ECLI:CZ:NS:2004:28.CDO.2341.2003.1
sp. zn. 28 Cdo 2341/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání dovolatelů: 1. Ing. J. K., 2. J. K., 4. R. K. mladšího, a 5. M. K., zastoupených advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Praze z 15.7.2003, sp.zn. 28 Co 235/2003, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp.zn. 7 C 937/91 (žalobců: A. V. H., B. MUDr. J. H., C. T. M. a D. Dr. D. H., zastoupených advokátem, proti žalovaným: 1. Ing. J. K., 2. J. K., 3. Ing. R. K., 4. R. K. ml. a 5. M. K., zastoupeným advokátem, o vydání nemovitostí), takto:
I. Dovolání dovolatelů se zamítají.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení
Odůvodnění:
Žalobou, podanou u soudu 5.11.1991, se žalobci domáhali (jako právní nástupci po původním vlastníku Ing. J. H.), aby bylo soudem určeno, že žalovaní jsou povinni vydat jim (do podílového spoluvlastnictví v navržených podílech) dům čp. 398/II v P. s pozemky parc. č. 802 (o výměře 326 m2) a parc. č. 803 (o výměře 354 m2), zapsané v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu v N. na listu vlastnictví č. 619 pro obec a katastrálním území P. V žalobě bylo uvedeno, že původní vlastník nemovitostí Ing. J. H. (otec žalobce V. H.) byl na základě rozsudku Nejvyššího soudu z 28.1.1955, sp.zn. 1 T 1/55, odsouzen mimo jiné i k trestu propadnutí majetku. Rozhodnutím Krajského soudu v Praze z 26.9.1990, sp.zn. Rt 674/90 (které nabylo právní moci 26.9.1990), byl uvedený odsuzující rozsudek zrušen podle ustanovení zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, a trestní stíhání bylo zastaveno. Původní vlastník nemovitostí Ing. J. H. zemřel 21.5.1960. Dům čp. 398/II prodala Domovní správa v P. za úhradu 74.721 Kč. Podle názoru žalobců nabyli uvedení nabyvatelé tyto nemovitosti v rozporu s tehdy platnými právními předpisy a na základě protiprávního zvýhodnění. Nabyvatel J. K. byl v době, kdy se svou manželkou nemovitosti nabýval, předsedou bývalého Městského národního výboru v P. Nabyvatelé J. K. a M. K. později převedli po dvou pětinách uvedených nemovitostí na své syny Ing.J. K. a Ing. R. K. a jejich manželky a ponechali si jen jednu pětinu nemovitostí, která se pak stala předmětem dědictví po nich.
Žalovaní navrhli zamítnutí žaloby s tím, že nemovitosti byly získány původními nabyvateli J. a M. K. v souladu s tehdy platnými předpisy a bez jakéhokoli protiprávního zvýhodnění.
Okresní soud v Nymburce rozsudkem z 31.8.1998, čj. 7 C 937/91-127, rozhodl tak, že žalovaní Ing. J. K. a Ing. R. K. jsou povinni vydat žalobcům 1/5 domu čp. 398 v P. a stavební parcely č. 802 (o výměře 326 m2) a zahrady parc. č. 803 (o výměře 354 m2), a dále, že žalovaní Ing. J. K. a žalovaná J. K. jsou povinni vydat žalobcům 2/5 uvedených nemovitostí, a také že žalovaní Ing. R. K., R. K. ml. a nezletilý M. K. jsou povinni vydat žalobcům 2/5 uvedených nemovitostí. a to žalobci V. H. z jedné poloviny a žalobcům MUDr. J. H., T. M. a D. H. každému z jedné šestiny. Žalovaným bylo uloženo zaplatit žalobcům na náhradu nákladů řízení 8.375 Kč.
O odvolání žalovaných proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně z 31.9.1998 rozhodl Krajský soud v Praze rozsudkem z 19.1.1999, sp.zn. 28 Co 750/98. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že žaloba žalobců byla zamítnuta. Žalobcům bylo uloženo zaplatit žalovaným na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně 15.685 Kč a na náhradu nákladů odvolacího řízení 5.150 Kč.
