ECLI:CZ:NS:2004:3.TDO.1165.2004.1
sp. zn. 3 Tdo 1165/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. října 2004 o dovolání, které podala obviněná I. P., roz. Ch., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 5. 2004, sp. zn. 9 To 156/2004, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 46 T 3/2002, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 13. 1. 2004, sp. zn. 46 T 3/2002, byla obviněná I. P. uznána vinnou trestným činem poškozování cizích práv podle §209 odst. 1 písm. a) tr. zák., jehož se podle rozsudku dopustila tím, že „25. 2. 2000 kolem 11.30 hodin telefonovala S. Š., představila se jako sekretářka N. z firmy F. B. B. pod záminkou nabídky zaměstnání si domluvila schůzku ve 13.00 hodin na V. n., kde jí S. Š. poskytla osobní údaje k sepsání pracovní smlouvy, kterou měla podepsat 28. 2. 2000, přislíbila jí měsíční plat ve výši 15.000 - 20.000,-- Kč, současně jí navrhla další schůzku ve 14.00 hodin téhož dne, na níž se měl zúčastnit i její šéf Ne., ten se nedostavil, ale byl přítomen M. E., přitom jí N. požádala o vyzvednutí výpisů z účtu u pobočky U. B. a. s. v P. – N., kde jsou připraveny na jméno Ne., k tomu jí předala plnou moc a částku 500,--Kč na poplatky a uložila jí, aby výpisy zanechala v recepci hotelu A. v obálce na jméno Ne. či N., což S. Š. provedla a výpisy byly poté zneužity v neprospěch firmy U. G. a. s., O.“. Za to byla odsouzena podle §209 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání pěti měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu osmnácti měsíců.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podala obviněná I. P., rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze usnesením ze dne 5. 5. 2004, sp. zn. 9 To 156/2004, jímž toto odvolání podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 5. 5. 2004 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Proti uvedenému usnesení Městského soudu v Praze podala obviněná I. P. prostřednictvím svého obhájce dovolání, v němž uplatnila dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V úvodu odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatelka namítla, že rozsudek o vině „vychází a opírá se pouze o jediné – a sice pouze o to, že ve svých výpovědích Š. a E. „poznali“ obžalovanou jako „N.“, přičemž dle jejího názoru takový rozsudek založený pouze na této skutečnosti nemůže obstát. V této souvislosti nalézacímu soudu vytkla, že se nevypořádal se všemi skutečnostmi významnými pro rozhodnutí a spokojil se pouze s důkazem z přípravného řízení – fotorekognicí, ačkoliv nic nebránilo tomu, aby byla provedena rekognice in natura. Dále namítla, že přestože svědkyně Š. uvedla, že obviněná měla na očích dioptrické brýle, soud tuto skutečnost přešel bez povšimnutí, aniž by se zabýval tím, že obviněná nikdy dioptrické brýle nenosila a nenosí. Zpochybnila rovněž objektivnost vyšetřování ve věci z důvodu, že „záležitost šetřili policisté z O., tedy ze složky Policie ČR, o které se dobře ví, že byla štědře sponzorována U. b. a. s., která podala trestní oznámení, přičemž s její propojenou firmou vedl manžel obžalované soudní spor.“ Za zarážející označila skutečnost, že tito policisté věc šetřili i mimo teritorium O., když v podobných případech je zcela běžné, že věc šetří na dožádání policisté z příslušného místa, např. z P. Dále obviněná uvedla, že její dovolání směřuje „i proti výroku o vině“ z důvodu, že tento výrok „stojí jedině na výpovědích hlavních svědků obžaloby, které však obsahují značné nesrovnalosti“, přičemž výpovědi těchto svědků hodnotí jako nepřesvědčivé. V této souvislosti namítla, že se soud „opominul vypořádat s rozpory v tvrzeních jak mezi těmito svědky samotnými (viz č. l. 6-8 a 17-18), tak i v porovnání se zněním policejní zprávy na č. l. 52-53, které se týkají časového průběhu přemětného dne.“ Soud, dle obviněné, rovněž vůbec nepřihlédl k „výpadkům paměti“ svědkyně Š., které značně snižují věrohodnost této svědkyně. V návaznosti na výše uvedené dovolací námitky obviněná zdůraznila, že se nejedná pouze o „její výmysly“ ale že ke stejným závěrům dospěl i Městský soud v Praze v usnesení ze dne 8. 1. 2003, č. j. 6 To 581/2002, který současně konstatoval i další skutečnosti svědčící o nevěrohodnosti svědků. Tento soud navíc doporučil soudu prvního stupně, aby zopakoval výslechy obou hlavních svědků za přítomnosti obviněné. Obviněná dále namítla, že „výše uvedené pochybnosti, které několikrát zdůraznila ve svých podáních soudům, vůbec nebyly vzaty v potaz a nebylo v tomto směru žádným způsobem doplněno dokazování.