ECLI:CZ:NS:2004:3.TDO.1183.2003.1
sp. zn. 3 Tdo 1183/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 18. března 2004 dovolání podané nejvyšší státní zástupkyní v neprospěch obviněného Ing. P. M., CSc., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. 7. 2003, sp. zn. 8 To 284/2003, jako soudu druhého stupně v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 1 T 23/2003, a rozhodl podle §265k odst. 1, 2 věta druhá tr. ř., §265l odst. 1 tr. ř. takto:
I.Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. 7. 2003, sp. zn. 8 To 284/2003, a usnesení Městského soudu v Brně ze dne 13. 5. 2003, sp. zn. 1 T 23/2003, se z r u š u j í.
Současně se zrušují i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
II.Městskému státnímu zástupci v Brně se přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Usnesením Městského soudu v Brně ze dne 13. 5. 2003, sp. zn. 1 T 23/2003, bylo podle §188 odst. 1 písm. c) tr. ř. a §172 odst. 1 písm. b) tr. ř. zastaveno trestní stíhání obviněného Ing. P. M.,CSc., „pro skutek spočívající v tom, že měl v době od 18. 4. 1970 do 24. 7. 1975 ve S. r. N, jako tajný agent I. S. F. m. v. Č. s. r., nasazený v Rádiu S. E. v M. (dále jen „RSE“), pod legendou rozhlasového hlasatele, využil svého působení ke shromažďování důležitých údajů, týkajících se ostrahy objektů, zejména technického zázemí jeho řídícího prostoru „master-control-room“, které využil k vypracování čtyř konkrétních návrhů s nákresy k uložení dvou až osmi výbušnin na různých místech budovy, přičemž jejich výbuchem měl být vysílač S. E. vyřazen z činnosti a zaměstnanci vydáni nebezpečí těžké újmy na zdraví eventuelně smrti, přičemž tyto písemné návrhy předal ve dnech 12. 6., 22. 7., 11. – 12. 11. 1972 a 24. 7. 1975 své řídící centrále, I. S. F. m. v. tyto návrhy přijala, vyžádala bližší podrobnosti, avšak jejich realizaci odložila na neurčito, čímž měl spáchat přípravu k trestnému činu obecného ohrožení dle §7 odst. 1 trestního zákona k §179 odst. 1 trestního zákona.“
Městský soud v Brně totiž poté, co zrekapituloval průběh dosavadního řízení, s odkazem na usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 8. 1994, sp. zn. 11 To 96/94, dovodil, že z důkazů dosud shromážděných nebylo dosud prokázáno, že by obviněný Ing. P. M.,CSc., připravoval vydání lidí v nebezpečí smrti nebo těžké újmy na zdraví, které by záleželo v organizování zvlášť nebezpečného trestného činu opatřováním prostředků a v úmyslném vytváření podmínek pro jeho spáchání tím, že by „způsobil škodlivý účinek výbušninou“. Dále konstatoval, že na základě obecných informací vyplývajících zejména z výpovědi obviněného (a po zjištění, že se nepodařilo v přípravném řízení obstarat materiály, které by mohly být podkladem pro vypracování znaleckého posudku ke stanovení alespoň minimální výše hrozící škody) je nadmíru složité a téměř nemožné stanovit škodu, která by mohla být výbuchem způsobena, přičemž není možné pro posuzovaný případ přebírat škodu způsobenou jinou akcí v roce 1981. Soud se pak zabýval zprávou RSE, podle níž hodnota vybavení řídícího centra této rozhlasové stanice byla podle záznamu ze dne 30. 9. 1975 přibližně 305.000,- USD, přičemž na základě úředního záznamu policie o průměrné hodnotě jednoho amerického dolaru v částce 5,86 Kč1 provedl přepočet této hodnoty na částku 1.787.300,- Kč 1. Upozornil poté v souvislosti s nutností posuzovat vzhledem k §16 odst. 1 tr. zák. jednání obviněného podle trestního zákona účinného nyní (ve znění zákona č. 265/2001 Sb.) na to, že hodnota řídícího centra nedosahovala částky potřebné k naplnění znaku škody velkého rozsahu a ani jeho úplným zničením by nemohla být takto kvalifikovaná škoda způsobena. V závěru svého rozhodnutí zdůraznil, že rozhodl popsaným způsobem, neboť má za to, že pokud by věc byla projednána v hlavním líčení, nebylo by ji možné již žádnými jinými důkazy blíže objasnit.
O stížnosti, kterou proti tomuto usnesení podal státní zástupce, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně usnesením ze dne 14. 7. 2003, sp. zn. 8 To 284/2003, jímž ji podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. jako nedůvodnou zamítl. V podstatě s týmiž argumenty jako soud prvního stupně uvedl, že po stránce objektivní nebylo obviněnému prokázáno jednání, které by směřovalo k úmyslnému vydání lidí v nebezpečí smrti nebo těžké újmy na zdraví nebo cizí majetek v nebezpečí škody velkého rozsahu tím, že „způsobí škodlivý účinek výbušniny“. Za této situace uzavřel, že žalovaný skutek není trestným činem a není ani důvod k postoupení věci, takže Městský soud v Brně nepochybil, pokud trestní stíhání obviněného podle §188 odst. 1 písm. c) tr. ř. z důvodů §172 odst. 1 písm. b) tr. ř. zastavil. Odvolací soud přitom vyjádřil přesvěčení o splnění nutné podmínky takového rozhodnutí spočívající v tom, že věc byla v přípravném řízení „z hlediska řešení této otázky“ náležitě objasněna. Usnesení soudu prvního stupně tak nabylo právní moci dne 14. 7. 2003 /§140 odst. 1 písm. b) cc) tr. ř./.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Brně podala ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. nejvyšší státní zástupkyně dovolání v neprospěch obviněného Ing. P. M.,CSc., přičemž uplatnila dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. f), l) tr. ř.
Dovolatelka především uvedla, že k zastavení trestního stíhání z důvodu §172 odst. 1 písm. b) tr. ř. v rámci předběžného projednání obžaloby může dojít jen tehdy, jestliže by jiný procesní postup nemohl vést k jinému závěru, než že skutek, pro který byla podána obžaloba, není trestným činem. Bude tomu tak v případech, kdy již z podané obžaloby a z předloženého materiálu bude zcela zřejmé, že není dán některý z formálních znaků žalovaného trestného činu. Jestliže však o takovém skutku existují z důkazního hlediska pochybnosti, rozpory nebo nejasnosti mezi jednotlivými důkazy, popřípadě některý z důkazů chybí a závěr o existenci či neexistenci zákonných znaků trestného činu záleží na řádném vyhodnocení důkazů, nebude možné trestní stíhání zastavit podle §172 odst. 1 písm. b) tr. ř. ve stadiu předběžného projednání obžaloby a je nezbytné nařídit hlavní líčení, provést jednotlivé důkazy a teprve po jejich důsledném vyhodnocení učinit potřebná zjištění, právní závěry a následně o skutku rozhodnout. V návaznosti na to dovolatelka konstatovala, že v dané věci soudy obou stupňů rezignovaly již na důsledné vyhodnocení eventuality uvedené v §179 odst. 1 tr. zák. spočívající v tom, že jednáním obviněného měli být vydáni zaměstnanci RSE v nebezpečí těžké újmy na zdraví, eventuálně smrti a pouze v tomto směru převzaly názor již dříve vyslovený jiným soudem. Dovodila přitom na základě vyhodnocení jednání obviněného, že ohrožení osob přítomných v objektu RSE by bylo reálné a bezprostřední, přičemž by záviselo jak na spolehlivosti časovacího zařízení, tak zejména i na okolnostech, které nebylo možno dopředu jednoznačně předvídat, čehož si musel být obviněný při své inteligenci vědom. V souvislosti s tím upozornila na to, že nalézací soud přehlédl zřejmě výslech svědka R. H. C. týkající se postupu vedení RSE v případě ohlášení uložení výbušného systému.
