ECLI:CZ:NS:2004:28.CDO.2365.2002.1
sp. zn. 28 Cdo 2365/2002
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání J. R., zast. advokátkou, podaném proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. března 2002, sp.zn. 19 Co 145/2000 (v právní věci žalobce J. R., zast. advokátkou, proti žalované A. Z., zast. advokátem, o vyklizení nebytového prostoru, vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp.zn. 7 C 308/97), takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Prostějově rozsudkem ze dne 1. prosince 1999 pod č.j. 7 C 308/97-74 uložil žalované povinnost vyklidit nebytový prostor specifikovaný ve výroku tohoto rozhodnutí, a vyklizený jej žalobci předat do 15 dnů od právní moci rozsudku. Současně soud uznal povinnost žalované nahradit žalobci náklady řízení ve výši 5.025,- Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho právní zástupkyně.
Nalézací soud vyšel z toho, že žalovaná užívala od roku 1971 dvoupokojový byt nacházející se v nemovitosti tehdy vlastněné právním předchůdcem žalobce. Od roku 1975 jí bylo umožněno kromě tohoto bytu užívat i tzv. ateliér, umístěný ve dvoře. Z listinných dokladů je zřejmé, že tyto prostory užívala se souhlasem bývalého pronajímatele, který zároveň nijak nezpochybňoval, že ateliér patří k jejímu bytu. Dne 1.4. 1993 sice žalovaná uzavřela nájemní smlouvu k třípokojovému bytu, přičemž 3. pokojem byl míněn ateliér, ale prvoinstanční soud dovodil, že tato smlouva je v části týkající se ateliéru neplatná, neboť ateliér byl a zůstal (nebyv rekolaudován) nebytovým prostorem, a žalované jako osobě, které vůči jeho užívání neslouží žádný užívací titul, proto bylo uloženo jeho vyklizení.
Toto rozhodnutí soudu prvního stupně Krajský soud v Brně jako soud odvolací svým rozsudkem ze dne 13. března 2002 pod č.j. 19 Co 145/2000-86 změnil tak, že návrh na vyklizení předmětného nebytového prostoru zamítl. Žalobce byl zavázán zaplatit žalované náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů v celkové výši 8.842,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho zástupce.
Odvolací soud se ztotožnil se zjištěným skutkovým stavem, nesouhlasil však s právním posouzením věci provedeným okresním soudem.
V daném případě nešlo o přidělení místnosti nesloužící k bydlení (§196 odst. 1 obč. zák. v tehdy platném znění) formou samostatného správního rozhodnutí. O sporný prostor byl byt žalované rozšířen jako jeho součást, což bylo v dispozici tehdejšího pronajímatele. Dohoda o odevzdání a převzetí této místnosti byla uzavřena přinejmenším konkludentně, neboť ji tehdejší bytový podnik žalované předal, žalovaná za její užívání platila náhradu, kterou tehdejší pronajímatel přijímal. Skutečnost, že tato místnost není obytnou místností, byla potvrzena stavebním úřadem městského úřadu v P. při místním šetření dne 19.3. 1998, stejně jako skutečnost, že ani žádná změna ohledně užívání této místnosti nebyla stavebnímu úřadu hlášena. Právně relevantním způsobem nemohla předtím dvoupokojový byt žalované na třípokojový rozšířit ani nájemní smlouva ze dne 1.4. 1993. Rozhodné však je, že žalované vzniklo nejpozději v roce 1975 právo užívat uvedenou místnost jako součást jejího bytu, a protože nadále trvá její nájemní vztah k tomuto bytu, nelze po ní požadovat, aby část tohoto bytu vyklidila.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Dovolatel shrnuje genezi projednávaného sporu a uvádí, že je omezen ve výkonu vlastnických práv a žalovaná užívá nebytový prostor bez právního důvodu. Pokud by sporný ateliér byl součástí bytu, platila by žalovaná za jeho užívání v rámci nájemného. Jelikož za jeho užívání platila samostatnou částkou 10.000,- Kč ročně, bylo to patrně na základě smlouvy o užívání nebytových prostor. Žalovaná neunesla důkazní břemeno a neprokázala, že existuje platný titul k užívání ateliéru pro její osobu.
Žalovaná k tomuto dovolání podala vyjádření, ve kterém nejdříve navrhuje jeho odmítnutí pro zmeškání lhůty. Pro případ meritorního projednání sporu žalovaná navrhuje zamítnutí dovolání z důvodu správnosti rozhodnutí odvolacího soudu. Dodává, že předmětná prostora není ateliérem, neboť takto by musela být vedena v pasportizaci příslušného stavebního úřadu. Jedná se o součást bytu, která splňuje podmínky stanovené vyhl. č. 137/98 Sb. v platném znění o technických požadavcích na výstavbu. Její užívání je navíc zakotveno v nájemní smlouvě ze dne 1.4. 1993. Žalovaná se závěrem dovolává ustanovení §3 občanského zákoníku, neboť je narozena v roce 1919, předmětnou místnost řádně užívá 22 let a její vyklizení by bylo vážným zásahem do jejího života.
