ECLI:CZ:NS:2004:3.TDO.1023.2004.1
sp. zn. 3 Tdo 1023/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. října 2004 o dovolání obviněného Ing. R. F., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 4. 2004, sp. zn. 5 To 35/2004, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 32 T 41/96, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. 9. 2003, sp. zn. 5 To 79/2003, byl z podnětu odvolání obviněného Ing. R. F. podle §258 odst. 1 písm. b), f) tr. ř. zrušen rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 2. 2003, sp. zn. 32 T 41/96, jímž byl obviněný uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 4 tr. zák. ve znění účinném od 1. 1. 2002. Za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. byl obviněný odvolacím soudem za částečně modifikovaných skutkových okolností znovu uznán vinným výše uvedeným trestným činem a podle §250 odst. 4 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Současně bylo znovu rozhodnuto o povinnosti obviněného nahradit způsobenou škodu.
V řízení o mimořádném opravném prostředku – dovolání, které obviněný proti předmětnému rozsudku podal, rozhodl Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) usnesením ze dne 17. 2. 2004, sp. zn. 11 Tdo 82/2004, jímž podle §265k dst. 1, odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil a současně zrušil též další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. ř. pak Vrchnímu soudu v Olomouci přikázal, aby věc znovu projednal a rozhodl. Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí podrobně rozvedl, jakými vadami bylo napadené rozhodnutí zatíženo a současně odvolacímu soudu uložil v jakém rozsahu a z jakých hledisek se má znovu zabývat právní kvalifikací skutku se zřetelem k naplnění (či nenaplnění) zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 4 tr. zák., popř. jiného trestného činu. Věc se tak vrátila do stadia, kdy bylo zapotřebí o odvolání obviněného znovu rozhodnout.
Vrchní soud v Olomouci o odvolání obviněného Ing. R. F. opětovně rozhodl rozsudkem ze dne 14. 4. 2004, sp. zn. 5 To 35/2004, a to tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), písm. f) tr. ř. rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 2. 2003, sp. zn. 32 T 41/96 v celém rozsahu zrušil. Za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. sám znovu rozhodl, že se obviněný Ing. R. F. uznává vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 4 tr. zák. ve znění zákona č. 265/2001 Sb., kterého se po skutkové stránce dopustil jednáním spočívajícím v tom, že „ ve dnech 14. 6. a 21. 6. 1995 v O. jako jediný společník a jednatel firmy B. s.r.o., se sídlem v O., v úmyslu se obohatit, uzavřel s V. u. ú., a.s. se sídlem v O. –R., smlouvy o postoupení pohledávek vůči podniku O., a.s. O., ve výši 3.492.020,92 Kč a 3.950.938,83 Kč, jimiž se zavázal, že si po realizaci pohledávek ponechá provizi ve výši 4 % jejich hodnoty, a poté je v částce 7.145.240,75 Kč uhradí V. u. ú., a.s. O. – R., ačkoli to od počátku neměl v úmyslu, čímž uvedenou společnost uvedl v omyl a po realizaci uvedených pohledávek formou vzájemného zápočtu s podniky M. t., a.s. O., a Č., a.s. E. D., které tyto pohledávky obžalovanému ing. R. F. v plné výši uhradily ve dnech 13. 7. 1995 a 28. 7. 1995, V. u. ú., a.s. O.-R., poukázal dne 2. 8. 1995 pouze částku 400.000,- Kč a zbytek si ponechal, čímž této akciové společnosti způsobil škodu v celkové výši 6.745.240,75 Kč.“ Za tento trestný čin byl obviněný podle §250 odst. 4 tr. zák. ve znění zákona č. 265/2001 Sb. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti let, přičemž podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou. Výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. soud uložil obviněnému povinnost nahradit poškozené organizaci V. u. ú. a. s., se sídlem O.- R., způsobenou škodu zaplacením částky 6.745.240,75 Kč spolu se 17% úrokem z prodlení ode dne 9. 12. 1996. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená organizace odkázána se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti shora citovanému rozsudku odvolacího soudu podal obviněný následně dovolání, jímž napadl výrok o vině, trestu i náhradě škody. Uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku poukázal dovolatel především na to, že právní posouzení předmětných smluv o postoupení pohledávek soudem, resp. hmotně právní interpretace práv a povinností z nich plynoucích, je zcela nesprávná, pokud z nich bylo vyvozováno právo obviněného „ponechat si provizi 4 % výše pohledávek“ a k tomu závazek „pohledávky ve zbylé výši 7. 