ECLI:CZ:NS:2004:29.ODO.932.2003.1
sp. zn. 29 Odo 932/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci návrhu Mgr. V. K., zastoupeného, advokátem, o neplatnost usnesení valné hromady J. M. P., a.s., zastoupené, advokátem, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 18 Cm 349/99, o dovolání navrhovatele proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. června 2003, č.j. 14 Cmo 83/2003-57, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Navrhovatel je povinen zaplatit J. M. P., a.s. do tří dnů od právní moci tohoto usnesení na nákladech dovolacího řízení 5.075,- Kč, do rukou jejího advokáta.
Odůvodnění:
Navrhovatel se domáhal vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady J. M. P., a.s. (dále též jen „společnost“) konané dne 11.6.1999, kterým bylo rozhodnuto o zvýšení základního jmění společnosti nepeněžitým vkladem, přičemž předmětem nepeněžitého vkladu byl podnik J. M. P., spol. s r.o.
Jako důvod pro vyslovení neplatnosti tohoto usnesení uvedl, že rozhodnutí o zvýšení základního jmění vkladem společnosti J. M. P., spol. s r.o. spočívajícím v jejím podniku, je obcházením zákona a je v rozporu s dobrými mravy. Podle navrhovatele bylo účelem zvoleného postupu dosažení stavu, který odpovídal sloučení dvou společností, na které by se ovšem vztahovala přísnější regulace podle §69a obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“). Musely by být zpracovány posudky dvou znalců oceňující majetek a závazky zanikající společnosti a zároveň nabývající společnosti a nikoli pouze vkládaný podnik, jak tomu bylo v daném případě.
Druhý důvod pro vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady spatřoval navrhovatel v tom, že v rozporu s ustanovením §186c odst. 2 obch. zák. hlasoval na napadené valné hromadě akcionář J. M. I. A. o ocenění podniku své dceřinné společnosti J. M. P., spol. s r.o.
Napadeným usnesením potvrdil odvolací soud usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26.8.2002, č.j. 18 Cm 349/99-29, kterým tento soud návrh na vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady J. M. P., a.s., konané dne 11.6.1999, kterým bylo rozhodnuto o zvýšení základního jmění nepeněžitým vkladem, zamítl.
V odůvodnění svého dovolání odvolací soud uvedl, že navrhovatel v žalobě uplatnil dva důvody neplatnosti usnesení valné hromady. Při druhém jednání ve věci rozšířil návrh o další důvod, spočívající v tom, že „majetek vložený do společnosti nebyl z větší části k užitku žalované, cenné papíry nesouvisející s předmětem jejího podnikání.“ Šlo o změnu návrhu a soud prvního stupně měl o této změně rozhodnout, což neučinil. Fakticky rozšíření návrhu nepřipustil, neboť se tímto dalším důvodem neplatnosti nezabýval a věc posoudil z hlediska důvodů uplatněných v návrhu. „Absence vyhlášení usnesení o nepřipuštění změny návrhu podle §95 odst. 2 o. s. ř., proti němuž ani není odvolání přípustné, není vadou, která by měla za následek nesprávnost rozhodnutí. Pro úplnost lze ale dodat, že byla vkládána část podniku společnosti, která má stejný předmět podnikání jako J. M. P., a.s. U vkladu podniku nelze uvažovat z hlediska §59 obch. zák. o hospodářské využitelnosti některé z věcí tvořících podnik či jeho část, ale jde o hospodářskou využitelnost podniku jako celku a ta tu vzhledem k předmětu podnikání nepochybně dána je“.
Odvolací soud proto posuzoval tvrzenou protiprávnost napadeného usnesení shodně se soudem prvního stupně z hlediska důvodů uplatněných v návrhu.
K tomu odvolací soud uzavřel, že usnesení valné hromady o zvýšení základního jmění není v rozporu s obchodním zákoníkem ve znění účinném v době přijetí napadeného usnesení. Možnost zvýšení základního jmění nepeněžitým vkladem třetí osoby nevylučovalo žádné ustanovení tohoto zákona - byť šlo o dceřinou společnost jediného akcionáře. Ze žádného ustanovení také nevyplývala povinnost přeměnit J. M. P., spol. s r.o. na akciovou společnost a tu pak sloučit se žalovanou. Valná hromada měla k dispozici posudky dvou znalců na ocenění části podniku J. M. P., spol. s r.o. tvořící samostatnou organizační složku. V tom směru odvolací soud žádnou protiprávnost neshledal.