Nejvyšší soud jako soud dovolací vycházel při posuzování dovolání z ustanovení části dvanácté, hlavy 1, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních předpisů. Proto se dále uvádějí ustanovení občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen o.s.ř.).
Dovolací soud se nejprve zabýval včasností uplatnění mimořádného opravného prostředku proti rozhodnutí odvolacího soudu, neboť nesrovnalosti týkající se způsobu jeho doručení provedeného v dubnu roku 2002 byly důvodem přípisu Nejvyššího soudu ze dne 31.10. 2002. Po zjištění, že dne 28.11. 2002 došlo na půdě nalézacího soudu k řádnému doručení napadeného rozsudku odvolacího soudu, po kterém dne 2.12. 2002 následovalo opětovné uplatnění dovolání, Nejvyšší soud dospěl k závěru o splnění lhůty dané ustanovením §240 odst. 1 o.s.ř. Dovolání bylo podáno osobou k tomu oprávněnou (účastníkem řízení), řádně zastoupenou advokátem (§24l odst. l o.s.ř.), je přípustné (§238 odst. l písm. a/ o.s.ř.) a opírá se o zákonem stanovený dovolací důvody (§24l odst. 3, písm. c/ o.s.ř.). Přezkoumal proto napadené rozhodnutí v rozsahu plynoucím z podaného dovolání (§242 odst. l, 3 o.s.ř.), když nezjistil žádné takové vady předchozího řízení, které by odůvodňovaly postup podle §237 odst. l o.s.ř.
Po přezkoumání věci došel dovolací soud k závěru, že dovolání není důvodné.
Dovolatel odvolacímu soudu vytýká nesprávnost jeho právní úvahy. Nesprávným právním posouzením věci ve smyslu §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být správně použit nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně interpretoval (vyložil nesprávně podmínky obecně vyjádřené v hypotéze právní normy a v důsledku toho nesprávně aplikoval vlastní pravidlo, stanovené dispozicí právní normy). Nesprávné právní posouzení věci je způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu, jinými slovy jestliže na tomto – nesprávném – právním posouzení napadené rozhodnutí spočívalo.
Dovolatel vyvozuje nesprávnost právního názoru odvolacího soudu z úvahy, že na sporný prostor se nemůže vztahovat nájemní smlouva ze dne 1.4. 1993, a že proto žalované neslouží žádný právní titul. Jak ovšem vyplývá z odůvodnění, odvolací soud oprávněnost užívání předmětného prostoru nevyvozuje z citované nájemní smlouvy k bytu, když nezpochybňuje nebytový charakter ateliéru, ale opírá se o v roce 1975 konkludentně uzavřenou dohodu o odevzdání a převzetí sporné místnosti. Této konstrukci krajského soudu nelze za situace, kdy v tehdy platném znění příslušný předpis (§196 občanského zákoníku) nevyžadoval písemnou formu dohody o užívání místnosti nesloužící k bydlení, nic vytknout. Forma platby za užívání ateliéru, oddělená od úhrady nájemného za byt, přitom nemá vliv na platnost takto koncipovaného užívacího titulu.
V řízení vedeném na půdě nalézacího i odvolacího soudu bylo věcí dokazování, zda se spolehlivě zjistí, že ohledně sporného nebytového prostoru byla určitým způsobem (i mlčky) uzavřena výše uvedená dohoda. Krajský soud v tomto směru správně uzavřel provedené dokazování a náležitě ho zhodnotil, bez toho, že by se dopustil logických chyb nebo jiných pochybení, které by umožňovaly přezkum skutkových závěrů a jejich zhodnocení v řízení o dovolání. Dovolací soud tento stav respektoval, neboť nebylo důvodu pochybovat o tom, že odvolací soud na základě správných skutkových zjištění ve věci samé i přiléhavě rozhodl.
Dovolacímu soudu proto ve světle těchto vývodů nezbylo, než dojít k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné (§243b odst. l o.s.ř.) a dovolání žalobce proto bylo podle citovaného ustanovení nutné zamítnout.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4 o.s.ř. za použití §224 odst. l o.s.ř., §151 o.s.ř. a §150 o.s.ř., protože žalobce neměl v dovolacím řízení úspěch a žalované sice náklady řízení vznikly (sepsáním vyjádření k dovolání), ale tento přípis nemohl být vzhledem ke svému obsahu, i vzhledem ke správnosti rozhodnutí odvolacího soudu, které plně obstálo i v dovolacím řízení, chápán jako rozhodné uplatnění práva žalované.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 31. března 2004
JUDr. Oldřich Jehlička, CSc., v.r.
předseda senátu