ECLI:CZ:NS:2004:28.CDO.993.2004.1
sp. zn. 28 Cdo 993/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobců A) H. F., B) D. F., C) G. F., všech zastoupených advokátem, proti žalované Městské části P., o vydání nemovitostí, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 5 C 381/95, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 11. 2003, č.j. 17 Co 407/2003-134, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna nahradit žalobcům na nákladech dovolacího řízení částku celkem 1.935,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejich zástupce.
Odůvodnění:
Rozsudkem výše označeným potvrdil Městský soud v Praze rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 18. 12. 2002, č.j. 5 C 381/95-119, a to v tom meritorním výroku, kterým byla žalované uložena povinnost vydat všem žalobcům dům čp. 234 s pozemkem parc. č. 507 – zastavěnou plochou, vše v k. ú. B. a zapsáno u Katastrálního úřadu P. na LV č. 652 pro obec h. m. P.; vlastnické poměry při vydání nemovitostí byly soudem prvního stupně stanoveny tak, že se první žalobkyni vydává ideální ½, zatímco dalším dvěma žalobcům vždy ¼.
V dalším meritorním výroku o povinnosti žalované vydat žalobcům další dům čp. 241 s pozemkem parc. č. 540 v k. ú. B., jakož i ve výroku o nákladech řízení, byl odvolacím soudem rozsudek soudu prvního stupně zrušen a věc vrácena k dalšímu řízení.
Proti prvnímu z uvedených výroků, kterým byl potvrzen prvostupňový rozsudek v části vyhovující žalobě, podala žalovaná dovolání. Dovodila v něm přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí a tvrdila současně, že toto rozhodnutí spočívá podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. na nesprávném právním posouzení věci.
Pokud jde o tvrzený zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu, bylo dovolání postaveno na dvou argumentech. Prvním z nich resp. první vymezenou právní otázku, uvozuje závěr, že darovací smlouvu ze dne 23. 5. 1961, kterou byla část nemovitostí převedena na stát, uzavřeli právní předchůdci žalobců v tísni. Pak je ovšem tato smlouva podle dovolatelky absolutně neplatná a nenastoupila by povinnost nemovitosti vydat podle zákona č. 87/1991 Sb. o mimosoudních rehabilitacích, neboť věc nepřešla (rozuměno nebyla platně převedena) na stát. Za druhou vymezenou právní otázku považovala žalovaná, že původní vlastníci nemovitostí nebyli oprávněnými osobami podle §3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., neboť byli ještě před sjednáním darovací smlouvy propuštěni ze státního svazku tehdejší ČSSR (dne 21. 4. 1961). Proto také ani jejich právní nástupci nemohou být oprávněnými osobami ve smyslu §3 odst. 4 citovaného zákona.
Žalovaná z těchto důvodů navrhla, aby byl ve vztahu k domu čp. 234 s pozemkem parc. č. 507 v k. ú. B. zrušen jak rozsudek odvolacího soudu, tak i rozsudek soudu prvního stupně, a věc vrácena prvostupňovému soudu k dalšímu řízení.
Žalobci navrhli v písemném vyjádření k dovolání, aby toto bylo buď jako nepřípustné odmítnuto, nebo jako nedůvodné zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že žalovaná strana podala dovolání včas; prostřednictvím osoby, jež dovolání sepsala, byla splněna i podmínka povinného zastoupení právnické osoby tím, kdo má právnické vzdělání (§240 odst. 1, §241 odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Před případným posouzením dovolání co do merita věci se však dovolací soud musel zabývat otázkou přípustnosti dovolání. Nutno tu předeslat, že dovolání mohlo být přípustné (jak ostatně dovodila i dovolatelka) jen pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, neboť při nynější konformitě rozsudků obou nižších instancí došlo sice k předchozí kasaci odvolacím soudem (usneseními ze dnů 3. 1. 2002 a 11. 9. 2002) a při první z nich vůči zamítavému rozsudku, avšak odvolací soud uložil soudu prvního stupně odstranit formální vady rozhodnutí a doplnit právní posouzení věci bez toho, že by závěry nižší instance zásadním způsobem negoval a tak přivodil změnu rozhodnutí.
Dovolání však nebylo posouzeno jako přípustné.
Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, který by podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. mohl vyvolat přípustnost dovolání, je zákonem spatřován v judikatorní novosti právní otázky určující pro rozhodnutí, nebo v kontradikci rozhodování vyšších soudů o takové právní otázce, případně též v posouzení pro věc určující právní otázky v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.). O žádný z těchto případů v této věci nejde.
Namítá-li strana žalovaná, že důsledkem tísně, v níž byla prokazatelně uzavřena darovací smlouva ze dne 23. 5. 1961, je absolutní neplatnost této smlouvy, pak ve svém vývodu jde dále, než zamýšlel restituční předpis. Podle §6 odst. 1 písm. d) zákona č. 87/1991 Sb. je restitučním důvodem existence smlouvy o darování nemovitostí, uzavřené v rozhodném období dárcem v tísni. Tento restituční důvod byl naplněn a jakékoli další důsledky, které by z toho pro právní posouzení věci měly podle žalované vyplývat, již nejsou relevantní. Tento právní závěr, který zastává ve svém rozsudku odvolací soud, je natolik očividně správný, že k němu netřeba citovat jakoukoli podpůrnou judikaturu.
Námitky žalované neobstojí ani ohledně druhé z vymezených právních otázek, podle níž má být podstatné, že ty osoby, které převedly věci na stát, neměly již v době převodu čs. státní občanství. Dovolací soud zde ve shodě s precizním odůvodněním rozsudku odvolacího soudu upozorňuje, že zákon č. 87/1991 Sb. nestanoví, že by ta fyzická osoba či osoby, které převedly věc na stát, musely splňovat podmínku státního občanství. Taková podmínka je nezbytná jen pro ty převodce, kteří se stali oprávněnými osobami podle restitučního předpisu, k čemuž v posuzované věci v důsledku dřívějšího úmrtí převodců nedošlo. Tento závěr je patrný již z logického výkladu ustanovení §3 odst. 1 a zejména odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb.; pokud by však dovolatelka měla obtíže s tímto výkladem, mohla čerpat ze souhrnného stanoviska Nejvyššího soudu ČR, vydaného též k zákonu č. 87/1991 Sb. pod č. R 34/93 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek. Tam se uvádí, že „Zemřela-li oprávněná osoba, jejíž věc přešla do vlastnictví státu (§3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.), pak již není rozhodné, zda tato zemřelá osoba byla státním občanem ČR ...“ Podstatné tedy je, že podmínku státního občanství ČR splňují osoby nyní oprávněné.
Ze závěrů dovolacího soudu je zřejmé, že zásadní právní význam rozhodnutí podle §237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o.s.ř. není dán.
Dovolací soud proto dovolání žalované podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.
Odmítnutí dovolání založilo podle §243c odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. povinnost strany žalované nahradit žalobcům náklady dovolacího řízení. Výchozí sazba odměny za písemné vyjádření k dovolání činila podle §8 písm. b/ vyhlášky č. 484/2000 Sb. 6.200,- Kč, bylo však nutno přihlédnout ke společnému zastoupení více osob, při němž se sazba podle §17 odst. 2 citované vyhlášky zvyšuje o 20 %. Sazba za úkon tedy činila 7.440,- Kč. Od ní však bylo nutno odečíst dvakrát 50 %, neboť šlo podle ustanovení §14 a §18 odst. 1 téže vyhlášky o jediný úkon zástupce žalobců v dovolacím řízení a dovolání bylo odmítnuto. Po tomto krácení představovala odměna za vyjádření k dovolání částku 1.860,- Kč a s přičtením režijního paušálu 75,- Kč pak činily náklady dovolacího řízení žalobců částku celkem 1.935,- Kč, jak uvedeno ve výroku II. usnesení.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 26. listopadu 2004
JUDr. Ludvík David, CSc., v. r.
předseda senátu