Pokud se jedná o další alternativní znak uvedený v ustanovení §179 odst. 1 tr. zák., tedy nebezpečí způsobení škody velkého rozsahu na cizím majetku, i v tomto směru nebyla podle dovolatelky důkazní situace natolik jasná, aby umožňovala rozhodnutí soudu ve stadiu předběžného projednání obžaloby. RSE předložilo pouze stručný přípis vyčíslující hodnotu zařízení umístěného v „master-control-room“, které hodlal obviněný explozí zničit. Hrozící výše škody byla stanovena přibližně na částku 305.000,- USD. Orgány Policie ČR provedly následně přepočet hodnoty amerického dolaru k československé koruně podle oficiálního kurzu Č. n. b.2 stanoveného na území ČSSR v letech 1972 – 1975. Při stanovení takového přepočtu však nebylo přihlédnuto k významným skutečnostem. Obviněný se svého jednání dopouštěl v cizině a i k následku (přinejmenším způsobení škody) mělo dojít mimo území tehdejší ČSSR. Se zřetelem k ustanovení §89 odst. 12 tr. zák. tak nebylo možno ke zjištění hrozící škody využít vyčíslení, při němž bylo užito oficiálního kurzu stanoveného Č. n. b.2. V kritické době totiž nebyla československá koruna volně směnitelnou měnou a její kurz vůči americkému dolaru na území ČSSR byl výrazně nadhodnocen. Přitom existovaly i jiné kurzy československé koruny, které odrážely její reálný kurz vůči cizím měnám. Takový kurz vyplýval z nákupu a prodeje československé měny na území cizích států, které samy disponovaly volně směnitelnou měnou. Je tedy otázkou, zda mělo být vycházeno z ekonomicky nereálného kurzu stanoveného Č. s. b.3, jak to učinily soudy, nebo zda nemělo být použito kurzu, který by vyjadřoval reálnou hodnotu československé koruny vůči americkému dolaru, a to právě na území, na němž mělo ke škodě dojít. Jen takové zjištění výše škody by odpovídalo požadavkům uvedeným v §89 odst. 12 tr. zák. Dovolatelka pak soudu vytkla, že se nekriticky opřel o velmi kusé vyčíslení škody, které pouze rámcově stanoví hodnotu zařízení v předmětné místnosti, aniž specifikuje jednotlivé přístroje zde umístěné, přičemž není zřejmé, jakým způsobem poškozený dospěl k částce 305.000,- USD. Pro případ, že by poškozený nebyl schopen blíže doložit, jaká zařízení se ve zmíněné místnosti v letech 1972 – 1975 nacházela, přicházelo v úvahu znalecky určit konkrétní technické vybavení i jeho nejnižší možnou hodnotu. V závěru dovolatelka shrnula, že pokud nalézací soud v uvedených otázkách vycházel pouze z důkazů provedených v přípravném řízení, nedostál své základní povinnosti, neboť je neprovedl v hlavním líčení a postupoval v rozporu se zásadami ústnosti a bezprostřednosti. V předmětné trestní věci tedy nebyly splněny zákonné podmínky k tomu, aby trestní stíhání bylo zastaveno již ve stadiu předběžného projednání obžaloby podle §188 odst. 1 písm. c) tr. ř. a §172 odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť soud prvního stupně činil skutkové závěry, které mu bez provedení důkazů před soudem činit nepříslušelo, což podle dovolatelky zakládá dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. f) tr. ř. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. pak byl podle jejího názoru dán proto, že Krajský soud v Brně zamítl opravný prostředek státního zástupce jako nedůvodný podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř., ačkoliv dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. f) tr. ř. byl dán již v rozhodnutí soudu prvního stupně.
Vzhledem k uvedeným skutečnostem dovolatelka v petitu dovolání navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) v neveřejném zasedání /§265r odst. 1 písm. b) tr. ř./ podle §265k odst. 1 tr. ř. z důvodů uvedených v ustanovení §265b odst. 1 písm. f), l) tr. ř. usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. 7. 2003, sp. zn. 8 To 284/2003, a usnesení Městského soudu v Brně ze dne 13. 5. 2003, sp. zn. 1 T 23/2003, zrušil a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Dodala ještě, že s projednáním věci v neveřejném zasedání souhlasí i pro případ jiného rozhodnutí Nejvyššího soudu /§265r odst. 1 písm. c) tr. ř./.
K dovolání nejvyšší státní zástupkyně se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. prostřednictvím svého obhájce písemně vyjádřil obviněný. Uvedl, že v rámci předběžného projednání obžaloby soud hodnotí důkazy opatřené v přípravném řízení k posouzení, zda dokazování je úplné z hlediska objasnění důvodnosti postavení obviněného před soud. Soud prvního stupně z uvedeného hlediska důkazy hodnotil a musel nutně dojít k závěru, že dokazování je úplné co do možnosti provádění dalších důkazů, avšak toto úplné dokazování neodůvodňuje postavení obviněného před soud, kde by projednání věci v hlavním líčení nutně muselo vést ke zprošťujícímu rozsudku. Napadené rozhodnutí soudu druhého stupně důvodně potvrdilo první rozhodnutí. Dále obviněný uvedl, že pokud dovolatelka dospívá k závěru, že tu jsou z důkazního hlediska pochybnosti, rozpory nebo nejasnosti mezi jednotlivými důkazy, pak jsou to takové, které nemají zásadní význam pro posouzení rozhodující otázky – důvodnosti postavení obviněného před soud. Podle obviněného má dovolatelka pravdu v tom, že některé důkazy chybí, to však proto, že je nelze opatřit. Definitivně tak chybějí důkazy pro formální znaky původně žalovaného trestného činu, a to pro úmyslné vydání lidí v nebezpečí smrti nebo těžké újmy na zdraví nebo pro vydání cizího majetku v nebezpečí škody velkého rozsahu. Za spekulace, jež nemohou být součástí soudního rozhodnutí, označil obviněný úvahy dovolatelky vztahující se ke znaku vydání lidí v nebezpečí smrti nebo těžké újmy na zdraví. Obdobně skepticky se vyjádřil k názoru publikovanému v dovolání, že výše hrozící škody měla být zjištěna podle kurzu vyjadřujícího tehdy reálnou hodnotu československé koruny vůči americkému dolaru, s tím, že takto mohl být myšlen pouze kurz používaný tehdejšími kriminálními živly, tzv. veksláky. Uvažovaný znalecký posudek by nemohl být pro soud použitelným důkazem. Obviněný proto závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání podané sice z formálně správných dovolacích důvodů, avšak nedůvodné, zamítl. Současně vyjádřil souhlas s tím, aby o dovolání bylo podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání.
Nejvyšší státní zástupkyně je podle §256d odst. 1 písm. a) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost kteréhokoli výroku rozhodnutí soudu, a to ve prospěch i v neprospěch obviněného.
Dovolání je z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. přípustné, neboť bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, kterým byl zamítnut řádný opravný prostředek proti usnesení, jímž bylo trestní stíhání obviněného zastaveno. Dovolání také splňuje náležitosti obsahu dovolání stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. f) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, o zastavení trestního stíhání, o podmíněném zastavení trestního stíhání, o schválení narovnání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí. Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy soud učinil některé z rozhodnutí uvedených v ustanovení §265a odst. 2 písm. c), d), f), g) tr. ř., přestože pro takový postup nebyly splněny zákonné předpoklady. Je-li vázán na nesplnění podmínek stanovených zákonem pro určité rozhodnutí nebo postup, je třeba i zde vycházet z hmotně právních předpokladů takového rozhodnutí či postupu, nikoli z posouzení správnosti skutkového stavu, na kterém je napadené rozhodnutí založeno. To znamená, že s poukazem na uvedený (ale ani jiný) dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, z nichž soudy obou stupňů vycházely. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva a zda v návaznosti na to byly splněny podmínky pro výše uvedené způsoby rozhodnutí ve věci. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako mimořádném opravném prostředku provádí důkazy zcela výjimečně (srov. ustanovení §265r odst. 7 tr. ř.). Již z tohoto důvodu nemůže závěry soudů nižších stupňů o skutkovém stavu věci hodnotit nebo dokonce měnit. K tomu lze (z ústavně právního hlediska) dodat, že z jednotlivých dovolacích důvodů vymezených v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. právo dovolatele na skutkový přezkum pravomocných rozhodnutí v řízení o dovolání nevyplývá. Toto právo nelze dovodit ani z obsahu Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) či Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“), která výslovně stanoví právo na dvoustupňové trestní řízení (čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě). Listina ani Úmluva přitom neupravují právo na přezkum rozhodnutí odvolacího soudu v trestní věci na podkladě jakéhokoliv dalšího řádného či mimořádného opravného prostředku. Jestliže byl do právního řádu České republiky z rozhodnutí zákonodárce zaveden institut dovolání a zákonodárce současně omezil možnost věcného projednání tohoto mimořádného opravného prostředku na přesně vymezené dovolací důvody, nelze mu z výše uvedených důvodů vytknout, že by tím porušil požadavky ústavnosti. K přezkumu rozhodnutí ohledně namítaných vad týkajících se správnosti (resp. nesprávnosti) učiněných skutkových zjištění, popř. dalších procesních či hmotně právních pochybení, slouží zásadně institut řádného opravného prostředku. Tím je realizováno právo na dvoustupňové trestní řízení. Toto základní právo, tj. právo na odvolání vyplývá z čl. 13 Úmluvy a z čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Naproti tomu Listina ani Úmluva nestanoví žádné další „základní právo“ na přezkum pravomocných výroků v trestní věci.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. se vztahuje na případy, kdy bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl–li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
Nejvyšší soud shledal, že z argumentů obsažených v dovolání nejvyšší státní zástupkyně lze z hlediska jednotlivých dovolacích důvodů uplatněných podle ustanovení §265b tr. ř. považovat za právně relevantní výhradu nesprávné aplikace ustanovení §89 odst. 12 tr. zák. Další námitky dovolatelky směřující do oblasti skutkových zjištění, vytýkající soudu nekonání hlavního líčení a neprovedení dokazování k doplnění dosud neúplného důkazního stavu věci, nebylo možno pod ustanovení §265b odst. 1 písm. f) ani l) tr. ř. podřadit. Pokud by bylo dovolání podáno jen s poukazem na vadnost napadeného rozhodnutí s ohledem na soudy nedostatečně zjištěný skutkový stav, bylo by nutno dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnout jako podané z jiného důvodu, než je uveden v zákoně.
Nejvyšší soud pak z podnětu relevantních námitek podle §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost výroku rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno, v rozsahu těchto výtek, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející a dospěl k následujícím závěrům :
Podle §188 odst. 1 písm. c) tr. ř. po předběžném projednání obžaloby soud trestní stíhání zastaví, jsou-li tu okolnosti uvedené v §172 odst. 1 tr. ř.
Podle §172 odst. 1 písm. b) tr. ř. státní zástupce zastaví trestní stíhání, není-li skutek (pro který se trestní stíhání vede) trestným činem a není důvod k postoupení věci.
V posuzované věci soud prvního stupně správně dovodil se zřetelem k ustanovení §16 odst. 1 tr. ř. (trestnost činu se posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán; podle pozdějšího zákona se posuzuje jen tehdy, jestliže to je pro pachatele příznivější), že je na místě aplikovat trestní zákon účinný v době jeho rozhodování (ve znění zákona č. 265/2001 Sb.), neboť ten byl pro obviněného příznivější. Podle §89 odst. 11 tohoto zákona se totiž škodou velkého rozsahu (jeden ze základních pojmových znaků trestného činu obecného ohrožení podle §179 odst. 1 tr. zák.) rozumí škoda dosahující nejméně částky 5.000.000,- Kč, zatímco podle trestního zákona účinného dříve (v době činu) bylo zapotřebí k naplnění uvedeného pojmového znaku částky podstatně nižší.
