ECLI:CZ:NS:2004:28.CDO.2399.2003.1
sp. zn. 28 Cdo 2399/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. v právní věci žalobců A/ ing. M. M. a B/ J. M., obou zastoupených advokátem, proti žalovaným 1/ Z. H. a 2/ V. H., oběma zastoupeným advokátkou, o vydání věcí, o návrhu žalovaných na obnovu řízení, vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 42 C 161/2001, o dovolání žalobců proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 6. 2003, č. j. 51 Co 152/2003-71, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Usnesením Městského soudu v Praze výše označeným bylo potvrzeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 28. 4. 2003, č. j. 42 C 161/2001-61, kterým byl zamítnut návrh na obnovu řízení, podaný žalovanými. Stalo se tak poté, co v předchozím kasačním usnesení ze dne 16. 8. 2002 odvolací soud zrušil usnesení soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení s tím, že musí být postupováno podle znění občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) účinného před novelou č. 30/2000 Sb., tedy před datem 1. 1. 2001 (což se také dále dělo před soudy obou instancí). Kasační pokyn byl vydán proto, že o meritu věci, v níž byl podán návrh na obnovu řízení, rozhodl Obvodní soud pro Prahu 4 pod sp. zn. 11 C 240/99 rozsudkem ze dne 26. 11. 1999 a odvolací soud, tj. Městský soud v Praze, jeho rozsudek potvrdil svým rozsudkem pod sp. zn. 11 Co 155/2000 ze dne 4. 10. 2000 (pravomocným dne 9. 12. 2000).
Proti usnesení odvolacího soudu, v předchozím odstavci prvně uvedenému, podali žalovaní dovolání.
Žalobci se k dovolání nevyjádřili.
Podle článku 16 Přechodných ustanovení zákona č. 30/2000 Sb. (část dvanáctá, hlava I) se návrhy na obnovu řízení, podané proti rozhodnutím vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1. 1. 2001), nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, projednají a rozhodnou podle dosavadních platných předpisů (tedy podle znění o. s. ř. účinného před datem 1. 1. 2001).
Také dovolání proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o návrhu na obnovu řízení, se projedná a rozhodne podle dosavadních předpisů, jestliže odvolací soud buď vydal své rozhodnutí před nabytím účinnosti zákona č. 30/2000 Sb., nebo věc projednal podle znění o. s. ř. účinného před datem 1. 1. 2001 (čl. 17 shora uvedených Přechodných ustanovení).
Bylo-li meritorní rozhodnutí odvolacího soudu vydáno dne 4. 10. 2000, pak je zřejmé, že pro rozhodování o návrhu na obnovu řízení, a to jak před nižšími instancemi, tak i před dovolacím soudem, je po procesní stránce relevantní znění o. s. ř. účinné před výše citovanou novelou.
Úprava přípustnosti dovolání účinná před datem 1. 1. 2001 však neumožňovala dovolat se proti usnesení, jímž bylo ve druhé instanci potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o zamítnutí návrhu na obnovu řízení. Dovolání bylo přípustné jen proti měnícímu usnesení (§238a odst. 1 písm. a/ o. s. ř.); v dalším výčtu usnesení, proti nimž se připouští dovolání (§238a odst. 1 písm. b/ až f/, odst. 2 o. s. ř.), není usnesení o návrhu na obnovu řízení uvedeno. Interpretace zbylého ustanovení §239 o. s. ř. se pak ustálila na názoru, že rozhodnutí o návrhu na obnovu řízení má výlučně procesní povahu a není rozhodnutím o věci samé, proti němuž by za podmínek vymezených tímto ustanovením bylo dovolání přípustné. Ohledně této argumentace odkazuje dovolací soud v podrobnostech na své usnesení ze dne 7. 1. 1998, sp. zn. 2 Cdon 322/97, publikované ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek pod č. 62/1998.
Již odvolací soud navíc tím, že ve věci návrhu na obnovu řízení předchozí usnesení soudu prvního stupně zrušil a věc tomuto soudu usnesením ze dne 16. 8. 2002 vrátil s pokynem dále rozhodovat podle znění o. s. ř. před novelou č. 30/2000 Sb., zabránil jediné možné eventualitě přípustnosti dovolání v posuzované věci. Ta by totiž nastala, kdyby odvolací soud nesprávně projednal tuto věc podle ustanovení o. s. ř. účinných po datu 1. 1. 2001 – k tomu však, jak patrno z obsahu spisu i odůvodnění rozhodnutí odvolací instance, nedošlo ( srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2003, sp. zn. 29 Odo 162/2002, a usnesení téhož soudu ze dne 16. 7. 2003, sp. zn. 21 Cdo 574/2003, uveřejněná v Soudní judikatuře č. 7 resp. 9/2003).
Dovolací soud proto dovolání žalovaných jako nepřípustné odmítl (§243b odst. 4, §218 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. ve znění účinném před 1. 1. 2001).
Posledně citovaná ustanovení by ve spojení s §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. umožňovala přiznání náhrady nákladů dovolacího řízení žalobcům, těm však žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 16. března 2004
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v.r.
předseda senátu