ECLI:CZ:NS:2004:29.ODO.218.2004.1
sp. zn. 29 Odo 218/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Ivany Štenglové v právní věci žalobkyně Č. k. a., proti žalované JUDr. J. L., advokátce, jako správkyni konkursní podstaty úpadkyně … banky P., a. s. - v likvidaci, o určení pravosti pohledávky, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 4 Cm 128/2000, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. října 2003, č.j. 13 Cmo 217/2003-59, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 4. února 2003, č.j. 4 Cm 128/2000-30, zamítl žalobu o určení, že pohledávka žalobkyně ve výši 936.389,50 Kč přihlášená do konkursního řízení vedeného u téhož soudu pod sp. zn. 98 K 62/98 ve věci úpadkyně … banky P., a. s. - v likvidaci, je co do právního důvodu a výše po právu.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že právní předchůdce žalobkyně (S. f. ž. p. České republiky) podal 18. března 1999 přihlášku do konkursního řízení vedeného na majetek úpadkyně, v celkové výši 3,967.388,45 Kč, a to s odkazem na termínový vklad č. TV …. (dále jen „termínovaný vklad“). Přihlášená pohledávka byla správkyní konkursní postaty co do částky 936.389,50 Kč (sestávající z částky 854.548,14 Kč z titulu smluvních úroků za období od 12. srpna 1996 do data prohlášení konkursu na majetek úpadkyně a z částky 81.841,36 Kč z titulu úroků z prodlení za období od 12. srpna 1996 do 24. října 1996) popřena co do důvodu a výše. Právní předchůdce žalobkyně k výzvě správkyně konkursní podstaty ve třicetidenní lhůtě od doručení výzvy podal incidenční žalobu.
Odkazuje na ustanovení §35 odst. 2 zákona č. 21/1992 Sb., o bankách (dále jen „zákon o bankách“), na ustanovení §575 a násl. občanského zákoníku a na ustanovení §352 a násl. obchodního zákoníku, soud prvního stupně zdůraznil, že pravomocným rozhodnutím „o odnětí bankovní licence“ (jde o rozhodnutí … banky ze dne 8. srpna 1996, č.j. V 13/8-96) bylo úpadkyni zakázáno přijímat vklady, poskytovat úvěry a provozovat další bankovní činnost, vyjma nezbytného vypořádání pohledávek a závazků. Úpadkyni tak sice vznikla povinnost vrátit žalobkyni vklad včetně úroků z prodlení, nicméně smluvní úroky vyplývající z uzavřené smlouvy o termínovaném vkladu žalobkyni od 12. srpna 1996 nenáleží. Ve vztahu k úrokům z prodlení soud prvního stupně uzavřel, že žalobci náleží tyto úroky za dobu od 13. 8. 1996 do 23. 9. 1996, pročež ani v tomto rozsahu neshledal žalobu důvodnou.
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 9. října 2003, č.j. 13 Cmo 217/2003-59, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že určil, že pohledávka žalobkyně za úpadkyní přihlášená do konkursního řízení vedeného na majetek úpadkyně … banky P., a. s. v likvidaci ve výši 936.389,50 Kč, je po právu.
Odvolací soud, poté co doplnil dokazování smlouvou o termínovaném vkladu č. TV …. uzavřenou mezi právním předchůdcem žalobkyně a úpadkyní a smlouvou ze dne 22. září 1996 o poskytování informací a podkladů pro účely výplaty vkladů uzavřenou mezi úpadkyní a P., a. s., dospěl k závěrům od soudu prvního stupně odlišným.
Vykládaje ustanovení §35 odst. 2 zákona o bankách, odvolací soud sice přitakal soudu prvního stupně v závěru, že po odnětí bankovní licence banka nadále nesmí vykonávat svůj předmět činnosti, tj. přijímat vklady a poskytovat úvěry, ovšem současně zdůraznil, že „povinnosti ze smluv uzavřených předtím nezanikají“. Plnění smluvních úroků na základě již uzavřených smluv se proto „nestalo nemožným“, když pro takovýto závěr nebyly splněny podmínky vyžadované ustanovením §575 občanského zákoníku, popř. ustanovením §352 odst. 2 obchodního zákoníku. Žalobkyni tak vznikl nárok jak na úhradu smluvených úroků, tak i na zaplacení úroků z prodlení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, odvozujíc jeho přípustnost z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a namítajíc, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tj. uplatňujíc dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolatelka zastává názor, že z ustanovení §35 odst. 2 zákona o bankách je zřejmé, že „dotčená právnická osoba“ (tj. osoba, které bylo odňato povolení působit jako banka) nesmí přijímat vklady a poskytovat úvěry a vykonávat další činnosti, s výjimkou těch, které jsou nezbytné k vypořádání jejích pohledávek a závazků. Za „další činnosti“ ve smyslu výše uvedeného ustanovení považuje i vedení běžných účtů a termínovaných vkladů na základě uzavřených smluv. Je-li totiž rozhodnutím o odnětí povolení působit jako banka zapovězeno provádět „běžné bankovní činnosti a operace“, odpadá tím zdroj pro poskytování dohodnutých smluvních úroků, v důsledku čehož jsou běžné účty a termínované vklady „zakonzervovány“ a „nelze je navyšovat“ o smluvní úroky. Dovolatelka akcentuje, že užitek (smluvní úroky) může přinášet pouze funkční (tj. živý) termínovaný vklad a nikoli vklad zakonzervovaný a tudíž „mrtvý“. Jelikož odnětím „bankovní licence“ se banka stala nezpůsobilou k dohodnutému smluvnímu plnění a toto plnění se tak stalo nemožným, ve smyslu ustanovení §575 odst. 1 a 3 občanského zákoníku zanikla i povinnost platit dohodnuté smluvní úroky.
