ECLI:CZ:NS:2004:29.ODO.1039.2003.1
sp. zn. 29 Odo 1039/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Petra Gemmela v právní věci žalobce Ing. P. S., zastoupeného, advokátem, proti žalovanému A. K., zastoupenému, advokátkou, o zaplacení 372.123,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 38 Cm 265/98, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. dubna 2003, č.j. 6 Cmo 291/2001-76, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 25. dubna 2003, č.j. 6 Cmo 291/2001-76 se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Napadeným rozsudkem potvrdil odvolací soud v rozsahu napadeném odvoláním rozsudek soudu prvního stupně ze dne 19.4.2001, č.j. 38 Cm 265/98-49, kterým tento soud uložil žalovanému zaplatit žalobci 372.123,- Kč se 17 % úrokem z prodlení od 8.11.1994 do zaplacení. Soud prvního stupně odůvodnil své rozhodnutí tím, že v případě, že ohledně další majetkové účasti žalobce v družstvu nebyla mezi účastníky uzavřena žádná smlouva, řídí se vypořádání této účasti ustanovením §563 občanského zákoníku, podle kterého není-li doba plnění dohodnuta, stanovena právním předpisem nebo určena v rozhodnutí, je dlužník povinen splnit dluh prvního dne poté, kdy byl věřitelem o plnění požádán.
V odůvodnění svého rozsudku odvolací soud uvedl, že se žalobce stal po transformaci Z. d. D. (dále též jen „družstvo“) podle zákona č. 42/1992 Sb. (dále jen „transformační zákon“), členem tohoto družstva. V rámci transformace mu byl vypočten majetkový podíl v družstvu ve výši 402.123,- Kč. Podle článku 7 stanov družstva činil základní členský vklad 30.000,- Kč a ostatní majetek člena družstva přesahující tuto částku byl člen povinen přednostně poskytnout - pronajmout - družstvu, a to na základě samostatné smlouvy a za podmínek stanovených v této smlouvě. Vzhledem k tomu, že podle obchodního zákoníku není možné členství v družstvu bez členského vkladu, mohl být základní členský vklad odečten od majetkového podílu.
Podle ustanovení §255 odst. 2 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“) může člen, který nesouhlasí s převodem svých členských práv a povinností na právního nástupce družstva, za podmínek stanovených obchodním zákoníkem z družstva vystoupit. To se stalo v projednávané věci, když žalobce v důsledku rozdělení z družstva vystoupil a byl mu vyplacen vypořádací podíl 17.777,- Kč.
Podle odvolacího soudu zůstala nezodpovězená otázka, „co se stalo s další majetkovou účastí žalobce, o jejíž výši není sporu, a která zcela nepochybně byla v držení Z. d. D.“, když nebyl předložen důkaz a účastníci ani netvrdili, že by žalobce uzavřel s družstvem smlouvu ve smyslu článku 7 stanov. Zároveň odvolací soud konstatoval, že ve stanovách žalovaného platných v době vystoupení žalobce není upravena otázka další majetkové účasti členů (stalo se to až v později přijatých stanovách žalovaného).
Odvolací soud uzavřel, že si žalobce musel být vědom, že jakmile se stane členem transformovaného družstva, začne družstvo s jeho majetkovým podílem prakticky disponovat. „Tímto nedochází k porušení práva na ochranu majetku, protože člen družstva zůstává vlastníkem majetkového podílu, avšak vstupem do družstva omezuje dobrovolně svou dispozici s tímto majetkem. To platí po dobu, pokud vlastník majetkového podílu zůstává členem družstva. Jakmile však z družstva vystoupí, má nepochybně právo na vydání vloženého majetku. Této skutečnosti si naopak musel být vědom žalovaný. Nárok na vydání majetkového podílu je pohledávkou vzniklou ex lege“ (viz nález Ústavního soudu sp. zn. III ÚS 161/01), přičemž stanovy mohou pouze upravit postup, kterým družstvo takový majetek vydá.