“ Obviněná dále uvedla, že ve výroku o vině popsané jednání prakticky vylučuje možnost spáchání trestného činu z toho důvodu, že není v silách ani toho nejschopnějšího podvodníka, aby v průběhu jedné hodiny opatřil plnou moc s vytištěnými personáliemi Š., získanými krátce před tím a hlavně opatřenou razítkem a podpisem jednatele firmy F. a stačil se ve lhůtě jedné hodiny vrátit na místo další schůzky. V této souvislosti obviněná podotkla, že odvolací senát 9 To na rozdíl od ní tyto skutečnosti nijak nezpochybňuje, naproti tomu zdůraznil, že „je třeba poukázat na skutečnost, že fotokopii dopisu M. P. ze dne 22. 2. 2000 obhájce založil do spisu až 16. 12. 2003“, přičemž toto zpoždění považuje z právního hlediska za nevýznamné, neboť bylo způsobeno tím, že manžel obviněné předmětný dopis nemohl dohledat. K tomuto důkazu obviněná namítla, že soud na tuto irelevantní skutečnost poukazuje, ale samotnou listinu jako důkaz nijak nevyhodnotil. Zmíněný senát také podle jejího přesvědčení chybně zdůrazňuje, že zájem na výsledku soudního sporu byl zájmem pouze jejího manžela. K tomu uvedla, že její manžel z důvodu vrácení kupní ceny předmětných pozemků do konkursní podstaty spravedlivě požadoval, aby zástavní právo bylo vymazáno, přičemž v tomto by mu každý jiný finanční ústav bez nutnosti podání žaloby a soudního řízení vyhověl. Obviněná dále vyjádřila přesvědčení, že „vše zinscenovali vedoucí představitelé U. T. a. s. (stejní lidé zasedali i ve vedoucích orgánech U. G. a U. b.), kteří se mylně domnívali nebo mohli mylně domnívat, že je její manžel vydírá, ale neměli proti němu žádné důkazy a tak si potřebovali nějaké vytvořit.“ Odvolacímu soudu vytkla značnou míru neobjektivity, která dle jejího názoru spočívá v tom, že odvolací soud konstatoval, že za neobvyklý považuje postup svědka P., který vyhledal v zaměstnání svědkyni Š. a chtěl s ní o celé věci hovořit. Obviněná naopak pokládá za zcela normální a samozřejmé, že její manžel chtěl hovořit s ženou, které ji nepravdivě obvinila z trestného činu. Jako signifikantní se podle jejích slov jeví konstatování soudu o tom, že celá věc byla dobře připravena. O „připravenosti“ celé akce nepochybuje ani obviněná s tím rozdílem, že „zdar takto připravené věci nemohl být závislý na vůli, postojích, ochotě a časových možnostech „nějaké“ Š. se v předmětný den s obžalovanou dvakrát sejít a navíc mít ve stejný den čas se dostavit do pobočky U. b. a tam vyzvednout výpisy.“ V návaznosti na výše uvedené obviněná vyjádřila přesvědčení, že organizátoři celé akce měli připraveno několik záložních řešení pro případ, že by Š. v předmětný den neměla čas. Soud se podle ní ani v náznacích nezabýval otázkou, jak si mohla v průběhu hodiny opatřit plnou moc s iniciálami svědkyně Š., když dle výpovědi této svědkyně ji (obviněná) před cca hodinou viděla poprvé v životě, a navíc tuto plnou moc opatřit razítkem a podpisem svědka Ne., bydlícího a podnikajícího na O. Dle obviněné byly tyto okolnosti také důvodem, proč se originál plné moci ztratil. Namítla pak, že bylo zcela mimo její možnosti ovlivnit skutečnost, že „záznamové – snímací kamerové systémy byly v inkriminovanou dobu v předmětný den mimo provoz.“ V souvislosti s tím vyjádřila přesvědčení, že k vypnutí došlo z důvodu, aby se vůbec nezjistilo, jak děj v bance vlastně probíhal, přičemž je otázkou, zda-li to vůbec byla Š., kdo v inkriminovanou dobu výpisy v bance vyzvedl. Tomuto závěru, dle obviněné, nasvědčují i určité „výpadky paměti“ svědkyně Š. týkající se jednotlivých míst, kde se měla daný den pohybovat. V návaznosti na výše uvedené skutečnosti obviněná konstatovala, že ve světle uvedených skutečností se ztráta tak důležité listiny, jako je originál plné moci, krátce po zahájení trestního stíhání jeví jako více než vypovídající. Soudu prvního stupně v návaznosti na výše uvedené vytkla, že výrok o vině opřel pouze o skutečnosti (razítko a podpis Ne. ověřený online dle podpisového vzoru), které nemohla v žádném případě prakticky a ani teoreticky, zejména pokud jde o vypnutí kamerového systému, ovlivnit. Za dané situace má vážné pochybnosti o spravedlnosti, neboť dle jejího názoru stačí „aby si kdokoliv opatřil dva pochybné svědky, kteří dosvědčí, že třetí osoba spáchala trestný čin a tato osoba bude odsouzena.“ Namítla pak ještě, že se trestného činu, který je jí kladen za vinu, nemohla dopustit už z toho důvodu, že se kritického dne podrobovala závažnému lékařskému zákroku. Závěrem dovolání položila otázku, v čí prospěch byl trestný čin spáchán a koho poškodil, přičemž odpověď, dle jejího názoru, zní tak, že trestný čin poškodil pouze ji a její rodinu, aniž by jakkoliv poškodil U. G., která v souvislosti s obsahem výpisů z účtů nebyla ani vyšetřována. Naproti tomu vůči ní je již více než čtyři roky vedeno trestní řízení pro trestný čin, který nespáchala, čímž trpí celá její rodina.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dovolatelka v závěru svého dovolání navrhla, aby „Nejvyšší soud ČR (dále jen „Nejvyšší soud“) napadené rozhodnutí zrušil a současně sám rozhodl ve věci osvobozujícím rozsudkem.“
K dovolání obviněné se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Konstatoval, že podanému dovolání nelze přisvědčit z důvodu, že argumenty uvedené v dovolání směřují pouze proti procesním náležitostem řízení před soudem prvního stupně (provádění, resp. hodnocení důkazů), přičemž tyto námitky nespadají pod uplatněný dovolací důvod a není jimi pokryt ani žádný jiný ze zákonných důvodů dovolání (§256b odst. 1 tr. ř.). Uvedl, že v odůvodnění podaného mimořádného opravného prostředku není ve skutečnosti tvrzen žádný nedostatek hmotně právní povahy, který by mohl naplnit deklarovaný důvod dovolání. Pokud dovolatelka v další části dovolání brojí proti jednotlivým formulacím, resp. myšlenkám obsaženým v odůvodnění odsuzujícího rozsudku nalézacího soudu, resp. usnesení odvolacího soudu, tak je třeba v této souvislosti poukázat na ustanovení §265a odst. 4 tr. ř., podle něhož dovolání pouze proti důvodům rozhodnutí není přípustné. Státní zástupce pak vyjádřil přesvědčení, že napadené rozhodnutí není zatíženo žádnou vadou, kterou by bylo nutno napravit cestou dovolání a v návaznosti na tuto skutečnost navrhl, aby dovolací soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, z důvodu, že bylo podáno z jiného, než zákonem stanoveného dovolacího důvodu. Současně vyjádřil souhlas s tím, aby toto rozhodnutí učinil za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání je z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. přípustné, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, když soud rozhodl ve druhém stupni, přičemž směřuje proti usnesení, které lze podřadit pod ustanovení §265a odst. 2 písm. h) tr. ř.
Obviněná I. P. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podala prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále, jak již shora naznačeno, zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod (resp. konkrétní argumenty, o něž je dovolání opíráno) lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení, jehož existence je základní podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03 str. 6). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Skutkové vady totiž nejsou důsledkem nesprávného hmotně právního názoru. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je třeba poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou především v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují výlučně do oblasti skutkových zjištění. Dovolatelka totiž soudům vytýká nesprávné hodnocení provedených důkazů a zejména nesprávné skutkové závěry (nenamítá rozpor mezi shora uvedeným popisem skutku a soudy užitou právní kvalifikací ani nesprávnost posouzení jiných důležitých hmotně právních skutečností).
Podle argumentace dovolatelky totiž soud pochybil, když ji uznal vinnou pouze na základě výpovědí svědkyně Š. a svědka E., aniž by tyto důkazy a důkazy další náležitě vyhodnotil, aniž by se zabýval celou řadou pochybných okolností provázejících vyšetřování v její věci (např. vedení vyšetřování složkou Policie ČR z O.), a nevzal v potaz ani časové možnosti spáchání trestného činu popsaného ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně. Soud se tedy podle jejích slov nevypořádal se všemi skutečnostmi významnými pro rozhodnutí. Dovolatelka takto brojí proti skutkovým zjištěním nalézacího soudu potvrzeným soudem odvolacím popsaným výše, přičemž vyjadřuje přesvědčení, že celá věc byla zinscenována vedoucími představiteli U. T. a. s.
To znamená, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dovolatelkou ve skutečnosti spatřován v porušení procesních zásad vymezených v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Dovolatelka se v rámci svého mimořádného opravného prostředku domáhá revize relevantních skutkových zjištění učiněných již soudem nalézacím a za správné označených soudem odvolacím, tzn. že dovolání uplatnila na procesním a nikoli hmotně právním základě. Její námitky tedy pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
K tomu je třeba zdůraznit, že každý dovolatel (dovolatelka) je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem (dovolatelkou) formálně odkazováno.
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 20. října 2004
Předseda senátu :
JUDr. Vladimír Veselý