Ani druhá námitka odvolatele podle odvolacího soudu neobstojí. Podle ustanovení §186c odst. 2 písm. b) obch. zák. ve znění účinném v době přijímání usnesení valné hromady, se vztahoval zákaz výkonu hlasovacích práv jen na akcionáře, nikoli na osoby jednající s ním ve shodě. Proto nelze v duchu pozdější úpravy vykládat tehdejší znění zákona přísněji, když tehdejší úprava byla jednoznačná a žádné pochybnosti o jejím výkladu nepřipouštěla. Rozhodování většinového akcionáře o tom, že ke zvýšení základního jmění dojde vkladem části podniku jeho dceřinné společnosti tak nebylo otázkou, o níž by podle ustanovení §186 odst. 2 obch. zák. nebyl akcionář oprávněn hlasovat.
Návrhu na připuštění dovolání odvolací soud nevyhověl, protože nepovažoval výklad ustanovení §186c odst. 2 obch. zák., ve znění účinném ke dni přijetí usnesení valné hromady, za sporný.
Z uvedených důvodů odvolací soud podle ustanovení §219 o. s. ř. napadené usnesení potvrdil.
Proti usnesení odvolacího soudu podal navrhovatel dovolání. Z odůvodnění dovolání vyplývá, že se co do přípustnosti dovolání dovolává ustanovení §239 odst. 2 o. s. ř., co do důvodu ustanovení §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř.
Dovolatel především uvádí, že o přijetí napadeného usnesení valné hromady rozhodly hlasy společnosti J. M. I. A., která byla většinovým akcionářem společnosti s více než 94 % podílem na základním jmění. Napadeným usnesením byl schválen nepeněžitý vklad do základního jmění, jehož předmětem byl podnik společnosti J. M. P., spol. s r.o., jejímž byla J. M. I. A. jediným společníkem. Napadeným usnesením bylo současně schváleno ocenění nepeněžitého vkladu a společnost J. M. P., spol. s r.o. byla určena jediným upisovatelem akcií.
Dále pak dovolatel dovozuje, že formulace ustanovení §186c odst. 2 písm. b) obch. zák. zakazující výkon hlasovacího práva akcionáři, pokud valná hromada rozhoduje o ocenění jeho nepeněžitého vkladu, musí být vykládána v tom smyslu, že v dané věci šlo o vklad většinového akcionáře. Soudy obou stupňů při výkladu tohoto ustanovení vyšly pouze z gramatického výkladu a vztáhly tak zákaz hlasování jen na případ, kdy je vkládán majetek ve vlastnictví akcionáře. To však ustanovení §186c odst. 2 písm. b) obch. zák. nestanovilo. „Použitím slov „jeho nepeněžitý vklad“ zákon obsahoval jinou právní normu, než by tomu bylo, kdyby stanovil např. „pokud valná hromada rozhoduje o vkladu majetku v jeho vlastnictví.“
Navrhovatel dovozuje, že při výkladu uvedeného ustanovení pominuly soudy obou stupňů výklad teleologický, neboť účelem uvedeného ustanovení je, aby bylo vyloučeno, aby akcionář sám spolurozhodoval o tom, jak bude oceněna ta hodnota, kterou on sám do akciové společnosti vkládá. Navrhovatel tvrdí, že při výkladu zaujatém soudy obou stupňů byla efektivita posuzovaného ustanovení zcela nulová, neboť jakýkoli akcionář, který by měl stejný záměr, by mohl zákon obejít stejným způsobem. Podle dovolatele by, při výkladu zaujatém soudy obou stupňů, nic nebránilo stejnému obcházení zákona ani při současné právní úpravě, neboť jde o vklad osoby, která není akcionářem, a proto se na hlasování nemůže sama podílet a ovlivnit je a ustanovení §186c odst. 3 obch. zák. v platném znění se na ni nevztahuje.
Dovolatel má za to, že při přijímání napadeného usnesení došlo k porušení rovných práv akcionářů, neboť většinový akcionář fakticky rozhodoval o zvýšení základního jmění, o ocenění nepeněžitého vkladu a o jediném upisovateli a tedy o vyloučení menšinových akcionářů z upisování. Všechna tato rozhodnutí přitom byla přijímána ve prospěch většinového akcionáře, neboť nelze „nikterak rozlišit prospěch jediného společníka a prospěch samotné společnosti jediného společníka“. Přitom postupem většinového akcionáře došlo přinejmenším k obcházení zákona, neboť součástí nepeněžitého vkladu byly i veřejně neobchodovatelné cenné papíry a další majetkové účasti, které byly nadhodnoceny. Touto námitkou navrhovatele se měly soudy obou stupňů zabývat přinejmenším z toho hlediska, zda tím nedošlo k obcházení zákona a poškození minoritních akcionářů.
Z uvedených důvodů má dovolatel za to, že pokud soud neshledá v jednání společnosti přímo porušení ustanovení §186c odst. 2 písm. b) obch. zák., měl by její jednání kvalifikovat jako jednání, kterým se obchází zákon a které je v rozporu s dobrými mravy.
Dovolatel dále poukazuje na to, že v době přijímání usnesení valné hromady určovalo ustanovení §186c odst. 2 písm. f) obch. zák., že zákaz hlasování platí i v jiných případech stanovených zákonem, což znamená, že výčet případů zákazu hlasování v §186c odst. 2 písm. b) obch. zák. není výčtem taxativním a tento zákaz tedy platí i v případě obcházení zákona.
Dovolatel požaduje, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Společnost ve vyjádření k dovolání uvedla, že podle jejího názoru by měl dovolací soud dovolání odmítnout jako zjevně bezdůvodné. Dále pak poukazuje zejména na to, že nepeněžitý vklad do základního jmění byl řádně oceněn, že vklad podniku byl pro společnost přínosem (s uvedením důvodů) a že se věcí zabýval i rejstříkový soud, který shledal postup společnosti zcela správným.
Podle části dvanácté, hlavy I., bodu 13., zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, pro řízení o některých otázkách obchodních společností, družstev a jiných právnických osob zahájená na návrh, který byl podán přede dnem účinnosti tohoto zákona, se v prvním stupni použijí dosavadní právní předpisy. O takový případ jde i v projednávané věci.
Předpokladem přípustnosti dovolání podle §239 odst. 2 o. s. ř. je závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu nebo některá v něm řešená právní otázka, mají po právní stránce zásadní význam. Přitom otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, řeší dovolací soud jako otázku předběžnou. Teprve kladným závěrem dovolacího soudu se stává dovolání přípustným.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku významnou nejen pro rozhodnutí v projednávané věci. Přitom musí jít o otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena a která není řešena ani v rozhodnutí nižšího soudu publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ani ve stanovisku Nejvyššího soudu, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, popřípadě o situaci, kdy napadené rozhodnutí řeší určitou právní otázku v rozporu s publikovanou judikaturou. nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Za otázku zásadního právního významu nelze považovat takovou otázku, která byla v napadeném rozhodnutí řešena v souladu s ustálenou soudní praxí.
Zásadní právní význam dovolací soud shledává (a potud má dovolání za přípustné) v řešení otázky, zda lze ustanovení §186c odst. 2 písm. b) obch. zák. vztáhnout i na případ, kdy valná hromada rozhoduje o ocenění vkladu osoby ovládané akcionářem.
Dovolací soud se proto nejprve zabýval dovolatelem předestřeným výkladem uvedeného ustanovení, které zakazuje akcionáři výkon hlasovacího práva pokud valná hromada rozhoduje o ocenění jeho nepeněžitého vkladu, tj. tím, zda zákaz výkonu hlasovacího práva se týká i případu, kdy valná hromada nerozhoduje o nepeněžitém vkladu akcionáře, ale o nepeněžitém vkladu osoby, ovládané akcionářem.
K dovolatelem zastávané gramatickému výkladu uvedeného ustanovení dovolací soud uzavřel, že mu přisvědčit nelze. Není rozdílu mezi použitím formulace slov „jeho nepeněžitý vklad“, kterou je nutno rozumět nepeněžitý vklad akcionáře a formulace „vklad majetku v jeho vlastnictví“, resp. jediným rozdílem je to, že druhá formulace je nepřesná, neboť majetkem jsou i jiné hodnoty než věci a u těchto jiných hodnot nelze hovořit o vlastnictví. Je-li totiž vklad akcionáře „jeho“, nemůže být předmětem tohoto vkladu nic, co není v majetku akcionáře. Není-li předmět vkladu v majetku akcionáře, nemůže jej akcionář do společnosti vložit.
Pokud pak jde o výklad teleologický, lze souhlasit s tvrzením dovolatele, že účelem ustanovení §186c odst. 2 písm. b) obch. zák. je, aby bylo vyloučeno, aby akcionář spolurozhodoval o tom, jak bude oceněna ta hodnota, kterou on sám do akciové společnosti vkládá. Nelze však již souhlasit s jeho závěrem, že při výkladu zaujatém soudy obou stupňů by byla efektivita posuzovaného ustanovení zcela nulová, neboť jakýkoli akcionář, který by měl stejný záměr jako většinový akcionář v projednávané věci, by mohl obejít zákon stejným způsobem a takovému obcházení by nebránilo ani současné znění zákona, neboť osoba ovládající akcionáře, není akcionářem, a proto se na hlasování nemůže sama podílet a ovlivnit je a tudíž se na ni ustanovení §186c odst. 3 obch. zák. v platném znění nevztahuje.
K tomu je třeba především uvést, že zákonem zamýšlený (a dovolatelem deklarovaný) účel posuzovaného ustanovení, totiž, že akcionář nespolurozhoduje o tom, „jak bude oceněna hodnota, kterou on sám do společnosti vkládá“, není výkladem zastávaným oběma soudy nikterak narušen. Tohoto účelu se totiž výklad vůbec nedotýká.
K tomu, aby byl uvedeným postupem zmařen účel uvedeného ustanovení by bylo třeba, aby účelem zákona bylo nejen vyloučit spolurozhodování akcionáře o ocenění jeho nepeněžitého vkladu, ale i jeho spolurozhodování o ocenění vkladu osoby akcionáře ovládající. Takový účel ale, podle dovolacího soudu, z uvedeného ustanovení obecně dovodit nelze.
Obchodní zákoník v rozhodném znění obsahoval zvláštní ustanovení, jehož účelem bylo zabránit tomu, aby nepeněžitý vklad do společnosti byl oceněn výše, než odpovídá jeho reálné hodnotě. Takovým ustanovením bylo ustanovení §59 odst. 3 obch. zák. [a v návaznosti na ně ustanovení §202 odst. 4 písm. b) obch. zák.], které stanoví, že je-li předmětem nepeněžitého vkladu do akciové společnosti podnik nebo jeho část, musí být jeho hodnota stanovena na základě posudku dvou znalců. Judikatura rejstříkových soudů i literatura, zabývající se touto problematikou (viz např. Obchodní zákoník s komentářem, CODEX 2000, s. 166) přitom dovodila, že valná hromada nesmí schválit vyšší ocenění nepeněžitého vkladu, než je ocenění znaleckým posudkem a v případě rozdílných posudků musí vycházet z posudku nižšího.
Ustanovení §186c odst. 2 písm. b) obch. zák. je proto třeba považovat za ustanovení podpůrné k ustanovení §59 odst. 3 obch. zák. a nerozšiřovat je výkladem nad zákonem vymezený rozsah.
Dovolatel dále namítá, že uvedeným postupem většinového akcionáře došlo přinejmenším k obcházení zákona a k poškození minoritních akcionářů.
K tomu dovolací soud uzavřel, že to, zda v projednávané věci došlo k obcházení zákona či k poškození minoritních akcionářů, je věcí konkrétního posouzení podmínek, za kterých došlo k nepeněžitému vkladu a takové posouzení již postrádá příslušný judikatorní přesah (je významné jen pro věc samu). Ohledně tohoto posouzení proto není dovolání podle §239 odst. 2 o. s. ř. přípustné.
Jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že je dovolání přípustné, musí přihlédnout i k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. V tom směru dovolatel napadá nesprávný postup obou soudů spočívající v tom, že soud prvního stupně neposuzoval jeho námitku, kterou dodatečně rozšířil svůj návrh, spočívající v tom, že součástí nepeněžitého vkladu byly i veřejně neobchodovatelné cenné papíry a další majetkové účasti, které byly nadhodnoceny, a touto námitkou se nezabýval ani odvolací soud. Ohledně této námitky se Nejvyšší soud ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, že soud prvního stupně sice pochybil, když nevydal usnesení o tom, že nepřipouští změnu návrhu, toto pochybení však není důvodem pro zrušení jeho rozhodnutí (a ani pro zrušení rozhodnutí odvolacího soudu), neboť nejde o vadu, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Závěr dovolatele, že se měl soud touto námitkou zabývat alespoň z hlediska tvrzeného obcházení zákona rovněž neobstojí. Pro úplnost je třeba uvést, že s námitkou dovolatele, který, jak vyplývá z jeho podání založených ve spisu, namítal, že „majetek vložený do společnosti nebyl z větší části k užitku žalované, cenné papíry nesouvisejí s předmětem jeho podnikání“ (nikoli tedy, že byly akcie nadhodnoceny) se vypořádal odvolací soud, s jehož závěry v tom směru dovolací soud zcela souhlasí.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu je správné, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení §243b odst. 2 věta první o. s. ř. zamítl.
O nákladech dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., tak, jak se uvádí ve výroku, neboť dovolatel neměl ve věci úspěch a přiznal společnosti náhradu nákladů řízení podle §7 písm. g) a §18 vyhlášky č. 484/2000 Sb. a paušální náhradu nákladů řízení podle §14 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Jestliže povinný nesplní dobrovolně, co mu ukládá toto vykonatelné rozhodnutí může, se oprávněná domáhat jeho výkonu.
V Brně 16. března 2004
JUDr. Ivana Štenglová, v.r.
předsedkyně senátu