K dovolání žalobců Nejvyšší soud rozsudkem z 18.10.2000, 28 Cdo 1334/99, zrušil rozsudek Krajského soudu v Praze z 19.1.1999, sp.zn. 28 Co 750/98, i rozsudek Okresního soudu v Nymburce z 31.8.1998, čj. 7 C 937/91-127, a věc byla vrácena Okresnímu soudu v Nymburce k dalšímu řízení. Dovolací soud vytýkal soudům obou stupňů, že se zabývaly jen otázkou, zda nabytí nemovitostí nabyvateli J. K. a M. K. v roce 1967 bylo či nebylo v souladu se směrnicemi Ministerstva financí dříve vydávanými, ale nezabývaly se vůbec otázkou, zda tu na straně nabyvatelů nedošlo k protiprávnímu zvýhodnění uvedených nabyvatelů, jak na to žalobci rovněž poukazovali.
V dalším průběhu řízení vynesl Okresní soud v Nymburce rozsudek z 18.3.2003, čj. 7 C 937/91-503, jímž zamítl žalobu žalobců V. H., MUDr. J. H., T. M. a D. H., domáhajících se, aby žalovaným Ing. J. K. a Ing. R. K. bylo uloženo vydat žalobců 1/5 domu čp. 398 v P. a pozemků parc. č. 802 a parc. č. 803 v katastrálním území P., dále, aby žalovaným Ing. J. K. a J. K. bylo uloženo vydat žalobcům 2/5 uvedených nemovitostí, a posléze, aby žalovaným Ing. R. K., R. K. ml. a nezletilému M. K. bylo uloženo vydat žalobců 2/5 uvedených nemovitostí do podílového spoluvlastnictví žalobců (a to V. H. z jedné poloviny a žalobcům MUDr. J. H., T. M. a D. H. každému z jedné šestiny). Žalobcům bylo uloženo zaplatit žalovaným na náhradu nákladů řízení 39.322 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Státu nebyla přiznána náhrada nákladů řízení, placených státem v tomto řízení, částkou 44.013,40 Kč.
V odůvodnění tohoto rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že žalobci jsou oprávněnými osobami podle ustanovení §19 odst. 1 a §3 odst. 2 písm. a/ zákona č. 87/1991 Sb. a že jejich nárok na vydání nemovitostí vyplývá ze zrušení dříve uloženého trestu propadnutí majetku v trestním řízení soudním; žalobci také řádně a včas učinili výzvu k vydání věcí. Ohledně žalovaných byl však soud prvního stupně toho názoru, že v řízení nebylo prokázáno, že by byli povinnými osobami podle ustanovení §20 odst. 2 a §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. Soud prvního stupně měl za to, že při nabývání nemovitostí nabyvateli J. a M. K. v roce 1967 nedošlo k porušení tehdy platných právních předpisů, vztahujících se na daný případ převodu nemovitostí, a to ustanovení §69 odst .3 dříve platného zákona č. 109/1964 Sb. (hospodářského zákoníku), ustanovení §15 odst. 8 vyhlášky č. 104/1966 Sb., o správě národního majetku, jakož i ustanovení směrnic Ministerstva financí ze 2.4.1964 pro prodej rodinných domků z národního majetku občanům (uveřejněných pod č. 10 ve Věstníku Ministerstva financí 5/1964); zejména nebyli uvedení nabyvatelé vyloučeni právními předpisy z nabývání nemovitostí od státu. Uvedení nabyvatelé získali dům čp. 398/II a P. za cenu, která nebyla nižší než cena podle tehdy platného cenového předpisu (vyhlášky č. 73/1964 Sb.). Soud prvního stupně byl pak podle výsledků provedeného dokazování i toho názoru, že tu nedošlo ani k protiprávnímu zvýhodnění nabyvatelů, a to ani postupem při prodeji domu a při zřizování práva osobního užívání pozemků. Soud prvního stupně proto žalobu žalobců zamítl a o nákladech řízení rozhodl podle ustanovení §142 odst. 1, §148 odst. 1 a §150 občanského soudního řádu.
O odvolání žalobců proti rozsudku Okresního soudu v Nymburce z 18.3.2003, čj. 7 C 937/91-503, rozhodl Krajský soud v Praze rozsudkem z 15.7.2003, sp.zn. 28 Co 235/21003. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že žalovaným Ing. J. K. a Ing. R. K. bylo uloženo vydat (do 15 dnů od právní moci rozsudku) žalobcům 1/5 čp. 398 v P. a pozemků parc.č. 802 (o výměře 326 m2) a parc. č. 803 (o výměře 354 m2) v katastrálním území P., dále bylo uloženo žalovaným Ing. J. K. a J. K. vydat žalobcům 2/5 uvedených nemovitostí a posléze bylo uloženo žalovaným Ing. R. K., R. K. ml. a nezletilému M. K. vydat žalobcům 2/5 uvedených nemovitostí, a to do jejich podílového spoluvlastnictví tak, že žalobce V. H. získá ½ uvedených nemovitostí a žalobci MUDr. J. H., T. M. a D. H. každý po jedné šestině uvedených nemovitostí. Žalobcům nebyla přiznána náhrada nákladů řízení před soudem prvního stupně, ani před odvolacím soudem. Také státu nebyla přiznána náhrada nákladů placených v tomto řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalobců bylo shledáno důvodným.
