Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25.11.2004, sp. zn. 28 Cdo 807/2004 [ usnesení / výz-D ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2004:28.CDO.807.2004.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2004:28.CDO.807.2004.1
sp. zn. 28 Cdo 807/2004 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání dovolatelů: 1. A. P., 2. K. P., a 3. H. Ž. zastoupených advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Praze z 30.9.2003, sp. zn. 22 Co 345/2003, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 10 C 335/2000 (žalobců 1. A. P., 2. K. P. a 3. H. Ž., zastoupených advokátem, proti žalovaným: A. S. K., akciové společnosti, B. České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, 100 00 Praha 10, Kodaňská 144/46, a C. F. n. m. ČR, zastoupenému advokátem, o vydání nemovitostí a o vyplacení náhrad), takto: I. Zrušují se usnesení Krajského soudu v Praze z 30. 9. 2003, sp. zn. 22 Co 345/2003, i usnesení Okresního soudu v Benešově z 15.3.2003, čj. 10 C 335/2000-140 (ve znění opravného usnesení z 27.8.2003, čj. 10 C 335/2000-168). II. Věc se vrací Okresnímu soudu v Benešově k dalšímu řízení. Odůvodnění: Žalobci podali dne 23.8.1993 žalobu, kterou se domáhali, aby soud rozsudkem zrušil rozhodnutí Ministerstva pro správu národního majetku a jeho privatizaci z 24.1.1992, kterým byl schválen privatizační projekt státního podniku S. K. (dnes S. K., a.s.) a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení a k novému rozhodnutí. Žalovaní měli za to, že by toto řízení mělo být zastaveno pro nedostatek podmínek pro řízení podle ustanovení §247 a násl. občanskéhosoudního řádu. Dne 14.10.1994 bylo vydáno usnesení Vrchního soudu v Praze, čj. 6 A 203/93-29, jímž tento soud vyslovil svou nepříslušnost k projednání věci a věc postoupil Obvodnímu soudu pro Prahu 1. V usnesení byl vysloven právní názor, že obsahem žalobního návrhu žalobců je jejich námitka, že ve schváleném privatizačním projektu státního podniku S. K. nebyl vypořádán restituční nárok žalobců; v takových případech je dána restituentům možnost, aby se svých nároků domáhali postupem podle ustanovení §47 zákona č. 92/1991 Sb., a to návrhem podaným u soudu podle třetí části občanského soudního řádu. Proto Vrchní soud v Praze svým usnesením postoupil věc soudu prvního stupně ve smyslu ustanovení §9 odst. 1, §84 a §85 odst. 2 občanského soudního řádu. Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením ze 16.11.1999, čj. 18 C 211/99-47, vyslovil svou místní nepříslušnost s tím, že po právní moci tohoto usnesení bude věc postoupena Okresnímu soudu v Benešově. Okresní soud v Benešově vydal pak usnesení ze 17.10.2000, čj. 10 C 335/2000-89, jímž zastavil řízení o žalobě žalobce A. P. proti žalovaným S. K., a.s., Ministerstvu pro správu národního majetku a F. n. m. ČR, pro neodstranění vad žalobního návrhu, pro které nelze v řízení dále pokračovat. Zároveň bylo usnesením téhož soudu z 1.12.2003, čj. 10 C 335/2000-93, přerušeno řízení o žalobním návrhu žalobkyně M. P., a to do skončení řízení o dědictví po M. P., zemřelé dne 2.7.2000. Okresní soud v Benešově potom rozhodl usnesením z 2.9.2002, čj. 10 C 335/2000-108, že se odmítá žaloba žalobců A. P., K. P. a H. Ž. proti žalovaným S. K., a.s., Ministerstvu pro správu národního majetku a jeho privatizaci a F. n. m. ČR, tedy žalobu uvedených žalobců ze 16.8.1993 (podanou u soudu 23.8.1993). K odvolání žalobců Ing. A. P., Ing. K. P. a H. Ž. Krajský soud v Praze zrušil usnesení Okresního soudu v Benešově z 2.9.2000-108, a věc vrátil svým usnesením z 3.12.2002, sp. zn. 22 Co 397/2002, k dalšímu řízení u Okresního soudu v Benešově. V odůvodnění usnesení odvolacího soudu bylo uvedeno, že bude úkolem soudu prvního stupně v dalším průběhu řízení objasnit si podmínky řízení pro projednání této právní věci, tj. podmínky týkající se způsobilosti žalovaného Ministerstva pro správu národního majetku a jeho privatizaci být účastníkem tohoto soudního řízení, dále náležitostí žalobního návrhu žalobců i procesní podmínky z hlediska překážky věci rozsouzené (s ohledem na občanské soudní řízení, jež bylo vedeno u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 4 C 224/92). V dalším průběhu řízení vydal Okresní soud v Benešově usnesení z 15.3.2003, čj. 10 C 335/2000-140 (ve znění opravného usnesení z 27.8.2003, čj. 10 C 335/2000-168), jímž odmítl žalobu žalobců „v části kterou se žalobci domáhali náhrady za znárodněný majetek“. Dalším výrokem tohoto usnesení bylo zastaveno řízení „v části, v níž se žalobci domáhali vůči žalované akciové společnosti S. K. S. vydání rozsudku, jímž by bylo žalovaným uloženo vydat žalobcům nemovitosti v katastrálním území V. pozemky, a to parc. č. 56/1, 22, 868/3, 868/5, 889, 875/4, 894, 56/2, 56/3, 56/4, 56/5, 56/7, 56/8, 56/10, 56/11, 875/3, 109/5, 867, 882/16, 230, 231, 232, 223, 233, 870/1, 870/2, 222, 219, 220, 221, 218, 109/6, 878/3, 965, 195, 196, 194, 56/9, 56/12, 109/1, 109/2, 971, 974, 109/4, 878/2, 882/2, 223 a v katastrálním území S. pozemky parc. č. 373, 376, 204/3 a 67“. V odůvodnění tohoto usnesení bylo uvedeno, že vzhledem k tomu, že žalobci nerespektovali výzvu soudu a nespecifikovali a nevyčíslili požadovanou výši náhrady za znárodněný majetek, rozhodl soud prvního stupně tak, že v této části žalobu žalobců odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 občanského soudního řádu, neboť měl za to, že žalobní návrh tu nebyl určitý a srozumitelný. Dále pak soud prvního stupně zastavil řízení o žalobě žalobců v té části, v níž se žalobci svou žalobou domáhali vydání jimi konkrétně uvedených nemovitostí, a to ve vztahu k žalované akciové společnosti S. K. Soud prvního stupně uváděl, že důvodem zastavení řízení je tu překážka věci již rozsouzené, když ohledně pozemků uvedených v této části žaloby žalobců bylo již pravomocně rozhodnuto v občanském soudním řízení, vedeném u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 4 C 224/92, a to tak, že žaloba právní předchůdkyně žalobců M. P. a žalobce A. P. byla zamítnuta. Šlo tu o řízení v němž byl, pokud se týkalo žalobců a žalované akciové společnosti S. K., stejný předmět řízení a v němž byli i stejní účastníci řízení. Pokud šlo o žalovanou Českou republiku, soud prvního stupně uváděl, že po zrušení Ministerstva pro správu národního majetku a jeho privatizaci přešla jeho působnost na Ministerstvo financí, takže v tomto soudním řízení bylo dále jednáno s Ministerstvem financí. Soud prvního stupně ve svém usnesení ještě dodával, že po právní moci tohoto usnesení bude rozhodnuto o zbývající části žalobního návrhu, tj. o vydání nemovitostí, které nebyly předmětem řízení, jež bylo u téhož soudu vedeno pod sp. zn. 4 C 224/92. O odvolání žalobců proti usnesení Okresního soudu v Benešově z 15.3.2003, čj. 10 C 333/2000-140 (ve znění opravného usnesení z 27.8.2003, čj. 10 C 335/2000-186) rozhodl Krajský soud v Praze usnesením z 30.9.2003, sp. zn. 22 Co 384/2003. Tímto usnesením odvolacího soudu bylo usnesení soudu prvního stupně potvrzeno, když odvolací soud neshledal odvolání žalobců důvodným. Odvolací soud byl toho názoru, že jestliže žalobci svůj uplatněný nárok na náhradu za znárodněný majetek nekvantifikovali a nespecifikovali takovými údaji, které by umožnily věcné projednání tohoto nároku, a to ani ve lhůtě určené usnesením soudu prvního stupně, bylo správně uvedeným soudem rozhodnuto o odmítnutí jejich žaloby. Šlo-li totiž o peněžní plnění, muselo být ze žalobního návrhu patrno, jakou částku má žalovaný zaplatit, a pokud žalobce nemohl svůj peněžitý nárok vyčíslit, musel jej uvést alespoň v přibližné výši. Usnesení odvolacího soudu bylo doručeno žalobci A. P. (který zastupoval v řízení další dva žalobce) dne 13.11.2003 a dovolání ze strany žalobců bylo předáno dne 9.1.2004 na poště k doručení Okresnímu soudu v Benešově, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu. Dovolatelé ve svém dovolání navrhovali, aby dovolací soud zrušil usnesení odvolacího soudu i soudu prvního stupně a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Co do přípustnosti svého dovolání poukazovali dovolatelé na ustanovení §239 odst. 3 občanského soudního řádu. Jako dovolací důvod dovolatelé uplatňovali, že „rozhodování odvolacího soudu je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci“. Dovolatelé ve svém dovolání namítali, že soudy stanovenou podmínku k pokračování v řízení (tj. specifikovat a vyčíslit výši požadované náhrady za znárodněný majetek) považovali dovolatelé za podmínku nemožnou, když vyčíslení výše náhrady za majetek znárodněný v roce 1945, případně v roce 1946, může být provedeno jen znalcem, určeným soudem pro vypracování znaleckého posudku, neboť tomuto znalci byl zajištěn přístup k příslušným archivním materiálům. V průběhu řízení před soudem prvního stupně také žalobci žádali, aby byl k řízení přizván znalec z oboru geodézie a kartografie, který by rozlišil, na které ze znárodněných nemovitostí skláren Růženín se tehdy vztahoval dekret č. 100/1945 Sb. o znárodnění a na které nemovitosti se tento dekret nevztahoval. Dovolatelé měli za to, že jimi uváděný způsob specifikace uplatněného nároku byl natolik dostatečný, aby o jejich žalobě mohlo být zahájeno řízení ve věci. Dovolatelé poukazovali na to, že jim v řízení před soudem prvního stupně nebylo dáno poučení o tom, že je možné uplatněný nárok „uvést alespoň v přibližné výši“, jak to ve svém rozhodnutí pak uváděl odvolací soud. Dovolatelé nyní v tomto smyslu mohou poukázat, jak byl majetek rodiny P., který byl později znárodněn (v roce 1945), oceněn v dědickém narovnání k 28.6.1940, tj. částkou 3.674.969,40 Kč Podle názoru dovolatelů „při přihlédnutí k měnové reformě z roku 1953 by to činilo 734.994 Kč“. Tato částka by mohla být pak v řízení upřesněna na základě posudku znalce provedeného v soudním řízení. Při posuzování dovolání dovolatelů vycházel dovolací soud z ustanovení dvanácté části, hlavy první zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož ustanovení tohoto zákona, jímž byl změněn a doplněn občanský soudní řád (zákon č. 99/1963 Sb.) platí zásadně i na řízení, která byla zahájena před nabytím účinnosti zákona č. 30/2000 Sb. (tedy před 1.1.2001). Výjimky uvedené v bodech 15 a 17 uváděných přechodných ustanovení zákona č. 30/2000 Sb. na daný případ nedopadají. Přípustnost dovolání dovolatelů v tomto případě vyplývá z ustanovení §239 odst. 2 občanského soudního řádu, podle něhož je dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí návrhu (žaloby). K postupu podle ustanovení §43 odst. 2 občanského soudního řádu může v občanském soudním řízení dojít jen z důvodů uvedených v tomto ustanovení, nikoli pro nečinnost účastníků v tomto řízení (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 13/1977 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem). Ve výzvě k odstranění nedostatků návrhu (žaloby) musí být účastník řízení plně poučen o následcích nesplnění výzvy soudu, učiněné podle ustanovení §43 občanského soudního řádu (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 58/1971 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek i Sborník III. Nejvyššího soudu, SEVT, Praha 1980, str. 314). O nesplnění výzvy k odstranění vad návrhu (žaloby) jde tehdy, jde-li o vady, které brání vyřízení podání účastníkem řízení učiněného (a to i o odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně), a to tak, že tyto neúplnosti nebo nesprávnosti návrhu neumožňují v řízení pokračovat (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 37/1980 