K námitce žalovaného, že majetkový podíl vypočtený členům družstva v rámci transformace získal charakter členského vkladu, a tedy má být vystoupivšímu členu vyplacen v rámci vypořádacího podílu, odvolací soud konstatoval, že toto řešení by mohlo připadat v úvahu pouze tehdy, pokud by byla prokázána vůle majitele podílu učinit z něj vklad nad rámec základního členského vztahu. Tomuto závěru svědčí dle odvolacího soudu i to, že i při splnění základní členské povinnosti, tzn. vložit do družstva členský vklad, musel ten, kdo chtěl použít vypočtený majetkový podíl, resp. jeho část, na splacení vkladu, projevit vůli tak učinit, protože samotný transformační zákon ani jiný právní předpis nestanovil, že by se vypočtený majetkový podíl stal členským vkladem ze zákona.
V projednávané věci, kdy ohledně další majetkové účasti nebyla uzavřena mezi účastníky žádná smlouva, vzniklo žalobci právo na zaplacení žalované částky a soud prvního stupně proto rozhodl správně.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Za dovolací důvod označil nesprávné právní posouzení.
Dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že jeho rozsudek je v rozporu s rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 20.11.2001, sp. zn. 29 Odo 209/2001, jehož právní věta konstatuje, že majetkový podíl osoby, která zůstala členem družstva i po jeho transformaci, se stal součástí obchodního majetku družstva jako vklad člena, aniž by člen družstva musel činit jakýkoli právní úkon směřující ke vložení tohoto podílu do základního jmění družstva. Dále pak dovolací soud uzavřel, že jestliže se člen družstva, který je oprávněnou osobou ve smyslu §14 písm. a) transformačního zákona stane členem transformovaného družstva, řídí se vypořádání s družstvem při zániku jeho členství ustanovením §233 a §234 obch. zák. Z toho podle žalovaného vyplývá, že při zániku členství žalobce v družstvu měl být jeho majetkový podíl vypořádán jako součást jeho vkladu a vyplacen mu v rámci vypořádání majetkového podílu.
Pro případ, že by dovolací soud neshledal, že napadené rozhodnutí má zásadní právní význam z uvedeného důvodu, poukazuje dovolatel na další otázku zásadního významu, a to zda je nutno majetkový podíl žalobce vypořádat v penězích. Žalovaný je přesvědčen, že žalobce není osobou, která má právo na vypořádání podle ustanovení §13 odst. 2 nebo 3 transformačního zákona. „Předmětná majetková hodnota tvořená původním majetkovým podílem sestávajícím ze základního podílu a z tzv. transformačního podílu, by měla být vypořádána dle názoru žalovaného ve struktuře majetku shodně s tím, jak byla sestavena, nikoli pouze v penězích.“ Dovolatel namítá, že při takovém vypořádání by byl člen družstva „de facto zvýhodněn oproti oprávněným osobám, které se nestaly členy transformovaného družstva a měl nárok na vypořádání majetkové hodnoty v penězích a dokonce dříve, než tzv. cizí oprávněné osoby.“
Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu a spolu s ním i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Zároveň požádal o odložení vykonatelnosti napadeného rozsudku.
Dovolání je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“).
Předpokladem přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu nebo některá v něm řešená právní otázka, mají po právní stránce zásadní význam.
Dovolání tedy může tedy být - ve smyslu citovaného ustanovení - přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právní otázky (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu.
O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam se jedná zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Zásadní právní význam dovolací soud shledává (a potud má dovolání za přípustné) v řešení otázky, zda se majetkový podíl člena družstva z transformace, který zůstal členem družstva i po transformaci, stal bez dalšího součástí obchodního majetku družstva či zda mohly stanovy určit jeho jiný právní režim.
V projednávané věci odvolací soud k námitce dovolatele, že majetkový podíl z transformace získal charakter členského vkladu, a tedy má být vystoupivšímu členu vyplacen v rámci vypořádacího podílu, uzavřel, že toto řešení by mohlo připadat v úvahu pouze tehdy, pokud by byla prokázána vůle majitele podílu učinit z něj vklad nad rámec základního členského vztahu. Tomuto závěru svědčí dle odvolacího soudu i to, že i při splnění základní členské povinnosti, tzn. vložit do družstva členský vklad, musel ten, kdo chtěl použít vypočtený majetkový podíl, resp. jeho část, na splacení vkladu, projevit vůli tak učinit, protože samotný transformační zákon ani jiný právní předpis nestanovil, že by se vypočtený majetkový podíl stal členským vkladem ze zákona. Vzhledem k tomu, že mezi účastníky nebyla ohledně „další majetkové účasti“ uzavřena žádná smlouva, vzniklo žalobci právo na zaplacení žalované částky.
