ECLI:CZ:NS:2004:28.CDO.677.2003.1
sp. zn. 28 Cdo 677/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobce B. Š., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému Z. o. d. K., zastoupenému advokátem, o poskytnutí náhrady 221 471,- Kč, vedené u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě pod sp. zn. 9 C 510/94, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14.11.2002, č.j. 23 Co 227/2002-256, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobou podanou dne 24.6.1994 u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě v jejím konečném znění domáhal se žalobce vydání rozsudku, jímž měla být žalovanému uložena povinnost zaplatit náhradu za živý a mrtvý inventář v částce 221 471,- Kč.
Okresní soud v Havlíčkově Brodě jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 27.8.1999, č.j. 9 C 510/94-188 v odstavci I. řízení ohledně zaplacení částky 210 175,- Kč jako náhrady za mrtvý inventář zastavil. Současně v odstavci II. žalobu na zaplacení částky 244 879,- Kč jako náhrady za živý a mrtvý inventář zamítl.
K odvolaní žalobce a žalovaného Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací usnesením ze dne 8.3.2001, č.j. 23 Co 491/99-211, zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II., kterým byla zamítnuta žaloba o náhrady 221 471,- Kč a ve výroku III. a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Učinil tak z důvodů nepřezkoumatelnosti rozsudku soudu prvního stupně, a to pro nedostatek důvodů.
Soud prvního stupně nato rozsudkem ze dne 14.5.2001, č.j. 9 C 510/94-220 žalobu na zaplacení částky 221 471,- Kč jako náhrady za živý a mrtvý inventář zamítl.
K odvolání žalobce a žalovaného Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 28.1.2002, č. j. 23 Co 267/2001-229, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení a to opět pro nepřezkoumatelnost.
Soud prvního stupně poté rozsudkem ze dne 29.3.2002, č.j. 9 C 510/94-235 žalobu na zaplacení částky 221 471,- Kč jako náhrady za živý a mrtvý inventář zamítl. Vyšel ze zjištění, že původní vlastnicí předmětného majetku byla matka žalobce Marie Šmídová, ta měla celkem čtyři děti a hospodařila na statku v Kameni do července 1951, kdy byl na hospodářství uvalen nucený pacht. Vzal za prokázané, že zemědělská půda byla zabrána o rozloze 44,5 DDJ a byly zabrány též dva páry tažných koní. Podle soudu prvního stupně rozsah živého inventáře a zásob prokázán nebyl a tudíž se za ně náhrada přiznává postupem podle nařízení vlády č. 20/1992 Sb. (konkrétně podle normativů zakotvených v §3 odst. 3 a 4 tohoto nařízení). Zaujal názor, že náhrada žalobci náleží tedy v závislosti na rozloze odňaté zemědělské půdy. Rozsah zabrané půdy je 44,5 DDJ, určitý průměr je 18 336,- Kč, celková náhrada podle normativů stanovených na jeden hektar zemědělské půdy, kterou obhospodařovala matka žalobce tak činí 815 952,- Kč a na žalobce tak připadá částka 203 988,- Kč. Dále na něj připadá náhrada za jednoho tažného koně ve výši 40 000,- Kč. Nárok za zásoby byl vypočítán pomocí čísla 42,81,- Kč v celkové výši 415 862,- Kč, přičemž na žalobce připadá částka 103 965,- Kč, ta byla pokryta poskytnutím náhrady za zvířata v celkové částce 128 352,- Kč a předáním strojů v celkové výši 307 000,- Kč. Vyslovil závěr, že celková výše náhrad představuje částku 347 953,- Kč. Dále uvedl, že hodnotu zvířat je třeba započíst žalobci v plném rozsahu, neboť žalobce se o ně s dalším oprávněným MUDr. J. Z. nedělil. Hodnota zvířat byla při vydání účtována ve VDJ, protože §28a zákona č. 229/1991 Sb. o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ,,zákon o půdě,,) se týká movitých věcí. Ohledně vydaných strojů byla cena dohodnutá a použití §28a zákona o půdě nebylo možné, neboť k vydání došlo před jeho účinností. Dospěl k závěru, že žalobce je jednou z oprávněných osob podle §4 odst. 2 zákona o půdě a náleží mu náhrada ve výši jedné čtvrtiny. Uzavřel, že žalovaný je osobou povinnou k poskytnutí náhrad, neboť předmětné věci byly převzaty jeho právním předchůdcem. Ze strany žalovaného došlo k poskytnutí celé náhrady a soud prvního stupně proto neshledal důvody pro vyhovění žalobě podle §20 odst. 1 a 3 zákona o půdě.