145.24,75 Kč uhradit.“ Dovolatel zdůraznil, že z obsahu předmětných smluv o postoupení pohledávek, bez ohledu, jak je formulováno stanovení ceny za postoupení pohledávek, je zřejmé, že uzavřením smluv se společností B. s. r. o., jejímž jménem Ing. R. F. jednal, se zmíněná společnost (nikoliv dovolatel) stala majitelem postupovaných pohledávek. To podle dovolatele dále znamená, že i částky inkasované v rámci vymáhání pohledávek, nebyly majetkem poškozeného, nýbrž společnosti B. s. r. o. Takovéto jedině správné právní posouzení smluvních vztahů mezi dovolatelem a poškozeným má podle jeho názoru zásadní význam pro hodnocení otázky zavinění jako tzv. subjektivní stránky trestného činu. Obviněný vyslovil přesvědčení, že za situace, kdy postupované pohledávky přešly nesporně do majetku společnosti B. s. r. o., tedy nikoli na poškozenou organizaci ani do výlučné dispozice dovolatele, nelze zjištěný skutek posuzovat jinak než jako porušení povinnosti z obchodně právního závazkového vztahu. Nemůže se tudíž jednat o trestný čin podvodu. Dovolatel současně připustil, že pokud by si zbytek hodnoty pohledávek ve výši 7.145.240,75,- Kč „ponechal“ (viz. skutková věta napadeného rozhodnutí), mohlo by se v takovém případě jednat nejvýše o zcizení části majetku dlužníka (společnosti B. s. r. o.) a tím zmaření uspokojení věřitele (poškozené organizace), tedy o trestný čin poškozování věřitele podle §256 odst. 4 tr. zák.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem obviněný závěrem svého dovolání navrhl, aby dovolací soud z důvodu ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zrušil podle §265k odst. 1 tr. ř. napadené rozhodnutí, tedy usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 4. 2004, sp. zn. 5 To 35/2004, ve všech výrocích a podle §265l odst. 1 tr. ř. Vrchnímu soudu v Olomouci přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K dovolání obviněného se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) a uvedl, že dovolatel brojí nikoli proti právnímu posouzení skutku samotného, nýbrž proti posouzení smluv o postoupení pohledávek, na jejichž základě inkasoval celkovou částku 7.442.959,75,- Kč, kdy jeho čtyřprocentní provize měla činit 279.718,39,- Kč. Podle státního zástupce však tato argumentace nijak nezpochybňuje soudem zjištěný úmysl obviněného (dovolatele), který byl dán již při sjednávání předmětných smluv, a to úmysl získat právní titul k nabytí inkriminovaných pohledávek, jejich cenu však převodci neuhradit. Z tohoto důvodu proto nelze přistoupit na dovolatelovu interpretaci skutku jako výlučně závazkového vztahu ze sféry obchodního práva. Podle státního zástupce i výlučně civilní (obchodní) právní úkony mohou mít trestněprávní aspekt, zvlášť pokud jde o úkony předstírané, činěné s mentální výhradou nebo směřující k obcházení zákona. Pokud jde o námitku dovolatele, že nenakládal s majetkem cizím, nýbrž s majetkem jím vlastněné společnosti, jde podle státního zástupce o námitku irelevantní, neboť trestní postih v daném případě v zásadě míří proti jednání obviněného před a při uzavírání smluv, kdy uváděl převodce pohledávek v omyl, nikoli proti nakládání s pohledávkami v době následující, ke které se vztahuje i dovolatelova úvaha o možném posouzení jeho jednání jako trestného činu poškozování věřitele podle §256 odst. 4 tr. zák. Podle názoru státního zástupce argumenty uplatněné dovolatelem sice směřovaly k deklarovanému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak nelze je označit za důvodné. Jelikož napadené rozhodnutí současně vyhovuje i požadavkům vysloveným v rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 11 Tdo 82/2004, lze mít za to, že netrpí žádnou vadou odstranitelnou cestou dovolání. S ohledem na konstatované důvody pak státní zástupce navrhl, aby dovolací soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl, a to v neveřejném zasedání (§265r odst. 1 písm.a/ tr. ř.). Současně vyslovil souhlas s konáním neveřejného zasedání i pro případ, že by dovolací soud rozhodl jiným než navrhovaným způsobem.