Také odvolací soud byl toho názoru, že získání žalobci uváděných nemovitostí nabyvateli J. a M. K. v roce 1967 odpovídalo ustanovení §69 odst. 3 dříve platného zákona č. 109/1964 Sb. (hospodářského zákoníku), ustanovení §15 odst. 8 dříve platné vyhlášky č. 104/1966 Sb., o správě národního majetku, i ustanovením směrnic Ministerstva financí z 2.4.1964 pro prodej rodinných domků z národního majetku občanům, uveřejněným ve Věstníku Ministerstva financí 5/1964 pod č. 10.
Nemovitosti uváděné žalobci přešly, jak uváděl odvolací soud, na stát dnem 30.1.1955, tj. právní mocí rozhodnutí o propadnutí majetku Ing. J. H., vydaného v trestním řízení soudním. Majetek tu přešel do prozatímní správy finančního odboru bývalého Okresního národního výboru v N. a ten jej zrealizoval podle článku 29, oddílu A, odst. 1 směrnic č. 314/72.000-54-1B/Ca, vydané ve Sbírce instrukcí pod pořadovým číslem 164, a to tak, že majetek byl převeden rozhodnutím ze 7.2.1959 do správy bývalého Městského národního výboru v P. Odvolací soud proto dovozoval, že na tento majetek se nemohla vztahovat směrnice Ministerstva financí o prozatímní správě a realizaci majetku nabytého státem, vydaná 16.3.1966, čj. 314/9.000/66-MF, která nabyla účinnosti dnem 1.6.1966. Také již uvedené směrnice Ministerstva financí z 2.4.1964, o prodeji rodinných domků z majetku státu občanům, neobsahovala žádné omezení o tom, kdo takový majetek nesmí koupit; majetek převáděný nabyvatelům J. a M. K. nepatřil mezi majetek, který by byl vyloučen z prodeje občanům a k jeho převodu došlo za předpisem stanovenou cenu. Nabyvatel J. K. byl poslancem a předsedou bývalého Městského národního výboru v P. až od roku 1960; v té době byly nemovitosti, o něž jde v tomto soudním řízení, již ve správě Městského národního výboru v P. a nešlo tu už o nakládání s majetkem státu, získaného propadnutím státu, vysloveným v trestním řízení soudním.
Odvolací soud se však neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o tom, že tu nedošlo k protiprávnímu zvýhodnění nabyvatelů nemovitostí J. a M. K. v roce 1967. Odvolací soud poukazoval na to, že žádost o odprodej domu čp. 398/II v P. podalo 13 fyzických osob, z nichž 10 i nabízelo k dispozici svůj dosavadní byt jako náhradu při získání bydlení v uvedeném domě. Jeden z těchto žadatelů – F. K. ve svém ověřeném prohlášení ze 4.2.1992 sděloval, že podle jednání s J. K. měli společně dům čp. 398/II v P. koupí získat, ale nakonec koupili J. K. a M. K. dům sami a F. K. žádné vyrozumění o nevyhovění jeho žádosti o koupi tohoto domu neobdržel. Prodej domu čp. 398/II byl radou bývalého Městského národního výboru v P. schválen 31.11.1967, a to za dohadní cenu 79.306 Kč (ke změně ceny došlo dne 12.1.1968 na zasedání rady MěstNV v P., a to na 78.617,20 Kč). Dalším uchazečům k koupi domu (z nichž někteří uváděli vážné důvody pro zájem o koupi rodinného domku, např. získání bytu pro početnou rodinu, získání bytu v místě zaměstnání bez dojíždění do práce z jiné obce apod.) nebylo sděleno vysvětlení, proč jejich žádosti nebylo vyhověno. Z těchto zjištěných skutečností tedy odvolací soud dovozoval, že rada bývalého Městského národního výboru v P. se ostatními žádostmi nezabývala a rozhodla bez dalšího o prodeji domku předsedovi Městského národního výboru J. K. a jeho manželce M. K. Odvolací soud vyslovil i názor, že je nutno brát v úvahu i tu okolnost, že tu už nešlo o propadlý majetek v době před jeho realizací převedením do správy Městského národního výboru v P. (kde byl J. K. jako jeho poslanec vyloučen z koupě propadlých věcí, a to se týkalo i jeho rodinných příslušníků), ale nepochybně nabyvatel J. K. věděl o tom, že jde o dům po Ing. H., který propadl státu rozhodnutím vydaným v trestním řízení soudním. Odvolací soud bral v úvahu i skutečnost, že J. a M. K. obývali (se svými dvěma syny) před koupí domu čp. 328/II byt o kuchyni a třech pokojích, tedy byt pro ně úměrný.
