ECLI:CZ:NS:2004:29.ODO.207.2002.1
sp. zn. 29 Odo 207/2002
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Ivany Štenglové a JUDr. Petra Gemmela v právní věci žalobce S. s. S. s. p., zastoupeného, advokátem, proti žalované Z. spol. s r. o., zastoupené, advokátem, o zaplacení částky 3.067.377,60 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 43 Cm 92/96, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. listopadu 2001, č. j. 6 Cmo 259/2001 - 256, takto:
Rozhodnutí bylo úspěšně uloženo. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 7. listopadu 2001, č. j. 6 Cmo 259/2001?256, a rozsudek Krajské soudu v Hradci Králové ze dne ze dne 20. března 2001, č. j. 43 Cm 92/96 - 234, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobou podanou 21. června 1995 se tehdejší žalobce O., s. s. H., státní podnik, identifikační číslo … (jenž v průběhu řízení ? k 30. červnu 2000 - zanikl sloučením se stávajícím žalobcem, jeho procesním nástupcem v řízení) domáhal po žalované zaplacení částky 3.067.377,60 Kč s příslušenstvím. Poukazoval na to, že žalovaná začala v důsledku privatizace hospodařit (od 1. dubna 1993) na části pozemků, na které se na základě prací z podzimu roku 1992 a jara 1993 nacházela nedokončená rostlinná výroba žalobce. Ačkoli strany vyčíslily hodnotu nedokončené rostlinné výroby částkou 4.747.377,60 Kč, žalovaná uhradila žalobci pouze 1.680.000,- Kč. Zbytku uvedené částky se žalobce domáhal z titulu ústně uzavřené dohody stran z 15. dubna 1994, v pozdější fázi řízení pak též jako bezdůvodného obohacení získaného žalovanou na úkor žalobce přijetím plnění bez právního důvodu.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 7. listopadu 2001, č. j. 6 Cmo 259/2001 - 256, potvrdil rozsudek ze dne 20. března 2001, č. j. 43 Cm 92/96 - 234, jímž Krajský soud v Hradci Králové žalobu zamítl. Odvolací soud uzavřel, že existence ústní dohody o úhradě žalované částky nebyla prokázána, oproti soudu prvního stupně však dospěl k závěru, že žalovaná je ve sporu pasívně věcně legitimována, jelikož se na úkor žalobce bezdůvodně obohatila. K tomu konkrétně uvedl, že pozemky obhospodařované žalobcem na rozhraní let 1992 a 1993, vydané vlastníkům (oprávněným osobám), byly v době vydání ve vlastnictví těchto osob a mezi nimi a žalobcem (coby uživatelem pozemků) byl nájemní vztah, k jehož zrušení došlo až k 30. dubnu 1993. Ke stejnému dni se stala nájemkyní pozemků žalovaná. Žalovaná takto převzala pozemky, na nichž žalobce zasel osivo, zasázel sadbu a vykonával i další příslušné práce. K 30. dubnu 1993 tak byla na pozemcích nedokončená rostlinná výroba ve vlastnictví žalobce. Ve smyslu §451 odst. 1 občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“) se na úkor žalobce obohatila žalovaná (nikoli vlastníci pozemků), což se projevilo zvýšením aktiv žalované. Podle odvolacího soudu se žalovaná na úkor žalobce bezdůvodně obohatila v okamžiku převzetí pozemků do nájmu, tedy 30. dubna 1993. Od tohoto okamžiku počala běžet i promlčecí doba. Žaloba podaná na poštu k přepravě 20. června 1995 je proto ve smyslu §107 odst. 1 obč. zák. podána po uplynutí promlčecí doby, na jejíž běh nelze aplikovat příslušná ustanovení obchodního zákoníku. Jde sice o věc obchodní, avšak posuzovanou podle ustanovení občanského zákoníku; podle občanského zákoníku proto musí být posuzovány i lhůty pro uplatnění práva. Odvolací soud proto stejně jako soud prvního stupně dospěl k závěru, že uplatněný nárok nelze přiznat pro důvodně vznesenou námitku promlčení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce včasné dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), namítaje, že ve smyslu §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Konkrétně dovolatel tvrdí, že dne 15. dubna 1994 vskutku došlo k uzavření ústní smlouvy o zaplacení náhrady za nedokončenou rostlinou výrobu. Potud odkazuje na v řízení provedené listinné důkazy (jež vyjmenovává) a výpovědi svědků, z nichž podle jeho přesvědčení uzavření takové smlouvy vyplývá, což zákon (§269 odst. 2 obch.) nevylučuje. V této souvislosti dovolatel akcentuje, že dle ustanovení §266 odst. 3 obch. zák. se při výkladu projevu vůle bere - mimo jiné - zřetel i k následnému chování stran, přičemž žalovaná nejen že jej vyzvala k vyčíslení náhrady, ale část dohodnuté náhrady i zaplatila.
Dovolatel rovněž nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že ač jde o obchodní závazkový vztah, řídí se promlčení nároku na vydání bezdůvodného obohacení občanským zákoníkem. Má za to, že obchodní zákoník použitelný je a promlčecí doba je - ve smyslu §397 obč. zák. - čtyřletá Konečně dovolatel uzavírá, že úvahy odvolacího soudu neobstojí ani při aplikaci občanského zákoníku. Na rozdíl od odvolacího soudu totiž okamžik bezdůvodného obohacení žalované neváže ke dni převzetí pozemků (k 30. dubnu 1993), nýbrž až k okamžiku sklizně jednotlivých plodin (tedy k létu a podzimu roku 1993). Soudu přitom vytýká, že nezkoumal, kdy ke sklizni došlo, z toho, že žalovaná je zapsána v obchodním rejstříku až od 15. března 1993, však usuzuje, že se tak muselo stát až po tomto datu a žaloba podaná 20. června 1995 tak byla včasná i z pohledu aplikace občanského zákoníku. Nadto dovolatel uvádí, že ve smyslu §107 odst. 1 obč. zák. se o tom, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo na ně odpovídá, dozvěděl až uzavřením dohody (15. dubna 1994).
Zásadní význam napadeného rozhodnutí po právní stránce spatřuje dovolatel v tom, že odvolací soud řešil zásadní otázku, zda došlo k uzavření smlouvy o vypořádání nedokončené rostlinné výroby, v posouzení délky promlčecí doby u obchodního závazkového vztahu v případě bezdůvodného obohacení, jakož i v tom, zda z hlediska vzniku bezdůvodného obohacení žalované je rozhodný okamžik převzetí pozemků žalovanou nebo až okamžik sklizně dovolatelkou zasetých plodin. Proto dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření pokládá rozsudky soudů obou stupňů za správné, přičemž tomu, zda mezi účastníky byla uzavřena innominátní smlouva o vypořádání nedokončené rostlinné výroby, nepřisuzuje zásadní právní význam. Jde o skutkovou otázku, které se dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. nemůže týkat. Podle přesvědčení žalované jsou správné též úvahy soudů o běhu promlčecí doby, s tím, že vztah z bezdůvodného obohacení nevznikl při podnikatelské činnosti účastníků, takže nejde o obchodní závazkový vztah. Počátek běhu promlčecí lhůty pak nelze posunout za datum 20. června 1993, neboť pro takový postup nejsou ve spise žádné podklady a rozhodné je datum převzetí pozemků. Žalovaná nesouhlasí ani s tím, že jí mělo vzniknout bezdůvodné obohacení až sklizní plodin, namítajíc, že dovolatel požadoval náhradu za rozpracovanou rostlinou výrobu podle stavu, který se na pozemcích nacházel v době, kdy je žalovaná převzala, a nikoliv náhradu toho, co žalovaná skutečně sklidila. Žalovaná proto požaduje dovolání zamítnout.
Dovolání Nejvyšší soud shledává přípustným ve smyslu §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. pro řešení otázky počátku a počítání běhu promlčecí doby u nároku na vydání bezdůvodného obohacení vzešlého z obchodního závazkového vztahu.
Zásadní význam Nejvyšší soud naopak nepřisuzuje zkoumání otázky, zda mezi účastníky byla uzavřena smlouva o vypořádání nedokončené rostlinné výroby; shodně se žalovanou má za to, že jde o otázku skutkovou, svým významem nepřesahující rámec sporu, nadto o otázku, jejíž odlišné řešení dovolatelka opírá o vlastní skutková zjištění a skutkové závěry (odlišné od těch, na nichž založil právní posouzení věci odvolací soud), to jest o argumentaci, která je u dovolání, jehož přípustnost může založit jen ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., zapovězena.
V hranicích právních otázek, pro jejichž řešení bylo dovolání připuštěno, je dovolání i důvodné.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. V mezích dovolacího důvodu dle §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. tedy dovolací soud zkoumá, zda právní posouzení věci obstojí na základě v řízení učiněných skutkových závěrů.
Odvolací soud založil své rozhodnutí na úvaze, že mezi účastníky vznikl obchodní závazkový vztah, že žalovaná se na úkor dovolatele bezdůvodně obohatila přijetím plnění (nedokončené rostlinné výroby) bez právního důvodu a že tento nárok je promlčen, jelikož promlčení se řídí občanským zákoníkem (§107) a nikoli obchodním zákoníkem (§397).
Podle ustanovení §1 obch. zák. tento zákon upravuje postavení podnikatelů, obchodní závazkové vztahy, jakož i některé jiné vztahy s podnikáním související (odstavec 1). Právní vztahy uvedené v odstavci 1 se řídí ustanoveními tohoto zákona. Nelze-li některé otázky řešit podle těchto ustanovení, řeší se podle předpisů práva občanského. Nelze-li je řešit ani podle těchto předpisů, posoudí se podle obchodních zvyklostí, a není-li jich, podle zásad, na kterých spočívá tento zákon (odstavec 2).
Z ustanovení §261 odst. 1 obch. zák. se podává, že tato část zákona (rozumí se část třetí obchodního zákoníku) upravuje závazkové vztahy mezi podnikateli, jestliže při jejich vzniku je zřejmé s přihlédnutím ke všem okolnostem, že se týkají jejich podnikatelské činnosti.
Dle ustanovení §397 obch. zák., nestanoví-li zákon pro jednotlivá práva jinak, činí promlčecí doba čtyři roky.
Podle ustanovení §451 obč. zák. platí, že kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat (odstavec 1). Bezdůvodným obohacením je i majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu (odstavec 2).
Dle ustanovení §489 obč. zák. závazky vznikají z právních úkonů, zejména ze smluv, jakož i ze způsobené škody, z bezdůvodného obohacení nebo z jiných skutečností uvedených v zákoně.
Právní úprava bezdůvodného obohacení obsažená v občanském zákoníku (srov. i výše cit. ustanovení) je úpravou komplexní a uplatní se jak pro občanskoprávní vztahy, tak pro obchodní závazkové vztahy, jelikož obchodní zákoník institut bezdůvodného obohacení neupravuje (srov. §1 odst. 2 obch. zák.).
Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je též jednotná v závěru, že obchodním závazkovým vztahem může být i vztah, který je kompletně upraven v jiném zákoně, např. právě v občanském zákoníku. Podstatné je, aby šlo o tzv. relativní obchod ve smyslu ustanovení §261 odst. 1 a 2 obch. zák., o tzv. absolutní obchod ve smyslu výčtu podávajícího se z ustanovení §261 odst. 3 obch. zák. nebo o závazkový vztah, jemuž strany přisoudily povahu obchodního vztahu písemnou volbou práva podle §262 obch. zák. Je tomu tak proto, že obchodní zákoník neupravuje veškeré závazkové vztahy, do nichž podnikatelé, popřípadě jiné k tomu oprávněné osoby (srov. např. §261 odst. 2 obch. zák.), vstupují. Jen z toho, že určitý závazkový vztah je upraven pouze v občanském zákoníku, nelze vyvozovat, že jde o vztah občanskoprávní. Odtud plyne, že pro řešení otázky, zda promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení získaného přijetím plnění bez právního důvodu se řídí právní úpravou obchodního zákoníku nebo občanského zákoníku, je určující především povaha právního vztahu účastníků vzniklého takovým plněním.
K závěru, že vztah z bezdůvodného obohacení vzniklého přijetím plnění bez právního důvodu (srov. §451 odst. 2 obč. zák.) je obchodním závazkovým vztahem, je nezbytný předchozí úsudek, že majetkový prospěch, o jehož vydání se žádá, byl získán na základě vztahu který svým pojetím odpovídá výše cit. ustanovením §261 odst. 1 až 3 obch. zák. a §262 obch. zák. Odvolací soud o tom, že o takový vztah jde, nepochyboval, a bez další argumentace na dané téma uzavřel, že vztah účastníků je obchodním závazkovým vztahem.
Otázka, zda promlčení nároku na vydání bezdůvodného obohacení vzešlého z obchodního závazkového vztahu se řídí občanským zákoníkem nebo obchodním zákoníkem, byla až do nedávné doby rozdílně vykládána i na půdě Nejvyššího soudu. Nicméně ke sjednocení rozporné rozhodovací praxe na dané téma došlo rozsudkem velkého senátu obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 18. června 2003, sp. zn. 35 Odo 619/2002, uveřejněným pod číslem 26/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze kterého dále vychází rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. srpna 2003, sp. zn. 29 Odo 383/2001, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 11, ročník 2003 pod číslem 198, jakož i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2003, sp. zn. 29 Odo 813/2001, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 10, ročník 2003, pod číslem 180.
V těchto rozhodnutích Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, od kterého nevidí důvodu odchýlit se ani v této věci, a podle kterého obsahuje-li obchodní zákoník v ustanoveních §387 až §408 kogentní a ucelenou úpravu problematiky promlčení, je v obchodních závazkových vztazích vyloučeno použití ustanovení občanského zákoníku o promlčení. Právní úprava promlčení v obchodním zákoníku má komplexní povahu, a ani ze skutečnosti, že obchodní zákoník výslovně neupravuje počátek běhu promlčecí doby a její délku, pokud jde o právo na vydání bezdůvodného obohacení, neplyne nutnost použití právní úpravy občanského zákoníku (jeho §107), nýbrž pouze to, že tyto otázky je zapotřebí řešit dle obecných ustanovení obchodního zákoníku o promlčení (dle jeho §391 a §397). Jelikož obchodní zákoník je v poměru k občanskému zákoníku předpisem zvláštním, což platí i pro ustanovení §397 obch. zák. v poměru k ustanovení §107 obč. zák., použije se při řešení otázky promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení v obchodních vztazích především právní úprava obsažená v obchodním zákoníku
Jinak řečeno (jak se rovněž podává z výše označeného rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 383/2001), je-li vztah z bezdůvodného obohacení vzniklého přijetím plnění bez právního důvodu obchodním závazkovým vztahem, je promlčecí doba čtyřletá (§397 obch. zák.). Napadené rozhodnutí již prosto neobstojí, jelikož odvolací soud na jedné straně uzavřel, že vztah účastníků je obchodním závazkovým vztahem, na druhé straně však z tohoto závěru nevyvodil příslušné důsledky co do použitelnosti úpravy promlčení obsažené v obchodním zákoníku a otázku promlčení řešil (chybně) podle ustanovení práva občanského.
V mezích úvah o počátku běhu promlčení doby (lhostejno, zda dvouleté či čtyřleté) je pak právní posouzení věci odvolacím soudem neúplné a tudíž i nesprávné.
Podle §1 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „zákon o půdě“), vlastník pozemků je vlastníkem porostů na něm vzešlých; tím není dotčeno vlastnické právo zemědělských družstev k porostům na pozemcích jejich členů podle předpisů o zemědělském družstevnictví. U pozemků daných smluvně do užívání, je vlastníkem jiných než trvalých porostů uživatel, pokud se s vlastníkem nedohodne jinak.
Pro úvahu jakémkoli o bezdůvodném obohacení na úrok žalobce je především určující zodpovězení otázky vlastnictví porostů, jež měly vzejít ze sadby provedené žalobcem. Soudy tedy měly danou věc poměřovat též z hlediska naplnění podmínek předjímaných ustanovením §1 odst. 2 zákona o půdě.
Žalobce v dovolání tvrdí, že k bezdůvodnému obohacení žalované došlo až okamžikem sklizně jednotlivých (jím zasetých) plodin. Žalovaná pak ve vyjádření právem namítá, že dosavadní žalobní tvrzení se připínala k požadavku náhrady za rozpracovanou rostlinou výrobu podle stavu, který se na pozemcích nacházel v době, kdy je převzala. Žalobce sám v podání ze 17. března 1997 (č. l. 32-34), kterým doplnil skutková tvrzení žaloby, hovoří o tom, že do pozemků vložil na podzim roku 1992 a na jaře roku 1993 náklady, které spočívají zejména v „obdělání pozemků (vláčení podmítky, orba, hnojení, příprava k setí, vlastní osetí či osázení, chemické ošetření), nákup osiva a sadby, hnojiva, chemikálií, výdajů na provoz mechanizačních prostředků, mzdové a režijní náklady, což souhrnně představuje nedokončenou rostlinnou výrobu“. Že bezdůvodným obohacením má být „sklizeň nedokončené rostlinné výroby“, dodává žalobce vskutku až v dovolání.
O tom, že v dosavadní podobě byla žalobní tvrzení neúplná a vyžadovala doplnění, svědčí i způsob, jímž s pojmem „nedokončená rostlinná výroba“ naložily soudy nižších stupňů. Soud prvního stupně má v rozsudku za nesporné, že ve věci vzniklo bezdůvodné obohacení „realizací (provedením) nedokončené rostlinné výroby“. Tato věta uvedený pojem neobjasňuje (spíše jej ještě více zamlžuje). Odvolací soud pak spatřuje bezdůvodné obohacení v tom, že žalovaná převzala pozemky na nichž žalobce zasel osivo, zasázel sadbu a vykonával i další příslušné práce, z čehož uzavírá, že k 30. dubnu 1993 byla na pozemcích nedokončená rostlinná výroba ve vlastnictví žalobce. Odvolací soud si zjevně neuvědomil, jak absurdně vyznívá jeho závěr o „nedokončené rostlinné výrobě ve vlastnictví žalobce“ (k 30. dubnu 1993), ve spojení s významem, který termínu „nedokončená rostlinná výroba“ přisuzuje žalobce v podání ze 17. března 1997.
S přihlédnutím k tomu, jak je v zákonech i v právní teorii definována věc v právním smyslu, lze totiž stěží hovořit o trvajícím vlastnictví prací (činností) spočívajících v „obdělání pozemků“ (ve vláčení podmítky, orbě, hnojení, přípravě k setí, vlastním osetí či osázení a v chemickém ošetření). Stejně tak nelze vlastnit „nákup“ (osiva a sadby, hnojiva, chemikálií), „výdaje“ (na provoz mechanizačních prostředků), nebo „náklady“ (mzdové a režijní). Hovořit tu lze pouze o pohledávce vzniklé vynaložením: a) prostředků na nákup, osiva a sadby, hnojiva a chemikálií, b) výdajů na provoz mechanizačních prostředků, c) nákladů mzdových a režijních.
U osiva, sadby, hnojiva a chemikálií pak odvolací soud neměl přehlédnout, že jakmile došlo k zasetí, pohnojení či postřiku, staly se tyto druhové věci součástí pozemků a o jejich trvajícím vlastnictví již hovořit nelze (srov. §120 odst. 1 obč. zák.).
Podle §118a odst. 1 o. s. ř., ukáže-li se v průběhu jednání, že účastník nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti nebo že je uvedl neúplně, předseda senátu jej vyzve, aby svá tvrzení doplnil, a poučí jej, o čem má tvrzení doplnit a jaké by byly následky nesplnění této výzvy.
Řízení ve věci z větší části proběhlo před 1. lednem 2001. Pro závěr, že ustanovení občanského soudního řádu ve znění zákona č. 30/2000 Sb. se uplatní i pro řízení zahájená před 1. lednem 2001 (bod 1 hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb.), však není podstatné, jak dlouhou dobu před tímto datem řízení probíhalo a kolik procesních úkonů soud učinil v době od 1. ledna 2001 (shodně srov. např. rozhodnutí uveřejněné pod číslem 45/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Soud prvního stupně tedy pochybil tím, že žalobce ve smyslu §118a odst. 1 o. s. ř. nevyzval, aby doplnil vylíčení rozhodných skutečností tak, aby bylo jasné, zda předmětem bezdůvodného obohacení, jehož vydání se žádá, jsou vskutku jen vnosy do pozemků, jejichž vlastnicí žalovaná není, nebo zda má jít o hodnotu porostů sklizených žalovanou. Odvolací soud pak tím, že v uvedeném směru nezjednal nápravu, (že potřebu takového poučení rovněž pominul), zatížil i odvolací řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K takové vadě přitom Nejvyšší soud přihlíží u přípustného dovolání z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.). Zodpovědět otázku kladenou dovoláním, totiž zda k bezdůvodnému obohacení na úkor žalobce došlo již k 30. dubnu 1993 nebo později (sklizní), bude možné až po řádném doplnění žalobních tvrzení co do specifikace žalobního nároku.
