ECLI:CZ:NS:2004:3.TDO.1025.2004.1
sp. zn. 3 Tdo 1025/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. října 2004 o dovolání podaném M. L., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka Olomouc, sp. zn. 2 To 174/2004 ze dne 16. 3. 2004, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 3 T 4/2003, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci sp. zn. 3 T 4/2003 ze dne 19. 12. 2003 byl dovolatel uznán vinným trestnými činy zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a), c) trestního zákona (bod 1, 2 citovaného rozsudku), přijímání úplatku podle §160 odst. 1, 3 trestního zákona ve znění zák. č. 175/1990 Sb. (bod 3 cit. rozsudku), zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 3 písm. c) trestního zákona ve znění novely zákona č. 265/2001 Sb. (bod 4 cit. rozsudku) a zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. c), odst. 2 písm. a), c) trestního zákona a to pro skutky popsané ve výrokové části citovaného rozsudku. Za to byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, dále k peněžitému trestu ve výměře 500.000,-Kč se stanovením náhradního trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonána a k trestu zákazu činnosti spočívajícím v zákazu výkonu zaměstnání a výkonu funkcí v orgánech územní samosprávy a výkonu zaměstnání a výkonu funkcí spojených s hmotnou odpovědností za majetek a konečně bylo též rozhodnuto o náhradě škody.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal Okresní státní zástupce v Olomouci a také M. L., rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ostravě, pobočka Olomouc a to usnesením pod sp. zn. 2 To 174/2004 ze dne 16. 3. 2004, jímž podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 trestního řádu (dále jen tr. ř.) zrušil napadený rozsudek ve výroku o peněžitém trestu včetně trestu náhradního, když jinak ponechal napadený rozsudek beze změn.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka Olomouc podal M. L. dovolání a to včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i dalších zákonem vyžadovaných náležitostí, když za dovolací důvody označil ty, které jsou vymezeny ustanovením §265b odst. 1 písm. g), k), l) tr. ř. V odůvodnění takto podaného dovolání potom uvedl, že z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., výroky napadeného rozhodnutí soudu druhého stupně spočívají na nesprávném právním posouzení všech skutků. K bodu 1, 2, 5 citovaného rozsudku soudu prvního stupně, který v tomto směru kvalifikoval jednání dovolatele jako trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele, namítl, že pokud jde o subjektivní stránku jeho jednání a motiv činu, má za to, že bylo zjištěno, že nejednal v úmyslu způsobit obci škodu nebo opatřit sobě či jinému neoprávněný prospěch. S touto skutečností se soud prvního stupně nevypořádal, stejně jako s okolnostmi uvedenými v §88 odst. 1 trestního zákona (dále jen tr. zák.). V tomto směru uvedl, že k okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, se přihlédne jen tehdy, jestliže pro svou závažnost podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost. Okresní soud se ostatně ani nezabýval myšlenkou, zda v tomto směru nejde o trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255a odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., když takovéto právní posouzení skutku je mírnější. Má za to, že z průběhu řízení v jeho věci před soudy je zřejmé, že škodu obci způsobil jednáním vědomě nedbalým, když „úmyslně porušil podle zákona mu uloženou povinnost při rozhodování v kolektivním orgánu obce“. Pokud jde o body 3, 4 citovaného rozsudku soudu prvního stupně uvedl (bez dalšího), že měl být podle §226 písm. b) tr. ř. obžaloby zproštěn. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. uvedl, že citované usnesení odvolacího soudu je ve svém výroku neúplné, když výrok měl znít tak, že k odvolání obviněného odvolací soud „ruší napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. v celém rozsahu a věc vrací podle §259 odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v Olomouci k novému projednání a rozhodnutí“. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. uvedl, že „k dovolání bylo rozhodnuto pouze neúplným výrokem o zrušení části napadeného rozsudku ve výroku o peněžitém trestu a náhradním trestu a bylo per analogiam rozhodnuto o zamítnutí odvolání ve zbývající části proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 19. 12. 2003 čj. 3 T 4/2003-1795“.
Navrhl proto, aby dovolací soud podle §265k odst. 1) tr. ř. zrušil napadené rozhodnutí a podle §265l odst. 1 tr. ř. vrátil věc Krajskému soudu v Ostravě, pobočka Olomouc k novému projednání a rozhodnutí.
K podanému dovolání se vyjádřil i státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství České republiky (dále jen státní zástupce), který nejprve k uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. poukázal na to, že tento dovolací důvod lze podat, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Poukázal v této souvislosti na formulaci podaného dovolání ze které je zřejmé, že dovolatel ve skutečnosti nenamítá neúplnost některého z výroků, ale pouze uvádí, jakým způsobem měl odvolací soud rozhodnout. Takovou snahu však nelze podřadit pod užitý dovolací důvod, když současně státní zástupce poukázal na to, že z příslušného výroku napadeného usnesení je zřejmé, který výrok soudu prvního stupně byl zrušen a že ani nenastal stav kdy „některý výrok chybí“, když tuto námitku ve svém mimořádném opravném prostředku ani dovolatel neuplatnil, když odvolací soud ve výrokové části svého rozhodnutí vyčerpal vše, co z hlediska poměru rozsudku a odvolání tvořilo předmět rozhodnutí. K uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. státní zástupce poukázal na to, že postup a způsob rozhodnutí odvolacího soudu byl v souladu s dikcí §258 odst. 2 tr. ř., podle kterého, jestliže je vadná jen část napadeného rozsudku a lze ji oddělit od ostatních, zruší odvolací soud rozsudek jen v této části, zruší-li však, byť i jen zčásti, výrok o vině, zruší vždy zároveň celý výrok o trestu, jakož i další výroky, které mají ve výroku o vině svůj podklad. Protože odvolací soud zjistil vadu v dílčím, oddělitelném výroku o peněžitém trestu, respektive trestu náhradním, zrušil správně pouze tuto oddělitelnou část napadeného rozsudku a tím o peněžitém trestu sám rozhodl. To, že ostatní výroky shledal správnými, vyjádřil tím, že je ponechal beze změny, což také vyjádřil navíc zvláštním výrokem. Zamítnout odvolání podle §256 tr. ř. pak může odvolací soud pouze tehdy, jestliže je odvolání nedůvodné jako celek, nikoli jeho část. K důvodu dovolání uplatněného podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. pak státní zástupce poukázal na to, že takto vymezený dovolací důvod nemůže směřovat proti skutkovým zjištěním, ke kterým soudy dospěly, proti hodnocení důkazů, šíři vedeného dokazování apod. Přípustné jsou takto pouze námitky právní, nikoli ovšem takové, které primárně směřují ke změně skutkového stavu a teprve v návaznosti na to k jiném právnímu posouzení skutku. Dále státní zástupce poukázal na to, že tvrzení dovolatele stran bodů 3, 4 rozsudku soudu prvního stupně postrádá jakoukoli argumentaci ohledně toho v čem by mělo spočívat nesprávné právní posouzení inkriminovaných skutků nebo jiné nesprávné hmotněprávní posouzení týkající se některé další otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci těchto skutků, ale v posuzování jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Pouhý odkaz na procesní postup podle §226 písm. b) tr. ř. bez uvedení bližších důvodů, nelze takto považovat za výhradu, která by naplnila dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. K další argumentaci vedené dovolatelem z hlediska takto uplatněného dovolacího důvodu dospěl státní zástupce k závěru, že jde o dovolání zjevně neopodstatněné. Ke skutkům uvedeným v bodě 1, 2 a 5 ve výroku rozsudku soudu prvního stupně uvedl, že jejich popis je podrobně popsán a také z odůvodnění zejména i rozhodnutí soudu odvolacího plyne, že tyto skutky obsahují všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestných činů, kterými byl dovolatel posléze shledán vinným. Zejména i z důvodů uvedených v rozhodnutí soudu druhého stupně plyne, že dovolatel jako veřejný činitel jednal v přímém úmyslu opatřit jinému neoprávněný prospěch (firmě A. I. K. spol. s r.o., firmě E., a. s. P., studio Z. resp. J. V.), ale i v přinejmenším nepřímém úmyslu způsobit škodu jinému (obci Š.). Nelze tak souhlasit s námitkou, že za stavu, kdy bylo prokázáno, že škodu způsobil z vědomé nedbalosti, mělo být jeho jednání právně posouzeno jako trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255a odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. K úvaze o naplnění podmínek ustanovení §88 odst. 1 tr. zák. potom státní zástupce uvedl, že aplikace kvalifikované skutkové podstaty trestného činu dle §158 odst. 2 písm. a), c) tr. zák. je podmíněna skutečností, že činem byl opatřen jinému značný prospěch a byla způsobena značná škoda, tedy v souladu s ustanovením §89 odst. 11 tr. zák. škoda či prospěch ve výši nejméně 500.000,-Kč a že tyto skutečnosti pro svou závažnost podstatně zvyšují nebezpečnost trestného činu pro společnost. V daném případě byl jednáním dovolatele získán neoprávněný prospěch či způsobena škoda mnohonásobně vyšší. Státní zástupce proto s ohledem na uvedené i s přihlédnutím k části dovolání, ve které je právně relevantně namítán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Na tomto místě je nutno připomenout, že dovolání je mimořádný opravný prostředek a jako takový ho lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. Je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který je možno považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona. Z tohoto pohledu je na místě k uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. v posuzované věci uvést, že tento dovolací důvod je uplatněn v případech, kdy v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. V dané věci tomu tak ovšem není, neboť