Proto dovolatelka požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Dovolání je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.; není však důvodné.
Jelikož vady, k nimž dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.) nejsou dovoláním namítány a z obsahu spisu se nepodávají, přezkoumal Nejvyšší soud - v hranicích právních otázek formulovaných dovoláním - správnost právního posouzení věci odvolacím soudem.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Pro právní posouzení věci jsou rozhodné především skutkové závěry, podle kterých:
1) rozhodnutím Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 21. prosince 1998, č.j. 98 K 62/98-27, byl na majetek … banky P., a. s. - v likvidaci prohlášen konkurs a správkyní konkursní podstaty ustavena JUDr. J. L.;
2) právní předchůdce žalobkyně přihlásil přihláškou ze dne 18. března 1999 (doručenou soudu 6. dubna 1999) do konkursního řízení vedeného na majetek úpadkyně pohledávku v celkové výši 3,967.388,45 Kč, s tím, že jde o pohledávku vzniklou na základě smlouvy o termínovaném vkladu č. TV …, a současně doložil „rozpis“ této pohledávky na jistinu, úroky a úroky z prodlení;
3) správkyně konkursní podstaty popřela pravost přihlášené pohledávky v rozsahu smluvních úroků požadovaných v sazbě 10% ročně za období od 12. srpna 1996 do data prohlášení konkursu na majetek úpadkyně ve výši 854.548,14 Kč a v rozsahu požadovaných úroků z prodlení za období od 12. srpna 1996 do 24. října 1996 ve výši 81.841,36 Kč;
4) výzva správkyně konkursní podstaty k podání incidenční žaloby byla právnímu předchůdci žalobkyně doručena 7. července 2000 a incidenční žaloba byla podána 7. srpna 2000 (pondělí), tj. ve třicetidenní lhůtě určené touto výzvou;
5) rozhodnutím … banky ze dne 8. srpna 1996, č.j. V 13/8-96, které nabylo právní moci 9. srpna 1996, bylo … bance P., a. s. odňato povolení působit jako banka.
Jelikož rozhodnutí … banky o odnětí povolení působit jako banka nabylo právní moci 9. srpna 1996, založil Nejvyšší soud další úvahy především na výkladu ustanovení zákona č. 21/1991 Sb., o bankách, ve znění účinném k tomuto datu, tj. ve znění zákonů č. 264/1992 Sb., č. 292/1993 Sb., č. 156/1994 Sb., č. 83/1995 Sb., č. 84/1995 Sb. a č. 61/1996 Sb.
Vzhledem k datu prohlášení konkursu na majetek … banky P., a. s. - v likvidaci (21. prosince 1998) a vzhledem k datu podání žaloby (7. srpna 2000) je v konkursních poměrech rozhodný výklad ustanovení zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění zákonů č. 122/1993 Sb., č. 42/1994 Sb., č. 74/1994 Sb., č. 117/1994 Sb., č. 156/1994 Sb., č. 224/1994 Sb., č. 84/1995 Sb., č. 94/1996 Sb., č. 151/1997 Sb., č. 12/1998 Sb., č. 27/2000 Sb., č. 105/2000 Sb. a č. 214/2000 Sb. (dále jen „ZKV“).
Podle ustanovení §23 odst. 2 ZKV konkursní věřitelé nevykonatelných pohledávek, které zůstaly sporné co do pravosti, výše nebo pořadí, mohou se domáhat určení svého práva; žalobu musí podat u soudu, který prohlásil konkurs, proti popírajícím konkursním věřitelům i správci; smějí se v ní dovolávat jen právního důvodu uvedeného v přihlášce nebo při přezkumném jednání a pohledávku mohou uplatnit jen do výše v nich uvedené. O pořadí pohledávky rozhoduje vždy soud.
K uplatnění popřené nevykonatelné pohledávky stanoví správce konkursnímu věřiteli, jehož nevykonatelná pohledávka byla popřena, třicetidenní lhůtu s poučením, že při zmeškání lhůty nelze k popřené nevykonatelné pohledávce nadále přihlížet (§23 odst. 4 ZKV).
Ustanovení §24 odst. 1 ZKV dále určuje, že správce je oprávněn popřít nevykonatelný nárok přihlášený konkursním věřitelem, výši nároku, nebo jeho právní důvod. O tom správce vyrozumí konkursního věřitele, o jehož nárok jde, a současně ho vyzve, aby svůj nárok, jeho výši nebo právní důvod uplatnil do třiceti dnů u soudu, který prohlásil konkurs, s tím, že jinak nelze k popřenému nevykonatelnému nároku, jeho výši nebo právnímu důvodu přihlížet.
Jelikož v daném případě nebylo mezi účastníky řízení sporu o tom, že incidenční žaloba byla podána ve lhůtě podle §23 odst. 4 a §24 odst. 1 ZKV a že byly splněny i další podmínky vyžadované ustanovením §23 odst. 2 ZKV, zabýval se dovolací soud, jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem a jeho obsahovým vymezením, především správností výkladu ustanovení §35 odst. 2 zákona o bankách, jak jej provedl odvolací soud, a to pokud jde o jeho část zakazující právnické osobě, které bylo pravomocně odňato povolení působit jako banka, provozovat „další činnosti“.
Výklad tohoto ustanovení se odvíjí od ustanovení §1 zákona o bankách, které upravuje rozsah činnosti bank, do něhož patří přijímání vkladů od veřejnosti a poskytování úvěrů [odst. 1 písm. a) a b)] a dále činnosti specifikované v odstavci 3 písm. a) až r) uvedeného ustanovení, nevyplývá-li z povolení působit jako banka něco jiného.
Systematickým, logickým, jazykovým a teleologickým výkladem ustanovení §35 odst. 2 a §1 odst. 1 a 3 zákona o bankách - dle přesvědčení Nejvyššího soudu - nelze než dovodit, že zákaz provozovat po právní moci rozhodnutí o odnětí povolení působit jako banka další činnosti se týká právě těch činností, jež může, resp. před právní mocí rozhodnutí o odnětí povolení působit jako banka, mohla banka vykonávat mimo přijímání vkladů od veřejnosti a poskytování úvěrů, tj. činností specifikovaných v ustanovení §1 odst. 3 zákona o bankách.
Takový zákaz se proto nemůže vztahovat k povinnostem platit úroky z již přijatých vkladů (rozuměj vkladů přijatých před právní mocí rozhodnutí o odnětí povolení působit jako banka), když výklad opačný (zastávaný dovolatelkou) by v kontextu ustanovení §35 odst. 2 zákona o bankách musel nepochybně znamenat i to, že by banka neměla povinnost například platit úroky z úvěrů čerpaných na základě úvěrových smluv uzavřených s … bankou, popř. zahraničními bankami, jakož i to, že by jí tímto dnem zaniklo rovněž právo na úhradu úroků z poskytnutých úvěrů. Má-li banka, které bylo pravomocně odňato povolení působit jako banka, do vypořádání svých pohledávek a závazků nadále postavení banky dle zákona o bankách, je nadále nositelkou práv a závazků, které pro ni vyplývají z právních vztahů vzniklých do právní moci rozhodnutí o odnětí povolení působit jako banka a které je povinna vypořádat.
Právní posouzení věci odvolacím soudem, podle něhož rozhodnutím o odnětí povolení působit jako banka (jeho právní mocí) nezaniká povinnost banky k úhradě úroků z vkladů, je tak správné.
Nebrání-li vzniku práva na úhradu úroků z termínovaného vkladu (a tomu odpovídající povinnosti banky k jejich zaplacení) ustanovení §35 odst. 2 zákona o bankách a nelze-li tudíž uvažovat o nemožnosti plnění ve smyslu ustanovení §352 odst. 2 obchodního zákoníku, potom otázka, zda dlužník (banka) má finanční prostředky použitelné na splnění svých peněžitých závazků (popř. zda si je může opatřit), je pro přijetí závěru o (ne)možnosti plnění bez právního významu. Jiný výklad by totiž ve svých důsledcích znamenal, že nemožnost plnění (a s ní spojený zánik závazku k peněžitému plnění) by nastala pokaždé, když dlužník ztratí možnost (ať již svým zaviněním nebo z objektivních příčin) vlastní podnikatelskou činností nabýt prostředků, které by mohl k úhradě svých peněžitých závazků použít.
Protože se žalované prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu správnost právního posouzení věci odvolacím soudem zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud, aniž nařídil jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení je odůvodněn ustanovením §25a odst. 1 ZKV, podle něhož ve sporu o pravost, výši nebo pořadí popřených pohledávek nemá žádný z účastníků proti správci právo na náhradu nákladů řízení (náklady vzniklé procesně úspěšné žalobkyni nevznikly - ve smyslu ustanovení §25a odst. 3 ZKV - zaviněním správce nebo náhodou, která se mu přihodila).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 26. října 2004
JUDr. Zdeněk Krčmář,v.r.
předseda senátu