ECLI:CZ:NS:2004:29.ODO.461.2004.1
sp. zn. 29 Odo 461/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci návrhu C.-G., s.r.o., na zápis změn do obchodního rejstříku, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. Rg. C 20612, o dovolání navrhovatelky proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. ledna 2003, č.j. 5 Cmo 339/2002-200, takto:
Dovolání se zamítá.
Odůvodnění:
Usnesením ze dne 26. 10. 1999, č.j. Firm 27352/99 Rg. C 20612-103, vyhověl soud prvního stupně návrhu společnosti G., s.r.o. (dnes C.-G., s.r.o.) – dále též jen „navrhovatelka“), na povolení zápisu výmazu jednatele a společníka Ch. D. a zápisu jednatele O. R. J. a společníka C.-G., SPRL, do obchodního rejstříku.
Napadeným usnesením zastavil odvolací soud odvolací řízení z důvodu nedostatku podmínky řízení spočívající v tom, že za navrhovatelku podal a podepsal odvolání advokát, jemuž udělil plnou moc jménem společnosti Ch. D. v době, kdy již nebyl jednatelem.
V odůvodnění svého usnesení odvolací soud uvedl, že z obsahu spisu zjistil, že dne 11.10.1999 udělil Ch. D. plnou moc JUDr. P. E. k zastupování navrhovatelky s tím, že je jejím jednatelem.
Z obsahu spisu odvolací soud dále zjistil, že se v něm nacházejí dvě „smlouvy o převodu obchodního podílu G., s.r.o.“, jedna ze dne 12. 5. 1999 (č.l. 34) – dále jen „první smlouva“ a druhá ze dne 2. 6. 1999 (č.l. 72) – dále jen „druhá smlouva“. V první smlouvě je jako nabyvatel uvedena C.-G., s.r.o. a je podepsána Ch. D. „nadepsaným jako převodce“, jehož podpis ověřila notářská tajemnice A. J. dne 28. 5. 1999 a O. R. J., „nadepsaným jako nabyvatel“, jehož podpis ověřila dne 3. 6. 1999 notářka JUDr. V. H. V bodě V. smlouvy je uvedeno že nabude účinnosti dnem vzniku společnosti.
Ve druhé smlouvě je jako nabyvatel uvedena C.-G., s.r.o. zastoupená jednatelem O. R. J. a podepsal ji O. R. J. označený jako jednatel C.-G., s.r.o. V bodě V. této smlouvy není uvedeno že nabude účinnosti dnem vzniku společnosti. Podpisy Ch. D. i O. R. J. ověřila ve druhé smlouvě notářka JUDr. V. H. dne 3. 6. 1999.
V obou smlouvách je shodně uvedeno, že se obchodní podíl jediného společníka G., s.r.o. bezúplatně převádí na C.-G., s.r.o., přičemž nabyvatel prohlašuje, že obchodní podíl přejímá a přistupuje k zakladatelské listině společnosti.
Dne 9. 9. 1999 byl rozhodnutím jediného společníka v působnosti valné hromady odvolán z funkce jednatel Ch. D. a do této funkce ustanoven O. R. J. Toto rozhodnutí společnost dodatečně doložila. Podpis O. R. J., označeného jako jednatel C.-G., SPRL, je úředně ověřen.
Odvolací soud doplnil dokazování výslechem notářky JUDr. V. H. (dále jen „svědkyně“), která uvedla, že druhou smlouvu ověřovala osobně tak, že účastníci před ní uznali své podpisy za vlastní. K první smlouvě, předložené pouze ve fotokopii, uvedla, že podle obsahu ověřovací knihy byl podpis pana J. ověřen dne 3. 6. 1999 pod č. 2672/99. Podle ověřovací knihy byly dne 3. 6. 1999 v její kanceláři ověřeny tři podpisy pana J. a dva podpisy pana D. O průběhu ověřování z ověřovací knihy vyplývá, že byly předloženy celkem tři listiny o kterých oba účastníci prohlásili, že jde o listiny téhož znění.
Dále svědkyně uvedla, že nemůže vyloučit, že v době mezi zápisem textu listin do ověřovací knihy a okamžikem, kdy před ní účastníci uznali své podpisy za vlastní nebylo s listinami manipulováno. Účastníci po určitou krátkou dobu, kdy ji pracovnice upozorňovala, že bude třeba ověřit podpisy, zůstali v místnosti, kde se ověřování provádělo, sami. Trvá však na tom, že od okamžiku, kdy účastníci před ní uznali podpisy za vlastní a ona podpisy ověřila, nemohlo dojít k jakékoli manipulaci. Je věcí účastníků, aby v době, kdy podpisy uznávají za vlastní, byli s listinou seznámeni a věděli, co podepisují.
Svědkyně dále potvrdila, že podle její ověřovací knihy nebyla v její kanceláři podepsána žádná listina ze dne 2. 6. 1999. K tomu uvedla, že nemůže vyloučit, že ověření podpisu bylo – s ohledem na případnou manipulaci – provedeno na jiné listině, než na té, která byla předložena při zápisu textu do ověřovací knihy, neboť v okamžiku uznání podpisu za vlastní je rozhodující, zda účastník prohlásil, že na dané listině je jeho podpis, nikoli zápis v ověřovací knize.
Vycházeje z obsahu předložených listin a výslechu svědkyně, dospěl odvolací soud k závěru, že tvrzení odvolatele, že první a druhá smlouva jsou, až na rozdíly v datu, naprosto obsahově a formulačně totožné, je nepravdivé.
Porovnáním první a druhé smlouvy, zejména rozdílů odstavců a mezer mezi nimi, je podle odvolacího soudu tvrzená dodatečná manipulace po ověření podpisu notářem dne 23. 6. 1999, vyloučena. Proto také nebylo třeba doplnit dokazování o znalecký posudek o tom, zda touto listinou bylo po úředním ověření podpisů manipulováno.
Z výpovědi svědkyně má odvolací soud také za prokázáno, že podpisy O. R. J. a Ch. D. jsou pravé. Případná manipulace listinami před jejich předložením k ověření podpisů je právně bezvýznamná, neboť v době uznání podpisu za vlastní je rozhodující, zda účastník prohlásí, že jde o jeho podpis, není rozhodující zápis v ověřovací knize. Druhá smlouva tedy obsahuje všechny náležitosti stanovené zákonem. Ve smlouvě použitá zkratka „s.r.o.“ je českým ekvivalentem pro označení téže formy obchodní společnosti v Belgii. Toto formální pochybení nemůže mít za následek neplatnost smlouvy.
Ve spisu se nachází rozhodnutí jediného společníka podle ustanovení §132 obchodního zákoníku ze dne 9.9.1999 o „změně jednatele společnosti“, opatřené úředně ověřeným podpisem jednatele jediného společníka. K jinému, vadnému rozhodnutí z téhož data, které se nachází rovněž ve spisu, odvolací soud nepřihlédl. Neshledal přitom důvod k provedení navrhovaného výslechu O. R. J., který považoval pro rozhodnutí za bezvýznamný.
Odvolací soud uzavřel, že druhá smlouva je platná. Jednatel Ch. D. byl dne 9. 9. 1999 platně odvolán z funkce jednatele, a proto nemohl za navrhovatelku dne 11. 10. 1999 platně udělit plnou moc JUDr. E. Podal-li na základě takové plné moci jmenovaný za společnost odvolání, trpí toto odvolání vadou, která brání pokračování v odvolacím řízení, přičemž nedostatek plné moci nelze odstranit. Proto odvolací soud řízení podle ustanovení §211 a §104 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) pro nedostatek podmínky řízení zastavil.
Proti usnesení odvolacího soudu podal JUDr. P. E. za navrhovatelku dovolání, které bylo soudu prvního stupně doručeno faxem dne 3. 3. 2004 a následujícího dne doplněno předložením originálu.
Co do jeho přípustnosti odkázal na ustanovení §238a odst. 1 písm. f) o. s. ř.
Namítá, že v odvolacím řízení bylo prokázáno, že existují vážné nesrovnalosti týkající se listin, na nichž svědkyně ověřovala podpisy O. R. J. a Ch. D. Podle ověřovací knihy svědkyně nebyly v její kanceláři dne 3. 6. 1999 ověřovány podpisy na žádné listině ze dne 2. 6. 1999. Druhá smlouva, která byla podkladem pro povolení zápisu výmazu Ch. D. do obchodního rejstříku, však byla údajně uzavřena právě tohoto dne, přičemž podpisy na ní svědkyně ověřila 3. 6. 1999. Dovolatel tvrdí, že druhou smlouvu nepodepsal, protože k tomu neměl důvod, neboť podepsal první smlouvu. Je nelogické, aby dne 3. 6. 1999 nechal ověřit svůj podpis na další smlouvě o převodu obchodního podílu mezi týmiž účastníky a aby O. R. J. s jeho vědomím dne 3. 6. 1999 ověřoval svůj podpis jak na smlouvě o převodu obchodního podílu ze dne 12. 5. 1999, tak na smlouvě o převodu obchodního podílu ze dne 2. 6. 1999.
