ECLI:CZ:NS:2004:29.ODO.509.2004.1
sp. zn. 29 Odo 509/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Františka Faldyny, CSc. v právní věci žalobkyně Č. s., a. s., proti žalovaným 1) J. Š., zastoupenému, advokátem, 2) B. K., 3) M. S., 4) J. Š., a 5) F. O., o zaplacení částky 258.780,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 22 Cm 438/97, o dovolání prvního žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. prosince 2003, č.j. 4 Cmo 383/2002-97, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 16. července 2002, č.j. 22 Cm 438/97-76, zastavil řízení ohledně částky 3.473,10 Kč s 21,5 % úrokem z částky 258.780,- Kč od 17. října 1997 do 1. května 1999 (výrok I.), žalovaným uložil zaplatit žalobkyni 255.306,90 Kč s 21,5 % úrokem od 2. května 1999 do zaplacení, s tím, že plněním jednoho ze žalovaných zaniká v rozsahu plnění povinnost ostatních žalovaných (výrok II.), rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III. a IV.) a o vrácení soudního poplatku žalobkyni (výrok V.)
V odůvodnění rozsudku zejména uvedl, že po provedeném dokazování a zhodnocení důkazů dospěl k závěru, že žalobkyně uzavřela s prvním žalovaným 7. května 1996 smlouvu o úvěru č. …, na základě které mu vyplatila částku 270.000,- Kč, přičemž druhý až pátý žalovaní písemným prohlášením převzali ručení za splnění závazku k vrácení poskytnutého úvěru. Jelikož námitku prvního žalovaného o neplatnosti smlouvy o úvěru podle ustanovení §39 občanského zákoníku, jakož i jeho výhradu, že peněžní prostředky v rozsahu výše uvedené částky od žalobkyně nepřevzal, shledal soud prvního stupně nedůvodnými, žalobnímu požadavku - v situaci, kdy úvěr nebyl žádným ze žalovaných splacen - vyhověl.
Vrchní soud v Olomouci k odvolání prvního žalovaného rozsudek Krajského soudu v Ostravě ve výrocích II., II. a IV. ve vztahu k tomuto žalovanému potvrdil, když shodně s ním dospěl k závěru, že smlouva o úvěru je platným právním úkonem, přičemž ve smyslu ustanovení §497 a §504 obchodního zákoníku vznikla prvnímu žalovanému povinnost vrátit poskytnuté peněžní prostředky včetně úroků sjednaných v úvěrové smlouvě.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal první žalovaný dovolání, odkazuje co do jeho přípustnosti na ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a namítaje, že je dán dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj., že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Po právní stránce zásadní význam napadeného rozhodnutí dovolatel spatřuje v tom, že „soudy v civilním řízení hodnotí stejné skutečnosti a stejné skutkové okolnosti případu odlišně od soudů v trestním řízení“, přičemž v této souvislosti odkazuje na rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. ledna 2002, sp. zn. 5 T 3/2000, a na svou svědeckou výpověď, podle které žádné peníze nepřevzal.
Namítaje absolutní neplatnost smlouvy o úvěru a skutečnost, že peníze od žalobkyně „nikdy nepřijal“, dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně požaduje, aby dovolání žalovaného bylo jako nedůvodné zamítnuto.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti rozsudku upravuje ustanovení §237 o. s. ř.
Jak vyplývá z obsahu výroku rozsudku soudu prvního stupně a výroku rozsudku soudu odvolacího, je rozsudek odvolacího soudu ve věci samé rozsudkem potvrzujícím; odvolání proti němu proto není z hlediska ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné.
Přípustnost dovolání nelze dovodit ani z ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť rozsudkem odvolacího soudu potvrzený rozsudek soudu prvního stupně byl prvním rozhodnutím tohoto soudu ve věci.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Podle tohoto ustanovení je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), nebo obsahuje-li řešení právní otázky, které je v rozporu s hmotným právem. Dovolání je přípustné, jde-li o řešení otázek právních (ať již v rovině procesní nebo v oblasti hmotného práva), jiné otázky (zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění) přípustnost dovolání nezakládají.
Na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce (§237 odst. 3 o. s. ř.), lze usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. K okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. nebo ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod číslem 132).
Dovolací námitkou, jejímž prostřednictvím napadá závěr odvolacího soudu o převzetí peněžních prostředků, dovolatel nezpochybňuje správnost právního posouzení věci odvolacím soudem, nýbrž správnost jeho skutkových zjištění a závěrů, tj. uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., který ale - dle argumentace shora - není způsobilý přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit.
Po právní stránce zásadní význam napadeného rozhodnutí nelze - dle přesvědčení Nejvyššího soudu - spatřovat ani v tom, že „soudy v civilním řízení hodnotí stejné skutečnosti a stejné skutkové okolnosti případu odlišně od soudů v trestním řízení“, když dovolatel v dovolání nevymezil, v čem tato odlišnost posouzení spočívá, nehledě k tomu, že i z pohledu této námitky jde o hodnocení „skutečností a skutkových okolností“, tj. nikoli o právní posouzení věci.
Přípustnost dovolání pak nezakládá ani námitka dovolatele, podle které je úvěrová smlouva absolutně neplatná podle ustanovení §39 občanského zákoníku, když takové posouzení zejména postrádá potřebný judikatorní přesah, přičemž z takto uplatněné námitky (aniž by byla blíže konkretizována) nelze dovodit ani rozpor právních závěrů odvolacího soudu, na nichž rozhodnutí spočívá, s hmotným právem.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal rozhodnutí odvolacího soudu z pohledu dovolatelkou uplatněných dovolacích důvodů (a jejich obsahového vymezení) zásadně právně významným, není dovolání přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Proto je jako nepřípustné podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 větu první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání prvního žalovaného bylo odmítnuto a žalobkyni podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 25. října 2004
JUDr. Ivana Štenglová, v.r.
předsedkyně senátu