ECLI:CZ:NS:2004:3.TDO.107.2004.1
sp. zn. 3 Tdo 107/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. března 2004 o dovolání, které podal obviněný Ing. K. M., proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. 5. 2003, sp. zn. 3 To 302/2003, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 3 T 391/2002, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 17. 2. 2003, sp. zn. 3 T 391/2002, byl obviněný Ing. K. M. uznán vinným pokusem trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1 tr. zák. k §221 odst. 1 tr. zák., jehož se podle rozsudku dopustil tím, že „dne 16. 2. 2002 kolem 03.00 hod. v restauraci R. v Č. R., okres J. H., po předchozí slovní rozepři fyzicky napadl D. H., kterou udeřil silně pěstí do obličeje a přivodil jí tak zhmoždění obličeje, zlomeninu nosních kůstek a odlomení jednoho zubu s následným krátkodobým léčením.“ Za to byl odsouzen podle §221 odst. 1 tr. zák. za použití §53 odst. 2 písm. b) tr. zák. k peněžitému trestu 8.000,- Kč, přičemž byl podle §54 odst. 3 tr. zák. pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl tento trest vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody na 2 měsíce. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byly poškozené D. H. a Zdravotní pojišťovna M. – A. odkázány s nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný Ing. K. M., rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 7. 5. 2003, sp. zn. 3 To 302/2003, jímž je podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 7. 5. 2003 /§139 odst. 1 písm. b), cc) tr. ř./.
V uvedené trestní věci podal ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. obviněný Ing. K. M. prostřednictvím svého obhájce dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V úvodu tohoto mimořádného opravného prostředku přitom zmínil, že napadá rozhodnutí Okresního soudu v Jindřichově Hradci.
Na počátku odůvodnění dovolání obviněný především zdůraznil, že soudem nebyla respektována zásada in dubio pro reo, když v důkazním řízení byly provedeny přímé důkazy, které prokazují jeho nevinu, soud však vzal v úvahu jen tvrzení poškozené, že ji měl fyzicky napadnout on. Dále uvedl, že i v případě, pokud by bylo prokázáno, že se měl skutku dopustit, nedosahovala jeho společenská nebezpečnost stupně nebezpečnosti trestného činu (v souvislosti s tím zmínil a zčásti doložil – výstřižkem z novin – případy brachiálního násilí posouzené jako přestupek). V další části dovolání své výhrady rozvedl, přičemž poukázal na to, že skutečně způsobené zranění poškozené a její omezení s ním související bylo podstatně menšího rozsahu, než jak uvádějí lékařské zprávy. Dodal, že poškozená za několik málo dní nastoupila do práce, takže nebyla v obvyklém způsobu života omezena. Soud prvního stupně podle jeho názoru pochybil, pokud použil lékařské zprávy obsahující nepravdivé údaje proti němu. I kdyby však (dovolatel) výše popsané zranění poškozené způsobil, jednalo by se o spontánní reakci směřující k odražení překvapujícího fyzického útoku v rámci krajní nouze. Smyslem takového činu by bylo odražení útočníka a nikoliv zlý úmysl způsobit poškozené zranění. Za těchto okolností nemůže mít čin společenskou nebezpečnost ani přestupku, natož trestného činu či jeho pokusu, dokonce u osoby, která dosud nebyla soudně trestána, vede jinak řádný život a příkladně se stará o své děti. Dovolatel rovněž polemizoval se závěrem soudu prvního stupně o nepravděpodobnosti toho, že by poškozenou fyzicky napadl někdo jiný (než obviněný). V souvislosti s tím odvolacímu soudu vytkl, že neprovedl ve vztahu k jeho obhajobě uplatněné v odvolání směřující vůči uvedenému závěru nalézacího soudu navržený důkaz (zprávou Č. T.), neprovedení tohoto důkazu nijak neodůvodnil a ve svém rozhodnutí setrval na správnosti napadeného výroku soudu prvního stupně. Dovolatel dále uvedl, že je důvodně přesvědčen o tom, že kritické noci došlo k napadení poškozené jejím otcem, a toto přesvědčení poměrně podrobně odůvodnil rozborem provedených důkazů. Soud prvního stupně podle jeho názoru provedené důkazy (výpovědi svědků) nesprávně hodnotil. Zdůraznil pak ještě, že v průběhu procesu došlo ke krácení jeho práv, neboť ze spisů byla před zahájením soudního líčení odstraněna část protokolů z přípravného řízení. Okresní soud podle něho pochybil, jestliže za těchto okolností, na něž byl upozorněn, vynesl rozsudek. Správně totiž měl vrátit spis státnímu zastupitelství k doplnění, aby právu obviněného nahlížet do kompletního spisu bylo učiněno zadost. V důsledku neúplnosti spisu nemohl dovolatel podle vlastních slov využít všech svých práv ani k vypracování dovolání. V závěru zdůraznil (s opětovným připomenutím případů útoků proti lidskému zdraví kvalifikovaných jako přestupek), že v České republice nelze přistoupit na takovou aplikaci (trestního) práva, „která by diferencovala mezi jurisdikcí pro vládní (mocenské) elity a jurisdikcí pro „zbytek“ na výkonu státní moci neparticipujících občanů.“
V petitu dovolání proto dovolatel navrhl, aby dovolací soud vydal rozhodnutí: “Trestní stíhání poškozeného ing. K. M., se zastavuje. Rozsudek soudu I. stupně a usnesení Krajského soudu o zamítnutí odvolání se zrušují.“
K dovolání obviněného se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Uvedl, že podle §265a odst. 1 tr. ř. lze dovoláním napadnout pravomocné rozhodnutí ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. Z tohoto ustanovení vyplývá, že rozhodnutím napadeným dovoláním musí být vždy rozhodnutí soudu druhého stupně. Z obsahu podaného dovolání však je podle názoru státního zástupce zcela evidentní, že dovolatel svůj mimořádný opravný prostředek směřuje výlučně proti rozsudku soudu prvního stupně. Státní zástupce proto navrhl, aby dovolací soud předmětné dovolání podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř. jako nepřípustné odmítl, přičemž upozornil na to, že takové rozhodnutí může dovolací soud učinit podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, aniž by k tomu byl potřebný souhlas nejvyšší státní zástupkyně či obviněného. Jestliže by dovolací soud shledal, že v posuzované věci je nutno rozhodnout způsobem předpokládaným v ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř., vyjádřil státní zástupce souhlas s jejím projednáním v neveřejném zasedání.
V souvislosti s uvedeným vyjádřením státního zástupce považoval Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) za potřebné upozornit na to, že k výzvě předsedy senátu Okresního soudu v Jindřichově Hradci dané podle §265h odst. 1 tr. ř. obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání doplnil (podáním ze dne 4. 12. 2003) tak, že napadá jak rozsudek jmenovaného okresního soudu, tak i usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. 5. 2003, sp. zn. 3 To 302/2003.
Státní zástupce poté, co mu byly sděleny tyto skutečnosti, v rámci obsáhlého písemného doplňku vyjádření k dovolání uvedl, že ještě před datem sepsání zmíněného podání uplynula obviněnému dvouměsíční lhůta k podání dovolání, přičemž posledním dnem této lhůty se obviněný sám zbavil možnosti podané dovolání dodatečně blíže odůvodnit nebo opravit. Podle jeho názoru je z obsahu dovolání zřejmé, že dovolatel svůj mimořádný opravný prostředek směřuje výlučně proti rozsudku soudu prvního stupně. V souvislosti s tím opakoval návrh, aby dovolací soud toto dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř. Pro případ, že by Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolatel odstranil vady svého dovolání po uplynutí dvoutýdenní lhůty uvedené v ustanovení §265h odst. 1 tr. ř. (za podmínky, že předseda senátu postupoval důsledně v mezích tohoto ustanovení), navrhl státní zástupce odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 písm. d) tr. ř. Jestliže by dovolací soud rozhodl, že obviněný svým podáním ze dne 4. 12. 2003 odstranil vady svého dovolání ve lhůtě uvedené v ustanovení §265h odst. 1 tr. ř. (nebo pokud by předseda senátu soudu prvního stupně tuto lhůtu nestanovil, příp. obviněného a jeho obhájce neupozornil na důsledky jejího zmeškání), musí se zabývat otázkou, zda dovolací důvod uplatněný obviněným lze považovat za důvod zakotvený v §265b tr. ř. V souvislosti s tím státní zástupce uvedl, že z hlediska dovolacího důvodu vymezeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. může dovolání směřovat proti právní kvalifikaci skutku, jak ho zjistil soud, ale nemůže směřovat proti skutkovým zjištěním, ke kterým soudy dospěly, proti hodnocení důkazů, rozsahu dokazování apod. Z obsahu dovolání je podle jeho názoru evidentní, že obviněný opřel svou argumentaci převážně jen o skutkové námitky. Uplatněný dovolací důvod naplňuje pouze námitka ohledně absence společenské nebezpečnosti předmětného činu. Skutková zjištění učiněná v posuzované věci však neumožňují závěr, že by jednání obviněného nedosahovalo ani dolní hranice typové nebezpečnosti činu pro společnost. Absenci materiální stránky trestného činu nelze dovozovat z toho, že v jiných obdobných případech k trestnímu postihu pachatelů, kteří způsobili zranění jiným osobám, nedošlo. Proto za předpokladu, že by dovolací soud rozhodl, že obviněný svým podáním ze dne 4. 12. 2003 odstranil vady svého dovolání včas (nebo pokud by předseda senátu soudu prvního stupně nepostupoval bezezbytku podle §265h odst. 1 tr. ř.), navrhl státní zástupce odmítnout dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. a znovu upozornil na to, že podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. může Nejvyšší soud učinit rozhodnutí o odmítnutí dovolání v neveřejném zasedání, aniž by k tomu byl nutný souhlas nejvyššího státního zástupce. Pro případ, že by Nejvyšší soud dospěl k závěru, že je na místě rozhodnout jiným způsobem, než je specifikován v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) nebo b) tr. ř., vyjádřil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Obviněný Ing. K. M. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř.
Nejvyšší soud současně shledal, že dovolání je z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. přípustné, neboť bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř. V tomto směru nutno uvést, že již z obsahu vlastního dovolání bylo možno usuzovat na to, že dovolatel nenapadá pouze rozhodnutí soudu prvního stupně, nýbrž i rozhodnutí soudu odvolacího (srov. zejména petit dovolání). Tuto skutečnost potvrdil dovolatel doplňkem svého mimořádného opravného prostředku, v němž již výslovně deklaroval, že napadá též usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích shora citované. Přitom je nutno mít za to, že předmětný doplněk dovolání vypracovaný na podkladě výzvy předsedy senátu soudu prvního stupně podle §265h odst. 1 tr. ř. byl zaslán tomuto soudu včas. Tento závěr vyplývá již z toho, že výzva podle §265h odst. 1 tr. ř. byla v rozporu se smyslem a obsahem tohoto zákonného ustanovení zaslána toliko obhájci obviněného, a tudíž stanovená lhůta i se zřetelem k ustanovení §265e odst. 2 tr. ř. per analogiam ani nezačala běžet.
Dovolání současně zásadně splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř. (dovolatel sice výslovně nespecifikoval výrok, který svým dovoláním napadá, avšak z faktu, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, které obsahuje jediný výrok, je zřejmé, proti jakému výroku brojí).
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále, jak již naznačeno, zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod (resp. konkrétní argumenty, o něž je dovolání opíráno) lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Skutkové vady totiž nejsou důsledkem nesprávného hmotně právního názoru. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Je-li pravomocné rozhodnutí založeno na zásadních nedostatcích ve skutkových zjištěních, umožňuje zákon dosáhnout nápravy takových vad ostatními mimořádnými opravnými prostředky, zvláště pokud k pochybení došlo v neprospěch obviněného.
Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou tedy především skutková zjištění popsaná v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzovaném případě dovolatel brojí především proti postupu soudů obou stupňů při dokazování a objasňování skutkového stavu věci. Soudům vytýká, že neprovedly úplné dokazování a provedené důkazy nesprávně hodnotily, což následně vedlo k tomu, že nezjistily existující stav krajní nouze (tj. že se dovolatel bránil útoku jiné osoby) ani nezbytný stupeň společenské nebezpečnosti inkriminovaného jednání. Dovolatel přitom provedl vlastní rozbor jednotlivých důkazů i celkové důkazní situace, přičemž učinil odlišná skutková zjištění, než k jakým dospěl po vyhodnocení provedených důkazů soud prvního stupně a s nimiž se v řízení o řádném opravném prostředku ztotožnil i soud odvolací.
To znamená, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dovolatelem spatřován převážně v porušení zásad vymezených v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., jehož důsledkem mělo být následné vadné hmotně právní posouzení věci. Dovolatel se tedy v rámci svého mimořádného opravného prostředku domáhá revize skutkových zjištění učiněných již soudem nalézacím a za správné označených soudem odvolacím, kterou však pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze (k tomu přiměřeně srov. např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věci III. ÚS 732/02, I. ÚS 412/02, II. ÚS 651/02). Totéž platí pro výhradu dovolatele stran krácení jeho práv způsobeného tím, že ze spisů byla před zahájením soudního líčení odstraněna část protokolů z přípravného řízení.
Pokud by bylo dovolání podáno pouze z těchto důvodů, musel by je Nejvyšší soud odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Dovolatel však také namítl, že jeho skutek (pokud by bylo prokázáno, že se jej měl dopustit, tedy skutek v podobě zjištěné nalézacím soudem) nevykazoval stupeň společenské nebezpečnosti trestného činu. Konstatovanou výtku týkající se správnosti aplikace hmotného práva (trestního zákona) je třeba považovat ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za právně relevantní.
K této námitce o absenci materiální stránky trestného činu nutno uvést, že podle ustanovení §3 odst. 2 tr. zák. není čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost je nepatrný, trestným činem, i když jinak vykazuje znaky trestného činu. Tato zákonem stanovená zásada (tzv. materiální pojetí trestného činu) znamená, že některá jednání, která v konkrétní podobě nedosahují určité minimální výše nebezpečnosti pro společnost, nejsou trestnými činy, i když jinak (formálně) naplňují znaky některé skutkové podstaty. Kritéria hodnocení stupně nebezpečnosti činu pro společnost jsou uvedena v ustanovení §3 odst. 4 tr. zák. a jsou předmětem objasňování v rámci zjišťování skutkového stavu věci podle §2 odst. 5, 6 tr. ř.
Otázka výkladu ustanovení §3 odst. 2 tr. zák. je řešena v současné judikatuře, přičemž podle rozhodnutí č. 43/1996 Sb. rozh. tr. při úvahách o tom, zda obviněný naplnil materiální znak trestného činu, tedy zda v jeho případě čin dosahoval vyššího stupně nebezpečnosti pro společnost, než je stupeň nepatrný (§3 odst. 2 tr. zák.), je nutno vycházet ze skutečnosti, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný. Totéž platí se zřetelem k ustanovení §89 odst. 1 tr. zák. i pro stádia trestné činnosti předcházející dokonání trestného činu. Citované ustanovení se proto uplatní jen tehdy, pokud stupeň nebezpečnosti pro společnost v konkrétním případě, přestože byly naplněny formální znaky určité skutkové podstaty (resp. jednání naplnilo formální znaky konkrétního stádia určité skutkové podstaty), nedosáhne stupně odpovídajícího dolní hranici typové nebezpečnosti činu pro společnost, když tedy nebude odpovídat ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu této skutkové podstaty (srov. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 1996 sp. zn. 1 Tzn 2/96).
Podle popisu předmětného (zjištěného) skutku je jednání obviněného (dovolatele) charakterizováno okolnostmi (srov. též rozh. č. 13/1973/II Sb. rozh. tr.), jež vylučují závěr, že konkrétní stupeň nebezpečnosti činu pro společnost je v daném případě pod hranicí tzv. typové nebezpečnosti pokusu trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1 tr. zák. k §221 odst. 1 tr. zák. Posuzovaný případ přitom nelze srovnávat s případy, které nebyly publikovány ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek.
Vzhledem k těmto skutečnostem Nejvyšší soud nemohl námitkám dovolatele přiznat žádné opodstatnění.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného Ing. K. M. odmítl. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 24. března 2004
Předseda senátu :
JUDr. Eduard Teschler
Vypracoval :
JUDr. Vladimír Veselý