Uvedené nesrovnalosti týkající se podepisování a ověřování podpisů v první a druhé smlouvě jsou podle dovolatelky velmi zásadní a zpochybňují platnost druhé smlouvy. Podle dovolatelky odvolací soud popsané závažné nedostatky smlouvy bagatelizoval, stejně jako skutečnost, že druhá smlouva uvádí v záhlaví jako nabyvatele obchodního podílu C.-G., s.r.o. a je podepsána pouze fyzickou osobou - O. R. J. „a firma C.-G., s.r.o. zde uvedena není.“ Dovolatelka též poukazuje na to, že v záhlaví druhé smlouvy se jako nabyvatelka uvádí C.-G., s.r.o., přičemž taková společnost v Belgii neexistuje a soud ji ztotožňuje se společností C.-G., SPRL.
Konečně pak se podle dovolatelky odvolací soud nezabýval tím, zda byla druhá smlouva společnosti správně doručena. Druhá smlouva byla datována 2. 6. 1999, podpisy měly být ověřeny 3. 6. 1999 a Ch. D. měl být odvolán z funkce jednatele dne 9. 9. 1999. Ve vztahu ke společnosti mohl být podle ustanovení §115 odst. 4 obchodního zákoníku převod obchodního podílu účinný teprve doručením společnosti, tj. jednateli Ch. D. Teprve poté mohl jediný společník vydat rozhodnutí v působnosti valné hromady. Usnesení odvolacího soudu se však o žádném dokladu o doručení druhé smlouvy nezmiňuje a lze předpokládat, že k návrhu na povolení zápisu do obchodního rejstříku přiloženo nebylo.
Za tohoto stavu je podle dovolatelky nepochybné, že měl soud vyhovět jejímu návrhu na doplnění dokazování výslechem O. R. J., který měl objasnit, z jakých důvodů nechal dne 3. 6. 1999 ověřit svůj podpis jak na první, tak na druhé smlouvě a měl rovněž provést další důkazy týkající se znaleckého zkoumání notářských doložek za účelem zjištění, zda nedošlo k jejich falšování či pozměňování. Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Navrhovatelka zastoupená JUDr. M. D., jemuž udělil plnou moc O. R. J., ve vyjádření k dovolání odkázala na usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 3. 2002, sp. zn. 29 Cm 322/99 a usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 1. 2003, sp. zn. 5 Cm 339/2002 a ze dne 31. 5. 2000, sp. zn. 5 Cm 109/2000. Dále uvedla, že dle jejích informací se Ch. D. od roku 2001 zdržuje mimo území České republiky, jedním z důvodů je sdělení obvinění pro trestný čin podvodu, když bezdůvodně vybral z účtu navrhovatelky 803.000,- Kč. Proto nesplňuje podmínky ustanovení §30 obchodního zákoníku.
Podle části dvanácté, hlavy I., bodu 17., zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů (jak tomu bylo s ohledem na ustanovení části dvanácté, hlavy I., bodu 13. zákona č. 30/2000 Sb. v tomto případě) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2001).
Nejvyšší soud se především zabýval včasností dovolání. Dle dodejky založené ve spisu na č.l. 238 bylo navrhovatelce (resp.jejímu zástupci) doručeno 15. 1. 2004. JUDr. P. E. podal jménem navrhovatelky dovolání faxem dne 3. 3. 2004 a dne 4. 3. 2004 je doplnil originálem. Dovolání tedy bylo podáno až po uplynutí jednoměsíční lhůty dle ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř. Protože však odvolací soud za situace, kdy podání dovolání záleželo výlučně na rozhodnutí účastníka, tohoto účastníka o přípustnosti dovolání nepoučil, porušil tím, jak uzavřel Ústavní soud v nálezu ze dne 16. 6. 2003, sp. zn. IV. ÚS 92/03, základní právo na soudní ochranu upravené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, stejně jako svoji poučovací povinnost. Proto Nejvyšší soud posoudil dovolání jako včasné.
Dovolání je přípustné podle ustanovení §238a odst. 1 písm. f) o. s. ř.
Dovolatelka neuvádí, z jakého důvodu napadá usnesení odvolacího soudu, z odůvodnění dovolání však vyplývá, že napadá hodnocení důkazů odvolacím soudem, to že odvolací soud neprovedl důkaz výslechem účastníka (jeho statutárního orgánu) a zpochybňuje správnost skutkového zjištění o tom, že Ch. D. podepsal druhou smlouvu, ze kterého odvolací soud dovodil platnost druhé smlouvy, a že tedy uplatňuje dovolací důvody podle ustanovení §241 odst. 3 písm. b) a c) o. s. ř. Napadá rovněž nesprávné právní posouzení záměny zkratky, kterou je ve smlouvě označena nabyvatelka obchodního podílu.
Ustanovení §241 odst. 3 písm. c) o. s. ř. zakládá dovolací důvod spočívající v tom, že napadené rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Tento dovolací důvod tedy postihuje pochybení ve zjištění skutkového stavu věci, které spočívá v tom, že skutkové zjištění, jež bylo podkladem pro rozhodnutí odvolacího soudu, je vadné. Musí tedy jít o skutkový závěr, na jehož základě odvolací soud věc posoudil po stránce právní a který nemá oporu v provedeném dokazování. Není přitom významné, zda ke skutkovým zjištěním nebo skutkovému závěru dospěl odvolací soud sám, nebo zda převzal skutková zjištění a skutkový závěr soudu prvního stupně.
Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování, jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá ustanovení §132 o. s. ř., protože
- soud vzal v úvahu skutečnosti, které nevyplynuly z provedených důkazů nebo přednesů účastníků ani jinak nevyšly v řízení najevo,
- soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly v řízení najevo,
- v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, popř. věrohodnosti logický rozpor nebo
- výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení §133 až 135 o. s. ř.
Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného, popřípadě i procesního práva.
Žádnou z uvedených vad rozhodnutí odvolacího soudu dovolací soud neshledal. Odvolací soud provedl důkazy potřebné pro zjištění skutkového stavu, provedené důkazy řádně zhodnotil, a to jak jednotlivě, tak i ve vzájemné souvislosti a logicky se vypořádal i s dílčími rozpory mezi jednotlivými důkazy. Pokud jde o námitku, že odvolací soud nevyslechl k žádosti dovolatelky O. R. J., nelze tuto skutečnost soudu vytýkat za situace, kdy řádně odůvodnil, proč neshledal jeho výslech potřebným. Jak již Nejvyšší soud uzavřel v usnesení ze dne 5. 1. 2000 sp. zn. 29 Cdo 1552/99, z ustanovení §120 odst. 1 o. s. ř. vyplývá, že je povinností účastníků označit důkazy k prokázání svých tvrzení. O tom, které z navržených, popřípadě dalších důkazů provede, však rozhoduje soud. Jestliže tedy odvolací soud dospěl k závěru, že provedení navržených důkazů není ke zjištění skutkového stavu nutné, využil svého práva daného mu citovaným ustanovením a takový postup nelze považovat za odnětí možnosti jednat před soudem ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. ani za vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Právo soudu rozhodnout o tom, které z navrhovaných důkazů provede, vyplývá i z ústavního principu nezávislosti soudů podle čl. 82 odst. 1 Ústavy České republiky (viz nález Ústavního soudu II. ÚS 56/95, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu sv. IV. str. 259).
Pokud jde o námitku týkající se nesprávného právního posouzení nepřesného označení účastníka smlouvy, Nejvyšší soud již v řadě svých rozhodnutí uzavřel, že nepřesnost označení účastníka smlouvy nezakládá neplatnost smlouvy, pakliže je tento účastník ve smlouvě dostatečně identifikován (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2002, sp. zn. 22 Cdo 919/2001, uveřejněný v časopisu Soudní rozhledy č. 11/2002 s. 393).
Námitkou dovolatele, že druhá smlouva nebyla společnosti řádně doručena se Nejvyšší soud nemohl zabývat, neboť jí dovolatelka vznesla až v dovolacím řízení.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu je správné, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení §243b odst. 1 o. s. ř. zamítl.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 25. října 2004
JUDr. Ivana Štenglová,v.r.
předsedkyně senátu