ECLI:CZ:NS:2004:3.TDO.1027.2004.1
sp. zn. 3 Tdo 1027/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 27. října 2004 dovolání, které podal obviněný J. D., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici P. – P., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 5 To 910/2003, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově pod sp. zn. 101 T 190/2003, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. se dovolání obviněného J. D. odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířově ze dne 22. 9. 2003, sp. zn. 101 T 190/2003, byl obviněný J. D. uznán vinným společně s obviněným M. Z. trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., jehož se podle rozsudku dopustili tím, že „dne 2. 7. 2003 kolem 10.30 hodin v H. – M., okr. K., před budovou Magistrátu města H. na ul. S., obžalovaný M. Z. uchopil poškozeného R. A., který právě odcházel z odboru sociálních věcí, kde si převzal sociální příspěvek, za předloktí a poté jej s obžalovaným J. D. obstoupili každý z jedné strany a odvedli na chodník nedaleko této budovy, kde po něm požadovali vydání všech peněz, které na sociálním odboru dostal, a když je poškozený odmítl vydat, obžalovaný J. D. mu vytrhl z ruky peněženku, ve které měl poškozený částku 2.200,- Kč, načež poškozený sám vydal obžalovanému M. Z. částku 500,- Kč, kterou držel v druhé ruce, následně jej obžalovaný J. D. povalil na zem a oba obžalovaní z místa utekli.“ Za to byl obviněný J. D. odsouzen podle §234 odst. 1 tr. zák. k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Obviněnému M. Z. byl uložen trest odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu tří let.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný J. D., rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 15. 12. 2003, sp. zn. 5 To 910/2003, jímž toto odvolání jako nedůvodné podle §256 tr. ř. zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 15. 12. 2003 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Ostravě podal obviněný J. D. prostřednictvím svého obhájce dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel nejprve odkázal na právní větu výroku o vině rozsudku okresního soudu, podle níž byly naplněny znaky trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. spočívající mj. v tom, že měl (dovolatel) proti poškozenému R. A. užít pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci, a dodal, že s tímto závěrem se ztotožnil i odvolací soud. Podle názoru dovolatele však skutková věta výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně neobsahuje žádná konkrétní skutková zjištění, která vyjadřují zákonný znak uvedeného trestného činu – užití pohrůžky bezprostředního násilí. V této souvislosti dovolatel namítl, že uchopení za předloktí (navíc dle svědka A. po dobu 5 sekund) a odvedení na chodník nedaleko budovy, jak je vyjádřeno ve skutkové větě rozsudku soudu I. stupně, rozhodně není naplněním zákonného znaku pohrůžky bezprostředního násilí. Z tohoto zjištění nijak nevyplývá hrozba bezprostřednosti násilí, kterého by mělo být ve vztahu k poškozenému užito ihned, pokud by se nepodrobil vůli dovolatele a obviněného M. Z. K tomu dovolatel zdůraznil, že dvě osoby mohou jen těžko obstoupit třetí osobu ze všech stran a že poškozený nedával nijak najevo, že s obviněnými nehodlá vyjít ven z budovy, ani žádné obavy. Dále uvedl, že ani neočekávané vytržení peněženky z rukou bez jakéhokoliv, byť kratšího, fyzického zápasu není vyjádřením zákonného znaku trestného činu loupeže a zde by bylo možno maximálně uvažovat o právní kvalifikaci podle ustanovení §247 odst. 1 písm. d) tr. zákona. Dodal, že k údajnému povalení poškozeného na zem mělo i podle skutkových zjištění soudů obou stupňů dojít až následně, tudíž ani toto jednání nenaplňuje znak trestného činu loupeže. Odvolacímu soudu potom vytkl, že nesplnil svou přezkumnou povinnost, když se v odůvodnění napadeného rozhodnutí s dostatečnou přesvědčivostí nevypořádal s jeho odvolacími námitkami a „pouze povšechně“ hovoří o tom, že jednání dovolatele svědčí o bezprostřední pohrůžce násilí, aniž by uvedl, v čem konkrétně mělo spočívat. V návaznosti na uvedené argumenty dovolatel vyjádřil přesvědčení, že výrok o vině trestným činem loupeže nemůže obstát.
V závěru dovolání proto dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud“) „poté, co shledá, že dovolání je přípustné a důvodné, zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 5 To 910/2003, ze dne 15. 12. 2003 a přikázal tomuto soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.“ Vyjádřil přitom souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
K dovolání obviněného se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Konstatovala, že námitky obviněného lze subsumovat pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Poté, co vyložila skutkovou podstatu trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., připomněla, že soud prvého stupně spatřoval naplnění zákonných znaků tohoto trestného činu v té variantě, že obviněný proti jinému užil pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. K tomu uvedla, že je třeba vyslovit souhlas s dovolacími námitkami obviněného, že zákonný znak pohrůžky bezprostředního násilí v této trestní věci dán nebyl, neboť z popisu skutku není zřejmé, jakým násilím měli obvinění poškozenému R. A. vyhrožovat. Podle jejího názoru však skutková podstata trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. byla naplněna v té variantě, že obviněný proti jinému užil násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Za akt násilí je v daném případě třeba považovat jednání obviněných J. D. a M. Z., kteří překonávali vůli poškozeného nevydat věc, kterou měl ve své moci, tím způsobem, že obviněný M. Z. uchopil poškozeného ještě v budově Magistrátu města H. za předloktí, zatímco obviněný J. D. si stoupnul z druhé strany, a takto poškozeného, proti jeho vůli, odvedli na chodník nedaleko Magistrátu, kde po něm požadovali vydání všech peněž, které mu byly uvedeného dne vyplaceny, přičemž obviněný J. D. poté vytrhl poškozenému z ruky peněženku, ve které byla částka 2.200,- Kč, načež poškozený sám dobrovolně vydal obviněnému M. Z. částku 500,- Kč, kterou držel v druhé ruce. V návaznosti na výše uvedené státní zástupkyně vyjádřila přesvědčení, že samotné působení dvou fyzicky zdatnějších mužů na poškozeného, který je drobné postavy, tak že si každý z obviněných stoupne k poškozenému z jedné strany, přičemž jeden jej uchopí za předloktí a proti jeho vůli ho odvedou na odlehlejší místo, kde po něm požadují vydání určité věci, lze bezpochyby považovat za znak použitého násilí. Podotkla, že pro posouzení užití násilí nelze stanovit univerzální řešení, neboť každou trestní věc je nutno posuzovat individuálně s přihlédnutím ke všem konkrétním okolnostem, tj. i z hledisek uvedených v §3 odst. 4 tr. zák., včetně fyzických a dalších dispozic pachatele a poškozené osoby. Závěrem svého vyjádření státní zástupkyně konstatovala, že v daném případě je společenská nebezpečnost jednání obviněného J. D. taková, že jednání popsané ve výroku rozsudku soudu prvého stupně naplňuje zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. a nikoliv dovolatelem uváděného trestného činu krádeže podle §247 odst. 1 písm. d) tr. zák. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. odmítl a toto rozhodnutí učinil podle §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Především shledal, že dovolání je z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. přípustné, neboť bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř.
Obviněný J. D. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále, jak již bylo naznačeno, zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod (resp. konkrétní argumenty, o něž je dovolání opíráno) lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03 str. 6). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Skutkové vady totiž nejsou důsledkem nesprávného hmotně právního názoru. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Z rozvedených skutečností tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzovaném případě dovolatel namítl, že inkriminovaný čin nelze kvalifikovat jako trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., neboť nebyl naplněn znak pohrůžky bezprostředního násilí. K tomu dodal, že ani neočekávané vytržení peněženky z rukou bez jakéhokoliv, byť kratšího fyzického zápasu není vyjádřením zákonného znaku trestného činu loupeže a zde by bylo možno maximálně uvažovat o právní kvalifikaci podle ustanovení §247 odst. 1 písm. d) tr. zákona. K povalení poškozeného na zem mělo dojít až následně, tudíž ani toto jednání nenaplňuje znak trestného činu loupeže. Z hlediska uplatněného dovolacího důvodu jde o námitky právně relevantní.
Podle §234 odst. 1 tr. zák. se trestného činu loupeže dopustí ten, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci.
Jedním ze znaků objektivní stránky tohoto trestného činu (jehož objektem je jednak osobní svoboda, jednak majetek) je použití násilí (fyzické síly) nebo pohrůžky bezprostředního násilí jakožto prostředku k překonání kladeného nebo očekávaného odporu napadené osoby. Pohrůžka bezprostředního násilí je pohrůžkou takovým násilím, které má být vykonáno ihned, nepodrobí-li se napadený vůli útočníka. Nemusí být vyjádřena výslovně, postačí i konkludentní jednání, je-li z něho, jakož i z dalších okolností dostatečně zřejmé, že násilí se uskuteční ihned, nepodrobí-li se napadený vůli pachatele. V tomto smyslu je násilí nebo pohrůžka bezprostředního násilí prostředkem nátlaku na vůli napadeného. Není však podmínkou, aby napadený kladl odpor. Násilí nebo pohrůžka bezprostředního násilí jsou prostředkem ke zmocnění se cizí věci a musí tedy zmocnění se takové věci předcházet. Zmocněním se cizí věci se rozumí stav, kdy si pachatel zjedná možnost s takovou věcí nakládat s vyloučením toho, kdo ji měl dosud ve své moci. Není přitom rozhodné, zda jednání pachatele směřuje k trvalé či přechodné dispozici s věcí. Jde o faktické převedení moci nad věcí z oprávněné osoby na pachatele. Ve vztahu k pachateli musí jít o věc cizí. Trestný čin loupeže je trestným činem úmyslným, přičemž úmysl pachatele se musí vztahovat jak k násilnému jednání, jímž chce pachatel překonat nebo znemožnit odpor oběti, tak k tomu, aby se zmocnil cizí věci.
Podle popisu skutku ve skutkové větě výroku rozsudku soudu prvního stupně „…obžalovaný M. Z. uchopil poškozeného R. A., který právě odcházel z odboru sociálních věcí, kde si převzal sociální příspěvek, za předloktí a poté jej s obžalovaným J. D. obstoupili každý z jedné strany a odvedli na chodník nedaleko této budovy, kde po něm požadovali vydání všech peněz, které na sociálním odboru dostal, a když je poškozený odmítl vydat, obžalovaný J. D. mu vytrhl z ruky peněženku, ve které měl poškozený částku 2.200,- Kč, načež poškozený sám vydal obžalovanému M. Z. částku 500,- Kč, kterou držel v druhé ruce, následně jej obžalovaný J. D. povalil na zem a oba obžalovaní z místa utekli“
Takový popis skutku neumožňuje činit spolehlivý závěr, že obviněný J. D. (společně s obviněným M. Z.) použil bezprostřední pohrůžky násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Podle slovní formulace zjištěného skutkového děje obvinění nepoužili vůči poškozenému žádných verbálních výrazů ve smyslu pohrůžky bezprostředního násilí, nevydá-li jim peníze. Jejich jednání nelze interpretovat ani jako konkludentní užití takové pohrůžky, tedy pohrůžky násilím, které má být vykonáno ihned, nepodrobí-li se napadený vůli útočníka (útočníků).
Nutno však zdůraznit, že uvedené skutečnosti umožňují činit závěr, že obviněný J. D. užil (ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. s obviněným M. Z.) vůči poškozenému násilí. V tomto smyslu je třeba akcentovat zejména zjištění o tom, že obžalovaný M. Z. uchopil poškozeného R. A., který právě odcházel z odboru sociálních věcí, kde si převzal sociální příspěvek, za předloktí a poté jej s obžalovaným J. D. obstoupili každý z jedné strany a odvedli na chodník nedaleko této budovy, kde po něm požadovali vydání všech peněz. Z kontextu těchto okolností současně vyplývá, že násilné jednání obviněného J. D. (a obviněného M. Z.) bylo motivováno snahou zmocnit se peněz poškozeného (to je ostatně zcela zjevné i z dalších skutkových okolností vyjádřených výše). Popsaným způsobem (použitím násilí, byť malé intenzity) jednali oba obvinění právě proto, aby eliminovali (případný) odpor poškozeného (působili tak na jeho vůli) a vytvořili si tak podmínky pro zmocnění se jeho peněz (k čemuž ostatně také došlo).
