ECLI:CZ:NS:2004:3.TDO.1024.2004.1
sp. zn. 3 Tdo 1024/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 10. listopadu 2004 dovolání obviněného A. Ch., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 4. 2004, sp. zn. 9 To 101/2004, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 2 T 105/2003, a rozhodl takto:
Dovolání A. Ch. se podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 20. 11. 2003, sp. zn. 2 T 105/2003, byl obviněný A. Ch. uznán vinným trestným činem poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zákona, za který byl odsouzen podle §256 odst. 3 tr. zákona k trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců. Podle §58 odst. 1 tr. zákona a §59 odst. 1 tr. zákona byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 let. Podle §53 odst. 1 tr. zákona mu byl uložen peněžitý trest ve výši 15.000,- Kč. Podle §54 odst. 3 tr. zákona mu byl pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, uložen náhradní trest odnětí svobody v trvání 2 měsíců. Podle §229 odst. 1 tr. řádu byla poškozená Č. h. b. a.s. se sídlem P., odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Podkladem výroku o vině se stalo zjištění soudu prvního stupně, že obviněný darovací smlouvou s právními účinky vkladu k datu 11. 11. 1999 převedl na své dcery M. Ch. a T. Ch., nemovitosti zapsané na listu vlastnictví u Katastrálního úřadu P. – m. v katastrálním území D. M., které zatížil věcnými břemeny, ač tyto nemovitosti dal do zástavy smlouvou Č. h. b. a.s. se sídlem P., která mu na jejich nákup poskytla hypoteční úvěr ve výši 2,600.000,- Kč a zavázal se nezatěžovat je ve prospěch třetích osob a nepřevádět bez souhlasu této banky, od počátku roku 1999 nepoukazoval splátky pravidelně, od března roku 2001 nesplácí úvěr Č. M. B. H a.s., čímž bance způsobil škodu ve výši 682.852,85 Kč, neboť k 11. 11. 1999 činila pohledávka banky za obžalovaným 2,552.372,85 Kč a k témuž datu byly výše uvedené nemovitosti po odečtení věcných břemen oceněny znalcem na částku 1,869.520,- Kč.
Uvedený rozsudek nenabyl bezprostředně právní moci, neboť proti němu podal obviněný odvolání, kterým se zabýval ve veřejném zasedání konaném dne 7. 4. 2004 Městský soud v Praze. Ten svým usnesením sp. zn. 9 To 101/2004 odvolání obviněného zamítl.
Výše uvedenému rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 a usnesení Městského soudu v Praze předcházelo zrušení rozhodnutí stejných soudů usnesením Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13. 3. 2003, sp. zn. 7 Tdo 289/2003 na podkladě dovolání obviněného v téže trestní věci, neboť rozhodnutí soudů obou stupňů spočívala na nesprávném právním posouzení skutku. Uvedeným usnesením Nejvyššího soudu České republiky byla věc přikázána Obvodnímu soudu pro Prahu 4 k novému projednání a rozhodnutí.
Po novém projednání věci podal obviněný prostřednictvím svého obhájce ve lhůtě podle §265e tr. řádu proti usnesení Městského soudu v Praze ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 dovolání, ve kterém napadá výrok o vině nového odsuzujícího rozsudku s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť dle jeho názoru i nové rozhodnutí soudů obou stupňů spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. V odůvodnění svého dovolání vznáší námitku především proti nesouladu mezi právním posouzením jeho jednání s učiněnými skutkovými zjištěními. Vyslovuje názor, že učiněná skutková zjištění, která ve svém mimořádném opravném prostředku nikterak nezpochybňuje, sice opravňovala soud k vyvození právního závěru o naplnění objektivních znaků skutkové podstaty trestného činu, nikoli však pokud jde o naplnění subjektivní stránky trestného činu a tedy vyvození trestní odpovědnosti. Poukazuje na to, že otázce úmyslu obviněného nevěnovaly soudy obou stupňů náležitou pozornost a skutková zjištění k objasnění této věci vůbec neprovedly s tím, že obhajobu obviněného právě v této otázce označily nikoli za vyvrácenou, ale z hlediska vyvození trestní odpovědnosti za irelevantní. Poukazuje na to, že otázce úmyslu obviněného se v odůvodnění svého usnesení věnoval vlastně pouze odvolací soud, i ten se však omezil pouze na spekulativní konstatování, že obviněný „… musel být minimálně srozuměn s tím, že po převodu majetku na jeho dcery se současným zřízením věcného břemene nebude mít k dispozici žádný jiný majetek, který by mohl případně jeho pohledávku dozajistit“. K tomu dovolatel namítá, že ani k tomuto spekulativnímu konstatování odvolacího soudu nebyla učiněna žádná skutková zjištění, a že soud se ani nezabýval úmyslem obviněného z jiného pohledu než z hlediska jeho touhy spáchat trestný čin a poškodit svého věřitele.