Za těchto uvedených okolností dospěl odvolací soud k závěru, že s uvážením toho, co bylo stanoveno v ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., jsou tu zákonné předpoklady pro uložení povinnosti právním nástupcům nabyvatelů J. K. a M. K.é, jako povinných osob, vydat žalobcům
(jako oprávněným osobám) jimi uváděné nemovitosti, jako nemovitosti získané nabyvateli nemovitostí v roce 1967 na základě protiprávního zvýhodnění. Proto byl rozsudek soudu prvního stupně odvolacím soudem změněn podle ustanovení §220 odst. 1 občanského soudního řádu, a to tak, že žalobě žalobců bylo vyhověno. O nákladech řízení rozhodl odvolací soud s poukazem na ustanovení §224 odst. 1 a 2, §142, §148 odst. 1 i §150 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalované v řízení zastupoval, dne 5.8.2003 a dovolání ze strany žalovaných bylo dne 30.9.2003 předáno na poště k doručení Okresnímu soudu v Nymburce, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatelé navrhovali ve svém dovolání, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Co do přípustnosti svého dovolání dovolatelé poukazovali na to, že jejich dovolání směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Jako dovolací důvody uplatňovali dovolatelé, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ občanského soudního řádu) a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu.
Dovolatelé zdůrazňovali, že odvolací soud ve svém rozhodnutí, měnícím rozsudek soudu prvního stupně, zcela nesprávně aplikoval a vyložil si ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.; podle názoru dovolatelů správný výklad tohoto ustanovení je takový, že z jeho znění vyplývá, že má na zřeteli takové „protiprávní zvýhodnění“, jež je zvýhodněním, při němž došlo k porušení práva; jinak nelze toto ustanovení vyložit. Z dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu však nelze zjistit, jaká právní norma měla být v daném případě porušena při odvolacím soudem shledaným protiprávním zvýhodněním nabyvatelů nemovitostí (J. a M. K.) při jejich získání nemovitostí v roce 1967. Přitom v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu jsou uvedeny rozporné závěry. Na jedné straně je tu konstatováno, že tehdy platné předpisy nevylučovaly J. K. a jeho manželku z nabytí majetku, který je předmětem tohoto řízení, a na druhé straně odvolací soud vychází z toho, že šlo o majetek propadlý v trestním řízení a že až do doby realizace majetku byli poslanci a další přesně určení funkcionáři z nabývání tohoto majetku vyloučeni. V celém řízení však muselo být konstatováno, že právní předchůdci žalovaných získáním nemovitostí neporušili žádné právní předpisy, protože dům jim byl prodán po realizaci propadlého majetku, kdy již uvedení nabyvatelé nemovitostí nebyli osobami, kteří by byli ze získání nemovitostí vyloučeni. Odvolací soud tu v podstatě vycházel z toho názoru, že případě, že oprávněné osoby byly rehabilitovány podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, je nutno vždy rozhodnout tak, že fyzické osoby, které věci převzaly od státu, jsou v každém takovém případě povinnými osobami a je jejich povinností věci vydat; tento paušální závěr však nelze, podle názoru dovolatelů, považovat za správný.
