ECLI:CZ:NS:2004:29.ODO.1077.2003.1
sp. zn. 29 Odo 1077/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Petra Gemmela v právní věci žalobce Ing. J. L., zastoupeného, advokátem, proti žalovanému O. z. d. Š., zastoupenému , advokátem, vedené u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. 7 C 378/98, o zaplacení částky 626.441,- Kč s příslušenstvím, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. listopadu 2002, č. j. 5 Co 2618/2002-326, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení 7.575,- Kč, do rukou jeho advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Napadeným rozsudkem potvrdil odvolací soud výrok I. rozsudku Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 26. 4. 2002, čj. 7 C 378/98-228, kterým tento soud zamítl žalobu, aby žalovaný zaplatil žalobci 626.431,- Kč jako majetkový podíl z transformace. Ohledně návrhu na zaplacení úroků z prodlení ve výši 16 % ročně ze žalované částky od 1. 1. 1995 do zaplacení, řízení zastavil a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
V odůvodnění svého rozsudku odvolací soud uvedl, že se zcela ztotožňuje s právním názorem soudu prvního stupně, který vychází z judikatury Nejvyššího soudu uveřejněné v časopisu Soudní judikatura č. 11/1999 pod č. 114 a 3/2002 pod č. 58. „Zásadní právní názor je takový,“ že osoba, která se stala účastníkem právnické osoby podle transformačního projektu, nemá nárok na vydání majetkového podílu z transformace. Tento názor je třeba učinit především proto, že ustanovení §13 odst. 2 a 3 zákona č. 42/1992 Sb. (dále jen „transformační zákon“) o vydání majetkového podílu se vztahuje pouze na osoby, které se nestaly účastníkem právnické osoby podle transformačního projektu. Jestliže však člen družstva, který byl oprávněnou osobou ve smyslu transformačního zákona, zůstal členem transformovaného družstva, řídí se nadále jeho vztah k družstvu obchodním zákoníkem, a skončí-li jeho členství, řídí se jeho vypořádání §233 a §234 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“). Osoba, která byla členem družstva před transformací a zůstala jím i po transformaci, nevkládá do družstva členský vklad jako při založení družstva a nemusí činit právní úkon k tomu směřující, ani právní úkon směřující ke splacení vkladu. Majetkový podíl takového člena z transformace se stává součástí obchodního majetku družstva.
Vzhledem k tomu, že transformační zákon ani obchodní zákoník neupravují možnost vyplacení majetkového podílu z transformace osobě, která byla členem družstva před transformací a zůstala jím i po transformaci, nelze než dovodit, že majetkový podíl této osoby z transformace se stal po transformaci součástí obchodního majetku družstva, a to jako vklad člena do družstva – členský vklad.
To, že se majetkový podíl z transformace stává vkladem člena do družstva, vyplývá podle odvolacího soudu přímo ze zákona. Výklad problematiky podávaný žalobcem by na jedné straně zbavoval člena družstva přinejmenším co do části majetku, kterou se podílí na podnikání družstva, jakéhokoliv rizika z účasti na podnikání družstva (tato účast s sebou dle obchodního zákoníku nese i povinnost každého člena družstva podílet se na ztrátě družstva, a tedy na podnikatelských neúspěších družstva, zmenšením hodnoty majetkového podílu), na druhé straně by naopak zbavoval člena družstva podílu na nahromaděném zisku družstva – pokud by družstvo úspěšnou podnikatelskou činností rozmnožilo svůj majetek nad výši, ze které by byl vypočten majetkový podíl členů z transformace. Takovýto výklad, plynoucí z právního názoru, že majetkový podíl zůstává majetkem člena a nestává se součástí obchodního majetku družstva, by byl v rozporu se základními principy, na kterých je založena právní úprava podnikatelských subjektů v obchodním zákoníku.
Tyto argumenty uváděné Nejvyšším soudem ve shora citovaných rozhodnutích, konkrétně v rozsudku ze dne 20. 11. 2001, sp. zn. 29 Odo 209/2001, uveřejněném v Soudní judikatuře č. 3/2002, odvolací soud plně sdílí.
Pokud odvolatel argumentuje zněním stanov, pak je nutno dát za pravdu žalovanému, že v úvahu lze vzít pouze stanovy platné ke dni skončení členství právních předchůdců žalobce v družstvu, tedy stanovy přijaté dne 15. 1. 1993. Změnu stanov provedenou v pozdějších letech, po roce 1994 (kdy skončilo členství právních předchůdců žalobce), nelze vzít v úvahu. Dle názoru odvolacího soudu však ani ze stanov účinných ke dni skončení členství právních předchůdců žalobce neplyne družstvu povinnost vyplatit po skončení členství majetkový podíl osobám, které byly členy před transformací, i po transformaci družstva. Z článku 6 těchto stanov vyplývá, že při zániku členství za trvání družstva má dosavadní člen nárok na vypořádací podíl. Ten je tvořen u členů družstva, kterým byl stanoven podíl na majetku družstva podle transformačního zákona, dvěmi složkami, a to složkou vypočtenou ze základního členského vkladu a složkou vypočtenou z majetkového podílu člena družstva stanoveného při transformaci podle transformačního zákona [článek 6 I. písm. p)].
