ECLI:CZ:NS:2004:28.CDO.1711.2004.1
sp. zn. 28 Cdo 1711/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobce J. K., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému V. B., zastoupenému advokátem, přechod vlastnického práva k nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Tachově pod sp.zn. 3 C 40/93, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 23.1.2004, čj. 11 Co 426/2003-194, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal přechodu vlastnického práva žalovaného k domu čp.23, stavební parcele č. 27 a zahradě č. 24/1 v katastrálním území O., a to podle §8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen \"zákon o půdě\"). Okresní soud v Tachově nejprve jeho návrh zamítl rozsudky ze dne 19.5.1999 a ze dne 25.1.2001. Oba rozsudky byly v odvolacím řízení zrušeny, přičemž odvolací soud vyslovil nesouhlas s právními závěry soudu prvního stupně. Ten pak rozsudkem ze dne 29.11.2002, čj. 3 C 40/93-163, vyslovil přechod vlastnického práva žalovaného k \"objektu č.p. 23\" v obci O., a doplňujícím rozsudkem ze dne 5.6.2003, čj. 3 C 40/93-180, zamítl návrh na přechod vlastnického práva k zastavěné ploše č. 27 a zahradě č. 24/1 tamtéž. K odvolání obou účastníků pak odvolací soud rozsudkem z 23.1.2004, čj. 11 Co 426/2003-194, vyslovil, že rozsudek soudu prvního stupně ve znění doplňujícího rozsudku mění tak, že na žalobce přechází vlastnické právo ke všem předmětným nemovitostem, tj. objektu bydlení, stavební parcele a zahradě.
Odvolací soud dovodil, že žalobce je oprávněnou osobou ve smyslu §8 odst. 1 zákona o půdě a že jsou dány i podmínky pro vyslovení přechodu vlastnického práva žalovaného k předmětným nemovitostem. Naplnění tohoto ustanovení spatřoval v tom, že nemovitost získal žalovaný za cenu nižší, než jaká odpovídala tehdy platným cenovým předpisům. Kupní cena staveb činila 3.244 Kčs, zatímco jejich cena zjištěná soudním znalcem podle tehdy platného cenového předpisu, tj. vyhlášky č. 43/1969 Sb., činila 4.970 Kčs za dům, 5.240 Kčs za stáj, 225 Kčs za plot a 50 Kčs za zpevněnou plochu, za pozemky pak 755 Kčs. Pozemky tvoří s budovami jeden funkční celek a spojení jejich právního režimu s budovami bylo již vyjádřeno i v rozhodnutí Ústavního soudu pod sp.zn. II.ÚS 492/97.
Proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný včasné dovolání, jehož přípustnost spatřoval v ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., protože odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Uplatnil dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., totiž že rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, přičemž se domnívá, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Znalec ing. P. S. byl podle jeho vědomostí vyškrtnut ze seznamu znalců a funkci znalce již nevykonává pro nesplňování kvalifikačních předpokladů. Znalec se vůbec nezmínil o výsledku svědeckých výpovědí o stavu nemovitostí k rozhodnému datu 18.3.1974, nepřihlédl k tomu, že dům měl děravou střechu, propadlé stropy, shnilé podlahy a pod. Soud měl proto připustit revizní znalecký posudek a pokud tak neučinil, jedná se o vadu, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Nesprávné právní posouzení věci spatřuje dovolatel ve výkladu pojmu „ cena nižší než cena odpovídající tehdy platným cenovým předpisům“. Tím se dle jeho názoru rozumí posouzení, zda v době nabytí nemovitosti byla cena podle platných předpisů vůbec zjišťována a respektována a teprve
v případě jednoznačného prokázání opaku mohou nastat důsledky ustanovení §8 odst. 1 zákona o půdě. V daném případě byla nemovitost oceněna posudkem znalce K. a kupní cena se o tento posudek opírala. Již z toho je možno usoudit, že tehdejší znalec postupoval podle tehdy platného cenového předpisu a žalovaný dům nabyl za cenu, která těmto předpisům odpovídala. K prokázání opaku by bylo třeba mít posudek znalce Knotka k dispozici, a žalobce by mohl být úspěšný jen v případě, že by se prokázalo, že posudek byl v rozporu s tehdy platným předpisem. Posudek nebyl bohužel nalezen, což soudy nesprávně posoudily jako důkazní tíseň na straně žalovaného. Dle názoru žalovaného však bylo povinností žalobce prokázat, že posudek znalce K. byl v rozporu s tehdy platnými předpisy. Posudek znalce ing. S. není spolehlivým důkazem proto, že mu nebyl znám skutečný stav kupovaných nemovitostí a tento stav se nepokusil vydedukovat z výpovědi svědků. Dovolatel navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl v dovolacím řízení zrušen a věc byla vrácena k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Dovolání splňuje náležitosti stanovené v §241 a 241a o.s.ř.; je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. v části, v níž byl rozsudek prvního soudu v odvolacím řízení změněn a vysloven přechod vlastnictví k pozemkům, a podle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. v části, v níž odvolací soud rozhodl shodně jako soud prvního stupně o přechodu vlastnického práva k objektu bydlení. Soud prvního stupně totiž rozhodl o přechodu vlastnického práva k domu jinak než ve svých původních rozsudcích, protože byl vázán právním názorem odvolacího soudu, jenž jeho zamítavé rozsudky zrušil. Dovolací soud proto přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soud věcně z hlediska důvodů, uplatněných v dovolání, přičemž dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
Dovolací soud v prvé řadě nepovažuje za rozhodující, že nebyl předložen původní posudek, podle něhož byla stanovena kupní cena domu čp. 23 v O. a jeho příslušenství. Ve své rozhodovací činnosti se již mnohokrát zabýval výkladem pojmu „nabytí nemovitosti za cenu nižší než cenu podle tehdy platných cenových předpisů“ a uzavřel, že rozhodující je zjištění objektivního rozdílu mezi kupní cenou (případně cenou práva osobního užívání pozemku) a cenou, která je v řízení zjištěna zpravidla soudním znalcem podle hledisek stanovených v cenovém předpisu platném v době převodu nemovitosti. Jinými slovy, není rozhodující, k jakému závěru případně dospěl znalec, který v době převodu nemovitost oceňoval, pokud soudem určený znalec zjistí podstatnější rozdíl v takto zjištěných cenách, jenž není výsledkem určitého subjektivního posouzení se strany znalce. Okolnost, že rozdíl vyplývá z chyby v původním posudku znalce, spočívající např. v nezahrnutí části staveb do celkového ocenění, nebo nesprávného stanovení rozměrů staveb nebo jejich technického popisu, i když na ně neměl současný vlastník žádný vliv, nemá vliv na závěr, že byl objektivně zjištěn rozdíl v kupní ceně a ceně určené dle příslušného cenového předpisu. V dané věci se odvolací soud s námitkami žalovaného v tomto směru plně vypořádal v souladu s konstantní judikaturou dovolacího soudu (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu z 27.10.1998, sp.zn. 2 Cdon 401/97). Podle uvedené judikatury není podmínka nabytí nemovitosti za nižší cenu splněna zpravidla tehdy, když nižší cena podle znaleckého posudku je výrazem přípustné odchylky vyjadřující meze volné (odborné) úvahy a individuálního, odborně podloženého znaleckého přístupu nebo odchylky, jestliže se do určení nižší ceny promítá kvantitativně nepatrně nebo nepodstatně. (Rozsudek Nejvyššího soudu z 21.5.1996, sp. zn. 3 Cdon 1038/96). V dané věci je evidentní, že o takový případ nejde, protože cenový rozdíl u staveb je příliš markantní - oproti kupní ceně domu s příslušenstvím 3.224 Kčs je jeho cena zjištěná znalcem podle tehdy platného předpisu 10.485 Kčs, tedy více než trojnásobná. Z toho je zřejmé, že původní posudek nemohl zohlednit správně všechny stavby v souladu s vyhláškou. Rovněž námitka žalovaného, že soudní znalec ing. S. nevzal v úvahu havarijní stav budov, není oprávněná – z posudku na čl. 62 spisu je zřejmé, že znalec vycházel z velmi zhoršeného, až havarijního stavu nemovitostí v důsledku neprováděné údržby (dožilá část podlah, dožilá část stropu, dožilá krytina, část oken a dveří chybí, elektroinstalace dožilá). Odvolací soud přesvědčivě zdůvodnil, proč posudek znalce považuje za dostatečně průkazný a věrohodný, přičemž se zabýval i námitkami žalovaného. V okolnosti, že nepovažoval za potřebné provádět další důkaz znaleckým posudkem proto dovolací soud nespatřuje vadu řízení ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. Totéž se týká okolnosti, že podle tvrzení žalovaného znalec později ukončil svou činnost soudního znalce.
Z uvedených důvodů shledal dovolací soud rozsudek odvolacího soudu správným, a dovolání proto podle §243b odst. 2, věta před středníkem, o.s.ř. zamítl.
Výrok o nákladech řízení je dán tím, že žalobci, jenž by podle výsledku dovolacího řízení měl nárok na náhradu jeho nákladů (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §142 odst.1 o.s.ř.) prokazatelné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. listopadu 2004
JUDr. Josef Rakovský, v.r.
předseda senátu