Nelze rovněž pokládat za správný závěr odvolacího soudu, uváděli dovolatelé, že k protiprávnímu zvýhodnění nabyvatelů nemovitostí došlo už tím, že Městský národní výbor v P. prodal dům čp. 398/II manželům K., ačkoli J. K. byl v té době předsedou tohoto národního výboru. Podle názoru dovolatelů je třeba mít na zřeteli, že se J. K. nezúčastnil jednání tohoto orgánu (rady MěstNV), v němž bylo jednáno a rozhodováno o tom, komu bude dům prodán; pokud se J. K. zúčastnil jednání téhož orgánu dne 12.1.1968, potom na tomto zasedání byla už jen vzata na vědomí sleva z kupní ceny za dům čp. 398/II v P., o které bylo již rozhodnuto Okresním národním výborem v N. Je třeba mít na zřeteli, uváděli dovolatelé, že při výběru kupce z řad zájemců o koupi uvedeného domu, kteří se přihlásili o koupi poté, co byla veřejnost na možnost koupě upozorněna, byl proveden postup, který vyplýval ze směrnic Ministerstva financí z 2.4.1964, o prodeji rodinných domků z národního majetku občanům, při němž mělo být přihlíženo k uspokojení osobních zájmů, ale i zájmu společenského;, důraz byl položen mimo jiné i na možnost nabídky národního bytu ze strany zájemců o koupi domu (tento zájem mohli právní předchůdci žalovaných plně uspokojit). Soud měl, podle názoru dovolatelů, posoudit otázky případného zvýhodnění kupujících k dispozici jen seznam uchazečů o koupi, ale neměl k dispozici zjištění o tom, za jakých okolností byl dům čp. 398/II v P. prodáván a jaký byl shledán důležitý společenský zájem při tomto prodeji. Podle názoru dovolatelů tedy v daném případě k žádnému protiprávnímu zvýhodnění nabyvatelů J. a M. K. tu nedošlo.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení dvanácté části, hlavy první, bodu 1 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož ustanovení tohoto zákona, jímž byl změněn a doplněn občanský soudní řád (zákon č. 99/1963 Sb.), platí i pro řízení, která byla zahájena i před nabytím účinnosti zákona č. 30/2000 Sb. (tj. před 1.1.2001). Výjimky uvedené např. v bodech 15 a 17 uvedených přechodných ustanovení zákona č. 30/2000 Sb. se na daný případ nevztahují.
Dovolání dovolatelů tu bylo přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu, protože směřovalo proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Dovolatelé uplatňovali jako dovolací důvody, že řízení před soudem tu bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (s poukazem na ustanovení §241a odst. 2 písm. a/ občanského soudního řádu) a dále, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (s poukazem na ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).
Při posouzení tvrzení dovolatelů o vadě řízení, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, vycházel dovolací soud z právního názoru, obsaženého v rozhodnutí uveřejněném pod č. 49/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, že totiž za takovou vadu lze pokládat postup soudu v řízení, který se projevil už v průběhu řízení (např. při nesprávném předvolání účastníka /účastníků/ řízení k jednání u soudu) a nikoli až při rozhodování soudu a byl-li tento postup nesprávný. Podle názoru dovolacího soudu nebylo možné v daném případě takovou vadu řízení v průběhu odvolacího řízení (ale ani v průběhu řízení před soudem prvního stupně) přesvědčivě konstatovat.
Při posuzování dovolateli vytýkaného nesprávného právního posouzení věci rozhodnutím odvolacího soudu, vycházel dovolací soud z toho, že nesprávné právní posouzení věci může spočívat buď v tom, že soud použije na projednávanou právní věc nesprávný právní předpis, nebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží (viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text na str. 13 /45/).
V daném případě posoudil odvolací soud projednávanou právní věc zejména podle ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., které se nepochybně na projednávanou právní věc vztahovalo a účastníci řízení na také v průběhu řízení poukazovali. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda si odvolací soud toto ustanovení také správně vyložil.
Podle ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. jsou povinnými osobami podle tohoto zákona fyzické osoby, jež nabyly věc od státu, který získal oprávnění s ní nakládat za okolností uvedených v §6 zákona č. 87/1991 Sb., a to v případech,kdy tyto osoby nabyly věc buď v rozporu s tehdy platnými předpisy nebo na základě protiprávního zvýhodnění osoby nabyvatele, a dále i osoby blízké těchto osob, pokud na ně věc byla těmito osobami převedena.
Podle ustanovení §20 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. jsou povinnými osobami i fyzické osoby podle ustanovení §4 odst. 2 téhož zákona, pokud nabyly věc od státu, který k ní získal oprávnění soudním rozhodnutím.
Podle ustanovení §19 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. jsou oprávněnými osobami podle tohoto zákona i osoby rehabilitované podle zákona č. 119/1990 Sb., splňují-li podmínky uvedené v 3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. (tj. jsou státními občany České republiky) a v případě jejich úmrtí (nebo prohlášení za mrtvého) osoby uvedené v §3 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb.