Z uvedených ustanovení stanov plyne, že při zániku členství za trvání družstva má dosavadní člen nárok jen na tyto dvě složky vypořádacího podílu a nikoliv na výplatu majetkového podílu. Skutečnost, že v následujícím ustanovení stanov se odkazuje na §13 transformačního zákona neznamená ještě, že by členům družstva při zániku jejich členství vznikal podle stanov nárok na vyplacení majetkového podílu. Podle stanov jednoznačně vzniká nárok na vyplacení vypořádacího podílu, který zahrnuje i složku vypočtenou z majetkového podílu vyčísleného podle transformačního zákona. Pokud žalobce argumentuje nálezem Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 161/2001, pak právní názor Ústavního soudu je takový, že pokud člen družstva přestane být členem, má právo na vydání vloženého majetku. Právní závěr, který zaujal odvolací soud, neznamená popření stanoviska Ústavního soudu, protože člen družstva, který přestal být členem, má skutečně právo na vydání vloženého majetku, avšak ve výši představované vypořádacím podílem, přičemž výše tohoto vypořádacího podílu je zcela jednoznačně ovlivněna i výší majetkového podílu vypočteného z transformace (ale také hospodařením družstva). Nejde ovšem o nárok na vydání majetkového podílu tak, jak tento nárok žaluje žalobce.
Odvolací soud proto dospěl k závěru, že napadený rozsudek je ve výroku ve věci samé věcně správný, a proto jej podle §219 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) potvrdil.
Proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Co do přípustnosti odkazuje na ustanovení §237 odst. 1 písm. c), co do důvodů na ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
V odůvodnění dovolání uvedl, že jeho předchůdcům, B. a F. L., vypočetlo Z. d. N. náhrady živého a mrtvého inventáře včetně zásob dle vládního nařízení č. 20/1991 Sb. tak, jako ostatním oprávněným osobám. Oba souhlasili se stanovami žalovaného schválenými členskou schůzí ze dne 15. 1. 1993, oba složili členský vklad ve výši 2x 30.000,- Kč, tedy 60.000,- Kč.
Podle článku 5, odstavce 6 stanov žalovaného, mohli členové družstva zvyšovat svoji účast na základním jmění družstva, vložením dalších majetkových vkladů.
V notářském zápisu ze dne 9. 6. 1998 je uvedeno:
a) Majetkový podíl, který byl předmětem základního nebo dalšího vkladu, představuje majetkovou účast člena na podnikání družstva.
b) Tento majetkový podíl zůstává ve vlastnictví člena a je spravován družstvem. Dále je ve stanovách družstva v článku 2. bod 9 uvedeno, že družstvo hospodaří s vlastním majetkem. S majetkem jiných fyzických či oprávněných osob může hospodařit pouze na základě platné smlouvy, uzavřené v souladu s obecně závaznými právními předpisy. Manželé L. se ke složení dalších majetkových vkladů nezavázali, ani je nesložili, tudíž veškeré restituční náhrady dle §20 zákona č. 229/1991 Sb., uvedené v §7 odst. 4 transformačního zákona, tvořící základní podíl, ani majetkový podíl podle §17 písm. a), b), c) transformačního zákona, vyjma základního členského vkladu tj. 2x 30.000,- Kč, neztratily charakter majetkového podílu. Do vlastnictví družstva nepřešly ani ze zákona, poněvadž to žádný zákon nestanovil a ani to ze žádného zákona nešlo odvodit.
Žalovaný se odchýlil od schváleného transformačního projektu tím, že hospodařil se ztrátou, nenaplnil stanovy tím, že neuzavřel dohody o pronájmu ostatního majetku, vyjma členského vkladu, a proto manželé L. dali výpověď z členství a rozhodli se podnikat jiným způsobem. Výpověď podali dne 30. 6. 1994 a jejich členství zaniklo ke dni 30. 12. 1994, v souladu s článkem 3 stanov družstva. Dovolatel dále uvádí, že stanovy žalovaného řeší v článku 3, odstavci 2 hospodaření s majetkem. Z článku 7 stanov družstva plyne, že členové družstva mohou vkládat i další členské vklady.
Vzhledem k tomu, že manželé L. své majetkové podíly nepřevedli jako další členský vklad na družstvo a ani se k ničemu takovému nezavázali a 1. 1. 1995 členství v družstvu ukončili, neměl žalovaný právo po ukončení členství jejich majetkový podíl zadržovat.
Podle dovolatele nelze ze žádného právního předpisu dovodit, že se majetkový podíl manželů L. stal ze zákona jejich dalším členským vkladem, nebo dokonce majetkem transformovaného družstva. Dovolatel odkazuje na nález Ústavního soudu číslo 107/1997 a rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cdon 831/1997.
