ECLI:CZ:NS:2004:3.TDO.1047.2004.1
sp. zn. 3 Tdo 1047/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. října 2004 o dovolání, které podal obviněný T. K., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici P., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 4. 2004, sp. zn. 8 To 194/2004, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 6 T 88/2003, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 26. 2. 2004, sp. zn. 6 T 88/2003, byl obviněný T. K. uznán vinným jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák. trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., který podle rozsudku spáchal tím, že „dne 9. 6. 2003 v době kolem 02.30 hod. v P., B. n., před domem, po předchozím požití alkoholu, údery pěstí do obličeje a kopy do pravého stehna napadl poškozeného J. V., a poté, co poškozený upadl na zem, vyžadoval po něm vydání ledvinky, což poškozený učinil a obžalovaný ji uchopil a z místa činu odešel a tímto jednáním způsobil poškozenému škodu v celkové hodnotě 12.280,- Kč, neboť v ledvince byla peněženka s finanční hotovostí ve výši 6.500,- Kč, dva mobilní telefony zn. Alcatel a dále poškozenému způsobil mnohočetná povrchní poranění hlavy, a tohoto jednání se dopustil přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu Cheb ze dne 29. 4. 1998, sp. zn. 1 T 18/98, který nabyl právní moci dnem 23. 9. 1998, odsouzen pro trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 5 let se zařazením pro výkon tohoto trestu do věznice s ostrahou a tento trest vykonal dnem 3. 10. 2002.“ Za to byl obviněný odsouzen podle §234 odst. 1 tr. zák. za použití §41 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody na 10 let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný T. K., rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze. Rozsudkem ze dne 28. 4. 2004, sp. zn. 8 To 194/2004, podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu a způsobu jeho výkonu a současně podle §259 odst. 3 tr. ř. rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. spáchaným zvlášť nebezpečným recidivistou podle §41 odst. 1 tr. zák. obviněného odsoudil podle §234 odst. 1 tr. zák za použití §42 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §57a odst. 1 tr. zák. mu současně uložil trest zákazu pobytu na území hl. m. P. na dobu čtyř let. Rozsudek soudu druhého stupně (a v souvislosti s ním v nedotčené části i rozsudek soudu prvního stupně) nabyl právní moci dne 28. 4. 2004 (§139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.).
Proti citovanému rozsudku Městského soudu v Praze podal ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. obviněný T. K. prostřednictvím svého obhájce dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uvedl, že nesprávné právní posouzení skutku spatřuje v tom, že „skutek, kterého se měl dopustit a který je popsán ve výrokové části napadeného rozhodnutí, nelze podřadit pod skutkovou podstatu trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zákona spáchaného nebezpečným recidivistou podle §41 odst. 1 tr. zákona.“ Vyjádřil přitom přesvědčení, že soud prvního stupně v jeho případě nesprávně aplikoval §41 odst. 1 tr. zák., když jej hodnotil jako zvlášť nebezpečného recidivistu. V této souvislosti obviněný zdůraznil, že z formálního hlediska sice byly splněny podmínky k tomu, aby bylo jeho jednání posouzeno podle §41 odst. 1 tr. zák., když byl uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného trestného činu poté, co byl za předchozí takový čin potrestán, současně však namítl, že z materiálního hlediska znaky právní kvalifikace jeho jednání jako zvlášť nebezpečného recidivisty podle §41 odst. 1 tr. zák. naplněny nebyly. Při hodnocení stupně nebezpečnosti jeho jednání pro společnost je nutné podle něho přihlédnout k tomu, že v daném případě nebyl zcela jednoznačně prokázán motiv jeho jednání ani důvod konfliktu s poškozeným (v této souvislosti poukázal na rozpory ve výpovědích zúčastněných osob – obviněného, poškozeného a svědkyně J.) a za dané důkazní situace tedy nemůže souhlasit se závěrem soudu, podle něhož bylo prokázáno jednání obviněného naplňující skutkovou podstatu trestného činu loupeže a zároveň též pohnutka a přímý úmysl. Pokud jde o konkrétní důvody, z jakých nebyla podle jeho názoru naplněna materiální stránka právní kvalifikace jeho jednání jako zvlášť nebezpečného recidivisty podle §41 odst. 1 tr. zák., uvedl, že nebyly náležitě objasněny všechny potřebné skutečnosti vztahující se k jeho předchozímu odsouzení. Odvolací soud se podle něho v napadeném rozhodnutí dostatečně nevypořádal s jeho námitkou týkající se pochybení nalézacího soudu, který ve výrokové části rozsudku konstatoval, že vzhledem k době, která uplynula od posledního odsouzení, je podstatně zvyšován stupeň nebezpečnosti trestného činu, avšak v odůvodnění rozsudku nalézací soud zohlednil délku doby nikoliv od odsouzení obviněného ale od jeho propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. V této souvislosti obviněný vyjádřil názor, že materiální podmínka recidivy obsažená v ustanovení §41 tr. zák. by měla být posouzena po individuálním posouzení každého případu i z hlediska skutečné nebezpečnosti recidivy pro společnost, tedy že je třeba zkoumat jak nebezpečnost předcházejícího trestného činu (a to bez ohledu na jeho právní kvalifikaci), tak i nebezpečnost nového trestného činu. Splnění materiální podmínky tedy nelze spatřovat jen v samotné existenci okolností, které jsou znaky skutkových podstat příslušných zvlášť závažných trestných činů, nýbrž i v intenzitě, s jakou byly tyto znaky naplněny, a dále i v existenci okolností mimo skutkovou podstatu. V této souvislosti obviněný odvolacímu soudu i soudu prvního stupně vytkl, že právě existenci okolností mimo skutkovou podstatu při svém rozhodování nezhodnotil a nevzal v úvahu. Těmito okolnostmi, jak obviněný dále uvedl, má na mysli zejména závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, z kterých podle jeho názoru vyplývá, že „spáchal čin ve stavu zmenšené příčetnosti, kterou si ani z nedbalosti nepřivodil vlivem návykové látky“. Byla totiž u něho zjištěna porucha osobnosti, v důsledku které v kombinaci s alkoholem byly jeho ovládací schopnosti sníženy podstatně a rozpoznávací potom lehce. V souvislosti s tím napadl závěr soudu, že si zmenšenou příčetnost v daném případě způsobil sám vlivem návykové látky, neboť nemohl vědět, a to ani vzhledem k okolnostem a svým osobním poměrům, že vlivem alkoholu se u něj porucha projeví, jelikož její projevení v důsledku požití alkoholu nemohl předvídat. Obviněný dále namítl, že pachatele (recidivisty) zvlášť nebezpečných trestných činů je nutno odlišovat od těch, kteří sice svým jednáním naplňují znaky uvedené v ustanovení §41 tr. zák., avšak stupeň jejich zavinění je podstatně nižší v důsledku jejich snížené schopnosti rozpoznávací a ovládací, vyplývající z jejich zmenšené příčetnosti. S ohledem na tuto skutečnost potom nelze dojít k závěru, že spáchal trestný čin jako zvlášť nebezpečný recidivista. Podotkl, že za dané situace byly splněny podmínky pro uložení ochranného léčení, které je rovněž jedním z prostředků trestního zákona sloužících k ochraně společnosti. Závěrem k tomuto dovolacímu důvodu konstatoval, že splnění výše uvedené materiální podmínky, „jejímž zákonným vytyčením zákon zvlášť připomíná materiální pojetí trestného činu, vyjádření v §3 odst. 2 tr. zákona, nelze tedy usuzovat ze samotných okolností, které naplňují formální podmínky ustanovení §41 tr. zákona, tedy v podstatě jen hodnocením samotné recidivy bez současného hodnocení významu a závažnosti všech ostatních okolností.“ V této souvislosti se obviněnému i výsledná doba trestu jeví nepřiměřeně přísná, a to bez ohledu na jeho posouzení jako zvlášť nebezpečného recidivisty. Soud mohl podle jeho názoru uložit i při zachování zvlášť nebezpečné recidivy trest nižší, a to již ve výměře 7 let a osm měsíců.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný uvedl, že napadeným rozhodnutím mu byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští. Podle jeho přesvědčení mu v daném případě nebylo možno uložit trest zákazu pobytu na území hl. m. P., neboť nebyla splněna podmínka, že uložení zákazu pobytu vyžaduje ochrana majetku obyvatel P., jak v napadeném rozhodnutí uvedl odvolací soud. V této souvislosti namítl, že ke skutku došlo na zcela náhodném místě, které nemělo zvláštní význam pro spáchání skutku, přičemž hodnota odcizených věcí nedosahovala ani hodnoty malé. Za dané situace tedy nebyla splněna podmínka, že uložení tohoto trestu vyžaduje ochrana majetku. Pokud jde o naplnění podmínky absence trvalého pobytu v místě, na které se má zákaz vztahovat, pak formálně tato podmínka sice naplněna je, nikoliv však fakticky, a to z důvodu, že svobodu pobytu je třeba chápat jako oprávnění svobodně pobývat a usazovat se kdekoliv na území České republiky, jako oprávnění svobodně si volit bydliště v rámci českého státu. Ústavně zaručené oprávnění svobodně si volit bydliště však nelze ztotožňovat s evidenčním hlášením pobytu, které je určitou právní fikcí, přičemž místo ohlášeného pobytu navíc leckdy není místem skutečného bydliště. Účelem trestu zákazu pobytu je, dle obviněného, odstranění pachatele z prostředí, s nímž jeho trestná činnost souvisela, a které by mohlo i v budoucnu ovlivnit nebo usnadnit páchání další trestné činnosti. V daném případě, kdy místo páchání trestné činnosti nemá podle obviněného souvislost se spáchanými skutky, se mu jeví uložení trestu zákazu pobytu nejen jako neúčelné ale navíc i jako protizákonné. K tomuto obviněný podotkl, že jedním z negativních projevů tohoto druhu trestu může být ztížená resocializace pachatele, z důvodu, že ho realizace trestu zákazu pobytu nutí ke změně místa pobytu, zpřetržení sociálních a rodinných vazeb, popř. omezuje jeho možnost najít si vhodné uplatnění. V této souvislosti obviněný dále zmínil svůj romský původ, kvůli kterému, po případném propuštění z výkonu trestu, nebude moci získat uplatnění v jiném místě. Stejně tak obviněný považuje za protizákonné, pokud nebude moci udržovat běžné rodinné a jiné vazby.
V závěru dovolání proto dovolatel navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 28. 4. 2004, sp. zn. 8 To 194/2004 zrušil a současně zrušil i rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 26. 2. 2004, sp. zn. 6 T 88/2003, jako rozhodnutí vydané ve vadném řízení předcházejícím.
Do dne konání neveřejného zasedání nebylo Nejvyššímu soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) doručeno vyjádření nejvyššího státního zástupce k tomuto dovolání ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání je z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. přípustné, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, když soud rozhodl ve druhém stupni, přičemž směřuje proti rozsudku, který lze podřadit pod ustanovení §265a odst. 2 písm. a) tr. ř.
Obviněný T. K. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále, jak již shora naznačeno, zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody (resp. konkrétní argumenty, o něž je dovolání opíráno) lze považovat za důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03 str. 6). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst.1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Skutkové vady totiž nejsou důsledkem nesprávného hmotně právního názoru. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Obviněný T. K. však v rámci uvedeného dovolacího důvodu uplatňuje výhrady i vůči skutkovým závěrům rozvedeným v rozhodnutích soudů obou stupňů.
Zpochybňuje totiž skutková zjištění nalézacího soudu potvrzená soudem odvolacím s tím, že podle něho nebyl zcela prokázán motiv jeho jednání a důvod konfliktu s poškozeným, přičemž v této souvislosti poukazuje na rozpory ve své výpovědi a výpovědích poškozeného a svědkyně I. J. Tvrdí přitom, že za dané důkazní situace nelze souhlasit se závěrem soudu, že bylo prokázáno jednání naplňující skutkovou podstatu trestného činu loupeže i pohnutka a přímý úmysl. Napadá rovněž závěr soudu, podle něhož si zmenšenou příčetnost v daném případě způsobil sám vlivem návykové látky, a zdůrazňuje, že nemohl vědět, a to ani vzhledem k okolnostem a svým osobním poměrům, že vlivem alkoholu se u něj porucha (osobnosti) projeví, jelikož její projevení v důsledku požití alkoholu nemohl předvídat. Podle jeho vyjádření ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie vyplývá, že spáchal čin ve stavu zmenšené příčetnosti, kterou si ani z nedbalosti nepřivodil vlivem návykové látky. S ohledem na tuto skutečnost nelze podle něho dojít k závěru, že spáchal trestný čin jako zvlášť nebezpečný recidivista.
To znamená, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dovolatelem ve skutečnosti spatřován zčásti v porušení zásad vymezených v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., jehož důsledkem mělo být následné vadné hmotně právní posouzení věci. Takové námitky pod uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze, i když dovolatel v souvislosti s nimi formálně na ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odkazuje. Totéž platí i ve vztahu k námitce o nepřiměřené přísnosti trestu (odnětí svobody). Rovněž v tomto směru totiž dovolatel opírá svůj názor o odlišné skutkové okolnosti vztahující se k otázce trestu. Tvrzenou nepřiměřenost uloženého trestu (odnětí svobody) tak nelze podřadit pod citovaný ale ani jiný důvod uvedený v §265b odst. 1 tr. ř., a to ani v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., podle něhož lze dovolání podat, byl-li obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Z dikce tohoto ustanovení totiž jednoznačně vyplývá, že nepřiměřenost trestu (sama o sobě) bez splnění zákonem vymezených podmínek tento dovolací důvod nezakládá.
Pokud by bylo dovolání podáno jen z těchto důvodů, bylo by nutno je odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. s tím, že jde o dovolání, které bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Dovolatel však také namítl, že skutek, kterého se měl dopustit a který je popsán ve výrokové části napadeného rozhodnutí, nelze podřadit pod skutkovou podstatu trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zákona spáchaného nebezpečným recidivistou podle §41 odst. 1 tr. zákona, a dodal, že byl nesprávně posouzen jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák. vzhledem k absenci materiální podmínky. Z hlediska citovaného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jde o námitky právně relevantní.
Podle §234 odst. 1 tr. zák. se trestného činu loupeže dopustí ten, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci.
Jedním ze znaků objektivní stránky tohoto trestného činu (jehož objektem je jednak osobní svoboda, jednak majetek) je použití násilí (fyzické síly) nebo pohrůžky bezprostředního násilí jakožto prostředku k překonání kladeného nebo očekávaného odporu napadené osoby. V tomto smyslu je násilí nebo pohrůžka bezprostředního násilí prostředkem nátlaku na vůli napadeného. Není však podmínkou, aby napadený kladl odpor. Dalším znakem trestného činu loupeže je jednání směřující ke zmocnění se cizí věci, jímž se rozumí stav, kdy si pachatel chce zjednat možnost s takovou věcí nakládat s vyloučením toho, kdo ji měl dosud ve své moci. Násilí nebo pohrůžka bezprostředního násilí jsou prostředkem ke zmocnění se cizí věci a musí předcházet jejímu zmocnění. Není přitom rozhodné, zda směřuje k trvalé či přechodné dispozici s věcí. Jde o faktické převedení moci nad věcí z oprávněné osoby na pachatele. Ve vztahu k pachateli musí jít o věc cizí. Trestný čin loupeže je trestným činem úmyslným, přičemž úmysl pachatele se musí vztahovat jak k násilnému jednání, jímž chce pachatel překonat nebo znemožnit odpor oběti, tak k tomu, aby se zmocnil cizí věci.
V posuzovaném případě ze skutkových zjištění vyjádřených (popsaných) v tzv. skutkové větě rozhodnutí soudu prvního stupně (akceptovaných soudem odvolacím) vyplývá, že obviněný T. K. se za použití násilí zmocnil věcí poškozeného. Nalézací soud totiž zjistil, že jmenovaný „…údery pěstí do obličeje a kopy do pravého stehna napadl poškozeného J. V., a poté, co poškozený upadl na zem, vyžadoval po něm vydání ledvinky, což poškozený učinil a obžalovaný ji uchopil a z místa činu odešel …“ Z kontextu uvedených okolností je přitom dostatečně zřejmé, že dovolatel již v době fyzického útoku jednal s úmyslem zmocnit se věcí poškozeného (tedy, jak dovodil soud prvního i druhého stupně, užil násilí vůči poškozenému v úmyslu zmocnit se jeho věci). Po subjektivní stránce tudíž bylo ve vztahu k jednání i následku (resp. účinku) předvídanému zákonem (citovaným ustanovením) dáno zavinění ve formě úmyslu přímého podle §4 písm. a) tr. zák. Předmětná skutková zjištění vylučují z hlediska motivace násilného útoku obviněného jinou interpretaci a nepřipouštějí závěr o jiné formě jeho zavinění.
Správně proto nalézací i odvolací soud kvalifikoval předmětný skutek jako trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák.
Podle §41 odst. 1 tr. zák se za zvlášť nebezpečného recidivistu považuje pachatel, který znovu spáchal zvlášť závažný úmyslný trestný čin (§42 odst. 1 tr. zák.), ač již byl pro takový nebo jiný zvlášť závažný úmyslný trestný čin potrestán, jestliže tato okolnost pro svou závažnost, zejména vzhledem k délce doby, která uplynula od posledního odsouzení, podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost.
Citované zákonné ustanovení takto vymezuje základní podmínky, za jejichž kumulativního splnění může být pachatel kvalifikován jako zvlášť nebezpečný recidivista. První podmínky (formální) spočívají v tom, že pachatel opětovně spáchal zvlášť závažný úmyslný trestný čin, přestože již byl pro takový nebo jiný zvlášť závažný úmyslný trestný čin potrestán, tedy přesto, že již v minulosti spáchal zvlášť závažný úmyslný trestný čin, za který byl potrestán (čímž se rozumí alespoň částečný výkon trestu, z povahy věci – srov. §41 odst. 2 tr. zák. - trestu odnětí svobody) a k tomuto potrestání lze přihlížet.
V posuzovaném případě splnění těchto podmínek (jež dovolatel ani nezpochybňuje) vyplývá ze zjištění popsaného v rozsudku nalézacího soudu, podle něhož obviněný spáchal skutek kvalifikovaný jako trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., tedy zvlášť závažný úmyslný trestný čin, ačkoliv byl rozsudkem Okresního soudu v Chebu ze dne 29. 4. 1998, sp. zn. 1 T 18/98, který nabyl právní moci dnem 23. 9. 1998, odsouzen pro trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 5 let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, a tento trest vykonal dnem 9. 10. 2002.
Další podmínka (materiální) předpokládá, že okolnost opětovného spáchání zvlášť závažného úmyslného trestného činu přes potrestání pro takový nebo jiný zvlášť závažný úmyslný trestný čin pro svou závažnost, zejména vzhledem k délce doby, která uplynula od posledního odsouzení, podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti takového trestného činu pro společnost.
Při posuzování splnění tohoto předpokladu musí být, jak ostatně (demonstrativně) vyplývá z ustanovení §41 odst. 1 tr. zák., zhodnocena především délka doby od posledního odsouzení do spáchání posuzovaného trestného činu. Přitom délkou doby, která uplynula od posledního odsouzení, nutno rozumět nejen dobu, která uplynula od právní moci rozsudku, nýbrž i dobu, která uplynula od podmíněného propuštění nebo po odpykání trestu (srov. rozhodnutí č. 6/1963 Sb. rozh. tr.). V průběhu výkonu tohoto (posledního) trestu měl totiž pachatel značně ztíženou možnost páchání další trestné činnosti. Při zkoumání podmínek, zda se pachatel považuje za zvlášť nebezpečného recidivistu, je délka doby, která uplynula od posledního odsouzení jenom jedním, nikoliv jediným hlediskem, které je nutno hodnotit v souvislosti s otázkou, zda stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost je podstatně zvýšený (srov. rozhodnutí č. 33/1968 Sb. rozh. tr.). Je tedy nutné hodnotit i okolnosti další, a to okolnosti charakterizující stupeň společenské nebezpečnosti jak souzeného činu, tak činu, pro který byl obviněný v minulosti odsouzen. Nelze také ponechat stranou hodnocení osoby obviněného a dosavadního způsobu jeho života.
Z těchto hledisek se patří opětovně připomenout, že podle skutkových zjištění nalézacího soudu (akceptovaných soudem odvolacím) obviněný trest odnětí svobody v trvání pěti let uložený mu rozsudkem Okresního soudu v Chebu ze dne 29. 4. 1998, sp. zn. 1 T 18/98, který nabyl právní moci dnem 23. 9. 1998, pro trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. vykonal dne 9. 10. 2002. Již za osm měsíců poté spáchal, jak vyplývá z rozsudku soudu prvního stupně, skutek (správně) kvalifikovaný rovněž jako trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. K tomu je třeba zdůraznit, že jak v nyní posuzovaném případě, tak v případě rozhodnutém citovaným rozsudkem Okresního soudu v Chebu obviněný užil vůči jinému v úmyslu zmocnit se cizí věci již přímo násilí (v posuzované věci násilí poměrně výrazné intenzity), tedy nejzávažnější formy loupežného jednání, přičemž v obou případech čin nejen dokonal, nýbrž i dokončil, tzn. zmocnil se cizích věcí v nezanedbatelné hodnotě. V posledním případě nadto způsobil poškozenému zranění (byť méně závažné). Je tudíž zřejmé, že konkrétní stupeň společenské nebezpečnosti tehdejší trestné činnosti byl vysoký a tím spíše (s přihlédnutím ke všem rozvedeným skutečnostem) byl podstatně zvýšený konkrétní stupeň společenské nebezpečnosti trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným dovoláním napadeným rozhodnutím odvolacího soudu ve spojení s předcházejícím rozsudkem nalézacího soudu.
V souvislosti s tím je třeba uvést, že v minulosti byl obviněný opakovaně soudně trestán pro další úmyslnou trestnou činnost (vykonal více nepodmíněných trestů odnětí svobody). I tyto okolnosti charakterizující dosavadní způsob života obviněného a jeho osobu (dokládají jeho sklony k soustavnému porušování společenských norem, zejména k páchání závažnějšího protiprávního jednání) přispívají k závěru o podstatně zvýšeném stupni společenské nebezpečnosti trestného činu popsaného v rozhodnutí nalézacího soudu. Nelze přitom ponechat bez povšimnutí skutečnost, že se v průběhu doby závažnost trestné činnosti obviněného podstatně zvyšovala, vyústila až ve spáchání zvlášť závažných trestných činů loupeže.
Pokud jde o duševní stav obviněného v době činu, pak je nutno zdůraznit, že podle zjištění odvolacího soudu obviněný netrpí žádnou duševní chorobou ani poruchou, je postižen pouze trvalou a léčebně neovlivnitelnou vadou osobnosti, která se projevuje nepříznivými povahovými vlastnostmi. Tato vada osobnosti však není takového druhu a stupně, aby v daném případě podstatně snižovala rozpoznávací a ovládací schopnosti obviněného. Ten byl v kritické době ve stavu nejvýše střední opilosti (alkohol u něho působil nejvýše jako činitel uvolňující zábrany a sebekontrolu), do něhož se přivedl sám, dobrovolně a s vědomím možných důsledků požití alkoholu na své chování a jednání (tedy zaviněně). Obviněný není závislý na alkoholu, je schopen zdržet se požití a je schopen předvídat následky požití alkoholu. Lze proto přisvědčit odvolacímu soudu, že u obviněného nešlo v kritické době o zmenšenou příčetnost ve smyslu §32 tr. zák., neboť porucha osobnosti ve střízlivém stavu nesnižovala podstatným způsobem ovládací a rozpoznávací schopnosti obviněného, který si podstatné snížení těchto schopností přivodil sám, zaviněně, požitím alkoholu. Stav obviněného v době činu tudíž nemohl vést k závěru o nemožnosti aplikace ustanovení §41 odst. 1 tr. zák. o zvlášť nebezpečné recidivě.
Popsané skutečnosti tak odůvodnily naplnění rovněž materiální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy.
Nepochybil proto soud prvního stupně, jestliže dospěl k závěru, že obviněný předmětný trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. spáchal jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák., ani soud druhého stupně, jestliže tento právní závěr akceptoval. Naproti tomu formálně právně relevantní argumentaci dovolatele Nejvyšší soud nemohl přiznat žádné opodstatnění.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je naplněn (jak již shora uvedeno) tehdy, byl-li obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Druhem trestu, který zákon nepřipouští, jsou zejména případy, kdy byl obviněnému uložen některý z druhů trestů uvedených v §27 tr. zák. bez splnění zákonem stanovených podmínek.
Ve vztahu k tomuto dovolacímu důvodu je třeba argumentaci dovolatele, podle níž mu byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, konkrétně námitku, že v daném případě mu nebylo možno uložit trest zákazu pobytu na území hl. m. P., považovat za právně relevantní.
Podle §57a odst. 1 tr. zák. může soud uložit trest zákazu pobytu na jeden rok až pět let za úmyslný trestný čin, vyžaduje – li to se zřetelem na dosavadní způsob života pachatele a místo spáchání činu ochrana veřejného pořádku, rodiny, zdraví, mravnosti nebo majetku; trest zákazu pobytu se nemůže vztahovat na místo nebo obvod, v němž má pachatel trvalý pobyt.
Z citace předmětného zákonného ustanovení vyplývá, že trest zákazu pobytu lze uložit za současného splnění kumulativně stanovených podmínek, a to
1. trest je ukládán za úmyslný trestný čin,
2. se zřetelem na dosavadní způsob život pachatele a místo spáchání trestného činu to vyžaduje ochrana veřejného pořádku, rodiny, zdraví, mravnosti nebo majetku,
3. pachatel nemá trvalý pobyt v místě nebo obvodu, na který se má trest vztahovat.
Dosavadní způsob života pachatele odůvodňující uložení předmětného druhu trestu bude dán tehdy, jestliže pachatel se již v minulosti dopustil v místě nebo obvodu, na něž se má uvedený trest vztahovat, úmyslného trestného činu nebo se v tomto místě dopustil jiného porušování pravidel slušného chování a posuzovaná trestná činnost představuje určité vyvrcholení negativního postoje pachatele k ochraně veřejného pořádku, rodiny, zdraví, mravnosti nebo majetku. Pojem zřetel na místo spáchání činu je třeba vykládat tak, že spáchaný trestný čin souvisel s prostředím v místě nebo v obvodu, v němž má být pobyt zakázán, toto místo či obvod tedy mělo pro spáchání trestné činnosti určitý význam. Ochrana veřejného pořádku, rodiny, zdraví, mravnosti nebo majetku odůvodňuje uložení trestu zákazu pobytu především v těch případech, kdy spáchaný trestný čin byl namířen přímo proti těmto zákonem chráněným hodnotám. Místem trvalého pobytu se rozumí adresa, kterou si občan zvolí, přičemž je nutno zjistit, kde se ve skutečnosti trvale zdržuje.
V posuzovaném případě se odvolací soud s rozvedenými skutečnostmi podmiňujícími uložení trestu zákazu pobytu dostatečně přesvědčivě nevypořádal. Uvedl pouze tolik, že „uložil obžalovanému i trest zákazu pobytu na území hl. m. P. na dobu čtyř roků, neboť obžalovaný nemá v P. trvalý pobyt a uložení tohoto trestu si vyžádala ochrana majetku obyvatel P.“.
Nejvyšší soud proto považoval za potřebné zdůraznit následující skutečnosti. Obviněný byl, jak již shora uvedeno, opakovaně soudně trestán (a v tomto smyslu se projevil jako pachatel soustavně nerespektující pravidla slušného chování), přičemž je zřejmá gradace závažnosti jeho trestné činnosti. Tuto trestnou činnost sice páchal na různých místech České republiky, z významné části však na území hlavního města Prahy. Není přitom od věci upozornit na to, že již v minulosti – rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 27. 11. 1985, sp. zn. 1 T 194/85, mu byl uložen trest zákazu pobytu na území hlavního města P. na dobu 3 let). Dovoláním napadeným rozsudkem soudu druhého stupně (ve spojení s rozsudkem soudu prvního stupně) byl odsouzen pro úmyslný trestný čin spáchaný v P. Přitom je nutno vzít v úvahu, že obviněný se opakovaně (přechodně) v P. zdržoval, zná toto město i poměry v něm, což plyne i z jeho předchozí trestné činnosti s tímto místem (městem) úzce spojené. Lze proto činit závěr o tom, že rovněž místo, kde se obviněný dopustil nyní posuzovaného trestného činu, mělo pro jeho spáchání určitý zvláštní význam. Vzhledem k charakteru tohoto trestného činu lze dovodit, že uložení uvedeného trestu vyžaduje minimálně ochrana majetku (není přitom rozhodné, jakou výši materiální škody obviněný způsobil). Za tohoto stavu věci i s přihlédnutím ke zmíněnému zjištění odvolacího soudu, že obviněný nemá v P. trvalý pobyt, byly v posuzovaném případě naplněny všechny zákonné podmínky pro uložení trestu zákazu pobytu.
Z hlediska rozvedených skutečností proto Nejvyšší soud považoval rovněž argumenty a úvahy, jež obviněný uplatnil ve vztahu k uloženému trestu zákazu pobytu, za zcela neopodstatněné.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného T. K. odmítl. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 19. října 2004
Předseda senátu :
JUDr. Vladimír Veselý