Vyjde-li v souvislosti s poučením žalobkyně podle §118a odst. 1 o. s. ř. v řízení najevo, že bezdůvodným obohacením, jehož vydání se žalobkyně domáhá, jsou jen vnosy do pozemků jejichž vlastnicí žalovaná není, soudy nižších stupňů si budou muset položit otázku, zda majetkový prospěch získává osoba, přebírající pozemek, který – zjednodušeně řečeno – zoral a osel někdo jiný, jestliže na takovém pozemku nevzejde (z objektivních důvodů, např. pro nepřízeň počasí) žádná úroda. Je možné se v této souvislosti též ptát (a z rozsudku odvolacího soudu se odpověď nepodává), zda závěr, že se žalovaná právnická osoba coby nová uživatelka pozemků ve vlastnictví fyzických osob, obohatila na úkor žalující právnické osoby coby dřívější uživatelky pozemků ve vlastnictví fyzických osob, by obstál, i kdyby pozemky sice byly obdělány, leč kdyby na nich k 30. dubnu 1993 nebylo nic zaseto. Spočívá-li bezdůvodné obohacení ve vnosech do pozemků (v pracích vynaložených na jejich obdělání, prostředcích vynaložených na jejich ošetření a v tom, co bylo zaseto, leč nikoli sklizeno), pak je třeba vysvětlit, proč takovým zhodnocením pozemků získala majetkový prospěch jejich nová uživatelka (žalovaná) a nikoli vlastníci pozemků. Závěr o „vlastnictví nedokončené rostlinné výroby“ takovým vysvětlením - jak uvedeno výše – není.
Jelikož dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. byl uplatněn právem a řízení je též postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud, aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), napadený rozsudek zrušil; protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, dopadají i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i ten a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 2, 3 a 6 o. s. ř.).
Úkolem soudu prvního stupně bude, aby se především zabýval tím, zda a proč jde o obchodní závazkový vztah (odvolací soud závěr, že o takový vztah jde, formuloval, aniž by jej zdůvodnil). Nalezne-li v ustanoveních §261 a násl. obch. zák. oporu pro závěr, že vztah účastníků je obchodním závazkovým vztahem, pak musí vyjít z toho, že promlčecí doba je i u nároku na vydání bezdůvodného obohacení čtyřletá (§397 obch. zák.). Při úvaze o včasnosti žaloby přitom nebude určující, kdy byla podána na poštu, jak nesprávně uvádí odvolací soud, nýbrž to, kdy došla soudu (srov. i §402 obch. zák.).
Dále je nezbytné, aby soud aby před novým rozhodnutím žalobkyni, která svou povinnost tvrzení v dosavadním průběhu řízení plnila nesoustředěně, vyzval k doplnění žalobních tvrzení, tak, aby bylo zřejmo, úhrady jakých hodnot se po žalované domáhá coby bezdůvodného obohacení (aby bylo jasné zda jde o hodnotu sklizených porostů nebo o hodnotu jinou a jakou). Bude také namístě prověřit, co (jaké hodnoty) vlastně strany učinily nesporným, uvádějíce, že celkové náklady „nedokončené rostlinné výroby“ činí 4.521.312,- Kč.
Soud prvního stupně se dále ostříhá toho, aby pojem „žalobce“ (jímž je S. s. S. státní podnik) bez dalšího užíval (jak to ve svém rozhodnutí nesprávně činil nejen on, nýbrž i odvolací soud) k označení právního předchůdce žalobce (jímž byl státní podnik O., s. s. H.).
Právní názor dovolacího soudu je pro soud prvního stupně (odvolací soud) závazný (§243d odst. 1 věta první o. s. ř.). V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 24. března 2004
JUDr. Zdeněk Krčmář, v.r.
předseda senátu