Protože je obviněný toho názoru, že právní závěry soudu vycházejí ze skutkových zjištění, která vůbec učiněna nebyla, navrhuje v petitu svého dovolání, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil rozhodnutí Městského soudu v Praze a aby věc přikázal tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
K podanému dovolání se písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství. Ve svém vyjádření vyslovuje názor, že odvolací soud nepochybil, pokud konstatoval, že je nepochybné, že jednání obviněného směřovalo k tomu, aby jeho dluh vůči Č. M. B. H, a.s., nemohl být uhrazen a musel být minimálně srozuměn s tím, že po převodu majetku na jeho dcery se současným zřízením věcného břemene nebude mít k dispozici žádný jiný majetek, který by mohl případně jeho pohledávku dozajistit. Je toho názoru, že nepřímý úmysl obviněného je obsažen již v samotném popisu skutku a že tedy není nutné tento úmysl žádným jiným způsobem popisovat ani konkretizovat. Dle názoru státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství nejde v daném případě o takové jednání, kdy by bylo třeba úmysl obviněného zkoumat vzhledem k jeho pohnutce či motivu v době spáchání skutku, neboť ke způsobení škody došlo již v momentu jednání obviněného a nikoliv následně, takže by bylo třeba úmysl obviněného vzhledem k jeho jednání zkoumat zpětně. Protože státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství považuje podané dovolání za zjevně neopodstatněné, navrhuje jeho odmítnutí podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) jako soud dovolací nejprve zkoumal, zda jsou v dané věci splněny podmínky přípustnosti podle §265a tr. řádu a shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. řádu, protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá rozhodnutí pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, směřuje proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest a soudem druhého stupně byl zamítnut jeho řádný opravný prostředek. Obviněný je rovněž osobou oprávněnou k podání tohoto mimořádného opravného prostředku.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanoveních §265b tr. řádu, bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§265i odst. 3 tr. řádu). V posuzovaném případě dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obsah dovolání je s použitým dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu v souladu, neboť obviněný v něm napadá otázku právního posouzení skutku, konkrétně otázku právního posouzení viny a jeho trestní odpovědnosti s ohledem na skutková zjištění soudu.
Nejvyšší soud proto ve smyslu §265i odst. 3 tr. řádu přezkoumal napadený rozsudek i jemu předcházející řízení a dospěl k závěru, že dovolání je nutno považovat za zjevně neopodstatněné.
Jak se podává z přiloženého spisového materiálu, soudy obou stupňů na podkladě skutkových zjištění dospěly ke správnému právnímu závěru, že obviněný A. Ch. zažalovaným jednáním naplnil jak po objektivní, tak i po subjektivní stránce všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zákona. Zejména závěr odvolacího soudu, týkající se jednání obviněného minimálně v nepřímém úmyslu podle §4 písm. b) tr. zákona je opodstatněný a je opřen o učiněná skutková zjištění. Z nich totiž vyplývá, že obžalovaný A. Ch. si byl plně vědom sjednání zástavy k hypotečnímu úvěru a znal obsah smlouvy, kterou zcela dobrovolně uzavřel, včetně omezení, z této smlouvy pro něho vyplývajících. Tuto skutečnost také stvrdil svým podpisem. Pokud pak následně jednal v rozporu s těmito smluvními podmínkami, nelze přijmout jeho námitky o absenci subjektivní stránky jeho jednání, či považovat za opodstatněné jeho tvrzení o spekulativních závěrech odvolacího soudu v tomto směru. Je tedy nepochybné, že jednání obviněného směřovalo k tomu, aby jeho dluh vůči Č. M. H. B, a. s. nemohl být uhrazen a rovněž musel být srozuměn s tím, že po převodu majetku na dcery se současným zřízením věcného břemene zmaří smysl zástavy a tím poškodí zástavního věřitele.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud v projednávaném případě shledal, že dovolání je zjevně neopodstatněné, rozhodl v souladu s výše citovaným ustanovením zákona tak, že se dovolání obviněného A. Ch. odmítá. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 10. listopadu 2004
Předseda senátu:
Mgr. Josef H e n d r y c h