Skutková zjištění popsaná ve skutkové větě rozsudku nalézacího soudu jsou rozvedena v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů. Podle závěru soudu prvního stupně obviněný M. Z. nejdříve poškozeného uchopil za ruku, když ten s nimi odmítl jít, a poté jej s obviněným J. D. obstoupili každý z jedné strany a takto poškozeného donutili jít na místo ke křoví, přičemž po něm požadovali vydání všech peněz. Nalézací soud rovněž zdůraznil, že nedlouho před tím požadoval obviněný M. Z. po poškozeném vrácení peněz značně nevybíravým způsobem a že oba obvinění jsou nepoměrně fyzicky zdatnější než poškozený a navíc byli v početní převaze.
Odvolací soud pak zejména zdůraznil, že poškozený odmítal obviněným vydat veškeré peníze, že nechtěl s nimi jít, a proto byl chycen za ruku a bylo mu řečeno, aby s nimi šel, přičemž nelze pominout, že je drobnějšího vzrůstu i váhy, byl obviněnými vlastně obstoupen a podle jeho slov nemohl nic jiného dělat a měl obavy. Venku mu obviněný D. vytrhl celou peněženku z ruky a následně mu obviněný Z. vzal i bankovku, kterou držel ve druhé ruce.
Tyto skutečnosti potvrzují závěr, že obviněný J. D. (společně s obviněným M. Z.) použil proti poškozenému násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci, přičemž není rozhodné, zda poškozený kladl odpor či projevil obavy. Výstižně konstatovala státní zástupkyně, že působení dvou fyzicky zdatnějších mužů na poškozeného, který je drobné postavy, tak, že si každý z obviněných stoupne k poškozenému z jedné strany, přičemž jeden jej uchopí za předloktí a proti jeho vůli ho odvedou na odlehlejší místo, kde po něm požadují vydání určité věci, lze považovat za znak použitého násilí.
Dovolateli tak sice bylo na místě přisvědčit, že v posuzovaném případě nebyl soudy zjištěným jednáním naplněn znak pohrůžky bezprostředního násilí ve smyslu §234 odst. 1 tr. zák., přesto však nebylo možno považovat za opodstatněný jeho názor, že předmětný skutek není trestným činem loupeže podle citovaného zákonného ustanovení. Byl totiž naplněn vedle dalších znaků alternativní znak násilí. Je skutečností, že šlo o násilí malé intenzity, to ovšem nic nemění na závěru, že popsaným jednáním naplnil obviněný J. D. znaky skutkové podstaty trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. (ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák.). Ani výjimečně malá intenzita použitého násilí totiž není důvodem pro právní posouzení skutku jako trestného činu krádeže podle §247 tr. zák. (srov. rozh. č. 55/1980 Sb.)
Malá intenzita násilí také neznamená, že by stupeň nebezpečnosti posuzovaného skutku byl pouze nepatrný a že by tak tento skutek nemohl být kvalifikován jako trestný čin (§3 odst. 2 tr. zák.). Při úvahách o tom, zda dovolatel naplnil (ve spolupachatelství s obviněným M. Z.) materiální znak trestného činu, je třeba vycházet z toho, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný. Ustanovení §3 odst. 2 tr. zák. se tedy při naplnění formálních znaků konkrétní skutkové podstaty uplatní pouze tehdy, kdy stupeň společenské nebezpečnosti činu v konkrétním případě nebude odpovídat ani nejlehčím, běžně se vyskytujícím případům trestného činu této skutkové podstaty (srov. rozh. č. 43/1996 Sb. rozh. tr.). O takový případ se v posuzované věci vzhledem k rozvedeným okolnostem charakterizujícím spáchaný skutek nejedná.
Obviněný J. D. tedy sice uplatnil argumentaci, která byla právně relevantní a zčásti (pokud jde o nenaplnění jednoho z pojmových znaků trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., a to pohrůžky bezprostředního násilí) důvodná, avšak ze skutečností vyložených výše je zcela zřejmé, že důvodně namítaná vada by nemohla zásadně ovlivnit jeho postavení a naznačená otázka nemá po právní stránce zásadní význam.
Podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, je-li zcela zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu. Z rozvedených důvodů Nejvyšší soud podle citovaného ustanovení zákona dovolání obviněného J. D. odmítl.
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil Nejvyšší soud toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. října 2004
Předseda senátu :
JUDr. Vladimír Veselý