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Ze znění ustanovení §239 odst. 3 občanského soudního řádu, jakož i z citovaných právních závěrů z uveřejněných rozhodnutí soudu k výkladu ustanovení §43 občanského soudního řádu (s nímž ustanovení §239 odst. 3 úzce souvisí) vyplývá, že přípustnost dovolání podle ustanovení §239 odst. 3 občanského soudního řádu se týká rozhodnutí procesní povahy, která mají zásadní význam pro řízení před soudem prvního stupně nebo pro odvolací řízení, anebo která se podstatným způsobem dotýkají procesních práv účastníků řízení. Proto tu má podstatný význam i v řízení před odvolacím soudem postup soudu při poskytování poučení o procesních právech a povinnostech (srov. §5 a §211 občanského soudního řádu), souvisejících s odstraňováním vad podání účastníků řízení, jejichž neodstranění přes výzvu soudu by mohlo vést k odmítnutí návrhu (žaloby) účastníka řízení bez jeho věcného posouzení. Takový důsledný postup soudu, zejména při poskytování poučení účastníkům řízení ohledně odstranění vad návrhu (žaloby), jež by mohl vést až k potvrzení rozhodnutí soudu prvního stupně o odmítnutí žaloby, však v daném případě nelze na straně odvolacího soudu konstatovat. Odvolací soud v tomto případě sice správně rozšířil poučení, poskytnuté odvolatelům soudem prvního o tom, že u peněžitého plnění „pokud žalobce nemůže svůj peněžitý nárok vyčíslit přesně, musí jej uvést alespoň v přibližné výši“, ale toto širší poučení uvedl až v potvrzujícím rozhodnutí, takže odvolatelům již nebyla poskytnuta možnost podle tohoto správného, doplněného poučení postupovat a bylo odvolacím soudem bez dalšího přikročeno k potvrzení rozhodnutí soudu prvního stupně o odmítnutí žaloby. Tím došlo v řízení o odvolání (obdobně jako v řízení před soudem prvního stupně) k vadě řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu). Nemohl proto dovolací soud dospět přesvědčivě k závěru, že je rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž směřuje dovolání dovolatelů, správné ve smyslu ustanovení §243b odst. 2 občanského soudního řádu. Nezbylo proto než přípustnému dovolání dovolatelů (§239 odst. 3 občanského soudního řádu) vyhovět i jako dovolání důvodnému a dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu zrušit usnesením dovolacího soudu podle ustanovení §243b odst. 2 a odst. 6 občanského soudního řádu. Protože důvody, pro které bylo rozhodnutí odvolacího soudu zrušeno, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 3 občanského soudního řádu i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, v němž bude tento soud vázán právním názorem dovolacího soudu (§243d a §226 občanského soudního řádu). V tomto dalším řízení bude soud prvního stupně postupovat zejména podle toho, na co poukázal už ve svém rozhodnutí i odvolací soud, totiž na „možnost vyčíslit peněžitý nárok alespoň v přibližné výši“ (jak se tomu do značné míry přiblížili žalobci ve svém dovolání z 8.1.2004 na č.l. 181 p.v. ve spise sp. zn. 10 C 335/2000 Okresního soudu v Benešově). Vzhledem ke zrušení rozhodnutí odvolacího soudu i rozhodnutí soudu prvního stupně v celém rozsahu je dána žalobcům v dalším řízení uvážit všechny části jejich žalobního návrhu zatím v řízení uplatněného. V řízení před soudem prvního stupně bude také rozhodnuto o dosavadních nákladech řízení, včetně nákladů řízení odvolacího i dovolacího (§243d odst. 1, věta druhá, občanského soudního řádu). Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu. V Brně dne 25. listopadu 2004 JUDr. Oldřich Jehlička, CSc., v.r. předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:11/25/2004
Spisová značka:28 Cdo 807/2004
ECLI:ECLI:CZ:NS:2004:28.CDO.807.2004.1
Typ rozhodnutí:Usnesení
Dotčené předpisy:§43 odst. 2 předpisu č. 99/1963Sb.
§239 odst. 2 předpisu č. 99/1963Sb.
Kategorie rozhodnutí:D
Staženo pro jurilogie.cz:2016-03-20