ECLI:CZ:NS:2004:28.CDO.2319.2002.1
sp. zn. 28 Cdo 2319/2002
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání Městské části P., zast. advokátem, podanému proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. srpna 2002, sp. zn. 20 Co 346/2002, (v právní věci žalobce Městské části P., zast. advokátem, proti žalovanému T. H., zast. advokátem, o neplatnost nájemní smlouvy a vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 18 C 195/2000) takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 svým rozsudkem ze dne 28.2.2002 pod č.j. 18 C 195/2000-58 zamítl žalobu na určení, že nájemní smlouva uzavřená mezi stranami sporu ohledně předmětného bytu je neplatná. Výrokem II. byl žalovaný zavázán vyklidit sporný byt a vyklizený jej žalobkyni odevzdat ve lhůtě 15 dnů od právní moci rozsudku. Žalovaný byl rovněž uznán povinným nahradit žalobkyni náklady řízení.
K odvolání žalovaného, se věcí zabýval Městský soud v Praze, který svým rozsudkem ze dne 7.8. 2002, č.j. 20 Co 346/2002-79, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ve věci samé změnil tak, že žalobu ukládající povinnost žalovaného vyklidit sporný byt zamítl. Náhrada nákladů řízení před soudy obou stupňů byla uložena žalobkyni.
Městský soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními nalézacího soudu, vyvodil z nich však odlišné právní závěry.
Podle odvolacího soudu žalovaný neuvedl žalobkyni při uzavírání nájemní smlouvy v omyl, který by měl za následek její neplatnost podle §49a občanského zákoníku. Žalobkyně tento důsledek dovozovala ze skutečnosti, že manželka žalovaného měla v rozhodné době nájemní právo k jinému bytu, z čehož vyplývá existence společného nájemního práva žalovaného k tomuto bytu. Odvolací soud však přisvědčil žalovanému, že tuto okolnost žalobkyni oproti jejímu tvrzení nezatajil, neboť ve své žádosti o uzavření nájemní smlouvy uvedl, že manželka, s níž trvale nežije, „má nájem bytu“. Na základě této informace mohl žalobce jako právnická osoba, vybavená kvalifikovanými pracovníky, existenci nájemního práva žalovaného k jinému bytu při náležité péči před uzavřením sporné smlouvy nepochybně zjistit, aniž bylo rozhodné, co sám žalovaný jako laik v oblasti práva podle svého přesvědčení o jeho existenci tvrdil. V jednání žalovaného proto nelze spatřovat nic, co by zakládalo jeho odpovědnost za případný omyl žalobkyně při uzavření nájemní smlouvy ve smyslu §49a obč. zákoníku. Za této situace nelze smlouvu kvalifikovat jako relativně neplatnou. Odvolací soud tedy dovodil, že na základě nájemní smlouvy ze dne 22.1. 1999 užívá žalovaný sporný byt oprávněně.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Dovolatelka uvádí, že odvolací soud opominul, že v protokolu ze dne 7.12. 1998, na jehož druhé straně, sepsané dne 18.1. 1999, žalovaný nepravdivě prohlásil, že není nájemcem jiného bytu. Žalovaný přitom měl před správním orgánem rozhodujícím o přechodu nájmu vypovídat pravdu a nic nezamlčovat. Odvolací soud nesprávně hodnotil provedené důkazy, když žalovaný tvrdil, že s manželkou nežije ve společné domácnosti, a přitom společně vychovávají dítě, manželka s dítětem bydlí v předmětném bytě a žalovaný je financuje pravidelnými měsíčními částkami. Soud sice žalobkyni označuje za znalostí práva disponující právnickou osobu, ale žalovaného, absolventa vysoké školy, takto neoceňuje, čímž porušil rovnost stran.
Dovolací soud věc projednal a rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1.1. 2001, a to v souladu s ustanovením části dvanácté, hlavy I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o.s.ř.).
Dovolání bylo podáno oprávněnou osobou - účastnicí řízení, řádně zastoupenou v dovolacím řízení advokátem (§241 odst. 1 o.s.ř.), bylo podáno ve lhůtě určené v §240 odst. 1 o.s.ř., splňuje formální i obsahové náležitosti podle ustanovení §241a odst. 1 o.s.ř. a opírá se – jak vyplývá z obsahu dovolání - o zákonem stanovené dovolací důvody (§241a odst. 2 písm. b/ a odst. 3 o.s.ř.). Protože je dovolání přípustné (§237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.) přezkoumal dovolací soud napadené rozhodnutí v rozsahu plynoucím z podaného dovolání (§242 odst. 1,3 o.s.ř.), když nezjistil žádné vady ve smyslu ustanovení §229 odst. l o.s.ř.
Po projednání věci Nejvyšší soud ČR dospěl k přesvědčení, že dovolání není důvodné.
Podle §241a odst. 3 o.s.ř. lze dovolání (je-li přípustné podle §237 odst. 1 a/ a b/ o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení - §238 a 238a o.s.ř.) podat z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování, jestliže výsledek hodnocení důkazů soudem neodpovídá ustanovení §132 o.s.ř., protože
- soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo,
- soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo,
- v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesu účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti je logický rozpor,
- nebo jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z §§133 až 135 o.s.ř.
