ECLI:CZ:NS:2004:3.TDO.1045.2004.1
sp. zn. 3 Tdo 1045/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 13. října 2004 dovolání nejvyšší státní zástupkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 4. 2004, sp. zn. 61 To 147/2004, v trestní věci obviněného P. H., vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 37 T 119/2003, a rozhodl takto:
Dovolání nejvyšší státní zástupkyně v neprospěch obviněného P. H. se podle §265i odst. 1 písm. f) tr. řádu odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 17. 2. 2004, sp. zn. 37 T 119/2003, byl obviněný P. H. uznán vinným trestným činem neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §249a odst. 2 tr. zákona, za který byl podle §249a odst. 1, 2 tr. zákona, §53 odst. 1, 2 písm. a), b), odst. 3 tr. zákona odsouzen k peněžitému trestu ve výši 10.000,- Kč. Podle §54 odst. 3 tr. zákona mu byl pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 1 týden. Podle §53 odst. 4 tr. zákona mu byly stanoveny splátky peněžitého trestu ve výši 2.000,- Kč měsíčně. Podle §229 odst. 1 tr. řádu byla poškozená M. H., odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Podkladem výroku o vině se stalo zjištění soudu prvního stupně, že obviněný od blíže nezjištěné doby v květnu 2001, kdy vyměnil zámky od bytu, do dne 23. 9. 2003, kdy mu byl doručen opis usnesení o zahájení trestního stíhání, v P., bránil oprávněné uživatelce M. H., přístupu do bytu, v domě stojícím na pozemku na adrese P., a odmítal jí předat klíče od tohoto bytu.
Uvedený rozsudek nenabyl bezprostředně právní moci, neboť proti němu podal obviněný odvolání, kterým se zabýval ve veřejném zasedání konaném dne 28. 4. 2004 Městský soud v Praze. Ten svým rozsudkem sp. zn. 61 To 147/2004 podle §258 odst. 1 písm. d) tr. řádu napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. řádu znovu rozhodl tak, že obviněného podle §226 písm. b) tr. řádu zprostil pro výše uvedený skutek obžaloby.
Nejvyšší státní zástupkyně podala ve lhůtě podle §265e tr. řádu proti výše uvedenému rozsudku Městského soudu v Praze ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 v neprospěch obviněného dovolání, ve kterém napadá výrok Městského soudu v Praze s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
V odůvodnění svého dovolání především uvádí, že neoprávněným bráněním v užívání bytu se rozumí jakýkoliv neoprávněný zásah do práva oprávněné osoby, který jí znemožňuje nebo podstatně ztěžuje řádně a obvyklým způsobem byt užívat, tj. např. znemožňování vstupu do bytu výměnou zámku apod. Je toho názoru, že soud druhého stupně sice v posuzovaném případě správně dovodil existenci nájemního vztahu obviněného k předmětnému bytu, které vzniklo tím, že toto právo přešlo v roce 1992 z rodičů obviněného na obviněného a jeho tehdejší manželku, avšak skutečnost, že poškozená odešla z bytu, vyhodnotil v rozporu s účelem předmětného ustanovení trestního zákona v její neprospěch. Upozorňuje, že poškozená odešla z bytu jen proto, že v něm docházelo ke vzájemným konfliktům mezi ní a jejím manželem, a to právě proto, aby předešla těmto konfliktním situacím, takže se odstěhovala ke své matce, přičemž dle názoru nejvyšší státní zástupkyně však nadále zřetelně dávala najevo zájem v bytě bydlet.
Dále vytýká Městskému soudu v Praze, že nepřihlédl k tomu, že bydlení poškozené se synem u matky je závislé čistě jen na její dobré vůli, stejně jako např. možnost realizovat své právo na soukromí. Naproti tomu je přesvědčena, že jednáním obviněného byla poškozená zbavena možnosti plnoprávně užívat společný byt, alespoň v tom rozsahu, jak to dovolovaly jejich vzájemné vztahy.
Dále vyslovuje názor, že povinností obviněného bylo jednoznačně po výměně zámku předat klíče od bytu poškozené. Skutečnost, že obviněný předal klíče synovi, který bydlel s matkou a tato mohla synovy klíče při vstupu do bytu použít, považuje za skutečnost, kterou dle jejího názoru městský soud nelogicky vyhodnotil ve prospěch obviněného při posuzování materiální stránky trestného činu podle §249a odst. 2 tr. zákona. Stejně tak vyslovuje názor, že ve prospěch obviněného nebylo možno klást jakoukoliv pasivitu poškozené v rámci řešení bytové otázky, pokud tato nebyla řešena v rozvodovém řízení a žaloba na zrušení práva společného nájmu byla podána až v době trestního stíhání. Dospívá k závěru, že Městský soud v Praze přihlížel ve prospěch obviněného ke skutečnostem, které neměly takový vliv na stupeň nebezpečnosti činu pro společnost, aby ho bylo možné označit za nepatrný, že v dané trestní věci byl jednoznačně porušen zájem na ochraně práva nájemce užívat byt v rozsahu odpovídajícím tomuto institutu, že se tak stalo ze strany obviněného v úmyslu přímém a jestliže odvolací soud rozhodl o zproštění obviněného obžaloby, bylo takové rozhodnutí založeno na nesprávném právním posouzení skutku.
V petitu svého dovolání proto navrhuje, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil v celém rozsahu rozsudek Městského soudu v Praze a aby věc přikázal tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
K podanému dovolání se prostřednictvím svého obhájce vyjádřil obviněný P. H. Připomíná, že v daném případě poškozená neměla zájem byt užívat, že její zájem se soustředil toliko na získání „odstupného“, dále že vyvinul iniciativu k dohodě s poškozenou, na kterou ona ovšem nereagovala a že v zájmu zachování svého soukromí sice poškozené samotné klíče od bytu nedal, nicméně svému synovi ano a nikterak mu nezakazoval předat je poškozené. Je přesvědčen, že jeho jednáním nebyly naplněny formální znaky ani materiální stránka trestného činu podle §249a tr. zákona a proto navrhuje, aby podané dovolání bylo jako zjevně neopodstatněné odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) jako soud dovolací nejprve zkoumal, zda jsou v dané věci splněny podmínky přípustnosti podle §265a tr. řádu a shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. b), odst. 3 tr. řádu, protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, směřuje proti rozsudku, jímž byl obviněný zproštěn obžaloby a nejsou dány okolnosti vylučující podání dovolání v neprospěch obviněného. Nejvyšší státní zástupkyně je osobou oprávněnou k podání dovolání.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanoveních §265b tr. řádu, bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§265i odst. 3 tr. řádu). V této věci Nejvyšší soud shledal, že uplatněný dovolací důvod je v souladu s citovaným ustanovením zákona, neboť směřuje proti nesprávnému právnímu posouzení skutku.
Nejvyšší soud se proto zabýval námitkami a argumentací, které byly uplatněny v rámci podaného dovolání a na podkladě spisového materiálu zjistil, že Městský soud v Praze dospěl ke správnému právnímu závěru v tom, že jednáním obviněného P. H. sice došlo k naplnění formálních znaků trestného činu podle §249a odst. 2 tr. zákona tím, že nevydal klíče od bytu poškozené, nicméně současně učinil i správný právní závěr pokud jde o vyhodnocení materiální stránky zažalovaného trestného činu. Z učiněných skutkových zjištění, která v řízení o dovolání nelze přezkoumávat, je zcela zjevné, že v posuzovaném případě skutečně existovaly významné okolnosti, které v projednávaném případě výrazně snižují stupeň nebezpečnosti činu pro společnost. Městský soud v Praze na tyto okolnosti ve svém rozsudku správně (s výjimkou okolností ohledně získání bytu a ohledně skutečnosti, že poškozená měla zajištěno bydlení jinde, které dle názoru Nejvyššího soudu nemají relevantní význam) poukázal. Nejvyšší soud je toho názoru, že odvolací soud nemohl tyto okolnosti svědčící ve prospěch obviněného pominout a při právním posouzení skutku vystačit s pouhým (i když nezpochybněným) faktem, že obviněný nevydal poškozené klíče od bytu. Odvolací soud byl povinen – a také to správně učinil – přihlížet k veškerým skutkovým zjištěním, která soud prvního stupně učinil a to v jejich celku a vzájemných souvislostech. Při takovém hodnocení nelze než přisvědčit jeho závěru, že skutková podstata trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §249a odst. 2 tr. zákona sice po formální stránce naplněna byla, avšak při důsledném hodnocení stupně společenské nebezpečnosti jednání obžalovaného nelze důvodně dospět k závěru, že zažalované jednání dosahuje intenzity trestného činu.
Nepochybně správný je názor vyjádřený v podaném dovolání, že je vyloučeno obecně stanovit podmínky, za nichž skutky, které jinak naplňují znaky skutkové podstaty, dosahují zákonem požadovaného stupně nebezpečnosti pro společnost, neboť by šlo o nepřípustné rozšiřování znaků skutkové podstaty. To ovšem na straně druhé neznamená, že by soud nebyl povinen v každém projednávaném případě tuto otázku zkoumat, a to právě tím spíše, že jde o podmínky, které nejsou obecně stanoveny a tedy jde o posouzení výrazně individuální.
Kromě toho považuje Nejvyšší soud za vhodné konstatovat, že učiněná skutková zjištění ani nedovolují učinit natolik jednoznačný závěr o přímém úmyslu jednání obviněného bránit poškozené v užívání bytu, jak je vyjádřen v podaném dovolání.
Ne straně druhé je však nutné odvolacímu soudu vytknout, dospěl-li k závěru, že v projednávaném případě jednání obviněného P. H. z hlediska materiální stránky nedosáhlo intenzity zažalovaného trestného činu, se dále nezabýval hodnocením konkrétního stupně nebezpečnosti činu pro společnost. Pokud by tak důsledně učinil, musel dovodit, že ze strany obviněného nešlo o zcela beztrestné jednání a zažalovaný skutek by mohl být jiným orgánem posouzen jako přestupek. Byl tedy na místě postup podle §222 odst. 2 tr. řádu, neboť soud jednal ještě ve lhůtě k projednání přestupku. V době rozhodování Nejvyššího soudu však tato již uplynula a tento postup již možný není.
Podle §265i odst. 1 písm. f) tr. řádu Nejvyšší soud dovolání odmítne, je-li zcela zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu. Vzhledem k výše uvedenému proto Nejvyšší soud odmítl podané dovolání ve smyslu tohoto zákonného ustanovení. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 13. října 2004
Předseda senátu:
Mgr. Josef H e n d r y c h