K odvolání žalobce i žalovaného Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 14.11.2002, č.j. 23 Co 227/2002-256, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se rovněž s jeho právním posouzením s tím, že uplatňovaný nárok 221 471,- Kč byl již pokryt poskytnutím náhrady za mrtvý inventář v částce 307 000,- Kč. Konstatoval, že pokud již byla oprávněné osobě poskytnuta náhrada mimosoudně před 1.7.1993 ( před nabytím účinnosti zákona č. 183/1993 Sb. ), nelze uvažovat o dodatečném přiznání náhrady podle ustanovení §28a zákona o půdě. V tomto směru odkazoval na stanovisko Nejvyššího soudu ČR ze dne 19.12.1995, sp. zn. Cpjn 36/95, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1996, sešit 4, č. 16. Vyslovil závěr, že pokud bylo žalobci poskytnuto žalovaným ve dnech 28.5.1993 a 28.6.1993, tedy před účinností zákona č. 183/1993 Sb. plnění na mrtvý inventář, musela být náhrada poskytována v tržních cenách tak, jak dne 30.6.1993 stanovil §28 zákona o půdě před jeho novelizací zákonem č. 183/1993 Sb. Shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že v souhrnné výši činila hodnota vydávaných strojů částku 307 000,- Kč.Věc posoudil jako započtení vzájemných pohledávek, na základě něhož uplatněný nárok zanikl.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Tvrdil existenci dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Namítal, že rozsudek odvolacího soudu má ve věci samé zásadní právní význam, neboť soud nesprávně aplikoval na posouzení vztahů mezi účastníky zákon č. 229/1991 Sb. ve znění před novelou provedenou zákonem č. 183/1993 Sb. Nesouhlasil s právními závěry soudů obou stupňů, na základě nichž podle stanoviska Nejvyššího soudu ČR publikovaného pod č. 16/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek s odůvodněním, že pokud již byla oprávněné osobě poskytnuta náhrada mimosoudně před 1.7.1993, nelze uvažovat o dodatečném přiznání náhrady podle §28a zákona o půdě. Podle dovolatele nelze výše uvedené stanovisko aplikovat, neboť za dobu poskytnutí plnění nelze považovat den sepisu předávacích protokolů ( tj. 28.5.1993 a 28.6.1993), nýbrž den, kdy bylo takto zálohově poskytnuté plnění započteno na nároky na živý inventář a zásoby. Navrhl proto zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl odmítnutí dovolání jako nepřípustné.
Dovolání není přípustné.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání vycházel v souladu s body 1., 15., 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, z občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2001. Proto v tomto usnesení jsou uváděna ustanovení občanského soudního řádu ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen ,,o.s.ř.).
Podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jimž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
O takový případ v posuzované věci nejde.
S povahou přípustnosti dovolání podle citovaného ustanovení souvisí předpoklady uvedené v §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Předmětem dovolacího přezkumu takto nemohou být otázky skutkového zjištění, nýbrž pouze otázky právního posouzení.
Z porovnání obsahu odůvodnění odvolacího soudu a uplatněných tvrzení dovolatele o okolnostech, které měly činit rozhodnutí odvolacího soudu rozhodnutím po právní stránce zásadního významu je zřejmé, že rozhodnutí spočívá na právním závěru, že žalobcem požadované poskytnutí náhrady za živý a mrtvý inventář v celkové částce 221 471,- Kč bylo již vykryto poskytnutím náhrady za mrtvý inventář v částce 307 000,- Kč. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že v projednávané věci nelze uvažovat o dodatečném přiznání náhrady podle §28a zákona o půdě. V této souvislosti správně odkazoval na stanovisko Nejvyššího soudu ČR ze dne 19.12.1995, sp. zn. Cpjn 36/95, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1996, sešit 4, č. 16, str. 133. Dovolací soud se ztotožňuje s právními závěry odvolacího soudu o tom, že jestliže bylo poskytnuto žalobci žalovaným ve dnech 28.5.1993 a 28.6.1993 plnění na mrtvý inventář, musela být náhrada poskytována v tržních cenách podle §28 zákona o půdě, a to před účinností zákona č. 183/1993 Sb.
Posouzení věci odvolacím soudem odpovídá závěrům dnes již konstantní soudní judikatury. Nelze proto přisvědčit žalobci, že by přípustnost dovolání byla založena v této věci posouzením otázky zásadního právního významu. Pro úplnost nutno uvést, že za dobu plnění nelze považovat den, kdy bylo provedeno započtení poskytnutého plnění ( to znamená až po 1.7.1993, tedy po nabytí účinnosti zákona č. 183/1993 Sb.).
Z uvedeného vyplývá závěr, že přípustnost dovolání nelze dovodit z žádného ustanovení o.s.ř. ve znění účinném od 1. 1. 2001. Dovolací soud proto podle §243b odst. 5 o.s.ř. za použití ustanovení §218 písm. c) o.s.ř. dovolání odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 1 o.s.ř. za použití §224 odst. 1 o.s.ř., §151 ost. 1 o.s.ř. a §142 odst. 1 o.s.ř. Žalobce neměl v dovolacím řízení úspěch, vyjádření žalovaného k podanému dovolání však nebylo možno zohlednit jako úkon právní služby ve smyslu §11 odst. 1 až 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31.března 2004
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu