ECLI:CZ:NS:2004:29.ODO.665.2003.1
sp. zn. 29 Odo 665/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Petra Gemmela v právní věci žalobce JUDr. E. Š., zastoupeného, advokátkou, proti žalovaným 1) J. P., a 2) D. P., zastoupené, advokátem, o zaplacení 1,064.989,- Kč s příslušenstvím ze směnky, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 28 Cm 1249/99, o dovolání žalované 2) proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. ledna 2003, čj. 9 Cmo 519/2002-82, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Druhá žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení do tří dnů od právní moci tohoto usnesení 7.575,- Kč, do rukou jeho advokátky.
Odůvodnění:
Napadeným rozsudkem zrušil odvolací soud ve vztahu k prvnímu žalovanému výroky II. III. a V. rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 9.4.2002, č.j. 28 Cm 1249/99-37 a věc vrátil v tomto rozsahu soudu prvního stupně. Ve vztahu ke druhé žalované výrok II. rozsudku soudu prvního stupně, kterým tento soud uložil žalovaným zaplatit žalobci společně a nerozdílně 400.000,- Kč se 6 % úroky od 31.8.1999 do zaplacení a odměnu 1.333,30 Kč, potvrdil. Výrok V. rozsudku soudu prvního stupně změnil ve vztahu ke druhé žalované tak, že žalobce a druhá žalovaná nemají vůči sobě nárok na náhradu nákladů řízení. Dále pak uložil druhé žalované zaplatit žalobci náklady odvolacího řízení.
Odvolací soud především konstatoval, že odvolací řízení se řídí principem neúplné apelace ve smyslu ustanovení §205a občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.”), což znamená, že účastníci nemohou uvádět, s výjimkami v tomto ustanovení uvedenými, nové skutečnosti a navrhovat nové důkazy, které neuplatnili před soudem prvního stupně. Proto se odvolací soud nemohl zabývat novými tvrzeními druhé žalované, že směnky, ze kterých se žalobce domáhá plnění, zajišťovaly dluh A., s.r.o., který již tato společnost splatila, a že jméno druhé žalované bylo do směnek dopsáno.
Žalobce požadoval ve vztahu ke druhé žalované úhradu směnky cizí ze dne 10.6.1996 na částku 400.000,- Kč, kterou druhá žalovaná akceptovala. Druhá žalovaná vůči uplatněnému nároku ničeho nenamítla a k jednání před soudem prvního stupně se nedostavila, přičemž jí bylo předvolání spolu se žalobou doručeno náhradním způsobem podle §46 odst. 4 o. s. ř. dne 4.3.2002. Žalobci svědčilo právo ze směnky a ve smyslu §495 občanského zákoníku není povinen prokazovat důvod směnečného závazku druhé žalované. Soud prvního stupně proto postupoval správně, když žalobě vyhověl.
Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu a proti výroku o náhradě nákladů řízení podala druhá žalovaná dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázala na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
V odůvodnění dovolání uvedla, že odvolací soud vůči prvnímu žalovanému zrušil na základě jeho odvolání výroky II., III. a V. rozsudku a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení, čímž mu dal možnost doplnit svá tvrzení ohledně vyrovnání závazků vůči žalobci, které byly zajištěny směnkami a doložit obsah směnečné dohody a její naplnění.
Prokáže-li první žalovaný naplnění směnečné dohody a tedy i odpadnutí důvodu vystavení směnek, „nastane skutečnost uvedená v poučení rozsudku odvolacího soudu.” Proto dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu ve vztahu k ní zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání uvedl, že „není v dané věci dán po právní stránce zásadní význam”, když důvod přípustnosti dovolání spočívá pouze na návaznosti na dosud pravomocně neskončené řízení vůči prvnímu žalovanému. Dále pak uvádí, že „v dalším rozhodnutí soudu prvního stupně nebylo prokázáno uzavření směnečné dohody s obsahem tvrzeným prvním žalovaným a její následné splnění, když i v tomto řízení byl první žalovaný poučen ve smyslu §119a o. s. ř.”
Dovolání není přípustné.
Předpokladem přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu nebo některá v něm řešená právní otázka, mají po právní stránce zásadní význam. Přitom otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, řeší dovolací soud jako otázku předběžnou. Teprve kladným závěrem dovolacího soudu se stává dovolání přípustným.
Dovolání tedy může tedy být - ve smyslu citovaného ustanovení - přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právní otázky (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu.
O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam se jedná zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.)
Za otázku zásadního právního významu nelze považovat takovou otázku, která byla v napadeném rozhodnutí řešena v souladu s ustálenou soudní praxí.
Otázku zásadního právního významu dovolací soud v projednávané věci neshledal. Jedinou dovolací námitkou druhé žalované bylo, že výsledkem řízení proti prvnímu žalovanému může být průkaz toho, že byla naplněna směnečná dohoda, a že proto odpadl důvod vystavení směnek.
Z takové námitky však nemůže vyplynout přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť tato námitka není námitkou nesprávného právního posouzení věci soudem prvního stupně. Přitom dokonce ani ve vztahu k prvnímu žalovanému nezrušil odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně pro nesprávné právní posouzení věci, ale pro procesní pochybení spočívající v nesplnění poučovací povinnosti soudem ve vztahu k prvnímu žalovanému. Žalovaní jsou samostatnými společníky v rozepři a ani případné nesprávné právní posouzení věci ve vztahu k prvnímu žalovanému by nezakládalo možnost druhé žalované úspěšně uplatnit v dovolacím řízení námitku takového nesprávného posouzení.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. proto dovolání přípustné není. Protože dovolací soud neshledal ani jiný důvod přípustnosti dovolání a dovolatelka jej ostatně ani netvrdí, dovolání podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a přiznal žalobci náhradu nákladů řízení podle ustanovení §3 odst. 1 bod 6, §14, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve výši 7.500,- Kč a paušální náhradu podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat jeho výkonu.
V Brně 18. března 2004
JUDr. Ivana Štenglová, v.r.
předsedkyně senátu