ECLI:CZ:NS:2004:28.CDO.433.2004.1
sp. zn. 28 Cdo 433/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobkyně Obce S. n. V., zastoupené advokátem, proti žalovanému J. S., o určení vlastnictví k pozemku, vedené u Okresního soudu Praha - západ pod sp. zn. 4 C 47/2002, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 15.9.2003, č. j. 28 Co 359/2003-17, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobou, podanou dne 21.1.2002 u Okresního soudu Praha - západ, domáhala se žalobkyně vydání rozsudku, jímž se určuje, že vlastníkem pozemků, blíže určeným v žalobě, je Obec S. n. V. Tvrdila, že původním vlastníkem pozemku č. parcely 13/3 byl J. S., který uzavřel s Čsl. státem – MNV S. dne 20.8.1962 směnnou smlouvu, registrovanou Státním notářstvím pro P. dne 10.9.1962 pod č.j. P.R. 1248/62, na základě které směnil pozemek č. parcely 13/3 za pozemek 510/13 o výměře 670 m2 v k.ú. P. Podle žalobkyně důvodem uzavření předmětné směnné smlouvy bylo to, že MNV ve S. potřeboval v obci na začátku 60. let vybudovat požární zbrojnici.
Okresní soud Praha - západ jako soud prvního stupně usnesením ze dne 31.3.2003, č.j. 4 C 47/2002-6, řízení zastavil. Vyšel ze zjištění, že rozsudkem Krajského soudu ze dne 5.2.2003, č.j. 26 Co 444/2002-153, který nabyl právní moci dne 24.3.2003, byl potvrzen rozsudek Okresního soudu Praha - západ ze dne 27.3.2002, č.j. 4 C 444/97-130 ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 24.9.2002, č.j. 4 C 444/97-146, byla do vlastnictví J. S. přikázána stavba – občanská vybavenost, požární zbrojnice, umístěná na pozemku č. parcely 173 – zastavěná plocha, zapsaného na LV 950 v k.ú. P. u S. u Katastrálního úřadu P., a to za 276.000,- Kč, které byl uznán povinným zaplatit Obci S. n. V. Výše uvedenými rozsudky soudy obou stupňů dospěly k závěru, že směnná smlouva je neplatná z důvodů uvedených v rozhodnutích soudů obou stupňů, a že k vydržení předmětných pozemků Obcí S. n. V. nedošlo z důvodů uvedených ve shora citovaných rozhodnutích. Věc posoudil podle §159 odst. 3 o.s.ř. v souvislosti s §103, 104 odst. 1 věty první o.s.ř. Uzavřel, že projednání věci brání pravomocné rozhodnutí ve věci 4 C 444/1997, jehož předmětem bylo sice rozhodnutí o jiném předmětu řízení, ale jako předběžná byla pravomocně vyřešena otázka vydržení předmětných pozemků žalobkyní, která je předmětem řízení v projednávané věci. V této souvislosti odkazoval na nález Ústavního soudu sv. 2, č. 5 s. 205, který vyslovil, že pravomocné rozhodnutí o žalobě na plnění představuje vždy překážku věci pravomocně rozsouzené pro žalobu na určení již z toho důvodu, že jím byla současně posouzena existence či neexistence práva nebo právního vztahu, z něhož bylo žalováno na plnění.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze usnesením ze dne 15.9.2003, č.j. 28 Co 359/2003-17, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním závěrem. Shodně se soudem prvního stupně věc posoudil podle §159 odst. 3 o.s.ř. Podle odvolacího soudu překážka věci pravomocně rozsouzené je dána i tehdy, jestliže stav byl soudem posouzen po právní stránce nesprávně.
Proti uvedenému usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dne 21.11.2003 dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení §239 odst. 2 písm. a) o.s.ř. Tvrdila existenci dovolacích důvodů ve smyslu §241a odst. 2 písm. a), b) o.s.ř. Namítala, že se zřetelem ke všem okolnostem byla v dobré víře a dne 1.1.1992 předmětné pozemky vydržela, přičemž přechod vlastnictví předmětného pozemku z vlastnictví státu do svého vlastnictví vyvodila ze zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí. Podle dovolatelky při podrobném posouzení předmětu obou řízení a při jejich časové propojenosti nelze věc posoudit ve smyslu §159 odst. 3 o.s.ř. Konstatovala, že i když se obě řízení dotýkají stejné otázky, jejich předmět není totožný, jde o zcela odlišné petity. Dále poukazovala na skutečnost, že se domáhala určení vlastnictví k pozemkům č. parcely 13/3 a č. parcely 173 v k.ú. P. a řešení předběžné otázky se týkalo pouze pozemku č. parcely 173. Vytýkala soudům obou stupňů, že došlo k porušení jejího ústavně zaručeného práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Navrhla proto zrušení usnesení soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání vycházel v souladu s body 1., 15., 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, z občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2001. Proto v tomto usnesení jsou uváděna ustanovení občanského soudního řádu ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „o.s.ř.“).
Zjistil dále, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastnicí řízení řádně zastoupenou advokátem (§240 odst. 1 o.s.ř., §241 odst. 1 o.s.ř.). Přípustnost dovolání v této věci vyplývá z ustanovení §239 odst. 2 písm. a) o.s.ř., neboť směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení podle §104 odst. 1 o.s.ř. Přezkoumal proto dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Podle §242 odst. 3 o.s.ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. míří na existenci jiných vad, než v ustanovení §229 odst. 1 o.s.ř. uvedených, vad řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí odvolacího soudu. Tvrzení dovolatelky, nesoucí se k údajnému naplnění takové vady, však nelze přisvědčit.
Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. může spočívat buď v tom, že soud posoudí projednávanou věc podle nesprávného právního předpisu nebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží (viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, text na str. 13/45).
V daném případě odvolací soud posoudil projednávanou právní věc podle §159 odst. 3 v souvislosti s §103, 104 odst. 1 věty první o.s.ř. V řízení o dovolání bylo třeba posoudit, zda nárok žalobkyně, o kterém bylo pravomocně rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu Praha – západ, č.j. 4 C 444/97-130, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 24.9.2002, č.j. 4 C 444/97-146, je totožný s nárokem, uplatněným žalobkyní ve věci sp. zn. 4 C 47/2002 téhož soudu.
Podle ustanovení §159 odst. 3 o. s. ř. jakmile bylo o věci pravomocně rozhodnuto, nemůže být projednávána znovu.
Překážka věci pravomocně rozhodnuté (rei judicatae) patří mezi podmínky řízení, k nimž soud přihlíží kdykoliv za řízení (§103 o.s.ř. ), a představuje neodstranitelný nedostatek procesní podmínky, který je důvodem k zastavení řízení (§104 odst. 1 o.s.ř. ). Předpokladem ovšem je, že jde o totožnou pravomocně rozsouzenou věc. Totožnost věci je dána totožností účastníků řízení a totožností předmětu řízení.
O totožnost předmětu řízení jde v případě, že v novém řízení se jedná o tentýž nárok, opírající se o tentýž právní důvod, a to za podmínky, že tento důvod plyne ze stejného skutkového stavu jako v předchozím řízení. Pro posouzení, zda je dána překážka věci pravomocně rozhodnuté, není významné, jak byl soudem skutek, který byl předmětem řízení, posouzen po právní stránce (srov. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 1999, sp. zn. 25 Cdo 1751/98, uveřejněného v časopise Soudní judikatura č. 11/1999, pod pořadovým číslem 119). Co do totožnosti osob není samo o sobě významné, mají-li stejné osoby v různých řízeních rozdílné procesní postavení (např. vystupují-li v jednom řízení jako žalovaní a ve druhém jako žalobci). Týchž osob se řízení týká i v případě, že v pozdějším řízení vystupují právní nástupci (z důvodu universální nebo singulární sukcese) osob, které jsou (byly) účastníky již skončeného řízení (shodně srov. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2001, sp. zn. 20 Cdo 463/99, uveřejněného pod číslem 60/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V původním sporu žalobce J. S. se domáhal vydání rozhodnutí, kterým by soud přikázal do jeho vlastnictví stavbu hasičské zbojnice, označenou jako občanská vybavenost, nacházející se na pozemku parc. č. 173 – zastavěná plocha o výměře 90 m2, zapsaného pro katastrální území P. u S. a obec S., na listu vlastnictví č. 950, u Katastrálního úřadu P., a to za náhradu žalované obci, jež bude určena soudem. Tvrdil, že je vlastníkem pozemku parc. č. 173 a žalovaná obec, resp. její právní předchůdce, vybudovala na pozemku stavbu, která je z občanskoprávního hlediska neoprávněná. Tomuto návrhu bylo rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 27.3.2002, č.j. 4 C 444/97-130, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 24.9.2002, č.j. 4 C 444/97-146, potvrzeného rozsudkem Krajského soudu ze dne 5.2.2003, č.j. 26 Co 444/2002-153, vyhověno a stavba požární zbojnice byla ve smyslu §135c odst. 2 o.z. přikázána za náhradu do vlastnictví J. S. Ve výše uvedených rozhodnutích soudů obou stupňů byla jako předběžná námitka vydržení vlastnictví k předmětnému pozemku s odůvodněním, že Obec S. n. V. vlastnického práva k předmětnému pozemku vydržením nabýt nemohla.
Žalobou podanou dne 21.1.2002 u stejného soudu domáhala se žalobkyně, aby soud určil, že je vlastnicí předmětných pozemků, které jsou v katastru nemovitostí zapsány jako výlučné vlastnictví žalovaného.
Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že v rozhodnutí Okresního soudu Praha-západ ze dne 27.3.2002, č.j. 4 C 444/97-130 ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 24.9.2002, č.j. 4 C 444/97-146, potvrzeném rozsudkem Krajského soudu ze dne 5.2.2003, č.j. 26 Co 444/2002-153, který nabyl právní moci dne 24.3.2003, byla jako předběžná vyřešena otázka vydržení předmětných pozemků, která je předmětem řízení v projednávané věci. Dovolací soud se tedy ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, že projednání dané věci brání překážka věci pravomocně rozhodnuté ve smyslu §159 odst. 3 o.s.ř.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. nebyl uplatněn důvodně. V mezích dovolacího přezkumu je proto rozhodnutí odvolacího soudu správné. Dovolací soud proto podle §243b odst. 2 o.s.ř. dovolání žalobkyně zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 o.s.ř. za použití §224 odst.1 o.s.ř., §151 odst. 1 o.s.ř. a §142 odst. 1 o.s.ř. Žalobkyně neměla v dovolacím řízení úspěch a žalovanému v souvislosti s podaným dovoláním žádné náklady zřejmě nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31.března.2004
JUDr. Josef Rakovský, v.r.
předseda senátu