyly další osoby ( například jako v souzené věci kupní smlouvou ), počítá zákon i s nimi jako s povinnými osobami a stanoví podmínky, za kterých jsou povinny majetek vlastníkovi nebo jeho právním nástupcům vydat ( §4 odst. 2 cit. zák.). Náprava křivd, k nimž došlo v době nesvobody byla zákonodárcem v podobě restitučních zákonů, zejména též zákona č. 87/1991 Sb. pojata velkoryse a v takové šíři, že ji lze jen těžko srovnávat s obdobími zákonodárnými opatřeními v ostatních postkomunistických zemích. Protože úplné odstranění všech křivd je již sotva možné, zvolil zákonodárce takové právní prostředky, které - jak uvádí ustanovení §1 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. - směřující ....” ke zmírnění následků některých majetkových a jiných křivd....”. Za tím účelem došlo ke stanovení tzv. restituční hranice ( období od 25. února 1948 do 1. ledna 1990), byly stanoveny podmínky a způsob uplatnění práv a definovány oprávněné a povinné osoby. Kdyby v těchto stanovených případech byly paralelně připuštěny ještě další právní prostředky na základě interpretace obecných předpisů, ztratil by speciální předpis svůj smysl.
Lze odkázat i na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2000, sp. zn. 22 Cdo 577/99, publikovaný v Soudních rozhledech č. 2/2001, podle něhož „zákonodárce nechtěl v §2 odst. 1 zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu, vyslovit zrušení právních předpisů z doby od 25. února 1948 do 17. listopadu 1989, které byly ve zjevném rozporu se zásadami demokratického právního státu, se zpětnými účinky. Proto i zjevně nelegitimní odnětí vlastnického práva, provedené na základě takových předpisů, podrobil restitučnímu režimu, nepřiznal však oprávněným osobám možnost kdykoliv se domáhat ochrany práva vlastnickou žalobou“.
Jak je patrno z obsahu odůvodnění odvolacího soudu, posouzení důvodnosti žaloby spočívalo na zjištění, zda v projednávané věci byly splněny podmínky k vydání předmětných nemovitostí na základě reivindikační žaloby ve smyslu §126 o.z.. Je nutno přisvědčit odvolacímu soudu pokud uzavřel, že v důsledku samotné rehabilitace žalobců provedené v souladu se zákonem č. 119/190 Sb. nedošlo k obnovení jejich vlastnického práva k předmětným nemovitostem, nesvědčí jim tedy v současné době vlastnické právo k těmto nemovitostem. Dovolací soud nemá důvodů se odchýlit ani od právního závěru odvolacího soudu, že v projednávané věci tedy reivindikační žaloba podle §126 odst. 1 o.z. nemohla být úspěšná, neboť jejím předpokladem je právě vlastnictví věci.
Posouzení věci odvolacím soudem odpovídá závěrům dnes již konstantní soudní judikatury. Nelze proto přisvědčit žalobcům, že by přípustnost dovolání byla založena v této věci posouzením otázky zásadního právního významu. Pro úplnost nutno uvést, že odkaz dovolatelů na uváděné rozhodnutí Ústavního soudu ČR ze dne 6.10.1999, sp.zn. Pl. ÚS 9/99, je nepřípadný.
Z uvedeného vyplývá závěr, že přípustnost dovolání nelze dovodit z žádného ustanovení o.s.ř. ve znění účinném od 1. 1. 2001. Dovolací soud proto podle §243b odst. 5 o.s.ř. za použití ustanovení §218 písm. c) o.s.ř. dovolání odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 1 o.s.ř. za použití §224 odst. 1 o.s.ř., §151 ost. 1 o.s.ř. a §142 odst. 1 o.s.ř. Žalobci neměli v dovolacím řízení úspěch a žalovaným v souvislosti s podaným dovoláním zřejmě žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. března 2004
JUDr. Josef Rakovský
předseda senátu