Odkaz v §20 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. na ustanovení §4 odst. 2 téhož zákona zahrnuje v sobě jako povinné osoby všechny osoby, které uvádí zákon č. 87/1991 Sb. v §4 odst. 2, včetně osob blízkých, na které bylo vlastnictví převedeno těmi, kteří je získali přímo od státu (srov. nález Ústavního soudu ČR z 20.8.1997, II. ÚS 83/96, uveřejněný pod č. 100 ve svazku 8 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR).
V nálezu Ústavního soudu ČR ze 16.12.2003, 583/01, uveřejněném pod č. 146 ve svazku 31 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR byl k otázce zkoumání podmínky protiprávního zvýhodnění osoby nabyvatele uveden názor, že „Ústavní soud nemůže považovat fakt, že jednotlivec byl při požívání svých práv zvýhodněn oproti jiným v důsledku angažovanosti v dřívějším nedemokratickém režimu, za rozumný důvod odlišného zacházení státu s různými občany; takovému důvodu proto nemůže Ústavní soud ČR poskytnout ochranu“.
V nálezu Ústavního soudu ČR z 2.6.1999, I. ÚS 118/99, uveřejněném pod č. 84 ve svazku 14 Sbírky nálezů Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, byl k výkladu ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. uveden právní názor, že „při interpretaci tohoto ustanovení je třeba mít neustále na zřeteli samotný smysl restitučních předpisů, jenž spočívá ve svaze o zmírnění následků některých majetkových a jiných křivd z období 25.2.1948 až 1.1.1990. V tomto duchu je nutno restituční předpisy vykládat; to znamená, že způsob interpretace by měl být orientován na snahu o navrácení věcí původním vlastníkům (oprávněným osobám) ve všech případech, kdy by tu nevznikly křivdy nové“.
Tyto právní závěry z uveřejněné judikatury soudů pokládá dovolací soud za použitelné i v daném případě. Zároveň však dovolací soud musel konstatovat, že také odvolací soud vycházel v podstatě z týchž právních závěrů při posuzování tohoto případu, v němž se právní nástupci původního vlastníka nemovitostí, jež propadly ve prospěch státu soudním rozhodnutím, domáhali (po rehabilitaci původního vlastníka podle zákona č. 119/1990 Sb.) vydání nemovitostí vůči právním nástupcům dvou původních nabyvatelů věcí od státu, z nichž jeden v době získání nemovitostí (v roce 1967) zastával funkci předsedy bývalého národního výboru, od něhož byly nemovitosti získány kupní smlouvou a dohodou o zřízení práva osobního užívání pozemků; odvolací soud přitom posoudil uvedené zjištěné okolnosti jako případ získání nemovitostí právními předchůdci žalovaných v důsledku protiprávního zvýhodnění uvedeného nabyvatele (a jeho manželky) oproti několika dalším přihlášeným zájemcům o získání těchto nemovitostí z majetku státu, spočívajícího právě v tom, že převádějící místní orgán spatřoval za rozhodující, osobní i společenský zájem na zamýšleném převodu nemovitostí z majetku státu právě u vedoucího funkcionáře tohoto místního orgánu, uskutečňujícího za stát tento převod nemovitostí. Také dovolací soud, stejně jako odvolací soud, nepovažuje tuto okolnost převodu nemovitostí nepochybně angažovanému tehdejšímu předsedovi městského národního výboru za nahodilou souvislost, nemající tehdy převažující význam pro výběr nabyvatele při převodu majetku z národního majetku občanům, nýbrž naopak za okolnost, která v tehdejších poměrech byla rozhodující. Toto hodnocení provedených důkazů odvolacím soudem nelze označit za odporující ustanovení §132 občanského soudního řádu.
Nemohl tedy dovolací soud dospět přesvědčivě k závěru, že by tu šlo o nesprávné rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož by bylo na místě jeho zrušení podle ustanovení §243b odst. 2 občanského soudního řádu. Přikročil tedy dovolací soud podle téhož ustanovení občanského soudního řádu k zamítnutí dovolání dovolatelů.
Dovolatelé nebyli v řízení o dovolání úspěšní a ohledně nákladů vynaložených žalobci na vyjádření k dovolání žalovaných dovolací soud použil ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 a §224 odst. 1 občanského soudního řádu ustanovení §150 téhož právního předpisu, umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku řízení; dovolací soud tu přihlížel k povaze projednávané právní věci i k obsahu zmíněného vyjádření k dovolání žalovaných, rekapitulující v podstatě procesní stanovisko žalobců přednesené již v řízení před soudy obou stupňů.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 25. listopadu 2004
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v.r.
předseda senátu