odvolací soud postupoval v souladu s procesním postupem podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř., když rozhodoval o důvodnosti uloženého peněžitého trestu soudem prvního stupně. Námitka dovolatele v příslušných souvislostech v podstatě směřuje k úvaze, jakým způsobem měl odvolací soud rozhodnout a ve skutečnosti tak nejde o námitku, že „některý výrok je neúplný“. Jedná se tak v zásadě o to, že dovolatel má představu jak by měl odvolací soud (meritorně) rozhodnout. Takovou snahu však nelze podřadit pod namítaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř., když nelze přehlédnout ani to, že odvolací soud svůj postoj k projednávané věci vyjádřil přehledně i tím, že po zrušení výroku o peněžitém trestu (který je dílčí a tedy oddělitelný), ostatní výroky napadeného rozhodnutí ponechal beze změny, což explicitně vyjádřil i samostatným výrokem. K dovolacímu důvodu uplatněnému podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. nutno uvést, že ten je důvodným tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání v písmenech a) až k) tr. ř. O takový případ se však v posuzované věci nejedná, protože napadený rozsudek byl v popsané části zrušen a to (vzhledem k již uvedenému) způsobem, který je se zákonem souladný, když v řízení mu předcházejícím nebyl dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. K tomu je zapotřebí uvést, že příslušný dovolací důvod spatřuje dovolatel v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.,který je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Dovolání je v takovém případě určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Dovolání je tak určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. V tomto směru je ovšem námitka dovolatele ve vztahu k trestným činům (bod 3, 4 napadeného rozsudku soudu prvního stupně) nedůvodná, protože pouhé strohé tvrzení (bez dalšího), že měl být dovolatel v tomto směru obžaloby zproštěn není možné považovat za takovou výhradu, která by vedla k naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Z hlediska takto vymezeného dovolacího důvodu však v souvislosti se skutky uvedenými pod bodem 1, 2, 5 ve výroku nalézacího soudu a argumentace vedené dovolatelem lze uvést, že další námitky v tomto směru jsou právně relevantní, avšak zjevně neopodstatněné. Jde o námitku, kdy dovolatel tvrdí, že nejednal v úmyslu způsobit obci škodu nebo opatřit sobě nebo jiném neoprávněný prospěch a také o námitku vztahující se k údajnému nenaplnění podmínek pro použití vyšší trestní sazby podle §88 odst. 1 tr. zák. a konečně i k názoru, že jeho jednání v označené části rozhodnutí soudu prvního stupně mělo být posouzeno nikoli jako trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 tr. zák., ale jako trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255a tr. zák. Z obsahu (odůvodnění) rozhodnutí obou soudů, která jsou dovoláním napadána, nepochybně plyne, že provedeným dokazováním bylo bezpečně prokázáno, že dovolatel v kritické době jednal jako veřejný činitel a to způsobem, ze kterého lze jednoznačně usoudit na to, že si takto počínal v úmyslu opatřit jinému neoprávněný prospěch, když příslušné převody peněz z účtu obce (poskytnutého úvěru na výstavbu kanalizace) na jiné společnosti či jednotlivce nemohly obsahovat žádný racionální důvod, který by vedl právě k prospěchu obce, kterou dovolatel jako starosta reprezentoval. Subjektivní stránka jeho jednání v tomto směru (stran zjištění, že šlo o úmyslné jednání) byla provedeným dokazováním nepochybně zjištěna a námitka dovolatele, že mohlo jít o trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255a tr. zák. je tak nepřípadná, když právě aktivizmus jeho jednání v naznačeném směru umožnil soudům učinit právní závěry (kvalifikovat) jeho počínání jako trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a), c) tr. zák. (v bodě 1, 2 cit. rozsudku) a jako trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. c), odst. 2 písm. a), c) tr. zák. (v bodě 5 cit. rozsudku). V této souvislosti je nedůvodnou i námitka ve vztahu k naplnění podmínek pro užití §88 odst. 1 tr. zák., když aplikace kvalifikované skutkové podstaty /v dané věci §158 odst. 2 písm. a), c) tr. zák./ je dána tím, že činem byl jinému opatřen značný prospěch a byla způsobena značná škoda (§89 odst. 11 tr. zák. jde o škodu či prospěch ve výši nejméně 500.000,-Kč). Tyto skutečnosti byly potom v posuzované věci nepochybně prokázány s tím, že pro svou závažnost podstatně zvyšují nebezpečnost trestného činu pro společnost. Pouze na okraj lze dodat, že státním zástupcem uváděné nepřesnosti či nedůslednosti při koncipování právních či skutkových vět ve výroku rozsudku soudu prvního stupně nemají z pohledu uplatněného dovolání zásadního významu, když dovolatelem tato skutečnost ani nebyla vytýkána, především se však jedná o nedůslednou aplikaci ustanovení §120 odst. 3 tr. ř., které je procesního charakteru, což z hlediska přijatých rozhodnutí soudů nemá zásadního významu a i v případě uplatnění těchto námitek by nebylo možné je shledat takovými, které by mohly vést až ke zrušení napadeného rozhodnutí.
S poukazem na uvedené tak Nejvyššímu soudu České republiky nezbylo než podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout jako zjevně neopodstatněné, přičemž tak učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 13. října 2004
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka