ECLI:CZ:NS:2004:28.CDO.1997.2004.1
sp. zn. 28 Cdo 1997/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Ireny Hladíkové a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobkyně Obec R., zastoupené advokátem, proti žalovanému L. Č. r., o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 11 C 73/97, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20.4.2004, č.j. 21 Co 59/2002-76, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně výše označeným byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 17.9.2001, č.j. 11 C 73/97-53, kterým byla zamítnuta žaloba o určení vlastnictví pozemků parcela č. 2555, č. 2575, č. 2576, č. 2577, č. 2578, č. 2579, č. 2580, č. 2581 v k.ú. R. Žádnému z účastníků nebyla přiznána náhrada nákladů odvolacího řízení; úspěšný žalovaný se práva na náhradu nákladů odvolacího řízení vzdal.
Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právními závěry. Žalobkyni nesvědčí žádný právní titul pro nabytí vlastnických práv k pozemkům. Nebyla uzavřena kupní smlouva, nedošlo k vydržení, nebylo rozhodnuto o přídělu sporných pozemků. Pozemky nebyly ke dni 31.12.1949 ve vlastnictví obce, a nemohly proto na základě zákona č. 172/1991 Sb., přejít do vlastnictví obce.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu (dále „o.s.ř.“). Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, neboť „řeší právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena a právní otázka byla řešena v rozporu s hmotným právem.“ Dovolací důvod spatřuje dovolatelka v nesprávném právním posouzení věci. Dovolatelka odkazuje na znění §2a odst. 1, 2 zákona č. 172/1991 Sb. ve znění zákona č. 114/2000 Sb. Zákonodárce používá dva výrazy „byly přiděleny“ a „byly vydány.“ Zákony č. 81/1920 Sb. a č. 142/1947 Sb. výraz „přidělí“ používají pro správní akt, s nímž je spojen přechod vlastnického práva, zatímco výraz „vydá“ se v právních normách používá pro předání věci k faktické držbě. Ustanovení §2a bylo vloženo do zákona č. 172/1991 Sb., neboť na základě praktických zkušeností byla zjištěna nedostatečná právní úprava pro případy, kdy v rámci tzv. přídělového řízení se nedochovaly potřebné listiny, listiny byly vydány i po 1.1.1949, faktické kroky nebyly završeny vydáním správních rozhodnutí. Dovolatelka chápe výraz „byly vydány“ jako faktické předání nemovitostí obcím podle zákona č. 142/1947 Sb., aniž by došlo k vydání příslušných správních rozhodnutí. Tento výklad potvrzuje i ustanovení §2a odst. 2 zákona č. 114/2000 Sb. Oba soudy vzaly za prokázané, že sporné pozemky jsou ve vlastnictví České republiky, byly dne 22.11.1947 odevzdány do držby, správy a užívání dovolatelky a podle výmazu MZ č.j. 11122-L 745/2 měly být tyto pozemky podmíněně přiděleny do vlastnictví dovolatelky, která na částečnou úhradu přídělové ceny poukázala částku 50.000,-Kč. Dovolatelka také od 22.11.1947 sporné nemovitosti užívala a zavázala se ke splnění stejných podmínek jako kdyby se jednalo o příděl. V bodě 17 protokolu ze dne 27.11.1947 je uvedeno, že až od doručení přídělové listiny může Ministerstvo zemědělství upustit od přídělu a dovolatelka pak bere na vědomí, že se tím dosavadní právní poměr mění v pachtovní. Odvolací soud použil správný právní předpis, který však nesprávně vyložil. Sporné nemovitosti přešly dnem 1.7.2000 do vlastnictví dovolatelky. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou instancí a vrátil věc k dalšímu řízení soudu prvního stupně.
Žalovaný navrhl zamítnutí dovolání s tím, že novela zákona č. 172/1991 Sb. provedená zákonem č. 114/2000 Sb. se na projednávanou věc nevztahuje.
Nejvyšší soud České republiky jako dovolací soud zjistil, že dovolání v dovolací lhůtě podala k němu oprávněná osoba, zastoupená advokátem (§240 odst.1, §241 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolací soud neshledal přípustnost dovolání ani podle §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., ani podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.; odvolací soud přezkoumával první rozhodnutí soudu prvního stupně v souzené věci a rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil.
Podle §237 odst. 1 písm.c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Rozhodnutím po právní stránce zásadního významu je rozhodnutí, které se odchyluje od ustálené judikatury, nebo přináší judikaturu novou s možným dopadem na rozhodování soudů v obdobných případech (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1.2.2001, sp.zn. 28 Cdo 1638/99, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 2, pod číslem C 148, a dále usnesení Ústavního soudu ze dne 23.8.1995, sp.zn. III. ÚS 181/95, publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 4, pod číslem 19).
Současně se musí jednat o právní otázku, která měla pro rozhodnutí o věci určující význam (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.5.1999, sp.zn. 2 Cdon 808/97, publikované ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, ročník 2001, pod číslem 27, a dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.1.2001, sp.zn. 20 Cdo 2956/2000).
Naopak za otázku zásadního právního významu nelze považovat takovou otázku, která byla v napadeném rozhodnutí vyřešena v souladu s ustálenou soudní praxí (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25.9.1997, sp.zn. 2 Cdon 932/96, publikovaný v časopise Soudní judikatura, ročník1998, sešit 2, pod číslem 12, a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24.9.1997, sp.zn. 2 Cdon 1339/96, publikované v časopise Soudní judikatura, ročník 1997, sešit 13, pod číslem 101).
Dovolatelkou nastolená právní otázka (posuzováno podle obsahu podání) výkladu pojmu „vydání“ a „přidělení“ věci podle ustanovení §2a odst. 1 zákona č. 114/2000 Sb., kterým se mění zákon č.172/1991 Sb., není otázkou, kterou by bylo možno podřadit hlediskům vymezeným v §237 odst. 3 o.s.ř. Ze zjištěného skutkového stavu (do něhož není dovolací soud oprávněn zasahovat) vyvodil odvolací soud odpovídající závěr, že ustanovení §2a, zejména odst. 1, 2 zákona č. 114/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 172/1991 Sb., nelze v projednávané věci aplikovat. Dovolací soud zdůrazňuje, že předpisy taxativně vyjmenované v odst. 1 citovaného ustanovení nebyly v daném případě použity ( a to ani případně domněle), s výjimkou zákona č. 46/1948 Sb., na jehož základě však nabyl vlastnictví k pozemkům stát. Nedošlo tedy, při pouhém převedení pozemků do držby žalobce bez následného přídělu, k žádnému právnímu úkonu, jenž by naplnil některou ze zákonných podmínek vlastnictví obce k 1.7.2000 ve smyslu §2a zákona č. 172/1991 Sb. ve znění zákona č. 114/2000 Sb. Za této situace nemohla mít právní otázka nastolená dovolatelkou určující význam pro napadené rozhodnutí odvolacího soudu.
Dovolací soud shledal tedy dovolání nepřípustným a odmítl jej podle §243b odst. 5, §218 písm. c/ o.s.ř.
O náhradě nákladů řízení o dovolání bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř.; v dovolacím řízení úspěšnému žalovanému náklady řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 26. října 2004
JUDr. Ludvík D a v i d , CSc., v.r.
předseda senátu