ECLI:CZ:NS:2004:29.ODO.876.2003.1
sp. zn. 29 Odo 876/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Františka Faldyny, CSc. v právní věci žalobkyně I. s.r.o., zastoupené, advokátkou, proti žalované T.´s., a.s., zastoupené, advokátem, o zaplacení částky 180.313,60 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 25 Cm 303/97, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. května 2003, č.j. 8 Cmo 255/2001-83, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení 15.850,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejího zástupce.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek ze dne 22. prosince 2000, č.j. 25 Cm 303/97-49, kterým Krajský obchodní soud v Ostravě uložil žalované zaplatit žalobkyni 180.313,60 Kč s 16 % úrokem z prodlení od 17. září 1996 do zaplacení [jako ceny za uveřejnění inzerce v časopise P. M. C. E. – dále jen „časopis“ – číslo 9/96] a na nákladech řízení 24.066,- Kč, tak, že žalobu zamítl (výrok I.). Dále odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky II. a III.).
V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, přezkoumal, částečně zopakoval dokazování a dospěl k závěru od soudu prvního stupně odlišnému.
Odvolací soud zejména zdůraznil, že z objednávky inzerce ze dne 15. července 1996 učinil soud prvního stupně neúplná skutková zjištění. Akcentoval, že v objednávce, která měla být základem vzniku závazkového vztahu, není uveden předmět plnění, tedy ani text inzerátu, který má být zveřejněn, ani jeho grafické ztvárnění. Jelikož návrh na uzavření smlouvy, jejíhož vzniku se žalobkyně dovolává, neobsahuje předmět plnění, bylo by možno - pokračoval odvolací soud - postupovat podle ustanovení §275 odst. 4 obchodního zákoníku v tom případě, kdyby mezi účastníky v předchozích případech smlouva „na toto konkrétní plnění“ vznikla, a účastníci by na totéž plnění uzavírali další smlouvy vždy jen upřesněním ostatních údajů v dalším návrhu - objednávce a následným plněním podle tohoto návrhu. To v daném případě splněno nebylo.
Z účastníky nezpochybněného obsahu objednávky totiž nebyl zřejmý obsah zveřejněné inzerce (textová či grafická specifikace inzerátu), v důsledku čehož nebyl znám předmět smlouvy (předmět plnění). Tento předmět smlouvy nelze dovodit ani z tvrzení žalobkyně, že obdobná reklama byla otištěna v témže časopise v srpnu 1996, neboť se tak stalo na základě téže objednávky (rozuměj objednávky z 15. července 1996). Proto potvrzením neúplné objednávky žalovanou nemohlo dojít k uzavření smlouvy ani ve smyslu ustanovení §44 občanského zákoníku, ani dle ustanovení §275 odst. 4 obchodního zákoníku, když „nemohlo dojít“ ke shodě vůle účastníků o obsahu smlouvy, pokud jde o její předmět.
Odvolací soud dále zdůraznil, že žalobkyně, ač byla v souladu se zásadou předvídatelnosti soudního rozhodnutí odvolacím soudem poučena, že je povinna označit důkazy k prokázání svého tvrzení, že inzerci uveřejněnou v „č. 9/1996 P. M.“ u ní žalovaná v rozsahu uveřejněném objednala, uvedla, že zmíněným důkazem je objednávka, ve které ale odvolací soud odpověď na uvedenou otázku nenalezl.
Jelikož se žalobkyně domáhala plnění ze smlouvy a netvrdila „ostatní“ rozhodující skutečnosti nutné pro posouzení žalobou uplatněného nároku z titulu bezdůvodného obohacení (zejména jeho výši), nebylo „možno posoudit“ uplatněný nárok ani z tohoto titulu.
Proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobu zamítl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, namítajíc, že řízení před odvolacím soudem bylo postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tj. uplatňujíc dovolací důvody podle ustanovení §241 odst. 3 písm. b) a d) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“).
Dovolatelka tvrdí, že je vydavatelkou časopisu „P. M. C.“, v němž mimo jiné uveřejňuje inzerci jiných subjektů. Sama však tyto inzeráty nevytváří, tedy nerozhoduje o jejich textové a grafické podobě, kterou dodává přímo objednatel (v daném případě žalovaná), a to v souladu s inzertními podmínkami žalobkyně. Předmětem závazkového vztahu mezi účastníky tak byl pouze závazek žalobkyně otisknout v časopise inzeráty, jejichž formát (velikost), barevnost, množství a dobu otištění si účastníci řízení sjednali, a závazek žalované poskytnout za toto plnění žalobkyni sjednanou odměnu. Výše popsané skutečnosti jsou – podle dovolatelky - součástí inzertních podmínek, které byly žalované známy, a se kterými podpisem objednávky z 15. července 1996 souhlasila. Odvolací soud se však inzertními podmínkami vůbec nezabýval, v tomto směru dokazování nedoplnil a v rámci částečného opakování důkazů se dostatečně nezabýval ani předloženou objednávkou, která obsahuje jak odkaz na inzertní podmínky, tak i souhlas žalované s těmito podmínkami. Dotazem na účastníky pak bylo možno mechanismus zadávání inzerce objasnit a v případě potřeby řízení v tomto směru doplnit.
Žalobkyně dále zdůrazňuje, že žalovaná obsah uveřejněných inzerátů z důvodu nedostatečného vymezení předmětu plnění nerozporovala a ani nenamítala, že by ke vzniku závazkového právního vztahu v důsledku nedostatečně vymezeného předmětu plnění nedošlo.
Dovolávajíc se platného vzniku závazkového právního vztahu, na jehož základě žalobkyně poskytla žalované řádně a včas požadované (a účastníky sjednané plnění), za které žalovaná nezaplatila sjednanou cenu, žalobkyně požaduje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání navrhuje jeho zamítnutí, považujíc rozsudek odvolacího soudu za správný.
Podle bodu 17., hlavy I., části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2000). O takový případ jde i v projednávané věci, když soudy obou stupňů věc projednaly a rozhodly podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2000.
Dovolání je přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř.; není však důvodné.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Právní závěr odvolacího soudu, podle kterého smlouva o uveřejnění inzerce nevznikla pro absenci dohody o předmětu plnění, založený na skutkovém zjištění, že účastníky potvrzená objednávka z 15. července 1996 neobsahuje textovou či grafickou specifikaci inzerátu, dovolatelka zpochybňuje dovolávajíc se jiného, než odvolacím soudem zjištěného, skutkového stavu a odkazujíc na obsah inzertních podmínek a možnost objasnit mechanismus zadávání inzerce dotazem na účastníky.
Při zjišťování skutkového stavu věci může dovolací soud vycházet toliko z důkazů, které byly označeny nejpozději v odvolacím řízení. V dovolacím řízení, jehož účelem je přezkoumávání správnosti rozhodnutí odvolacího soudu, se dokazování ve věci samé neprovádí (srov. §243a odst. 2 věta první o. s. ř.); nelze proto v něm ani úspěšně uplatňovat nové skutečnosti nebo nové důkazy (tj. skutečnosti a důkazy, které nebyly uvedeny v řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení). Od těchto závěrů formulovaných např. v rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. srpna 1995, sp. zn. 6 Cdo 114/1994, publikovaném v časopise Právní rozhledy č. 6/1996, nemá Nejvyšší soud důvodu se odchýlit ani v projednávané věci.
Dovolatelkou uplatněný dovolací důvod podle ustanovení §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. tak naplněn není.
Výhrada, že se odvolací soud nezabýval inzertními podmínkami, dokazování nedoplnil a dotazem na účastníky neobjasnil mechanismus zadávání inzerce, podřaditelná dovolacímu důvodu podle ustanovení §241 odst. 3 písm. b) o. s. ř., rovněž neobstojí.
O vady řízení při zjišťování skutkového stavu věci se jedná zejména tehdy, jestliže při provádění dokazování nebylo postupováno v souladu s příslušnými ustanovení občanského soudního řádu (např. osoba, která měla být vyslechnuta jako svědek, byla slyšena jako účastník, svědek nebyl o svých povinnostech řádně poučen apod.), jestliže nebylo postupováno v souladu s ustanovením §120 o. s. ř. (např. nebyl proveden navržený důkaz, soud považoval tvrzení účastníků za shodná, ačkoli tomu tak nebylo nebo nešlo o skutková tvrzení apod.), jestliže v rozporu s ustanovením §120 o. s. ř. nebyly vůbec zjišťovány okolnosti rozhodné pro posouzení věci (soud se jimi nezabýval, přestože byly tvrzeny a k jejich prokázání byly nabídnuty důkazy) nebo nebyl proveden navržený důkaz a soud dovodil, že účastník neunesl důkazní břemeno, popř. účastníkům nebyla poskytnuta poučení podle ustanovení §5 a §120 o. s. ř., vše jen za předpokladu, že mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
V projednávané věci o žádný z výše uvedených případů nejde, když žalobkyně přes výslovné poučení, kterého se jí dostalo ze strany odvolacího soudu u jednání 6. května 2003, aby označila důkazy k prokázání svého tvrzení, že inzerci, kterou uveřejnila v časopise „P. M. č. 9/1996“, si u ní žalovaná v uveřejněném rozsahu objednala, jako důkaz označila pouze objednávku z 15. července 1996, tj. listinu, kterou soudy obou stupňů provedly důkaz.
Závěr odvolacího soudu, podle něhož žalobkyně neunesla důkazní břemeno o vzniku smlouvy o uveřejnění inzerce, je proto správný.
Jelikož se dovolatelce prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů správnost rozsudku odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo, přičemž dovolací soud neshledal ani existenci vad uvedených v ustanovení §237 o. s. ř., ani jiných vad řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), dovolání žalobkyně podle ustanovení §243b odst. 1 části věty před středníkem a odst. 5 o. s. ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními §243b odst. 4, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo zamítnuto a žalobkyni vznikla povinnost hradit žalované její náklady řízení. Náklady dovolacího řízení vzniklé žalované sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátem v částce 15.775,- Kč podle §3 odst. 1, §10 odst. 3 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. a z paušální náhrady 75,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., a celkem činí 15.850,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 19. května 2004
JUDr. Ivana Štenglová, v.r.
předsedkyně senátu