ECLI:CZ:NS:2004:29.ODO.724.2003.1
sp. zn. 29 Odo 724/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce MUDr. J. V., proti žalované I. f. e., a.s., o neplatnost usnesení valné hromady, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 54 Cm 40/2000, o dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. května 2003, čj. 14 Cmo 104/2003-45, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Odvolací soud svým usnesením potvrdil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2.2.2003, čj. 54 Cm 40/2000-30, kterým soud prvního stupně zamítl návrh na vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady žalované, konané dne 14.8.2000, jímž bylo rozhodnuto o přeměně žalované na otevřený podílový fond.
Žalobce podal proti usnesení odvolacího soudu dovolání. Pokud jde o jeho důvodnost odkazuje na ustanovení §241 odst. 3 písm. a), b) a d) občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 - dále též jen „o.s.ř.“, pokud jde o přípustnost dovolání na ustanovení §237 odst. 1 písm. f) a §239 odst. 2 o.s.ř. Konkrétně namítá, že rozhodnutím dovolacího soudu bez nařízení jednání mu byla odňata možnost jednat před soudem i možnost požádat o připuštění dovolání. Dále brojí proti právnímu posouzení usnesení napadené valné hromady oběma soudy. Závěrem pak navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17., zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1.1.2001.
Dovolání není přípustné.
Přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu je upravena v ustanoveních §237, §238a a §239 o.s.ř.
Dovolání není přípustné ve smyslu §238a odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť usnesení odvolacího soudu bylo usnesením potvrzujícím a nikoliv měnícím. Napadené rozhodnutí pak nelze podřadit ani případům vyjmenovaným v §238a odst. 1 o.s.ř. pod písmeny b) až f) o.s.ř. Podmínky stanovené v §239 o.s.ř. daná věc nesplňuje proto, že odvolací soud ve výroku rozhodnutí dovolání nepřipustil (odstavec 1) a žalobce návrh na připuštění dovolání nepodal (odstavec 2).
Zbývá posoudit podmínky přípustnosti určené v ustanovení §237 o. s. ř.
Ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. spojuje přípustnost (a současně i důvodnost) dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkami zakotvenými v odstavci druhém) s takovými hrubými vadami řízení a rozhodnutí, které činí rozhodnutí odvolacího soudu zmatečným. Přípustnost dovolání však není založena již tím, že dovolatel příslušnou vadu řízení tvrdí, ale až zjištěním, že řízení takovou vadou skutečně trpí. Jelikož jiné zmatečnostní vady nejsou dovoláním namítány a ze spisu rovněž nevyplývají, zabýval se Nejvyšší soud tím, zda je řízení postiženo vadou tvrzenou dovolatelem.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř. je řízení zmatečné i tehdy, jestliže účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem.
Odnětím možnosti jednat před soudem je přitom takový postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci těch procesních práv, která mu zákon přiznává. O vadu ve smyslu tohoto ustanovení jde jen tehdy, jestliže šlo o postup nesprávný (uvažováno z hlediska zachování postupu soudu určeného zákonem nebo dalšími obecně závaznými právními předpisy) a jestliže se postup soudu projevil v průběhu řízení a nikoliv také při rozhodování (srov. též rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněná pod čísly 27/1998 a 49/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Námitka dovolatele, že vzhledem k tomu, že odvolací soud rozhodl bez jednání, neměl možnost výše uvedený návrh podat, není opodstatněná. Dle §214 odst. 2 písm. c) o.s.ř. není třeba nařizovat jednání, jestliže odvolání směřuje proti usnesení. Postup odvolacího soudu byl tedy v souladu se zákonem. Dovolateli nic nebránilo, aby podal návrh na připuštění dovolání již zároveň s odvoláním nebo písemným podáním kdykoli poté až do rozhodnutí odvolacího soudu ve věci. Řízení tak vadou ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř. netrpí.
Nejvyšší soud proto, aniž by nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), dovolání podle §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c) o.s.ř. usnesením odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 4, 224 odst.1 a §146 odst. 2 věty první o.s.ř. (per analogiam), neboť žalobce, který z procesního hlediska zavinil, že dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu těchto nákladů právo a žalované v souvislosti s dovolacím řízením náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 3. února 2004
JUDr. Ivana Štenglová,v .r.
předsedkyně senátu