Tento závěr odvolacího soudu je nesprávný.
Dovolateli lze přisvědčit v tom, že v rozsudku ze dne 20.11.2001, sp. zn. 29 Odo 209/2001, Nejvyšší soud uzavřel, že majetkový podíl osoby, která zůstala členem družstva i po jeho transformaci, se stal součástí obchodního majetku družstva jako vklad člena, aniž by člen družstva musel činit jakýkoli právní úkon směřující ke vložení tohoto podílu do základního jmění družstva. Tento závěr učinil Nejvyšší soud za situace, kdy stanovy žalovaného družstva ukládaly členovi povinnost, vložit vypočtený majetkový podíl z transformace do družstva jako členský vklad.
V rozsudku ze dne 25. 2. 2004, sp. zn. 29 Odo 891/2003, vycházel Nejvyšší soud při rozhodování o otázce, zda musí členové transformovaného družstva učinit právní úkon směřující k převzetí vkladu, ze závěru, že stanovy mohou rozhodnout o tom, zda se vkladová povinnost členů týká celého jejich majetkového podílu z transformace, popřípadě o tom, jakou částkou se majetkový podíl započítává na vstupní vklad, základní vklad či další členský vklad, přičemž právní názor vyjádřený v tomto rozsudku nemá důvodu měnit. Přitom rozsudek sp. zn. 29 Odo 891/2003 byl napaden ústavní stížností a Ústavní soud stížnost odmítl usnesením ze dne 13. 9. 2004, sp. zn. I. ÚS 251/2004, když neshledal, že by napadeným rozsudkem došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele.
Rovněž v nálezu ze dne 28. 2. 2002, sp. zn. III. ÚS 161/01, dospěl Ústavní soud k závěru, že stala-li se osoba, které vznikl nárok na majetkový podíl z transformace členem transformovaného družstva, řídí se její nároky po zániku jejího členství v družstvu obchodním zákoníkem a stanovami.
Z toho plyne, že o tom, jakým režimem se bude řídit majetkový podíl člena družstva po transformaci, rozhodovaly stanovy družstva. Jen na stanovách záleželo, zda a v jakém rozsahu se stal majetkový podíl základním či dalším členským vkladem či další majetkovou účastí anebo zda se nestal součástí obchodního jmění družstva. Přitom, jak dovodil Nejvyšší soud ve shora odkazovaném rozhodnutí, určují-li stanovy, že se vkladová povinnost členů týká celého jejich majetkového podílu z transformace (a není přitom podstatné, jakou částkou se započítává na vstupní vklad, základní vklad či další členský vklad), nečiní člen družstva právní úkon směřující k převzetí vkladu, stejně jako jej nečiní při založení družstva. Při transformaci družstva však, na rozdíl od založení družstva, již není zapotřebí ani vklady, ke kterým členy zavázaly stanovy, splácet a není to ani pojmově možné, neboť majetkové podíly z transformace nejsou představovány individuálně určenými penězi či věcmi, ale jen podílem na čistém jmění družstva podle §7 odst. 1 transformačního zákona.
Z uvedeného vyplývá, že se odvolací soud měl zabývat tím, zda ze stanov transformujícího se družstva ohledně zbývající části majetkového podílu z transformace vyplývalo, že se stává dalším členským vkladem nad rámec vkladu základního či případně další majetkovou účastí na podnikání družstva a nevyvozovat nemožnost takového stavu pouze z nesprávného závěru, že žalobce neučinil právní úkon směřující ke vkladu.
Protože právní posouzení věci co do řešení otázky, na níž napadené rozhodnutí spočívá, je neúplné a tedy nesprávné, Nejvyšší soud, aniž ve věci nařizoval jednání, rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení §243b odst. 2, věty za středníkem a odst. 3 věty první o. s. ř. zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Druhou dovolací námitkou se, vzhledem k posouzení námitky první, Nejvyšší soud nezabýval, neboť se jí nezabýval ani odvolací soud.
Právní názor dovolacího je pro odvolací soud závazný (§243d odst. 1, věta druhá a §226 o. s. ř.).
V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1, věta třetí, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 30. listopadu 2004
JUDr. Ivana Štenglová, v.r.
předsedkyně senátu