ECLI:CZ:NS:2004:28.CDO.2034.2004.1
sp. zn. 28 Cdo 2034/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Ireny Hladíkové a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobců a/ Bytový podnik v P., b/ Městská část P., oba zastoupeni advokátem, proti žalovanému H. D., zastoupenému advokátem, o určení neplatnosti dohody a o určení správy nemovitosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 5 C 271/98, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26.11.2003, č.j. 19 Co 492/2003-292, v části určení správy žalobce b/, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci b/ náklady řízení o dovolání 2.575,- Kč k rukám jeho zástupce do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze výše označeným byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 13.5.2003, č.j. 5 C 271/98-269, potvrzen v části, kterou bylo určeno, že žalobce b/ má svěřenu správu nemovitostí ve vlastnictví obce H. m. P., a to poloviny domu č.p.548 na pozemku parcela č. 1009, poloviny pozemků parcela č. 1009, č.1010 v k.ú. B., a zamítavě změněn v části, kterou byla určena neplatnost dohody uzavřené dne 8.3.1993 mezi žalobcem a/ a žalovaným ohledně nemovitostí tam označených. Vzhledem k poměru úspěšnosti ve sporu rozhodl odvolací soud, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odvolací soud dospěl k závěru, že není dán podle §80 písm. c/ občanského soudního řádu (dále „o.s.ř.“) naléhavý právní zájem na určení neplatnosti dohody o vydání věci (nemovitostí) uzavřené podle zákona č. 87/1991 Sb., neboť rozsudek o určení neplatnosti takové dohody není listinou, která by byla způsobilá pro zápis vlastnického práva záznamem do katastru nemovitostí. Oproti tomu je dán naléhavý právní zájem na určení, že žalobce b/ má svěřenou správu nemovitostí, a rovněž je dána aktivní věcná legitimace žalobce b/. Takový rozsudek je způsobilý pro zápis v katastru nemovitostí záznamem, že stát je vlastník sporných nemovitostí a žalobce b/ má právo hospodaření ke sporným nemovitostem. Žalobce b/ má právo hospodaření ke sporným nemovitostem podle zákona č. 172/1991 Sb. Dohoda o vydání věci uzavřená dne 8.3.1993 mezi žalobcem a/ a žalovaným je absolutně neplatná podle §39 občanského zákoníku, neboť odporuje zákonu č. 87/1991 Sb. Zákon č. 87/1991 Sb. v §1 odst. 1 vymezuje rozhodné období (od 25. února 1945 do 1. ledna 1990), na které se zákon vztahuje. V souzené věci došlo k přechodu věci na stát mimo rozhodné období na základě rozsudku Mimořádného lidového soudu v Praze ze dne 2.5.1947 podle Dekretu prezidenta č. 16/1945 Sb. Následné vydání konfiskačního výměru podle Dekretu prezidenta č. 108/1945 Sb., před 25.2.1948, nemohlo již na tomto stavu nic změnit.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání v části, kterou byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o určení svěření správy žalobci b/. Dovolatel opírá přípustnost dovolání o §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. a důvodnost dovolání o §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. Podle názoru dovolatele má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní právní význam. Právní otázku zásadního právního významu shledává dovolatel v tom, zda vlastnictví k uvedeným nemovitostem na stát přešlo vykonatelností rozsudku Lidového soudu trestního v Praze sp. zn. Ls XIII 793/45 ze dne 2.5.1947 nebo již účinností Dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., tj. dne 30.10.1945. Dovolatel považuje za nesprávné právní posouzení věci závěr odvolacího soudu (soudů obou stupňů), že sporný majetek přešel na stát vykonatelností citovaného rozsudku. Následné vydání konfiskačního výměru znamená, že majetek otce dovolatele přešel na stát již účinností Dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., tj. dne 30.10.1945. Z toho vyplývá, že citovaný rozsudek ze dne 2.5.1947 nemohl postihnout majetek otce dovolatele, neboť tento majetek byl již ve vlastnictví státu. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud zrušil obě rozhodnutí soudů nižší instance a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce b/ navrhl odmítnutí dovolání pro nepřípustnost.
Žalobce a/ není účastníkem dovolacího řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací zjistil, že dovolání podala v dovolací lhůtě k němu oprávněná osoba, zastoupená advokátem (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolací soud neshledal přípustnost dovolání ani podle §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., ani podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. Odvolací soud přezkoumával v projednávané věci opakovaně rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé. Soud prvního stupně však v posledním rozhodnutí ohledně určení správy (v kteréžto části byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen napadeným rozsudkem odvolacího soudu) nerozhodoval odlišně od některého z předešlých rozhodnutí z důvodu, že by byl vázán právním názorem odvolacího soudu.
Podle §237 odst. 1 písm.c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Rozhodnutím po právní stránce zásadního významu je rozhodnutí, které se odchyluje od ustálené judikatury, nebo přináší judikaturu novou s možným dopadem na rozhodování soudů v obdobných případech (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1.2.2001, sp.zn. 28 Cdo 1638/99, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 2, pod číslem C 148, a dále usnesení Ústavního soudu ze dne 23.8.1995, sp.zn. III. ÚS 181/95, publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 4, pod číslem 19).
Současně se musí jednat o právní otázku, která měla pro rozhodnutí o věci určující význam (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.5.1999, sp.zn. 2 Cdon 808/97, publikované ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, ročník 2001, pod číslem 27, a dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.1.2001, sp.zn. 20 Cdo 2956/2000).
Naopak za otázku zásadního právního významu nelze považovat takovou otázku, která byla v napadeném rozhodnutí vyřešena v souladu s ustálenou soudní praxí (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25.9.1997, sp.zn. 2 Cdon 932/96, publikovaný v časopise Soudní judikatura, ročník1998, sešit 2, pod číslem 12, a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24.9.1997, sp.zn. 2 Cdon 1339/96, publikované v časopise Soudní judikatura, ročník 1997, sešit 13, pod číslem 101).
Dovolatelem nastolená otázka, zda vlastnictví k uvedeným nemovitostem přešlo na stát vykonatelností rozsudku Lidového soudu trestního v Praze sp. zn. Ls XIII 793/45 ze dne 2.5.1947 nebo již účinností Dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., tj. dne 30.10.1945, není otázkou kterou by bylo možno podřadit hlediskům uvedeným v §237 odst. 3 o.s.ř. Takto formulovaná otázka nemohla mít totiž určující význam pro napadenou část rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé. Dovolatelem k zodpovězení dané obě doby spadají mimo rozhodné období (před 25. únor 1948) podle §1 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.
Neshledal-li dovolací soud dovolání přípustným, nemohl se zabývat následně ani uplatněným dovolacím důvodem, a dovolání odmítl podle §243b odst. 5, věta první, §218 písm.c/ o.s.ř.
O náhradě nákladů řízení o dovolání rozhodl dovolací soud podle §243b odst. 5, věta první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. Žalobci b/ náleží náhrada ve výši odměny podle §5 písm. b/ vyhlášky č. 484/2000 Sb., 10.000,-Kč, snížené o 50% podle §18 písm. a/ citované vyhlášky; advokát učinil v tomto stupni řízení jeden účelný úkon (vyjádření se k dovolání). Podle §15 ve spojení s §14 citované vyhlášky se snížená částka 5.000,-Kč snižuje o dalších 50% (2.500,-Kč). Podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., náleží k jednomu úkonu právní služby paušální částka 75,-Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 26. října 2004
JUDr. Ludvík David, CSc., v.r.
předseda senátu