Soud prvního stupně zjistil na základě zprávy RSE, že hodnota vybavení řídícího centra této rozhlasové stanice (master – control – room) ke dni 30. 9. 1975 činila přibližně 305.000,- USD. S odkazem na úřední záznam policie o průměrné hodnotě jednoho amerického dolaru v částce 5,86 Kč4 pak provedl přepočet této hodnoty na částku 1.787.300,- Kč4. V návaznosti na to dovodil, že hodnota řídícího centra nedosahovala částky potřebné k naplnění znaku škody velkého rozsahu a ani jeho úplným zničením by nemohla být takto kvalifikovaná škoda způsobena. Tento postup založený na týchž východiscích aplikoval a stejný závěr o hodnotě řídícího centra učinil též stížnostní soud.
Pokud však soudy obou stupňů vycházely (jako z kritéria pro stanovení výše hrozící majetkové škody) z přepočtu částky 305.000 USD na české koruny, bylo nezbytné, aby s ohledem na užití §16 odst. 1 tr. zák. aplikovaly hmotně právní zásadu vyplývající z ustanovení §89 odst. 12 tr. zák., podle něhož se při stanovení výše škody vychází z ceny, za kterou se věc, která byla předmětem útoku, v době a v místě činu obvykle prodává; nelze-li takto výši škody zjistit, vychází se z účelně vynaložených nákladů na obstarání stejné nebo obdobné věci nebo uvedení věci v předešlý stav. Jestliže měl být předmětem útoku majetek, jehož hodnota byla vyčíslena v US dolarech, bylo nutno vzít v úvahu, že výši škody by v daném případě nepředstavoval pouhý přepočet podle tehdy platného kurzovního lístku (podle něhož mělo 5,86 Kčs představovat 1 USD), ale bylo třeba s ohledem na ustanovení §89 odst. 12 tr. zák. vycházet z (skutečné) ceny 1 US dolaru, tj. ceny, za kterou jej oprávněný subjekt (banka) v té době prodával (srov. přiměřeně též rozhodnutí č. 18/1993 Sb. rozh. tr., podle kterého pro stanovení výše škody způsobené trestným činem a pro rozsah povinnosti k její náhradě v případech, kdy předmětem útoku byla cizí měna, je třeba vycházet z kurzu /ceny/, za kterou se příslušná cizí měna oprávněným subjektem /např. směnárnou/ v době spáchání trestného činu prodávala, nikoli z kurzu /ceny/, za kterou cizí měnu oprávněný subjekt nakupoval). Takto zjištěná cena 1 US dolaru vynásobená částkou, na kterou byla vyčíslena hodnota předmětného zařízení, by pak představovala soudem uvažovanou výši škody, pokud by měla být dodržena kritéria uvedená v ustanovení §89 odst. 11 a 12 tr. zák.
Nejvyšší soud si před svým rozhodnutím (§265o odst. 2 tr. ř.) opatřil postupem podle §105 tr. ř. znalecký posudek z oboru ekonomika, odvětví směnné kurzy valut a deviz k české a československé měně (kurzové přepočty). Z tohoto posudku, v němž znalec nejprve popsal podmínky prodeje valut fyzickým osobám (občanům) v tehdejší ČSSR v letech 1970 až 1975 včetně metodiky výpočtu jejich prodejní hodnoty, se podává, že nejnižší prodejní hodnota USD v bance pro občana by v uvedeném období činila 21,46 Kč5. Jestliže by se vycházelo z této ceny US dolaru, nečinila by předpokládaná výše škody částku 1.787.300,- Kčs, nýbrž částku 6.545.300,-Kčs (naplňující znak škody velkého rozsahu podle §89 odst. 11 tr. zák. v nyní účinném znění).