V souzené věci dovolatelka namítá, že „odvolací soud nehodnotil, resp. opominul neméně významnou skutečnost, a sice že v protokolu ze dne 7.12. 1998, na jehož druhé straně, sepsané dne 18.1. 1999, žalovaný nepravdivě prohlásil, že není nájemcem jiného bytu.“ Toto tvrzení žalobkyně však není přesné, neboť městský soud na uvedené tvrzení žalovaného ve svém rozsudku zareagoval, když dovodil, že to, co žalovaný jako právní laik o existenci jeho nájemního práva k jinému bytu tvrdí, je nerozhodné. Žalovaný totiž protistraně poskytl v tomto směru – podle mínění odvolacího soudu - základní informaci, že jeho manželka je nájemnicí jiného bytu. Soud se tedy neprovinil tím, že by pominul rozhodné skutečnosti, a protože jeho postup není zatížen ani chybou, která by vyplývala z aplikace ustanovení §§133 až 135 o.s.ř., zbývá při úvaze o důvodnosti podaného dovolání dle §241a odst. 3 o.s.ř. posoudit způsob posouzení provedených důkazů.
Na nesprávnost hodnocení důkazů lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů – jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, pak není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry, například namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý, že z provedených důkazů vyplývá jiné skutkové zjištění apod. To znamená, že hodnocení důkazů, a tedy i skutkové zjištění jako jeho výsledek, lze dovoláním úspěšně napadnout pouze v případě, že postup odvolacího soudu provází výše zmíněný logický rozpor. O takový případ se v souzené věci nejedná, protože odvolací soud přejal předtím žalobkyní nenapadaná skutková zjištění, vycházející jednak ze žádosti žalovaného ze dne 20.12. 1998 a z protokolu ze dne 18.1. 1999. Závěry, které z toho městský soud vyvodil, však nejsou závěry skutkovými, nýbrž závěry právními.
Pokud dovolatelka odvolacímu soudu vytýká nesprávnost jeho právní úvahy, je k tomu zapotřebí uvést, že nesprávným právním posouzením věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být správně použit nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně interpretoval (vyložil nesprávně podmínky obecně vyjádřené v hypotéze právní normy a v důsledku toho nesprávně aplikoval vlastní pravidlo, stanovené dispozicí právní normy). Nesprávné právní posouzení věci je způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu, jinými slovy jestliže na tomto – nesprávném – právním posouzení napadené rozhodnutí spočívalo.
Vzhledem k obsahu dovolání bude předmětem dovolacího přezkumu otázka, která byla nalézacím a odvolacím soudem posouzena rozdílně, a která byla stěžejní pro napadené rozhodnutí, tedy otázka, zda odvolací soud nepochybil, když na nájemní smlouvu ze dne 22.1. 1999 neaplikoval ustanovení §49a občanského zákoníku.
Podle citovaného ustanovení je právní úkon neplatný, jestliže jej jednající osoba učinila v omylu, vycházejícím ze skutečnosti, jež je pro jeho uskutečnění rozhodující, a osoba, které byl právní úkon určen tento omyl vyvolala nebo o něm musela vědět. Právní úkon je rovněž neplatný, jestliže omyl byl touto osobou vyvolán úmyslně. Omyl v pohnutce právní úkon neplatným nečiní.
Skutečností, ze které žalobkyně vyvozuje pro uzavření nájemní smlouvy rozhodující význam, je okolnost, že žalovaný byl před jejím uzavřením (společným) nájemcem jiného bytu. Pokud by tedy v souzeném případě mělo být aplikováno ustanovení §49a obč. zák., musel by tomu předcházet závěr, že žalovaný omyl žalobkyně ohledně neexistence jeho nájemního práva k jinému bytu vyvolal nebo o tomto omylu musel vědět. K tomuto závěru však nelze přesvědčivě dospět, protože žalobce dovolatelce ještě před uzavřením nájemní smlouvy sdělil, že jeho žena je nájemkyní jiného bytu. Tento údaj přitom vzhledem ke znění §704 odst. 1 obč. zák. znamená, že žalovaný byl (společně se svou ženou) nájemcem tohoto dalšího bytu. Pokud žalobkyně (jako pronajímatelka obou dotčených bytů) tuto právní úvahu neučinila, nelze tuto okolnost klást k tíži žalovaného.
Vzhledem k výše uvedenému lze uzavřít, že odvolací soud se nedopustil pochybení, které by jeho postup zatížilo vadou ve smyslu namítaných dovolacích důvodů (§241a odst. 2 písm. b/ a §241a odst. 3 o.s.ř.) a dovolací soud proto došel k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné (§243b odst. 2 o.s.ř.). Dovolání žalobkyně proto bylo nutné podle citovaného ustanovení zamítnout.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. §142 odst. 1, §151, §224 odst. 1 a §243 b odst. 5 o.s.ř. Žalobkyně neměla v dovolacím řízení úspěch a žalovanému v souvislosti s dovolacím řízením náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 31. března 2004
JUDr. Oldřich Jehlička, CSc., v.r.
předseda senátu