ECLI:CZ:NS:2004:29.ODO.257.2004.1
sp. zn. 29 Odo 257/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Petra Gemmela v právní věci žalobce J. H., zastoupeného, advokátem, proti žalovanému F. Č., zastoupenému, advokátem, o zaplacení 94.441,20 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 4 C 1229/2000, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. března 2003, č.j. 17 Co 304/2001-50, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaný je povinen uhradit žalobci náklady dovolacího řízení ve výši 9.410,- Kč, do rukou jeho advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Napadeným rozsudkem změnil odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ze dne 30. 4. 2001, č.j. 4 C 1229/2000-26, v odvoláním napadeném zamítavém výroku tak, že uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 94.441,20 Kč s 15 % úrokem z prodlení ročně, z částky 47.222,- Kč od 1. 1. 1999 do 25. 9. 2000, s 10 % úrokem z prodlení ročně, z částky 47.222,- Kč od 1. 1. 2000 do 31. 12. 2000 a 10 % úrokem z prodlení ročně, z částky 94.444,- Kč od 1. 1. 2001 do zaplacení.
Odvolací soud, poté, co zopakoval dokazování listinami, dospěl k závěru, že odvolání žalobce je důvodné.
Ze shodného tvrzení účastníků a ze smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 23. 8. 1993 vzal odvolací soud za jednoznačně prokázané, že S. H., matka žalobce, měla v roce 1993 pohledávku ve výši 472.222,06 Kč vůči Z. d. M., která vznikla na základě zákona č. 42/1994 Sb. (správně 42/1992 Sb. - dále jen „transformační zákon“), a že tuto svou pohledávku smlouvou ze dne 23. 8. 1993 (dále též jen „první smlouva“) převedla úplatně na žalovaného, přičemž výše úplaty byla sjednána ve výši převáděného nároku. Touto smlouvou bylo také prokázáno, že žalovaný se zavázal zaplatit úplatu v deseti splátkách, a to počínaje rokem 1995 a konče rokem 2004. Každou splátku měl žalovaný zaplatit ve výši 10 % ze sjednané úplaty. V první smlouvě nebyla mezi žalovaným a S. H. sjednána ztráta výhody splátek pro případ, že by se žalovaný dostal do prodlení se zaplacením některé splátky.
Mezi účastníky také nebylo sporné, a soud tak mohl vzít za prokázané, že na základě první smlouvy žalovaný S. H. dohodnutou úplatu platil, a to až do roku 1998 včetně. V řízení dále nebylo sporné, že další splátky již žalovaný nezaplatil.
Podstatou sporu zůstala otázka, zda S. H. postoupila pohledávku vůči žalovanému na žalobce. Žalobce předložil smlouvu o postoupení pohledávky ze dne 10. 4. 1998 (dále též jen „druhá smlouva“). Ze záhlaví této smlouvy vyplývá, že byla uzavřena podle §33a zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“). Z článku 1 druhé smlouvy vyplývá, že S. H., jako postupitelka, má z titulu majetkového podílu z transformace podle transformačního zákona pohledávku vůči žalovanému ve výši 377.777,64 Kč, a že druhou smlouvou postupuje uvedenou pohledávku v celé výši na J. H.
Odvolací soud uzavřel, že podle §35 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem. Odvolací soud se neztotožnil s právním názorem soudu prvního stupně, podle kterého byla rozhodující citace §33a zákona o půdě v záhlaví druhé smlouvy. Pro posouzení smlouvy není rozhodující nepřesná (nebo i nesprávná) citace zákona, nýbrž vůle toho, kdo smlouvu uzavírá. Z obsahu druhé smlouvy vyplývá, že jednoznačným záměrem S. H. bylo převést svou pohledávku ve výši 377.777,64 Kč vůči žalovanému, na J. H.
Dále odvolací soud uzavřel, že je sice pravda, že pohledávka nebyla identifikována nejvhodnějším způsobem - lepší byla identifikace jako „pohledávka vzniklá na základě smlouvy mezi S. H. a žalovaným ze dne 23. 8. 1993“. S. H. ve smlouvě pohledávku identifikovala jako pohledávku vzniklou z transformace, což je dostačující k identifikaci pohledávky. Podstatné pak je zejména to, že pohledávka je řádně vyčíslena.
Odvolací soud dovodil, že ve věci nemá právní význam to, že ve druhé smlouvě je chybně uvedeno bydliště žalovaného nebo že nebyla podepsána dne 10. 4. 1998, ale až dne 27. 4. 1998. Jak již bylo řečeno, jednoznačnou vůlí S. H. bylo převést svou pohledávku na J. H. Takto postoupit pohledávku jí umožňuje ustanovení §524 odst. 1 obč. zák. Právní hodnocení smlouvy o postoupení pohledávky je v případě sporu úkolem soudu, nikoli účastníků závazkového vztahu. Odvolací soud uzavřel, že pohledávka S. H. vůči žalovanému na žalobce přešla.
Důvodná nebyla podle odvolacího soudu ani námitka žalovaného, že S. H. dopisem ze dne 7. 3. 1998 odstoupila od první smlouvy. I tento úkon odvolací soud hodnotil zejména podle obsahu a vůle toho, kdo úkon učinil. I když v textu dopisu S. H. uvedla, že odstupuje od smlouvy ze dne 23. 8. 1993, dodala současně, že trvá na bezpodmínečném zaplacení celého dluhu do 30. 3. 1998. Z celého kontextu dopisu tedy vyplývá, že S. H. nechtěla odstoupit od první smlouvy, ale chtěla pouze, aby žalovaný úplatu za postoupení pohledávky zaplatil okamžitě do 30. 3. 1998.
Na základě výše uvedeného dospěl odvolací soud k závěru, že žalobce je v této věci aktivně legitimován.
Odvolací soud se zabýval i námitkou promlčení, kterou vůči žalovanému nároku z opatrnosti vznesl žalovaný. Ze skutkových tvrzení účastníků vyplývá, že žalovaná částka představuje nezaplacenou pátou a šestou splátku, kterou měl žalovaný podle první smlouvy zaplatit do 31. 12. 1999 a do 31. 12. 2000. Žaloba byla podána dne 20. 6. 2000 a nárok žalobce se promlčí v obecné promlčecí době v trvání tří let podle §101 obč. zák. Vzhledem k datu podání žaloby je námitka promlčení žalovaného nároku nedůvodná.
Jako nedůvodnou hodnotil odvolací soud rovněž námitku žalovaného, že S. H. na žalobce převedla neexistující pohledávku, neboť pohledávka z transformace mohla platně existovat jen vůči družstvu nikoli vůči fyzické osobě. K tomu odvolací soud uzavřel, že podle §33a odst. 1 zákona o půdě mohly být pohledávky smluvně převáděny na jiné osoby a pokud se tak stalo, nabyvatel měl postavení oprávněné osoby podle citovaného zákona. K tomu odkázal na již ustálenou judikaturu Nejvyššího i Ústavního soudu.
Na základě shora uvedeného dospěl odvolací soud k závěru, že z druhé smlouvy vznikla žalovanému povinnost zaplatit postupníkovi, tj. žalobci, úplatu za postoupenou pohledávku podle první smlouvy. Nebylo právně rozhodné, zda a kdy postupitel oznámil žalovanému postoupení pohledávky. Pokud by postoupení pohledávky žalovanému neoznámil, ten by se mohl zprostit svého závazku plněním postupiteli. V projednávané věci však bylo postoupení pohledávky žalovanému oznámeno minimálně dnem doručení žalobního návrhu. Důkazní břemeno k prokázání zaplacení úplaty za postoupení pohledávky leželo v tomto sporu na žalovaném. Ten v řízení netvrdil ani neprokázal, že by cokoli na poslední dvě splátky zaplatil.
Dále odvolací soud uzavřel, že žalobci vzniklo i právo na zaplacení úroků z dlužných částek, a to na základě ustanovení §517 odst. 2 obč. zák.
Na základě shora uvedených závěrů odvolací soud podle ustanovení §220 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) napadený rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, jak se uvádí ve výroku.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázal na ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
V dovolání především uvádí, že podle jeho názoru soud nedostatečně přihlédl k té části ustanovení §35 odst. 2 obč. zák., která umožňuje hodnocení právního úkonu též podle vůle jednajícího, není-li však tato vůle v rozporu s jazykovým projevem. Žalovaný tvrdí, že pokud se jedná o odstoupení od první smlouvy, je hodnocení odvolacího soudu v příkrém rozporu s obsahem tohoto úkonu, neboť v tomto úkonu se výslovně naznačuje, že mu předcházelo několikeré ústní jednání a tím nepřímo implikuje splnění podmínky pro odstoupení podle ustanovení §517 odst. 1 obč. zák. Označení úkonu, tedy slovo „odstupuje“ je graficky zvýrazněno a z tohoto zvýraznění nelze usuzovat než to, že jím měla jednající osoba na mysli právní účinky odstoupení.
Při hodnocení námitky žalovaného spočívající v nedostatku aktivní legitimace žalobce odvolací soud v napadeném rozsudku nedostatečně přihlédl k požadavkům ustanovení §37 odst. 1 obč. zák. na určitost a srozumitelnost právního úkonu, neboť, pokud úkon paní H. učiněný 7. 3. 1998 podle názoru odvolacího soudu neměl účinky odstoupení od smlouvy, nemohla mít dne 10. resp. 27. 4. 1998 jmenovaná vůči žalovanému pohledávku „z titulu majetkového podílu z transformace“, podle příslušného ustanovení zákona č. 42/1994 Sb., neboť podle tohoto zákona, což je zákon o penzijním připojištění se státním příspěvkem, jí taková pohledávka vzniknout nemohla. Taková pohledávka jí nemohla vzniknout ani podle transformačního zákona, neboť podle toho jí mohla taková pohledávka vzniknout pouze vůči družstvu.
K identifikaci pohledávky jako předmětu smlouvy o postoupení pohledávky, je třeba určit právní důvod vzniku pohledávky, její výši a dlužníka, přičemž ve druhé smlouvě uzavřené mezi paní H. a žalobcem jsou tyto požadavky splněny tak, že se jedná o pohledávku z titulu majetkového podílu z transformace, tedy „v běžném jazykovém usu“ o pohledávku vzniklou podle transformačního zákona, „čemuž zjevně nasvědčuje i článek II této smlouvy, podle něhož má žalobce vůči povinnému postavení oprávněné osoby“, neboť pojem oprávněné osoby je běžně spojován právě s postavením fyzických osob vůči družstvům podle transformačního zákona. Slovní vyjádření důvodu vzniku pohledávky je v této souvislosti jednoznačné a pokud by i vůle jednající osoby směřovala k postoupení pohledávky spočívající v jejím právu na úplatu za pohledávku postoupenou žalobci první smlouvou, učinila tak jazykovým projevem, který byl v rozporu s její vůlí.
Z uvedených důvodů je žalovaný přesvědčen, že smlouva uzavřená paní H. a žalobcem je neplatná. V případě platnosti jejího odstoupení od první smlouvy se žalovaným převedla na žalobce neexistující pohledávku neboť vůči žalovanému pohledávku z titulu majetkového podílu z transformace mít nemohla a nemohla za ním mít ani pohledávku podle zákona č. 42/1994 Sb.
Dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání poté, co zrekapituloval předchozí průběh sporu, uvedl, že se odvolací soud pečlivě zabýval jednotlivými právními úkony účastníků resp. právní předchůdkyně žalobce, správně aplikoval příslušná ustanovení zákona a správně dovodil, že žalobce je v tomto řízení aktivně legitimován. Z uvedeného podle žalobce vyplývá, že dovolání není důvodné.
Žalobce navrhuje, aby dovolací soud dovolání odmítl, neboť je zjevně bezdůvodné nebo je zamítl z toho důvodů, že rozhodnutí odvolacího soudu je věcně správné.
Dovolání je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
Dovolací soud se ztotožnil s právním posouzením věci odvolacím soudem. Nelze ničeho namítat, proti jeho závěru o tom, že pro posouzení druhé smlouvy není rozhodné, že odkazuje na ustanovení §33a zákona o půdě, podle kterého postoupila S. H. pohledávku z transformace první smlouvou, nikoli na ustanovení §524 obč. zák., neboť označení ustanovení zákona, podle kterého účastník při úkonu postupuje jeho účastníkem není při posuzování tohoto postupu soudem rozhodující. Rozhodující je, jak správně uzavřel odvolací soud, vůle jednajícího převést pohledávku a to, zda takový převod byl možný a dovolený. Obě tyto podmínky byly v projednávané věci splněny, a proto je závěr odvolacího soudu správný.
Pokud pak dovolatel namítá, že pohledávka nebyla ve druhé smlouvě dostatečně identifikována, dovolací soud se s jeho názorem neztotožňuje. Je-li postupovaná pohledávka identifikována ve smlouvě jako pohledávka z titulu majetkového podílu z transformace vůči žalovanému ve výši 377.777,64 Kč a S. H. převedla na žalovaného pohledávku, kterou měla z tohoto titulu, je takové označení k identifikaci pohledávky, kterou převedla první smlouvou na žalovaného, dostatečná a dostatečná je i k identifikaci pohledávky, kterou převedla na žalobce.
A konečně se dovolací soud ztotožnil i s hodnocením odvolacího soudu ohledně dopisu představujícího dle dovolatele „odstoupení od smlouvy“ S. H. Z celého kontextu dopisu, jak správně uzavřel odvolací soud, vyplývá, že úmyslem S. H. nebylo dosáhnout zániku závazků ze smlouvy, ale jejím úmyslem bylo dosáhnout zaplacení celé dlužné částky najednou, nikoli ve splátkách, jak bylo sjednáno v první smlouvě. S. H. sice v textu smlouvy uvedla, že od smlouvy odstupuje, současně však uvedla, že trvá na bezpodmínečném zaplacení celého dluhu do 30. 3. 1998, z čehož lze výkladem dovodit, že „odstoupením“ mínila zrušení splátkového režimu dohodnutého ve smlouvě, podle kterého by byla celá částka splatná až 31.12.2004, nikoli tedy, jak požadovala, 30. 3. 1998.
Není tedy správný závěr dovolatele, že vůle jednající osoby byla v rozporu s jejím projevem, ale projev dovolatelky není zcela jasný, a bylo tedy třeba přikročit k jeho výkladu, jak to učinil odvolací soud.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu je správné, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení §243b odst. 2 věta první o. s. ř. zamítl.
O nákladech dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., tak, jak se uvádí ve výroku a přiznal žalobci náhradu nákladů podle ustanovení §3 odst. 1 bod 5 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve výši 9.335,-Kč a paušální náhradu nákladů řízení podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Jestliže žalovaný nesplní dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se žalobce domáhat jeho výkonu.
V Brně 10. listopadu 2004
JUDr. Ivana Štenglová,v.r.
předsedkyně senátu