Ze závěrů znalce je v kontextu výše uvedených teoretických východisek zřejmé, že způsob zjištění hodnoty vybavení řídícího centra RSE použitý nalézacím (i stížnostním) soudem zásadám vymezeným v ustanovení §89 odst. 12 tr. zák. neodpovídal (postup soudů obou stupňů při přepočtu jimi zjišťované hodnoty zařízení tzv. master – control – room pouze na základě kurzu uvedeného v kurzovním lístku vydávaném S. b. Č. nebylo možno označit za správný). K aplikaci uvedeného zákonného ustanovení je na místě dodat, že sice nedopadá přímo a bezprostředně na posuzovaný případ (předmětem útoku nebyla cizí měna, ale měla jím být budova a její zařízení), pro stanovení výše (hrozící) škody přepočtem hodnoty zařízení (předmětu útoku) z cizí měny na české, resp. československé, koruny z něho bylo možno vzhledem k absenci speciálního ustanovení o metodice takového přepočtu vycházet.
Ve shora uvedené souvislosti je nutno dodat (k úvahám dovolatelky souvisejícím s aplikací §89 odst. 12 tr. zák.), že jednání, pro které byl obviněný stíhán, by přicházelo v úvahu posuzovat jako tzv. distanční delikt (§17 odst. 2 tr. zák.). Jestliže měl obviněný zasílat (předávat) shora specifikované návrhy své řídící centrále, tedy I. S. F. m. v., pak se měl trestné činnosti dopouštět nejen ve S. r. N. (kde by mělo dojít k vlastnímu útoku a jeho následku), nýbrž též v tehdejší ČSSR. Z tohoto důvodu bylo možno posuzovat otázku prodejní hodnoty USD ve vztahu k československé koruně na území ČSSR v rozhodném období.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem naznačené hmotně právní úvahy soudu prvního i druhého stupně ústící (společně s dalšími úvahami) do závěru, že stíhaný skutek není trestným činem, resp. přípravou k trestnému činu, a není důvod k postoupení věci, nemohly obstát.
Z těchto důvodů je zřejmé, že usnesení Městského soudu v Brně ze dne 13. 5. 2003, sp. zn. 1 T 23/2003, je zatíženo vadou předpokládanou v ustanovení §265b odst. 1 písm. f) tr. ř., neboť bylo rozhodnuto o zastavení trestního stíhání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí (srov. shora). Ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je pak vadné napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. 7. 2003, sp. zn. 8 To 284/2003, jímž bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku (stížnosti), aniž by v řízení o něm byla konstatovaná vada /zakládající důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. f) tr. ř./ zjištěna a odstraněna.
Dovolání nejvyšší státní zástupkyně podané v neprospěch obviněného Ing. P. M.,CSc., bylo proto shledáno důvodným. Za tohoto stavu Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 věta druhá tr. ř. napadené rozhodnutí Krajského soudu v Brně zrušil a současně zrušil i výše uvedené usnesení Městského soudu v Brně. V rámci tohoto výroku zrušil též všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
V návaznosti na to považoval Nejvyšší soud za potřebné zdůraznit, že rozhodnutí soudů obou stupňů sice bylo zrušeno z důvodu hmotně právních vad, avšak posouzení hmotně právních otázek nezbytných pro budoucí meritorní rozhodnutí (konečné řešení věci) není v daném případě možné, pokud není důkazní řízení a zjištění skutkového stavu věci úplné.
