ECLI:CZ:NS:2004:29.ODO.1095.2003.1
sp. zn. 29 Odo 1095/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Františka Faldyny, CSc. v právní věci žalobce R. Č., zastoupeného, advokátem, proti žalovaným 1) P. K., 2) J. V., zastoupenému, advokátem, a 3) J. B., zastoupenému, advokátem, o zaplacení částky 194.135,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 8 C 67/2000, o dovolání druhého žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. července 2003, č.j. 5 Co 1129/2003-188, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 5. prosince 2002, č.j. 8 C 67/2000-153, zamítl žalobní návrh, jímž se žalobce domáhal vůči žalovaným P. K. a J. B. zaplacení částky 194.135,- Kč s 20% úrokem z prodlení od 16. února 2000 do zaplacení (výrok I.), druhému žalovanému J. V. uložil zaplatit žalobci částku 194.135,- Kč s 10% úrokem z prodlení od 18. února 2000 do zaplacení (výrok II.), žalobu co do 10% úroku z prodlení z částky 194.135,- Kč od 16. února 2000 do zaplacení a co do 10% úroku z prodlení z téže částky od 16. února 2000 do 18. února 2000 zamítl (výrok III.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky IV., V. a VI.).
Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 30. července 2003, č.j. 5 Co 1129/2003-188, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích ve věci samé a ve výroku o nákladech řízení mezi žalobcem a prvním žalovaným potvrdil, ve výrocích o nákladech řízení mezi žalobcem a druhým a třetím žalovaným změnil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odkazuje na skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně odvolací soud zdůraznil, že druhý žalovaný zmocnil třetího žalovaného (jako zprostředkovatele) na základě „principu přímého zastoupení“, aby žalobci a J. S. prodal cigarety, přičemž zprostředkovatel pokyn druhého žalovaného provedl. Na základě zmocnění k přímému zastoupení vznikl právní vztah mezi druhým žalovaným a J. S., případně žalobcem, o čemž svědčí dohoda účastníků transakce o tom, že druhý žalovaný „bude přímo fakturovat na žalobce“.
Podle odvolacího soudu nebylo možno přisvědčit námitce druhého žalovaného, že kupní smlouvu uzavřel se třetím žalovaným (a nikoli se žalobcem), jelikož jednání třetího žalovaného (zprostředkovatele) se žalobcem předcházela dohoda o přímém zastoupení při uzavření kupní smlouvy s druhým žalovaným. Vycházeje z toho, že zboží (cigarety, o nichž bylo posléze zjištěno, že pocházejí z trestné činnosti) koupil žalobce od druhého žalovaného, a považuje takto uzavřenou kupní smlouvu za absolutně neplatnou podle ustanovení §39 občanského zákoníku (v tomto směru se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že předmět koupě pocházel z trestné činnosti a prodej a koupě „takových věcí“ je zákonem zakázána jako neoprávněný zásah do vlastnického práva), odvolací soud uzavřel, že žalobci, který „koupenou věc“ vydal jejímu vlastníku prostřednictvím příslušného státního orgánu, vznikl vůči druhému žalovanému nárok na vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu ustanovení §457 občanského zákoníku, a to v rozsahu poskytnutého plnění „z neplatné smlouvy“.
Jako nedůvodnou odvolací soud vyhodnotil rovněž námitku promlčení vznesenou druhým žalovaným. Objektivní obecná promlčecí lhůta podle ustanovení §107 odst. 2 občanského zákoníku - pokračoval odvolací soud - totiž začala běžet dnem odnětí věcí žalobci, tj. dnem 17. února 1997 a nikoli dnem uzavření kupní smlouvy, přičemž žaloba byla podána 17. února 2000, tj. včas. Subjektivní lhůta podle ustanovení §107 odst. 1 občanského zákoníku pak začala běžet 28. prosince 1999 (tohoto dne měl žalobce možnost seznámit se s obsahem trestního spisu vedeného u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 2 T 102/97 – srov. záznam na jeho č.l. 361), když teprve tehdy se mohl žalobce dovědět, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal druhý žalovaný dovolání, odkazuje co do jeho přípustnosti na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a spatřuje zásadní význam napadeného rozhodnutí v tom, že „řeší klíčové právní otázky (jednotlivé právní vztahy mezi účastníky) v rozporu s hmotným právem“. Z rozhodnutí odvolacího soudu - dle dovolatele - vyvstává otázka, zda může být uzavřena smlouva mezi účastníky bez jejich vůle, resp. bez toho, že by měli alespoň základní znalost o totožnosti druhého účastníka právního úkonu, a dále otázka, jak lze vykládat výraz jednat za jiného jeho jménem, z hlediska bližší identifikace zastoupeného.
