ECLI:CZ:NS:2004:3.TDO.1202.2004.1
sp. zn. 3 Tdo 1202/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 8. 12. 2004 o dovolání obviněného M. N., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 5. 2004, sp. zn. 12 To 26/2004, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře pod sp. zn. 18 T 10/2003, takto:
Dovolání M. N. se podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 8. 1. 2004, sp. zn. 18 T 10/2003, byl obviněný M. N. spolu s obviněným B. D. uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákona, a byl odsouzen podle §250 odst. 3 tr. zákona k trestu odnětí svobody v trvání 3 let. Podle §60a odst. 1, 2 tr. zákona mu byl výkon trestu odnětí svobody odložen na zkušební dobu 5 let a současně nad ním byl vysloven dohled. Součástí rozsudku je rozhodnutí o náhradě škody podle §228 a §229 tr. řádu. Dále byl obviněný tímto rozhodnutím podle §226 písm. b) tr. řádu zproštěn obžaloby pro dílčí útoky spočívající v jednání popsaném pod body 1) a 2) tohoto rozsudku, ve kterých byl spatřován trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zákona, neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem.
Podkladem výroku o vině se stalo zjištění soudu prvního stupně, že obvinění B. D a M. N. jako jednatelé společnosti N. – D. s. r. o. se sídlem v P., v období od měsíce června 1999 do měsíce ledna 2001 na území České republiky odebrali od různých dodavatelů na základě uzavřených smluv nebo ústních objednávek převážně hnědé uhlí, stavební materiál a služby spočívající zejména v dopravě a pronájmu, faktury za dodané zboží a poskytnuté služby ve lhůtách splatnosti nezaplatili, zboží prodali a získané peníze použili pro potřeby své firmy, přičemž zboží a služby odebrali přesto, že znali ekonomickou situaci společnosti a věděli, že nejsou schopni splácet vzniklé závazky, takto odebrali a neuhradili částky uvedené pod body 1) – 24) výroku toho rozsudku.
Uvedený rozsudek nenabyl bezprostředně právní moci, neboť proti němu podali oba obvinění odvolání, kterým se zabýval ve veřejném zasedání konaném dne 11. 5. 2004 Vrchní soud v Praze. Ten svým usnesením sp. zn. 12 To 26/2004 odvolání obou obviněných podle §256 tr. řádu zamítl.
Prostřednictvím svého obhájce podal obviněný M. N. ve lhůtě podle §265e tr. řádu proti usnesení Vrchního soudu v Praze ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře dovolání, ve kterém napadá jak usnesení odvolacího soudu, tak rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu, přičemž se výslovně odkazuje na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku dovolatel uvádí, že byly nesprávně posouzeny všechny zjištěné skutkové okolnosti případu. Konstatuje, že tyto skutkové okolnosti bylo nutné zkoumat v delším časovém úseku, včetně okolností, za kterých vstoupil obviněný do společného podnikání a výsledků tohoto podnikání. Zdůraznil, že nebyl proveden žádný důkaz svědčící v jeho neprospěch ohledně toho, že nájmy jeho techniky a budov, byly nějakým způsobem nadhodnocené. Vyzdvihl, že i on sám vstoupil do podnikání již s úvěry. Dovolatel poukázal na to, že na podnikání (jeho a spoluobviněného) měly vliv hospodářsko společenské změny (např. oddalování stavby obchvatu P.), nastávající špatnou situaci řešili snižováním nákladů a počtu zaměstnanců ve firmě. Zdůraznil, že špatná hospodářská situace nebyla skrývána, s věřiteli se jednalo a některým bylo umožněno nahlédnout do účetnictví, případně byly dohodnuty splátky. Stanovisko auditora nesměřovalo podle mínění dovolatele jednoznačně k tomu, že by mělo dojít k vyhlášení konkurzu. Soud dle jeho názoru vůbec nepřihlédl ke skutečnosti, že se obviněný Němec snažil převzít úvěrovou zátěž firmy na svoji fyzickou osobu. Obviněný vyslovil rozhodný nesouhlas s právní kvalifikací, jelikož v jeho jednání nelze najít úmysl spáchat trestný čin v souladu s §4 tr. zákona, neboť nebylo prokázáno, že by obviněný se svým společníkem zamlčovali obchodním partnerům podstatné skutečnosti v jejich obchodních stycích. Je tedy toho názoru, že v jeho jednání nelze spatřovat znaky trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákona, připustil v krajním případě možnou klasifikaci svého jednání jako trestného činu předlužení podle §256c tr. zákona nebo trestného činu porušování povinnosti v řízení o konkurzu podle §126 odst. 2 tr. zákona.
V petitu svého dovolání navrhuje, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil napadené rozhodnutí a eventuelně věc přikázal znovu k projednání příslušnému soudu, přičemž neuvádí bližší specifikaci tohoto návrhu.
K předmětnému dovolání se podle §265h odst. 2 tr. řádu vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství. Vyslovuje názor, že obviněný uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu relevantně, neboť poukázal na to, že jeho jednání bylo posouzeno jako trestný čin, jehož zákonné znaky nebyly naplněny, přičemž mělo být posouzeno jako jiný trestný čin. Po přezkoumání jednotlivých námitek dovolatele a obsahu spisu pak dochází k závěru, že se jedná o dovolání důvodné, neboť dle jejího názoru nalézacím soudem zjištěný skutek nenaplňuje zákonný znak „uvedení v omyl“ a že tedy byl nesprávně hmotně právně posouzen jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákona. Vyslovuje rovněž názor, že soud prvního stupně měl okolnosti, které hodnotil v rámci otázky společenské nebezpečnosti, hodnotit ve vztahu k subjektivní stránce trestného činu, tedy k úmyslu obou obviněných. V závěru proto navrhuje, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů, a to u obou obviněných při využití zásady beneficio coahezionis, a aby věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí soudu prvního stupně.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. řádu) nejprve zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. řádu, neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. řádu, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je rovněž osobou oprávněnou podat tento mimořádný opravný prostředek.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. řádu, bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, na který je v dovolání odkazováno.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V posuzovaném případě dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolatelem vznesené námitky uplatněnému dovolacímu důvodu odpovídají pouze zčásti, neboť většina jeho argumentace směřuje proti provádění důkazů, jejich hodnocení a tudíž do skutkových zjištění soudů obou stupňů. Jde především o okolnosti podnikání obviněných, jejich dlouhodobých potíží, které vyústily v nesolventnost jejich firmy, včetně údajné absence důkazů, objasňujících subjektivní stránku jejich zažalovaného jednání. V této části se dovolání obviněného nekryje s výše uvedeným dovolacím důvodem a proto by muselo být podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítnuto.
Jako korespondující s uplatněným dovolacím důvodem Nejvyšší soud shledal pouze námitku týkající se vadné právní kvalifikace dovolatelova jednání a jeho argumentaci, že v projednávaném případě nejde o trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákona, a že pokud by měla být vyvozována jeho právní odpovědnost, mohlo by jít dle jeho názoru pouze o některý tzv. úpadkový delikt (§256c tr. zákona nebo §126 odst. 2 tr. zákona).
Trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákona spočívá mimo jiné v tom, že pachatel ke škodě cizího majetku jiného obohatí tím, že někoho uvede v omyl, a způsobí tak na cizím majetku uvedeným činem značnou škodu.
Ze skutkových zjištění obou soudů, která jsou jasně vyjádřena a podrobně rozvedena i v odůvodnění jejich rozhodnutí, vyplývá, že obviněný M. N. jako jeden z jednatelů společnosti N. – D., s. r. o. se sídlem v P., spolu s dalším spoluobviněným v období od měsíce června 1999 do měsíce ledna 2001 na území České republiky odebrali od různých dodavatelů na základě uzavřených smluv nebo ústních objednávek převážně hnědé uhlí, stavební materiál a služby spočívající zejména v dopravě a pronájmu, faktury za dodané zboží a poskytnuté služby ve lhůtách splatnosti nezaplatili, zboží prodali a získané peníze použili pro potřeby své firmy, přičemž zboží a služby odebrali přesto, že znali ekonomickou situaci společnosti a věděli, že nejsou schopni splácet vzniklé závazky, takto odebrali a neuhradili zboží a služby konkrétně uvedené ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně.