Dovolatel konstatuje, že podle §223 odst. 4 obch. zák. a podle článku 5 odst. 6 stanov družstva se mohou členové družstva zavázat k dalšímu členskému vkladu a k další majetkové účasti na podnikání družstva za podmínek určených stanovami. Stanovy žalovaného však své členy k dalšímu majetkovému vkladu nezavazují, ukládají jen jako podmínku členství zaplacení základního členského vkladu, který činí 30.000,- Kč.
Protože družstvo neuzavřelo s právními předchůdci žalobce smlouvu, na jejímž základě by mohlo užívat podle článku 2 stanov družstva jejich majetek, mělo právo s ním nakládat pouze z titulu členství; toto oprávnění však trvalo pouze po dobu členství v družstvu. Pokud žalobci ukončili členství a žalované družstvo nadále užívalo jejich majetek, činilo tak již bez právního důvodu a jelikož netrvalo členství právních předchůdců žalobce v družstvu, změnil se jejich právní vztah k žalovanému na vztah občanskoprávní.
Právní režim žalované pohledávky se tedy podle dovolatele řídí občanským zákoníkem, který podle §451 odst. 2 považuje za bezdůvodné obohacení i plnění z právního důvodu, který odpadl. Pokud žalobci přestali být členy družstva, odpadl právní důvod, na jehož základě družstvo užívalo jejich majetek a družstvo bylo povinno tento majetek žalobcům vrátil.
Dále dovolatel cituje článek 6 stanov žalovaného o vypořádacím podílu a rovněž cituje odkazovaná rozhodnutí Ústavního a Nejvyššího soudu. Dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání poukazuje na ustanovení článku 6 stanov, které určuje, jak se tvoří vypořádací podíl člena. Dovozuje, že vzhledem k tomu, že právní úprava vypořádacího podílu §233 obch. zák. je dispozitivní, řídí se vypořádání s členem družstva citovaným článkem stanov. Žalovaný navrhuje, aby dovolací soud dovolání zamítl a uložil žalobci uhradit žalovanému náklady řízení.
Dovolání není přípustné.
Předpokladem přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu nebo některá v něm řešená právní otázka mají po právní stránce zásadní význam.
O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam, se jedná zejména, jestliže rozhodnutí řeší právní otázku, kterou dovolací soud dosud nevyřešil, nebo kterou odvolací soudy nebo dovolací soud rozhodují rozdílně. Řeší-li napadené rozhodnutí určitou právní otázku v rozporu s hmotným právem, má vždy po právní stránce zásadní význam. Za otázku zásadního právního významu nelze považovat takovou otázku, která byla v napadeném rozhodnutí řešena v souladu s ustálenou soudní praxí.
Zásadní právní význam dovolací soud v projednávané věci neshledal. Otázku, jakým právním režimem se řídí majetkový podíl z transformace u osob, které se staly členy transformovaného družstva, za situace, kdy stanovy nevyloučily vklad majetkového podílu z transformace, popřípadě jeho části, do základního jmění družstva, již Nejvyšší soud vyřešil v rozsudku ze dne 25. 2. 2004, sp. zn. 29 Odo 891/2003, v němž uzavřel, že vyplývá-li ze stanov, že se vkladová povinnost členů týká celého jejich majetkového podílu z transformace, (a není přitom podstatné, jakou částkou se započítávají na vstupní vklad či základní vklad anebo další členský vklad), není již zapotřebí činit další právní úkon směřující k převzetí vkladu, stejně jako to není zapotřebí při založení družstva. Přitom právní názor vyjádřený v těchto rozsudcích nemá dovolací soud důvodu měnit.
Rozsudek ze dne 25. 2. 2004, sp. zn. 29 Odo 891/2003 byl napaden ústavní stížností a Ústavní soud stížnost odmítl usnesením ze dne 13. 9. 2004, sp. zn. I. ÚS 251/2004, když neshledal, že by napadeným rozsudkem došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele.
V projednávané věci dospěl odvolací soud ke skutkovému závěru [který Nejvyšší soud za situace, kdy je uplatněna přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přezkoumávat nemůže], že ze článku 6 stanov žalovaného družstva plyne, že žalobci, resp. jeho právním předchůdcům, nezůstal po transformaci družstva zachován nárok na majetkový podíl z transformace (nebo jeho část), ale že se tento podíl naopak stává jednou ze složek základu pro výpočet vypořádacího podílu. Takový stav může nastat pouze tehdy, stal-li se celý majetkový podíl z transformace součástí obchodního majetku družstva. Proto se uplatní právní závěr, zaujatý Nejvyšším soudem ve shora citovaných rozhodnutích. Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. proto dovolání přípustné není.
Protože dovolací soud neshledal ani jiný důvod přípustnosti dovolání a dovolatel jej ostatně ani netvrdí, dovolání podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a přiznal žalovanému náhradu nákladů řízení podle ustanovení §3 odst. 1 bod 6, §14, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve výši 7.500,- Kč a paušální náhradu nákladů řízení podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Jestliže povinný nesplní dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat jeho výkonu.
V Brně 30. listopadu 2004
JUDr. Ivana Štenglová, v.r.
předsedkyně senátu