Jak bylo uvedeno, s poukazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. f) tr. ř. (ale ani jiný dovolací důvod) není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Na podkladě tohoto (ani jiného) dovolacího důvodu nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. To však (bez dalšího) neznamená, že by Nejvyšší soud byl naprosto a bez výjimky skutkovým zjištěním soudu prvního, event. druhého, stupně vázán. Jestliže totiž například zjistí, že skutkový stav uvedený v rozhodnutí nalézacího, event. odvolacího (stížnostního), soudu není dostatečným (úplným) z hlediska právní kvalifikace skutku (neobsahuje popis některých hmotně právně relevantních skutkových okolností, resp. skutkových okolností majících význam z hlediska jednotlivých znaků skutkové podstaty trestného činu), v důsledku čehož není právní kvalifikace správná, může po zrušení napadeného rozhodnutí dát potřebné pokyny k doplnění dokazování orgánu činnému v trestním řízení, jemuž věc přikáže. Takový postup přichází na podkladě úspěšně podaného dovolání v úvahu jen tehdy, pokud odstranění hmotně právních vad není možné na podkladě dosud zjištěného skutkového stavu.
V posuzované věci nelze okruh důkazů dosud shromážděných v přípravném řízení označit za úplný (v tomto smyslu lze plně přisvědčit dovolatelce). To platí právě v otázce objasnění hodnoty zařízení řídícího centra (master – control – room), potažmo k výši případné hrozící škody ze stíhaného skutku jako jednoho z alternativních následků (účinků) trestného činu. Velmi stručná zpráva RSE uvádějící, že hodnota vybavení tohoto řídícího centra byla podle záznamu ze dne 30. 9. 1975 stanovena přibližně na 305.000,- USD, není a nemůže být dostatečným podkladem pro spolehlivé zjištění v tomto směru. Orgánům přípravného řízení nelze vytknout nedostatek snahy opatřit dostatečné důkazy, z výše uvedených důvodů se ovšem neměly s takovou zprávou spokojit. Stejně tak se neměly spokojit se sdělením policejních orgánů SRN, že nebylo možno vyslechnout žádné tehdejší pracovníky (RSE), neboť se vrátili do USA, „ztratili se v neznámu“ nebo zemřeli. Vzhledem k závažnosti posuzovaného případu měly být ještě důslednější a vyžádat seznam zaměstnanců RSE v kritickém období let 1970 až 1975 zajišťujících provoz zvláště české sekce, ověřit možnost jejich výslechu a ten v kladném případě realizovat. RSE měla být rovněž požádána o podrobné vysvětlení výše citované zprávy, příp. její doložení podklady, z nichž vycházela. V případě, že by těmito způsoby nebylo možno zajistit potřebné důkazy a v návaznosti na to znalecky určit hodnotu technického vybavení řídícího (vysílacího) centra, přicházelo v úvahu opatření důkazu či důkazů, jež zmiňuje nejvyšší státní zástupkyně ve svém dovolání, tedy znaleckého posudku (event. znaleckých posudků), který by nejprve objasnil konkrétní technické vybavení řídícího (vysílacího) centra a poté i jeho hodnotu. Nutno konstatovat, že jde o náročné a poměrně rozsáhlé dokazování k základním otázkám týkajícím se následku (účinku) připravovaného činu, jehož provádění před soudem by bylo spojeno ve srovnání s přípravným řízením s výraznými obtížemi.
Za této situace Nejvyšší soud podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal městskému státnímu zástupci v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Za podmínek §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud toto své rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání, neboť vzhledem k povaze zjištěných vad je zřejmé, že je nelze odstranit ve veřejném zasedání. Ostatně, podmínky pro konání neveřejného zasedání byly splněny již proto, že obě procesní strany daly souhlas s touto formou projednání dovolání.
V novém řízení se městský státní zástupce v Brně bude muset věcí znovu zabývat v intencích rozhodnutí Nejvyššího soudu a doplnit dokazování ve všech shora naznačených směrech, přičemž je vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším soudem k výkladu relevantních hmotně právních otázek, na které je v odůvodnění tohoto rozhodnutí poukazováno (§265s odst. 1 tr. ř.).
Poté, co státní zástupce řízení doplní v požadovaném rozsahu, pak sám buď ve věci meritorně rozhodne (§172 tr. ř.) anebo podá novou obžalobu (§176 tr. ř.).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 18. března 2004
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler
Vypracoval:
JUDr. Vladimír Veselý