ECLI:CZ:NS:2004:29.ODO.197.2004.1
sp. zn. 29 Odo 197/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Petra Gemmela v právní věci žalobce S. H., zastoupeného, advokátem, proti žalovaným 1) D. B., zastoupenému, advokátem, a 2) P. K., o zaplacení 3,085.000,- Kč s příslušenstvím ze směnky, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 3 Cm 11/2000, o dovolání žalovaného 1) proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. června 2002, č.j. 4 Cmo 671/2000-75, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaný 1) je povinen zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího řízení 38.965,- Kč, do rukou jeho advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Napadeným rozsudkem změnil odvolací soud rozsudek Krajského obchodního soudu v Brně ze dne 15. 3. 2000, č.j. 3 Cm 11/2000-44, kterým tento soud zrušil směnečný platební rozkaz č.j. 3 Sm 200/99-12, ze dne 9. 12. 1999, proti žalovanému 1), tak, že tento směnečný platební rozkaz ponechal v platnosti.
V odůvodnění svého rozsudku odvolací soud uvedl, že opakoval a částečně doplnil dokazování a v důsledku toho dospěl k odchylnému závěru ohledně kauzální námitky zániku pohledávky započtením, než soud prvního stupně.
Se soudem prvního stupně sdílí odvolací soud názor, že námitka nepředložení směnky k placení není důvodná. V tom směru lze zcela odkázat na odůvodnění napadeného rozsudku. Správný je podle odvolacího soudu též závěr soudu prvního stupně o přípustnosti kauzálních námitek vůči žalobci, jakož i závěr o nedůvodnosti prvé kauzální námitky, tj. námitky nedluhu a s tím související námitky neplatnosti smlouvy o půjčce a vynucení podpisu notářského zápisu.
Účastníci se shodují na tom, že směnka, ze které se žalobce domáhá placení (dále jen „směnka“), měla zajišťovat závazek žalovaných z půjčky. Pokud žalovaný 1) namítal, že mu Ing. P. žádnou půjčku neposkytl, pak nikterak nevysvětlil, proč tedy směnku podepsal. Obsahem námitek, jak správně konstatoval soud prvního stupně, není tvrzení, že směnka byla podepsána nesvobodně. Žalovaný tvrdí, že nesvobodně podepsal notářský zápis obsahující uznání dluhu a kupní smlouvu. I kdyby tomu tak bylo - ač provedené listinné důkazy, zejména též obsah rozhodnutí vyšetřovatele policie svědčí o opaku - nemělo by prokázání takového tvrzení žádný směnečně právní význam. Směnka zajišťovala vrácení půjčky (bez ohledu na případnou neplatnost smlouvy o půjčce, či dohody o uznání dluhu). Tvrzení, že žádné peníze nebyly žalovanému 1) půjčeny, bylo v průběhu řízení vyvráceno listinnými důkazy [výdajovým pokladním dokladem ze dne 15. 4. 1996 podepsaným žalovaným 1), tzv. dohodou dlužníků datovanou dne 6. 4. 1999] a zejména též samotným žalovaným 1), který při jednání připustil, že si v roce 1995 vypůjčil společně s žalovaným 2) částku 1,700.000,- Kč, kterou se zavázal vrátit zvýšenou na částku 2,250.000,- Kč do 3 měsíců. Jelikož však půjčku nesplatil, byla její splatnost prodloužena a tato zvýšena na 3,085.000,- Kč. Ono zvýšení dle tvrzení žalovaného 1) při odvolacím jednání mělo představovat „úhradu za zprostředkování“, dle obsahu notářského zápisu zahrnovalo „jistinu, smluvní pokuty a příslušenství“. V každém případě však je nutno uzavřít, že námitka, že směnka kryla nedluh, není důvodná, neboť kauza směnky prokazatelně existovala.
Pokud jde o poslední námitku žalovaného 1), tj. námitku zániku kauzálního závazku započtením proti pohledávce na splacení kupní ceny ze smlouvy o prodeji nemovitostí, odvolací soud zastává zásadně odlišný právní názor, než soud prvního stupně.
Z listinných důkazů lze vzít za prokázané, že tvrzená započitatelná pohledávka, tj. pohledávka na zaplacení kupní ceny nemovitosti ve výši 3,085.000,- Kč, vyplývá z kupní smlouvy uzavřené dne 21. 5. 1997 mezi Ing. L. P., jako kupujícím a manželi D. a M. B., jako prodávajícími (dále jen „kupní smlouva“). Předmětem kupní smlouvy byly nemovitosti v kupní smlouvě specifikované. Jak z vlastního obsahu smlouvy, tak zejména z rozhodnutí katastrálního úřadu, lze vzít za prokázané, že na převáděných nemovitostech ke dni uzavření smlouvy vázlo omezení převodu nemovitostí ze dne 16. 7. 1986, registrované pod R III. 165/86 a ze dne 23. 7. 1986, registrované pod R III. 186/86.
Podle přechodných ustanovení obchodního zákoníku (správně občanského zákoníku – dále jen „obč. zák.“), a to §784, začleněného do tohoto zákona zákonem č. 509/1991 Sb., se řídí práva a povinnosti z omezení převodu nemovitosti, jež vzniklo před účinností tohoto zákona, tj. před 1.1.1992, dosavadními předpisy.
Podle ustanovení §58 odst. 1 a 2 obč. zák. (ve znění účinném do 31. 12. 1992) věřitel může uspokojení své pohledávky zajistit písemnou smlouvou uzavřenou s dlužníkem, kterou dlužník bere na sebe povinnost, že nepřevede svou nemovitost bez souhlasu věřitele na jiného, dokud nebude pohledávka uspokojena. Ke smlouvě je třeba její registrace státním notářstvím. Omezení převodu vznikne okamžikem registrace.
Podle ustanovení §59 odst. 1 obč. zák., pokud omezení trvá, je převod bez souhlasu věřitele neplatný.
S ohledem na citovaná zákonná ustanovení dospěl odvolací soud k závěru, že kupní smlouva je neplatná v celém rozsahu, tedy včetně dohody o způsobu úhrady kupní ceny nemovitostí.
K započtení pohledávky, kterou kryje směnka, proto nedošlo. Není tedy důvodná ani tato poslední zásadní námitka žalovaného 1). Jeho ostatní tvrzení o probíhajícím exekučním řízení a probíhajícím sporu o neplatnost závazku vyplývajícího z notářského zápisu, jsou pro posouzení této věci právně bezvýznamné. I pokud by totiž byla prokázána, nemění to nic na skutečnosti, že směnečný závazek žalovaného 1) trvá, neboť ke dni podání námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu nepochybně trval i směnkou zajištěný závazek kauzální. Ve směnečném řízení se s ohledem na ustanovení §175 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), plně projevuje koncentrační zásada, která umožňuje jednat jen o včas podaných námitkách a po uplynutí lhůty k jejich podání již nelze uplatňovat obranu, která nebyla uvedena v námitkách, tedy např. ani obranu zaplacení dluhu za trvání řízení.
S ohledem na shora uvedené odvolací soud napadený rozsudek podle ustanovení §220 odst. 2 o. s. ř. změnil tak, jak se uvádí ve výroku.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný 1) dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázal na ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., co do důvodu na ustanovení §241a odst. 2 písm. b) a §241a odst. 3 o. s. ř. Žalovaný 1) tvrdí, že smlouva o půjčce BR 002/96 uzavřená mezi Ing. L. P. jako zprostředkovatelem, D. a M. B. jako dlužníky a věřiteli zastoupenými zprostředkovatelem, podle které měli věřitelé poskytnout dnem podpisu této smlouvy 3,085.000,- Kč dlužníkům s tím, že jí vrátí v hotovosti do 7. 6. 1996, je neplatná.
Tato údajná pohledávka měla být zajišťována vedle jiných zajišťovacích instrumentů i směnkou na směnečnou sumu 3,085.000,- Kč, která byla předmětem napadeného soudního řízení. Dovolatel tvrdí, že citovaná smlouva o půjčce je absolutně neplatná, neboť na straně věřitele je neexistující subjekt a tím i směnka zajišťovala neexistující pohledávku a soud prvého i druhého stupně měl k neplatnosti smlouvy o půjčce přihlédnout.
Vymáhán je tedy nedluh a dovolatel je toho názoru, že pokud odvolací soud dospěl k závěru, že kauza směnky prokazatelně existovala, měl se vypořádat zvlášť s platností, resp. neplatností shora citované smlouvy o půjčce, což neučinil, ač tak učinit měl.
Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud provedl důkaz listinou, smlouvou o půjčce BR 002/96 a aby rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání uvedl, že žalovaný argumentuje zcela smyšleným a účelovým tvrzením ohledně vymáhání nedluhu. O tom, že k zapůjčení uvedené částky žalovanému 1) skutečně došlo, jednoznačně svědčí již uznání dluhu a dohoda o podílové odpovědnosti uzavřená interně mezi žalovanými dne 6. 4. 1999, dále výdajový pokladní doklad z 15. 6. 1996 a údaje, které žalovaní uvedli v rámci šetření o podezření ze spáchání trestné činnosti. Dále ve zdůvodnění odporu ze 14. 1. 2000 žalovaný 1) nepopíral vznik pohledávky a nesnažil se tvrdit, že se jedná o nedluh, ale tvrdil, že dluh již právně a fakticky zanikl. Žalobce navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání žalovaného 1) zamítl.
Podle části dvanácté, hlavy I., bodu 17., zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2001). O takový případ jde i v projednávané věci, když soud prvního stupně věc projednal a rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000.
Dovolání je přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není však důvodné.
V projednávané věci dovolatel tvrdí nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem a nedostatky jeho skutkových zjištění. Jedinou dovolací námitkou dovolatele je, že odvolací soud nesprávně posoudil platnost smlouvy o půjčce, která byla zajištěna směnkou. Tato je podle dovolatele absolutně neplatná, neboť na straně věřitele je neexistující subjekt a směnka tedy zajišťovala neexistující pohledávku. Touto námitkou se však dovolací soud zabývat nemůže, neboť námitku neexistujícího subjektu na straně věřitele dovolatel neuplatnil v námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, ale až v odvolacím řízení.
Proto Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení §243b odst. 1 o. s. ř. zamítl.
O nákladech dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 4, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. tak že přiznal žalobci náhradu za jeden úkon právní služby podle ustanovení §3 odst. 1 bod 6 a §18 odst. 1 a §16 odst. 2 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve výši 38.890,- Kč a paušální náhradu nákladů řízení podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/19996 Sb. ve výši 75,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Jestliže žalovaný 1) nesplní dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se žalobce domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 25. října 2004
JUDr. Ivana Štenglová,v.r.
předsedkyně senátu