Z dalších skutkových zjištění soudů, která jsou jasně vyjádřena až v odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně vyplývá, že především soud prvního stupně se podrobně zabýval již v rámci obhajoby obou obviněných namítanou špatnou ekonomickou situací jejich firmy a důsledně vyhodnotil, kdy tato byla ještě schopna pohledávky zaplatit (do 30. 6. 1999, ač reálná zadluženost dle znaleckého posudku nastala již k 31. 12. 1998) a kdy se stala natolik zadluženou, že toho již nebyla schopna. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně rovněž vyplývá, že v projednávaném případě, kdy je vyžadováno zavinění ve formě úmyslu ve smyslu §4 tr. zákona, jednání obviněných pod bodem 1 - 2 obžaloby, spočívající v odebrání zboží v období od ledna do června 1999, vzhledem ke skutkovým závěrům, že obžalovaní o předlužení a neschopnosti firmy platit objektivně museli vědět až v době po 30. 6. 1999, nezahrnul mezi pokračující jednání a oba obžalované proto podle §226 písm. b) tr. řádu obžaloby pro tyto dílčí útoky zprostil.
Závěr obou soudů, že v takto zjištěném jednání obviněného je nutno spatřovat podvodné jednání, spočívající v uvedení poškozeného v omyl, nelze nikterak zpochybnit, neboť z provedeného dokazování je zcela zřejmé, že obviněný již v době po 30. 6. 1999 v případě uzavírání smluv nebo ústních objednávek a odebírání zboží a služeb jednal s vědomím, že svým jednáním může způsobit porušení zájmu chráněného trestním zákonem a pro případ, že se tak stane, s tím byl srozuměn. Uvedení v omyl ve smyslu ustanovení §250 odst. 1 tr. zákona je přitom jednáním, kterým pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci, aby ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatil. O omyl půjde i tehdy, když podváděná osoba nemá o důležité okolnosti žádnou představu nebo se domnívá, že se nemá čeho obávat. Pokud tedy obviněný zamlčel při svém podvodném jednání podstatné skutečnosti týkající se stavu jeho společnosti, které byly v daném případě rozhodující, resp. zásadní pro rozhodnutí poškozených, není zde třeba pro naplnění skutkové podstaty prokazovat, zda druhá strana jednala v omylu. Pokud jde o zákonný znak obohacení jiného, z provedeného dokazování je patrno, že úmyslem obviněného nebylo obohatit sebe, avšak úmyslným jednáním obviněného byla obohacena jeho společnost, neboť za stavu objektivně špatné ekonomické situace, z níž byla patrná zjevná nemožnost uskutečnit platby za zboží a služby, je obviněný i nadále odebíral od svých dodavatelů.
Lze tedy uzavřít, že závěr o naplnění objektivní, a zejména subjektivní stránky trestného činu podvodu je zcela v souladu se zákonem a odpovídá též i ustálené judikatuře. Tím je míněno hmotně právní posouzení skutkových zjištění, které oba soudy učinily a tato také přesvědčivě ve svých rozhodnutích odůvodnily.
Všechny okolnosti, na které obviněný poukazoval v rámci své obhajoby před soudem prvního stupně, v řízení odvolacím, jakož i v řízení o mimořádném opravném prostředku, byly podle názoru Nejvyššího soudu správně vzaty v úvahu při hodnocení společenské nebezpečnosti ve vztahu k mírnější právní kvalifikaci jednání obviněného.
Proto Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu dovolání obviněného M. N. jako zjevně neopodstatněné odmítl, přičemž tak učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 8. prosince 2004
Předseda senátu:
Mgr. Josef H e n d r y c h