ECLI:CZ:NS:2004:28.CDO.578.2004.1
sp. zn. 28 Cdo 578/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ireny Hladíkové v právní věci žalobců A/ T. P., B/ M. P., C/ M. J., všech zastoupených advokátem, proti žalovanému Městu H. n. M., zastoupenému advokátem, o uzavření dohody o vydání nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 11 C 108/2001, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 10. 2003, č. j. 57 Co 361/2003-244, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobci jsou povinni zaplatit žalovanému na nákladech řízení o dovolání částku 1.625,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho právního zástupce R. T.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě výše označeným byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Opavě ze dne 11. 6. 2003, č. j. 11 C 108/2001-223, kterým byla zamítnuta žaloba (ve zbylé části, ohledně pozemků parc. č. 1, 3 byl zamítavý rozsudek soudu prvního stupně potvrzen již dříve), aby byl žalovaný povinen uzavřít se žalobci dohodu o vydání domu č.p. 228 stojícího na parc. č. 1, zapsaného na LV č. 974 pro obec a k.ú. H. n. M. Žalobci byli zavázáni k náhradě nákladů řízení žalovaného před soudy obou stupňů.
Proti tomuto rozsudku podali žalobci dovolání. Namítli v něm, že rozsudky nižších instancí „vychází ze skutkových zjištění, jež spočívají na nesprávném posouzení věci a nemají v podstatné části oporu v provedeném dokazování a naplňují tak důvody ust. §241a o. s. ř. …“. Byl-li ze strany obou soudů učiněn závěr o neprokázání výše kupní ceny, nabídnuté potenciálními kupci – a tím o neexistenci nápadně nevýhodných podmínek ve smyslu §6 odst. 1 písm. g/ zákona č. 87/1991 Sb. -, pak soudy pochybily, nebraly-li v potaz
- výpovědi svědků, zejména MUDr. S. P. a JUDr. S., a listinné důkazy k jednání o koupi domu mezi jeho původním majitelem a zájemci o koupi;
- skutečnost, že svědek JUDr. S. vypovídal dvakrát, nejprve v roce 1992 ve věku 69 let a později v roce 2003, když mu bylo již 80 let; měla být vzata podstatně více v úvahu výpověď dřívější;
- nepřesnosti při zadání znaleckého posudku o možné ceně nemovitosti znalkyni ing. K. i vady posudku samotného; obdobné platilo i při předkládání listinných důkazů žalovaným, neboť kupní smlouvy a notářské zápisy, jejichž výběr prováděl výhradně žalovaný, neměly vztah k předmětu sporu.
Žalobci navrhli, aby dovolací soud zrušil rozsudky obou instancí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání žádal jeho odmítnutí, případně zamítnutí.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas a že dovolatelé splnili podmínku advokátního zastoupení (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že bezprostředně předchozí (zčásti) kasační rozsudek odvolacího soudu ze dne 13. 9. 2001 ukládal první instanci doplnit dokazování a neprezentoval vlastní ucelený a od nižší instance odlišný právní názor, přicházela – při konformitě rozsudků obou instancí – v úvahu přípustnost dovolání nikoli podle §237 odst. 1 písm. a/, b/ o. s. ř., ale jen podle písm. c/ a potažmo odst. 3 téhož ustanovení; tedy přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného meritorního rozhodnutí po právní stránce.
Tato přípustnost však nebyla dána.
Nejvyšší soud opakovaně judikuje (např. v usnesení ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném v Soudní judikatuře č. 7/2004), že při posuzování eventuality zásadního právního významu napadeného rozhodnutí vychází jen z takových právních otázek, které v dovolání dovolatel označil; tento zásadní právní význam pak může odpovídat jen dovolacímu důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. (nesprávné právní posouzení věci), nikoli ostatním zákonným dovolacím důvodům. Nutno též, zejména s poukazem na konstantní výklad §243a o. s. ř., zdůraznit, že dovolací soud není další řádnou přezkumnou instancí a není oprávněn zasahovat do skutkového základu věci, zjištěného soudy nižších stupňů.
Při konfrontaci s takto vytyčenými požadavky však důvody uvedené v dovolání neobstojí. Jak již shora shrnuto, namítá se v dovolání nesprávný postup nižších instancí v souvislosti s důkazní částí řízení, tedy při obstarávání skutkového základu věci. Obsah dovolání by snad, za předpokladu velmi tolerantní interpretace, mohl být relevantní ve vztahu k dovolacím důvodům zasahujícím i procesní stránku řízení, tedy k důvodům podle §241a odst. 2 písm. a/, odst. 3 o. s. ř. Jak ovšem zmíněno v odkazu na judikatorní přístup Nejvyššího soudu (i Ústavního soudu v nálezech obdobného obsahu), pro případ přípustnosti dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí je tato přípustnost spjata jen s dovolacím důvodem, spočívajícím ve smyslu §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. v nesprávném právním posouzení věci. Námitky, brojící výhradně proti aplikaci hmotného práva odvolacím soudem, však dovolání neobsahuje; stejně tak se v něm nevymezuje právní otázka zásadního významu, jak se současně předpokládá.
Dovolací soud proto dovolání žalobce odmítl (§243b odst. 5 věta první, §218 písm. c/ o. s. ř.).
Žalovanému náležela s ohledem na ustanovení §243c odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. náhrada nákladů řízení o dovolání. Vyjádření k dovolání ovšem bylo jediným úkonem zástupce žalovaného; při jinak nižší instancí správně určené sazbě za úkon 6.200,- Kč se proto odměna krátila dvakrát o 50%, jak podle §15, tak i podle §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. K výsledným 1.550,- Kč pak bylo přičteno 75,- Kč režijního paušálu.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 26. října 2004
JUDr. Ludvík D a v i d , CSc., v.r.
předseda senátu