Dovolatel uplatňuje dovolací důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř., a jejich prostřednictvím namítá, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [písm. a)] a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [písm. b)].
Dovolatel akcentuje, že nemohl „bez dalšího“ udělit třetímu žalovanému plnou moc k zastupování ve věci uzavření kupní smlouvy, když v době jednání s tímto mu ještě nebylo známo nic o totožnosti žalobce a o jeho zájmu o předmětné cigarety. Zdůrazňuje, že totožnost osoby, která má být vedle zmocnitele dalším účastníkem smlouvy, musí být jak zmocněnci tak zmocniteli předem známa, a pokud by výběr druhého účastníka smlouvy závisel na vůli zmocněnce, pak „se nemůže samo o sobě jednat pouze o přímé zastoupení při uzavírání konkrétního právního úkonu, ale vedle závazkového vztahu vyplývajícího z dohody o plné moci, kde je vymezen rozsah oprávnění zmocněnce jednat, musí být mezi zmocnitelem a zmocněncem uzavřen další závazkový vztah opravňující zmocněnce na jeho základě a na základě obecné plné moci nejen právní úkon uzavřít, ale např. i zajistit druhého účastníka“.
Další důvod, pro který nelze souhlasit s právním hodnocením vztahů mezi žalobcem a druhým a třetím žalovaným, jak je provedl odvolací soud, spočívá ve skutečnosti, že „zástupce sice jedná za zastoupeného, ale jedná jeho jménem a nikoli jménem vlastním“, což vyplývá z ustanovení §22 odst. 1 a §32 odst. 1 občanského zákoníku. Druhému účastníku musí být nejpozději uzavřením konkrétního právního úkonu známa totožnost zastupovaného účastníka, a není-li tato podmínka splněna, nemůže být zmocnitel takovýmto právním úkonem vázán a závazkový vztah z uvedeného jednání vzniká ve vztahu ke zmocněnci. Jiný výklad shora uvedeného ustanovení dle právního názoru dovolatele by byl v rozporu s obecnou právní teorií, podle které smlouva jako dvoustranný právní úkon vzniká ze dvou adresovaných právních úkonů dvou různých stran. Proto nemohla být kupní smlouva uzavřena mezi žalobcem a druhým žalovaným.
Dále dovolatel namítá, že žalobci byly cigarety odebrány (jako odcizené) 17. února 1997, a toto datum je rozhodující pro počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty, když totožnost osoby, která se měla bezdůvodně obohatit mu „musela být“ po celou dobu známa. Protože žaloba byla podána 17. února 2000, byl uplatněný nárok vůči druhému žalovanému promlčen.
Dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti rozsudku upravuje ustanovení §237 o. s. ř.
Jak vyplývá z obsahu výroku rozsudku soudu prvního stupně a výroku rozsudku soudu odvolacího, je rozsudek odvolacího soudu ve věci samé rozsudkem potvrzujícím; dovolání proti němu proto není z hlediska ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné.
Přípustnost dovolání nelze dovodit ani z ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. Dovoláním napadeným rozsudkem odvolacího soudu sice byl potvrzen v pořadí druhý rozsudek soudu prvního stupně, kterým bylo ve věci samé (ve vztahu k druhému žalovanému) rozhodnuto jinak, než v předchozím rozsudku ze dne 9. března 2001, č.j. 8 C 67/2000-69, který byl usnesením odvolacího soudu ze dne 13. prosince 2001, č.j. 22 Co 1871/2001-109, zrušen, nicméně v kasačním usnesení odvolací soud nezavázal soud prvního stupně závazným právním názorem, když ke zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně přistoupil proto, že prvoinstanční soud učinil závěr o promlčení žalobou uplatněného nároku na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu co do počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty podle ustanovení §107 odst. 1 občanského zákoníku [srov. odkaz odvolacího soudu na ustanovení §221 odst. 1 písm. a) o. s. ř.].
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jehož se výslovně dovolával sám dovolatel. Podle tohoto ustanovení je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu) nebo obsahuje-li řešení právní otázky, které je v rozporu s hmotným právem. Dovolání je přípustné, jde-li o řešení otázek právních (ať již v rovině procesní nebo v oblasti hmotného práva), jiné otázky (zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění) přípustnost dovolání nezakládají.
Odvolací soud (i soud prvního stupně) založil své rozhodnutí, jímž druhého žalovaného zavázal k zaplacení částky 194.135,- Kč s příslušenstvím, na závěru, že kupní smlouva uzavřená mezi žalobcem a druhým žalovaným je absolutně neplatná podle ustanovení §39 občanského zákoníku, v důsledku čehož druhému žalovanému vznikla povinnost vrátit žalobci poskytnuté plnění (žalobce ve vztahu k druhému žalovanému vzájemnou povinnost v tomto směru splnil tím, že věci vydal orgánům činným v trestním řízení). Z pohledu tohoto právního závěru, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá, a podle něhož druhému žalovanému vzniklo na úkor žalobce bezdůvodné obohacení, které je povinen vydat, není podstatné, zda mezi žalobcem a druhým žalovaným byla uzavřena kupní smlouva, na základě které druhý žalovaný žalobci dodal cigarety (o nichž bylo posléze zjištěno, že pocházejí z trestné činnosti) a žalobce druhému žalovanému uhradil 194.135,- Kč, která byla vyhodnocena jako neplatná podle ustanovení §39 občanského zákoníku, popř. zda mezi nimi ke vzniku kupní smlouvy vůbec nedošlo. Rozhodující totiž je, že dovoláním nebyl zpochybněn závěr odvolacího soudu o vzájemném plnění žalobce a druhého žalovaného, když v obou z výše uvedených případů, tj. jak v případě plnění z neplatné smlouvy, tak i v případě plnění bez právního důvodu, žalobci a druhému žalovanému vznikla povinnost ke vrácení poskytnutého plnění (srov. ustanovení §451 a §457 občanského zákoníku).
Výhrady dovolatele zpochybňující závěry odvolacího soudu co do existence plné moci, na základě které měl dovolatele při uzavření kupní smlouvy s žalobcem zastupovat třetí žalovaný, proto na správnost právního posouzení věci odvolacím soudem nemají žádný vliv.
Námitkami směřujícími proti právnímu závěru odvolacího soudu o nedůvodnosti druhým žalovaným uplatněné námitky promlčení a založenými na názoru dovolatele, podle něhož se žalobce o vzniku bezdůvodného obohacení a o tom, kdo se na jeho úkor obohatil, dozvěděl již 17. února 1997 (tohoto dne byly žalobci cigarety odebrány) a nikoli až 28. prosince 1999 (jak uzavřel odvolací soud), ve skutečnosti dovolatel napadá správnost skutkových zjištění učiněných soudy obou stupňů, na nichž bylo následné právní posouzení důvodnosti námitky promlčení založeno. Jejich prostřednictvím tak dovolatel zpochybňuje právní posouzení věci s odkazem na jiný, než soudy obou stupňů zjištěný, skutkový stav. Řešení této otázky (tj. otázky, kdy se žalobce dozvěděl, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil) je navíc závislé na konkrétních skutkových zjištěních, přičemž již z tohoto důvodu nemá uvedený závěr odvolacího soudu potřebný judikatorní přesah, když je významný právě a jen pro projednávanou věc.
Jelikož dovolání druhého žalovaného směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není přípustné, Nejvyšší soud je podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 větu první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání druhého žalovaného bylo odmítnuto a žalobci podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 29. července 2004
JUDr. Ivana Štenglová, v. r.
předsedkyně senátu