Obviněný Ing. R. F. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. a shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., protože napadá pravomocné rozhodnutí soudu věci samé, soud rozhodl ve druhém stupni a dovolání směřuje proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. písm. g) tr. ř. proto bude především popis skutku obsažený v příslušném výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé, popř. i další okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
S přihlédnutím k důvodům, jež obviněný ve svém dovolání uvedl, je zřejmé, že dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatnil právně relevantně. Při posuzování opodstatněnosti podaného dovolání pak Nejvyšší soud dospěl k následujícím závěrům:
Nejprve je nutno uvést, že v projednávané trestní věci již Nejvyšší soud o dovolání obviněného Ing. R. F. rozhodoval, a to zmiňovaným usnesením ze dne 17. 2. 2004, sp. zn. 11 Tdo 82/2004, jímž dřívější rozsudek Vrchního soudu v Olomouci zrušil a tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Uvedená skutečnost je pro další řízení významná mimo jiné tím, že právním názorem vysloveným v rozhodnutí Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího je v téže věci vázán nejen ten orgán činný v trestním řízení, jemuž byla věc dovolacím soudem přikázána k novému projednání a rozhodnutí (§265s odst. 1 tr. ř.), nýbrž i sám dovolací soud, tj. kterýkoliv další senát dovolacího soudu, pokud se tato věc znovu stane předmětem řízení o dovolání (viz usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2004, sp. zn. 15 Tdo 44/2004 ).
Ve svém předcházejícím rozhodnutí Nejvyšší soud vyložil znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 tr. zák. Přitom zdůraznil, že v řízení musí být bezpečně zjištěno, jakou dispozicí pachatel sebe nebo jiného obohatil a komu a v jaké výši způsobil škodu. Předpokladem toho, aby takové jednání bylo možné označit za podvod ve smyslu §250 tr. zák. musí být zjištění, že pachatel takovou dispozici provedl s využitím něčího omylu, s uvedením někoho v omyl nebo se zamlčením podstatných skutečností.
Nejvyšší soud odvolacímu soudu především vytkl, že odůvodnění jeho rozsudku neobsahuje rozvedení skutkových okolností, za nichž obviněný (dovolatel) uzavřel smlouvy o postoupení předmětných pohledávek s V. u. ú. a. s., ze kterých by bylo možno posoudit, zda a případně jakým způsobem byl tento ústav uveden v omyl, popř. v čem eventuálně spočívaly další zákonem předpokládané formy podvodného jednání. V uvedeném směru považoval Nejvyšší soud napadený rozsudek za nepřezkoumatelný, když jeho odůvodnění neodpovídalo ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud dále poukázal na to, že samotné nesplnění závazku vyplývajícího pro obviněného ze smluv o postoupení pohledávek a neuhrazení dlužné částky poškozenému ústavu není samo o sobě trestné. O trestný čin podvodu podle §250 tr. zák. by se proto nemohlo jednat. Naopak, pokud soud druhého stupně učinil závěr, že obviněný jednající za společnost B., s. r. o., odčerpal z jejího majetku část disponibilních finančních prostředků, tzn. zcizil je, a tak zmařil uspokojení jejího věřitele (poškozeného ústavu), svědčilo by to při škodě přesahující 5.000.000,- Kč pro naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zák. K tomu Nejvyšší soud dále uvedl, že úvaha o této právní kvalifikaci by byla na místě pouze za předpokladu, pokud by se nepodařilo prokázat naplnění znaků přísněji postižitelné skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 4 tr. zák. Jestliže by totiž obviněný (dovolatel) jednal při realizaci předmětné operace od počátku v úmyslu obohatit se na úkor poškozeného ústavu jeho uvedením v omyl nebo zamlčením určitých podstatných skutečností, dopustil by se trestného činu podvodu a nikoliv trestného činu poškozování věřitele. Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí konstatoval, že odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku neučinil žádnou úvahu o tom, jak se s výše uvedenými otázkami (jejichž zodpovězení podmiňuje trestní odpovědnost za podvod ve smyslu §250 tr. zák.) vypořádal, pokud je vůbec řešil. Po zrušení napadeného rozhodnutí proto odvolacímu soudu uložil, v jakých směrech se má předmětnou věcí znovu zabývat a zejména, aby zjistil a náležitě vyložil, ze kterých konkrétních skutečností lze usuzovat na zavinění (úmysl podle §4 tr. zák.) obviněného, jež by se muselo vztahovat ke všem znakům objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 4 tr. zák. (viz str. 8 rozhodnutí Nejvyššího soudu).
Z nyní napadeného rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 4. 2004, sp. zn. 5 To 35/2004, vyplývá, že tento odvolací soud ve smyslu ustanovení §265s odst. 1 tr. ř. respektoval pokyny obsažené ve shora citovaném rozhodnutí Nejvyššího soudu a řídil se též v něm vysloveným závazným právním názorem. V řízení o odvolání navázal na skutková zjištění soudu prvního stupně (s výjimkou části, v níž rozsudek soudu prvního stupně shledal vadným) a následně podrobně rozvedl obsah jednotlivých, pro právní posouzení věci významných důkazů a z nich vyplývajících skutkových okolností (viz str. 13 až 20 rozsudku, na něž je zde třeba odkázat). Na tomto základě pak vzal za prokázané, že obviněný Ing. R. F. od samého počátku (tj. již v okamžiku prvního kontaktu se zástupcem poškozeného Ing. A. D.) jednal v úmyslu nesplnit své závazky z uzavřených smluv o postoupení pohledávek. O tom podle odvolacího soudu mimo jiné svědčí i takové skutečnosti, jako byl předchozí převod zadlužené společnosti B. s. r. o. výlučně na osobu obviněného (dovolatele), jakož i to, že došlo ke sjednání nestandardně nízké „provize“ ve výši pouhých 4% z objemu předmětných pohledávek. Ačkoliv obviněný disponoval možností jím vymožené finanční prostředky poškozenému bez problému uhradit, zdánlivě bez jakéhokoliv důvodu tak neučinil. Naopak, společnosti B. s. r. o. (s jejími závazky) se podle zjištění odvolacího soudu následně zbavil fiktivním převodem na K. Č., čímž dosáhl toho, aby mu podvodně získané finanční prostředky zůstaly. Na skutkovém základě podrobně popsaném v odůvodnění napadeného rozsudku pak odvolací soud dovodil, že obviněný svým jednáním naplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 4 tr. zák., a to jak po subjektivní stránce (§4 tr. zák.), tak po stránce objektivní. V souladu s požadavky Nejvyššího soudu odvolací soud uvedl též do souladu popis skutku ve výroku rozsudku (tzv. skutkovou větu) se zákonnými znaky příslušné skutkové podstaty (tzv. právní větou).
Pokud obviněný ve svém nynějším dovolání namítl, že postupované pohledávky přešly do majetku společnosti B. s. r. o., za kterou tehdy jednal, včetně částek inkasovaných v rámci vymáhání pohledávek, a mezi zúčastněnými subjekty (právnickými osobami) tudíž existoval obchodněprávní závazkový vztah, k jehož porušení došlo (což by samozřejmě ještě nezakládalo jeho trestní odpovědnost), měla by tato námitka dovolatelem předpokládaný význam pouze v případě, že by jednání obviněného (dovolatele) nebylo zahrnuto úmyslem uvést převodce pohledávek (poškozeného) v omyl. S touto otázkou se odvolací soud v souladu s pokyny ve zrušujícím usnesení Nejvyššího soudu vypořádal a po vyhodnocení rozhodných skutkových okolností u obviněného (dovolatele) podvodný úmysl jednoznačně dovodil již ve stadiu samotného počátku inkriminovaného jednání. Jestliže se obohacením ve smyslu ustanovení §250 tr. zák. rozumí neoprávněné rozmnožení majetku (majetkových práv) pachatele nebo někoho jiného, jímž může být i právnická osoba, není rozhodující, zda obviněný obohatil výlučně sebe (viz rozhodnutí odvolacího soudu) nebo společnost B. s. r. o. (v níž ovšem byl jediným společníkem a jednatelem). Za tohoto stavu proto jednání obviněného (dovolatele) nelze právně kvalifikovat jako trestný čin poškozování věřitele podle §256 tr. zák. Námitkám dovolatele proto nebylo možno přiznat žádné opodstatnění.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. Nejvyšší soud proto v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného Ing. R. F. odmítl, přičemž toto své rozhodnutí učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Závěrem považuje Nejvyšší soud za nezbytné poznamenat, že s poukazem na dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03 str. 6). Nejvyšší soud totiž není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Ve smyslu ustanovení §265b tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k této Úmluvě. Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nevymezoval by dovolací důvody způsobem, jak to v ustanovení §265b tr. ř. (taxativně) učinil (srov. přiměřeně např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. října 2004
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler