ECLI:CZ:NS:2004:29.ODO.274.2003.1
sp. zn. 29 Odo 274/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Faldyny, CSc. a soudců JUDr. Ivany Štenglové a JUDr. Petra Gemmela v právní věci žalobkyně P. s., a. s., proti žalovanému J. O., zastoupenému, advokátem, o zaplacení 79.730,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 5 C 790/97, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. ledna 2003, čj. 29 Co 640/2002 - 151, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 22. ledna 2003, čj. 29 Co 640/2002-151, a rozsudek Okresního soudu v Nymburce ze dne 14. října 2002, čj. 5 C 790/97-130,
Odůvodnění:
Okresní soud v Nymburce rozhodl v záhlaví označené věci rozsudkem ze dne 14. října 2002, čj. 5 C 790/97 - 130, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 79.730,- Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 16% ročně od 11. 10. 1997 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.) a že žaloba se v části, podle které je žalovaný povinen zaplatit žalobkyni úrok z prodlení z částky 79.730,- Kč ve výši 16% ročně od 25. 7. do 10. 10. 1997, zamítá (výrok II.). Ve výroku III. soud prvního stupně zavázal žalovaného zaplatit žalobkyni náklady řízení.
V odůvodnění rozsudku soud zejména uvedl, že žalovaný si od žalobkyně vypůjčil 539 kusů mobilních zábran (oplocenek) na akci A. 95, z nichž 67 kusů žalobkyni nevrátil.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že byly splněny všechny předpoklady pro vznik nároku žalobkyně na náhradu škody a žalobě vyhověl.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze rozsudkem označeným v záhlaví rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil s tím, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud shledal nedůvodnou námitku odvolatele o neúplně zjištěném skutkovém stavu věci a opakoval dokazování vyjmenovanými listinami, které navrhli a předložili účastníci již u okresního soudu.
Odvolací soud měl za prokázané, že v daném případě se jedná o obchodní závazkový vztah mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti, a proto odpovědnost žalovaného za vzniklou škodu posoudil podle §373 a násl. obchodního zákoníku (dále též „obch. zák.“).
V řízení bylo nepochybně prokázáno, že žalovaný porušil svou povinnost vrátit žalobkyni 67 ks zapůjčených oplocenek, a odvolací soud proto uzavřel, že žalovaný je povinen nahradit žalobkyni způsobenou škodu. Proto napadený rozsudek soudu prvního stupně ve smyslu ustanovení §219 občanského soudního řádu (dále též „o. s. ř.“) potvrdil.
Proti tomuto rozsudku podal žalovaný dovolání s odkazem na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. s tím, že podle jeho názoru má napadené rozhodnutí ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Otázku zásadního právního významu spatřuje v posouzení, zda v daném případě jde o vztah občanskoprávní a je nutno použít i ustanovení občanského zákoníku anebo jde o vztah obchodněprávní a je nutno použít výhradně ustanovení obchodního zákoníku (při podnikatelském nájmu věcí movitých) a jaký charakter pak mají vztahy vyplývající z odpovědnosti za škodu. Podle názoru dovolatele soudy tuto otázku neřeší a nevykládají jednotně.
Dovolatel se domnívá, že tuto právní otázku vyřešil odvolací soud nesprávně, když v rozporu s ustanovením §261 odst. 6 obch. zák. aplikoval obchodní zákoník, ačkoli měla být aplikována zvláštní úprava občanského zákoníku o podnikatelském nájmu věcí movitých (§721 až 723 občanského zákoníku, dále též „obč. zák.“), speciálně pak ustanovení §722 odst. 2 o povinnosti nájemce nahradit škodu při ztrátě věcí, která není založena na objektivní odpovědnosti. Odvolací soud se však zaviněním žalovaného vůbec nezabýval.
Jako dovolací důvod uvádí dovolatel, že rozhodnutí podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Odvolací soud věc posuzoval podle jiného právního předpisu, než měl. „Zapůjčení“ nelze podřadit pod pojem nájem, z něhož odvolací soud vycházel, jednalo by se spíše o výpůjčku.
Dovolatel zpochybňuje hodnocení provedených důkazů odvolacím soudem, pokud jde o nevrácení mobilních zábran (oplocenek) s tím, že žalovaný tvrzenou ztrátu oplocenek nezavinil, což v řízení prokázal.
Dovolatel vytýká odvolacímu soudu též neúplné zjištění skutkového stavu, ze kterého vyplývají nesprávné právní závěry. Nesprávným postupem odvolacího soudu nebyl připuštěn jako nadbytečný znalecký posudek ke stanovení hodnoty údajně nevrácených oplocenek a odvolací soud nesprávně vycházel z ceny nových oplocenek, které si žalobkyně nechala vyrobit, ačkoli zapůjčené oplocenky nebyly nové, ale opotřebované. Žalobkyně tak neunesla důkazní břemeno k výši tvrzené škody. Přitom žalobkyně účtovala žalovanému pronájem (půjčení) oplocenek, nikoliv správně podnájem. Žalobkyně ani neprokázala, že uhradila třetí osobě (majiteli oplocenek) vzniklou škodu a že tedy ke vzniku škody na straně žalobkyně vůbec došlo. To, že žalobkyně nechala vyrobit 67 ks oplocenek není důkazem o tom, že šlo o náhradu za údajně ztracené oplocenky a žalobkyně neunesla důkazní břemeno, kolik oplocenek zapůjčila a jaká jí vznikla škoda.
Dovolatel navrhuje rovněž odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí podle §243 o. s. ř. a požaduje, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil posledně jmenovanému soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací se na prvním místě zabýval otázkou přípustnosti dovolání, poněvadž dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu může být v daném případě přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jehož se dovolatel výslovně dovolává, tj. že rozsudkem odvolacího soudu bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tzn. že jde o takovou právní otázku, na níž je výrok odvolacího soudu z hlediska právního posouzení věci založen. Zásadní právní význam pak má taková právní otázka, jejíž řešení má význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale pro rozhodovací činnost (judikaturu) soudů vůbec (popř. jde-li o řešení právní otázky, které je v rozporu s hmotným právem).
Po právní stránce zásadní význam rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud shledává, a potud má dovolání za přípustné, v řešení otázky výkladu ustanovení §261 odst. 6 obch. zák. ve znění účinném do 31. prosince 2000, a to zda se nárok na náhradu škody vzniklé z právního vztahu založeného smlouvou (smluvním typem) upravenou pouze v občanském zákoníku řídí, jde-li o obchodní závazkový vztah, jen ustanoveními občanského zákoníku nebo i obchodním zákoníkem.
Tomuto výkladu předmětného ustanovení však musí předcházet posouzení, zda vztah mezi účastníky je skutečně vztahem obchodním, tj. zda při jeho vzniku bylo s přihlédnutím ke všem okolnostem zřejmé, že se týkal jejich podnikatelské činnosti (viz §261 odst. 1 obch. zák.).
V projednávané věci soud prvního stupně vycházel z právního názoru, že jde o vztah občanskoprávní a aplikoval ustanovení §666 odst. 1, §420 odst. 1 a 2 obč. zák.
Naproti tomu odvolací soud, aniž by učinil jiná skutková zjištění (v odůvodnění rozhodnutí pouze konstatoval, že důkazy, jejichž výčet současně provedl, opakoval), vyhodnotil tento vztah jako obchodní, přičemž nijak nekonkretizoval, v čem (v jakých okolnostech – např. předmět podnikání a podobně) se podnikatelské činnosti účastníků (zejména pokud jde o žalobkyni) týká, a uvedený vztah nepodřadil ani žádnému ze smluvních typů upravených obchodním nebo občanským zákoníkem.
Absence těchto, pro následné právní posouzení nezbytných, skutkových zjištění potom neumožňuje přijetí závěru o tom, zda jde skutečně o vztah obchodní či nikoli, a nedovoluje tak – ve spojení s neuvedením jako právní kvalifikace – ani řešení na takový závěr navazující otázky, zda v případě, že by šlo opravdu o vztah obchodní a přitom o smluvní typ upravený pouze občanským zákoníkem, by se náhrada škody řídila – ve smyslu ustanovení §261 odst. 6 obch. zák. – pouze občanským zákoníkem nebo obchodním zákoníkem a (při absenci právní úpravy v něm) zákoníkem občanským.
Jelikož odvolací soud důvodnost žalobkyní uplatněného nároku na náhradu škody posuzoval podle právní úpravy obsažené v odchodním zákoníku, aniž by se zabýval okolnostmi z pohledu ustanovení §261 odst. 1 a 6 obch. zák. pro závěr o nutnosti aplikace tohoto právního předpisu významnými, zatížil dovolací řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu, bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), podle ustanovení §243b odst. 2 části věty za středníkem o. s. ř. zrušil. Protože důvody, pro které nemohlo obstát rozhodnutí odvolacího soudu, dopadají, pokud jde o nedostatky týkající se posouzení skutečností významných z hlediska výkladu výše zmíněných ustanovení obchodního zákoníku, i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud v rozsahu dovoláním dotčeném i je a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§243d odst. 1 část věty první za středníkem o. s. ř.).
V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně 26. října 2004
JUDr. František Faldyna, CSc.,v. r.
předseda senátu